2/2021 Anketa nad encyklikou Fratelli tutti

(Petr Fischer, Kristina Koldinská, Miroslava Němcová, Danuše Nerudová, Josef Pazderka, Jiří Přibáň, Petr Vizina)

Encyklika Fratelli tutti se v tom nejlepším smyslu dotýká celého světa a všech lidí v něm. Nabízí podněty k přemýšlení každému člověku, který nevidí jen svou vlastní individualitu, ale uvažuje o svém místě mezi ostatními lidmi na této Zemi. Zajímalo nás, jak čtou tuto encykliku ti, kteří možná nepatří mezi typické příjemce církevních dokumentů, ale jejichž vliv ve společnosti – politický, mediální, akademický aj. – je činí pozornějšími pro poselství tohoto druhu. Oslovili jsme proto několik výrazných osobností současného veřejného života se záměrně obecně formulovanou otázkou, co je při čtení encykliky Fratelli tutti zaujalo a jak k nim osobně a profesně promluvila.

Petr Fischer

Encyklika Fratelli tutti je pozoruhodná citlivostí, s níž papež František zachycuje odklon moderních společností od lidské blízkosti ke strojové odtažitosti, kdy se rozhodujeme mezi sebestředným populismem a životem s druhými.

„Nejlepší cestou, jak ovládat a kontrolovat lidi, je šířit zoufalství a vyvolávat strach, a to i pod záminkou obrany jistých hodnot,“ píše papež o strategiích soudobého populismu. Ten není znovuzrozením lidu, který byl politiky dlouho přehlížen, nýbrž zneužitím lidu. Papež velmi přesně mluví o lidu jako o „mystické“ kategorii, která v konkrétním světě neexistuje. Vládne-li lid, vládne blud.

Proti zneužitému davu staví papež živou komunitu rodiny a bratrství. Východiskem nového vztahu, tedy nové politiky, je setkání s druhým, vztah k druhému, běžná situace, kdy si sedneme proti sobě a navzájem si nasloucháme. „Opravdová moudrost,“ píše papež v souladu s platonskou tradicí, „si žádá setkání s realitou.“ „Svět je ale bohužel do velké míry hluchým světem,“ dodává papež, a to i proto, že se spoléháme na digitální komunikaci na dálku, která vlastně není komunikací, protože jí chybí dotyk s druhým. „Digitální média postrádají fyzická gesta, výrazy tváře, chvíle ticha, řeč těla i pachy, chvění rukou, červenání a pocení, jež k nám mluví a jsou součástí lidské komunikace,“ vysvětluje František, jak se na odcizení podílejí moderní technologie.

Papežova výzva k větší blízkosti padla ještě v době, kdy se po světě nešířila pandemie covidu-19. V optice této encykliky právě teď prožíváme asi největší dlouhodobé (ne)dobrovolné odcizení v dějinách. Přesto se moderní komunikační média paradoxně stala jedinou cestou k prožívané blízkosti! Možná že digitální média primárně neodcizují, jak se domnívá papež, dělají to až lidé, kteří je po­uží­vají jako nástroj moci a masové dehumanizace. Cestu k bratrství, řekl by možná matematik a filozof Michel Seres, tedy mohou lemovat i „palečky“, generace mladých lidí, kteří se dotýkají především palci při chatování na mobilu. Blízkost má, zdá se, hybridní, fyzicko-duševní povahu, kterou je třeba znovu promyslet jako projev duchovní. Fratteli tutti jsou k tomu dobrým úvodem.

Kristina Koldinská

Encyklika papeže Františka Fratelli tutti je jistě právem označována za milník v historii církve. Papež František touto encyklikou potvrzuje směřování svého pontifikátu, když se – co mu síly stačí – snaží církev upevnit v jejích základech (jak říká, církev musí vonět evangeliem) a zároveň otevřít její sluch a zrak znamením doby, aby ta vůně evangelia byla autentická.

Papež se vyjadřuje ke světu, ve kterém žijeme a do kterého jsme jako křesťané posláni. Jak to činí od začátku svého pontifikátu, snaží se nás i ve Fratelli tutti „zvednout z gauče“, abychom převzali zodpovědnost za běh historie. Říká: „Aktivně se zapojme do obnovování a podporování našich nepokojných společností.Dnes máme velkou příležitost projevit svůj vrozený smysl pro bratrství, být milosrdnými Samaritány, kteří nesou bolest nepokojů druhých lidí místo vyvolávání ještě větší nenávisti a zášti.“

Ano, být milosrdnými Samaritány, vidět polomrtvé u našich cest a postarat se o ně a do této péče zapojit druhé – laskavostí a příkladem. „V nemocné společnosti, která se otáčí zády k bolesti a která je ‚negramotná‘ v péči o slabé a zranitelné, jsme všichni povoláni stát se bližními tomu druhému… Ve skutečnosti jsme všichni spoluodpovědní za budování společnosti, která by dokázala začlenit, integrovat a pozvednout toho, kdo trpí.“

Otevřenost vůči druhým, především trpícím, jde podle encykliky ruku v ruce nejen s politikou oproštěnou od populismu, ale i, nebo spíše především, s mírem a prací pro něj. Papež František se hlubokým a pravdivým způsobem zastavuje u mezináboženského dialogu, práci pro mír ve světě a bratrské soužití v něm. Františkova slova o míru nejsou pouhým odsouzením války, ale vyjádřením naděje, že mír je skutečně možný.

Nejde tu ale jen o velká mírová vyjednávání, ale především o tisíce malých skutků, které z každého z nás činí řemeslníky míru, řemeslníky bratrství. Mír je zkrátka snem, který je v rukou každého z nás a na němž všechno závisí. Mír je možný, říká papež svou encyklikou.

Papež František volá k bratrství a solidaritě nikoli instituce, nikoli pár politiků či leaderů dnešního světa, ale každého z nás, kteří jsme, jak říká, na jedné lodi, a proto jsme bratři a sestry. Jsme zváni být bratry a sestrami konkrétním lidem, především těm slabým, a tak celému světu.  

Miroslava Němcová

„Pečovat o svět, ve kterém žijeme, znamená pečovat o sebe.“ Tuto větu si vybírám z encykliky Fratelli tutti papeže Františka, abych měla vodítko při psaní tohoto textu. Abych dokázala psát otevřeně a zároveň co nejpřesněji o tom, k čemu mě čas strávený nad encyklikou přivedl. Nebyl to čas soustředěného klidu a systematického rovnání myšlenek. Vedle běžných povinností soukromých i pracovních se téměř denně objevily zprávy či nastaly skutečnosti, které obvyklý rytmus dne rozbíjely a nutily mě mnohé věci přerušit či odložit a jiným se věnovat přednostně.

To není nic neobvyklého, každý člověk musí často své plány přizpůsobovat momentální situaci. Myslím si však, že rok pandemie zasáhl do našich životů hlouběji, než zatím dokážeme poznat. Nebudeme se pouze přizpůsobovat nahodilým událostem a vracet se potom do zažitých norem, ale půjde o komplikovanou etapu přehodnocování toho, jak jsme si dosud v životě vedli.

Někdo si to uvědomuje silněji a snaží se o důkladné ohlédnutí. Krok za krokem přemýšlí nad změnami ve svém životě, nad tím, co je mu základní oporou – hodnotou, bez níž se stavba jeho života bude bořit. Častěji než před rokem mluví o síle rodiny, přátel, sousedů, o potřebě pomáhat, o odpovědnosti a solidaritě.

Mnozí tak systematicky neuvažují, ale i tato skupina lidí hledá pevnější kotvu. Zjišťují, že to, co považovali za spolehlivé trámy své životní stavby, byly jenom makety. Že budovali něco, co nemá trvalou váhu, pevnost a stabilitu, že se při větším otřesu tyto zdánlivé opory drolí a ztrácejí smysl.

Troufám si říci, že v jistém slova smyslu jsme se museli všichni zastavit a začít spřádat nové sítě myšlenek a z nich plynoucích činů, které by nás vedly k hlubšímu poznání toho, co je skutečným zdrojem síly pro nás samotné, pro naše blízké i pro život obce či země.

Každý by své hledání, svou cestu a svůj cíl popsal jinak. Ale použijeme-li jako sjednocující myšlenku v tomto individuálním hledání příběh o milosrdném Samaritánovi tak, jak na něj klade důraz papež František, kývli bychom silněji na souhlas s odkazem tohoto podobenství pro náš dnešní život, protože se dotýká naší nejčerstvější zkušenosti. Příliš mnoho rodin bylo vystaveno situaci, kdy se bez pomoci, bez účasti a bez pochopení často zcela neznámých lidí najednou neobešly. Poznaly i ty, kteří šli kolem a dívali se jinam. Jsem však přesvědčena, že těch, kteří odvrátili zrak, bylo mnohem, mnohem méně než těch, kteří viděli zraněného bližního a sklonili se k pomoci.

To, jak jsme se chovali, v nás zůstane, neztratí se z naší mysli, poneseme si to v sobě jako možnost, jako zkušenost, kterou můžeme využít kdykoli v budoucnu. Není vyloučeno, že se do nás tato zkušenost obtiskla tak hluboko, že nebude třeba čekat na nějakou zvláštní příležitost k jejímu opětovnému probuzení, ale že se stane téměř automatickou součástí našeho chování. Možná je mezi námi více milosrdných Samaritánů, než jsme tušili. Přerušili jsme svou cestu, změnili své plány a nečekaně poskytli pomoc člověku, který potřeboval naši službu. Těmito slovy uzavírá papež František kapitolu 101 a tato slova byla, myslím, v uplynulém roce nejenom v naší zemi v pozoruhodné míře naplněna.

Řadu let se pohybuji ve světě politiky. Z duše ke mně promlouvá pasáž encykliky o dobré politice hledající cesty, jak budovat komunity na rozličných úrovních života společnosti. Ta slova plně chápu, odpovídají mé zkušenosti. S vděčností shledávám, jak pozitivně se promítlo do obou rovin mého života – do soukromé i do pracovní – budování a udržování vztahů. Tyto rozličné vztahy mi v posledních týdnech také umožnily vést diskusi nad úkolem, jímž je psaní tohoto textu.

Oslovila jsem své nejbližší přátele, abych si byla jista jejich otevřeností. Ptala jsem se jich, zda jsme jako celosvětové společenství někdy byli – či se dá říci, že jsme nyní, nebo se odvážíme předpovědět, že někdy v budoucnu budeme – skutečně v nějakém významu fratelli tutti. V odpovědích nebyla skepse ani domýšlivost. Vždy jsme dospěli k tomu, jak potřebné je mít pro život společnosti vodítko v podobě ideálu. Uvědomit si, že na cestě za ním budeme stále klopýtat, bát se, nevěřit si, bloudit a pochybovat.

Ale ony pochyby se nebudou dotýkat potřeby a smyslu tohoto ideálu. Budou to vždy pochyby o nás. O naší trvalé schopnosti otevírat mysl i srdce věcem, jež nás převyšují. Budou to též pochyby o tom, zda bude častěji vítězit naše odpovědnost nad naším pohodlím. Zda se staneme laskavějšími v touze po nalézání spravedlnosti. To vše se nabízí, v tom všem můžeme pokročit, pokud neztratíme nebo neodvrhneme onen ideál. Z definice je těžko představitelné, že jej dosáhneme. Ale jít v kuželu světla jeho reflektoru možné je, a už sama tato možnost je povzbuzením.

Danuše Nerudová

Mám tendenci na všem špatném hledat i to dobré. A mám to tak i s covidem. Odhalil nám všechny slabé stránky naší společnosti, a dává nám tak jedinečnou příležitost zamyslet se nad nimi a pokusit se je odstranit. Encykliku o bratrství a sociálním přátelství jsem přečetla s hlubokou úctou. Překvapená, že v ní lze nalézt ekonomické souvislosti zasazené do komplexnějšího a duchovního rámce. Dovolte mi tedy pár kratičkých poznámek očima ekonomky, která v encyklice našla volání po změně myšlení i kritiku současného ekonomického modelu.

Encyklika hovoří o tom, že covid odhalil falešné jistoty. Z mého ekonomického pohledu nám především vzal falešný pocit bezpečí, že se nemůže nic stát, a vnesl do našich životů vysokou a dosud nevídanou míru nejistoty, která ovlivňuje naše spotřebitelské chování. Až v této bezprecedentní krizi jsme pocítili, co to skutečně znamená globalizace. Jak zmiňuje encyklika, globalizace z nás dělá sousedy, a tak nám nemůže být lhostejno, co se děje kdekoli na světě.

Covidová krize taktéž odhalila křehkost zdánlivě silných spojenectví a neschopnost spolupráce, zejména v jarních měsících, která vedla k fragmentaci dříve navenek jednotného evropského prostoru. Encyklika hovoří o regresi integračních snah a o propukání dávných sporů vedoucích ke ztrátě sociálního cítění pod záminkou ochrany národních zájmů.

Již delší dobu je jasné, že návrat naší společnosti do situace před covidem nebude možný. Že směrujeme k novému ekonomickému modelu, který kromě hospodářského růstu bude zohledňovat například zdravotní bezpečnost nebo planetární limity. A tak jsem velmi ráda, že v encyklice nacházím odkaz i na toto téma, a to v podobenství jedné rodiny žijící ve společném domě a v chápání péče o svět, ve kterém žijeme, jako péče o sebe samé.

Z mého pohledu je encyklika nejen brilantním shrnutím společenských a politických změn, které se udály kvůli covidové krizi, ale taktéž hlubším zamyšlením nad tím, kam by nově měla společnost směřovat, jak v oblasti duchovní, tak sociální a ekonomické. A jsem velmi ráda, že se představy ekonomů, kteří hovoří o teorii udržitelného růstu, protínají s představami katolické církve o společenském uspořádání světa.

Josef Pazderka

Nejsem teolog nebo odborník na papežské dokumenty. Předpokládám, že profesionálnější zhodnocení encykliky Fratelli tutti provedou lépe vybavení kolegyně a kolegové. Také se předem omlouvám, pokud ve své odpovědi použiji nepřesné odborné obraty nebo termíny. O ně ale myslím nejde…

Otevřenější část katolické církve, věrná aggiornamentu, se podle mého laického názoru pokouší od doby II. vatikánského koncilu psát v různých dokumentech a vystoupeních – rozporuplně, se všemi znaky živého a složitého organismu – jednu knihu. O tom, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“ (Gaudium et spes).

Papež František po svém nástupu na Svatý stolec tuto linii přirozeně rozvíjí. „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností,“ zní v jeho apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z roku 2013. Je v ní i upřímná výzva k decentralizaci diskuse o tom, co pro místní církve tato výzva prakticky znamená. V tomto ohledu je pro mě encyklika Fratelli tutti logickým krokem dál. Pokusem zkoumat znamení doby v kontextu ekonomických a finančních vazeb současného světa, sociální nerovnosti nebo vykládat srozumitelněji radostnou zvěst.

Osm kapitol Fratelli tutti k tomu doplňuje řadu užitečných detailů. Je logické a správné, že čtenáři na celém světě je budou vnímat optikou odvozenou z vlastní reality. Papeže Františka bytostně prostupuje zážitek obří sociální nerovnosti Latinské Ameriky se všemi dalšími strukturálními dopady na společnost. Přičítat je v českém kontextu – který představuje jednu z nejvíce nivelizovaných liberálních společností – pouze „tržní ekonomice“ (jak činí v některých ohledech encyklika) je po zkušenostech s totalitním komunistickým režimem problematické. Podobně jako zde bude po minulých dekádách panovat větší skepse k obecným větám dokumentu, věnovaným lepšímu způsobu politiky nebo dialogu i přátelství ve společnosti.

Nicméně rozumím, že jde i o jiné, závažnější kontexty, a především o důležitou zprávu o tom, jak se katolická církev ve svém vnímání světa vyvíjí. Klíčová je nakonec Františkova osobnost, způsob, jakým slova encykliky přetavuje do praktických kroků: tu na ostrově Lampedusa, jindy při setkání s vrchním imámem Ahmadem al-Tajjibem.

Klíčem k Fratelli tutti je pro mě 3. kapitola o cizinci na cestě, zmiňující příběh o milosrdném Samaritánovi, podobenství, které nemilosrdně propichuje bublinu pohodlných církevních rituálů. Jeho základ vystihl v jedné ze svých přednášek americký františkán Richard Rohr: „My, lidé náboženští, přicházíme se svými předem hotovými závěry, biblickými citáty a dogmaty, a to tak, abychom nemuseli přijímat realitu, přijímat okamžik tak, jak je. Z nějakého důvodu je snazší zastávat názory než prostě být bdělý a probuzený.“

Co tedy prakticky znamená Františkova výzva „všichni jsme si bratry“ v českém kontextu roku 2021, bez sklouznutí k laciným obecnostem? Jako laik a novinář, mapující problémy ve společnosti a snažící se o nich zprostředkovat debatu, vidím prostor v řadě iniciativ. Mnohé již probíhají a snaží se je s větším nebo menším úspěchem podpořit také místní církevní společenství:

• Starost o chudé a vyloučené

• Praktická i legislativní pomoc zhruba milionu českých občanů zápasících s exekucemi a nezvládnutelnými dluhy

• Mapování role dezinformací a klíčové úlohy kritického myšlení

• Snaha vysvětlit veřejnosti srozumitelně fungování sociálních sítí, jejich pozitivní stránky, ale také ničivé síly a schopnosti stavět lidi proti sobě, což má závažné dopady na politiku i na úroveň veřejné debaty

• Odbourávání stereotypů o migrantech a uprchlících a snaha vidět v nich konkrétní osudy, tváře, jakákoli praktická pomoc v tomto směru

• Podpora rozvoje skautského hnutí

• Obrana nezastupitelné role veřejnoprávních médií, čehokoli, co podpoří kvalitu veřejné diskuse a dodá společnosti vnitřní stabilitu

O tom všem v kontextu Fratelli tutti přemýšlím, bez nároku na správnost, úplnost a taky bez hotových odpovědí, které nikdo z nás v těchto kontextech ani mít nemůže. Zkouším být „bdělý a probuzený“ a stát se součástí „radosti a naděje, smutku a úzkosti (lidí) naší doby“.

Nejsou českými inspiracemi pro přemýšlení o Fratelli tutti lidé jako František Lízna, Marie Svatošová, Ladislav Heryán, Veronika Sedláčková, Petr Fiala, Kateřina Koubová, Tomáš Petráček nebo Marek Drábek? Nebylo by v tomto duchu důležitým symbolickým gestem nového pražského arcibiskupa přenesení jeho sídla z arcibiskupského paláce na Hradčanech na pražské Jižní město? Možná se mýlím, možná řadu dalších věcí, kontextů či osobností nevidím. Prostě se jen se všemi návštěvníky hradčanské Fortny o letošních Velikonocích ptám: Kde potkám Krista, až odsud vyjdu?

Jiří Přibáň

Svoboda, rovnost, bratrství. Tři ideály, na nichž stojí moderní politická společnost a které vedly ke svobodnějšímu a důstojnějšímu životu lidí, ale zrovna tak i k nejhorším katastrofám lidstva.

Svoboda je vše, co není zakázané autoritou státu, říká základní poučka zvykového práva na britských ostrovech, které spíš než na katalozích lidských práv lpí na prastarých svobodách chráněných soudní mocí proti jakékoli politické zvůli. Rovnost je zákaz diskriminace před zákonem, ale nejen před ním, protože i ten se může stát jen zdrojem privilegií, nadřazenosti jedněch a vyloučení druhých. A přece i Spojené království, které se pyšní tím, že nepotřebuje psanou ústavu, nedávno přijalo zvláštní zákon o lidských právech, čímž se definitivně i tato v mnoha ohledech stále tradiční země připojila k ryze moderní kultuře deklarací a listin práv a svobod, které definují, co vše musejí vlády ve vztahu ke svým občanům nejen chránit, ale i dodržovat, aby si zachovaly legitimitu.

Lidská práva, v nichž ideály svobody a rovnosti nalézají svou legální formu, se stále rychleji globalizují do zvláštního režimu ius commune humanitatis, který si nárokuje univerzální platnost a odvozuje se od hodnot kosmopolitismu. Moderní politické dějiny jako kdyby se přitom odehrávaly v napětí mezi svobodou a rovností, protože vychýlení směrem k jednomu ideálu znamená ohrožení ideálu druhého. Svoboda se může zvrhnout v individualistickou svévoli. Rovnost se může zvrhnout v kolektivistickou tyranii. Hledání jejich ekvilibria představuje základní úkol politické filozofie.

Co ale s bratrstvím? Je to konzervativní ideál, který každou politiku předchází, nebo radikálně utopický sen, k němuž má každá politika směřovat? Patří jeho hledání spíš do oblasti politické teologie než filozofie? Jak ho uchopit, aby jeho nepolitická pospolitost neohrožovala svobody vzájemně si rovných občanů v politické společnosti? A jak zabránit tomu, aby se z univerzálního bratrství lidstva nestala noční můra terorizující všechny, kdo by se takovému ideálu bratrství z různých důvodů chtěli vzpírat?!

Toto jsou základní otázky politické, právní i etické. Encyklika Fratelli tutti o bratrství a sociálním přátelství z nich současně činí i otázky teologické. Jde tím proti proudu sekularizace a z bratrství činí eschatologický problém, který nemá jasné politické řešení, ale o to jasnější politické a společenské souvislosti násobené procesem globalizace společnosti a univerzalizace její současné krize.

Jestliže politologové občas tvrdí, že všechny moderní politické ideje a pojmy jsou jen sekularizovanou teologií, tato encyklika naproti tomu ukazuje, že se ani teologické pojmy neobejdou bez sociálních a politických kategorií. A také že univerzalismus, s nímž křesťanství stojí a padá, nemůže ani nesmí přehlížet to, co je místní a partikulární. Jak se v encyklice připomíná, univerzální horizont křesťanství musí vycházet z toho, co je poeticky označeno jako „chuť lokálního“.

Nejde přitom o nějakou abstraktní či obecnou úvahu, ale zcela konkrétní výzvu a podmínku připomínající, že se nemůžu „doopravdy setkat s druhým, jestliže nestojím na pevném základě, protože jen díky němu můžu přijmout dar, který přináší ten druhý, a na oplátku mu nabídnout autentický dar sebe sama“.

V té silné větě se setkává etika času a místa s nekonečnem a rodí bratrství, které nelze zredukovat na žádnou morální normu nebo politický ideál. Přitom tu však zazní i ozvěna základního paradoxu lidských práv spočívajícího v tom, že ohrožení svobody a důstojnosti konkrétního člověka v konkrétní zemi současně znamená jejich ohrožení všude na světě, a proto se týká nás všech. Co je partikulární, má zároveň univerzální důležitost, ale ta se může projevit opět jen v ohraničeném čase a místě.

Paradox práv člověka, který encyklika využívá jako jeden ze svých stavebních kamenů, znamená, že politiku nedefinují naše zájmy a to, co se nás bezprostředně týká, ale naopak to, co teprve naše zájmy a bezprostřední starosti o sebe sama a naše bližní přesahuje a vede nás ke starosti o ty, kdo jsou pro nás cizinci, a solidaritě s nimi. Je to solidarita, kterou kdysi Jan Patočka označil za „solidaritu otřesených“ a Václav Havel ji později zformuloval jako základní zkušenost politického a občanského disentu, který se také odehrával v jedné konkrétní části světa, ale mohl se spolehnout i na podporu těch, jejichž práva a svobody v jejich zemích potlačované nebyly.

Každý univerzální princip nebo ideál potřebuje partikulární politickou organizaci, která by ho mocensky prosadila a hájila. Ani práva člověka nemohou existovat mimo politickou obec, ale moc v této obci nemůže existovat, jestliže přestane chránit univerzální ideály svobody a rovnosti.

Kdykoli slyším výzvy k univerzálnímu bratrství, obávám se, aby se nezkarikovalo do nějakého jednoduchého morálního principu, na jehož základě bychom posuzovali naše vlastní lidství. Myslím přitom i na to, jak apoštolové neúnavně, rázně a opakovaně přesvědčovali první křesťanská společenství, že vykoupení a spása se netýká jen jejich národa, ale i všech „pohanů“.

I po dvou miléniích od jeruzalémského rokování o křesťanech z pohanů jsme tak ve stále stejné situaci, kdy se univerzální zákon a svoboda s ním spojená musejí projevit i prokázat v konkrétní pospolitosti, času a místě. Univerzální bratrství je příliš abstraktní, a proto ho musí doložit konkrétní přátelství.

Připomíná se mi tu i Giottova freska, na které svatý František dostává od papeže Innocence III. povolení tuto univerzální svobodu šířit se svými druhy jako služebník Boží i církve. Kdybych si mohl vybrat, u jakého dialogu našich duchovních dějin bych chtěl být přítomen, určitě bych chtěl být také svědkem setkání těchto dvou mužů i všeho, o čem si spolu povídali.

Občas také přemítám, o čem asi o samotě přemýšlí současný papež František v niterných „hovorech k sobě“. Díky encyklice Fratelli tutti si o těchto hovorech k sobě, světu i Bohu můžeme udělat přesnější představu my všichni.

Petr Vizina

Osamělost uživatelů internetu je žene do náruče populistů, technologie s poten­ciá­lem lidi spojovat do sítě mezilidských vztahů je účinným nástrojem společenské fragmentace a manipulování veřejným míněním. Obraz světa digitálních médií a sociálních sítí je jedním z témat Fratelli tutti. Na příčiny tohoto stavu, resp. na společenské inklinace, které k němu vedly, upozorňuje papež František dlouhodobě, když hovoří o nástupu nového gnosticismu, tedy „víry uzavřené v subjektivismu, kdy člověka zajímá pouze určitá zkušenost nebo nějaká řada úsudků či poznatků, které považuje za zdroj světla a útěchy, avšak přitom zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých pocitů“.¹ Gnosticismus se svou dualitou poznání „bez Boha a bez těla“² a protikladností těla a ducha je pak rovněž součástí Františkovy soustavné kritiky nového gnosticismu z teologických pozic. Jako výkladový klíč k realitě nese podle Fratelli tutti významné dopady společenské a politické fragmentace: „Digitální propojitelnost nestačí na to, aby budovala mosty. Není schopna spojovat lidstvo.“³

Komunikace zúžená na sociální sítě

Značná část sociálního života současnosti se přesunula do virtuálního prostoru sociálních sítí na internetu, což podle papeže oslabuje vazby, v nichž se prostřednictvím mezilidské komunikace člověk dobírá pravdy o realitě. Všímá si, podobně jako např. současní teoretici médií, epistemické krize bránící společnosti odlišit realitu od fikčních narativů podsouvaných kvůli politickému, ekonomickému nebo náboženskému prospěchu (Berkler, Faris, Roberts, 2018). Papežovým tématem je „autenticita mezilidských vztahů“.⁴ Rozvoji této autenticity brání redukce těchto vztahů na kontrakty v sociálních sítích:

Postrádají fyzická gesta, výrazy tváře, okamžiky mlčení, řeč těla a také vůně, třes rukou, zčervenání a zpocení, které k nám hovoří a jsou součástí naší lidské komunikace. Digitální vztahy, které nevyžadují pozvolné a postupné utváření přátelství, stálou interakci nebo budování společného postoje, který zraje postupem času, mají jen zdání společenskosti.⁵

Zdůrazněný fyzický aspekt mezilidské komunikace je odkazem k „osobnímu ručení“, které dává výpovědím o realitě povahu svědectví. Ve Fratelli tutti proto zdůrazňuje, že se „moudrost nebuduje nedočkavým vyhledáváním na internetu, není pouhým součtem údajů, jejichž spolehlivost nelze zaručit“.⁶ Předpokládá setkání s realitou, která ovšem v digitálním světě může být augmentovaná a její rámování posunuté ve prospěch toho, kdo má k médiu privilegovaný přístup. V zahraničí vidíme zkázonosný vliv nového gnosticismu například v rozdmýchávání etnických nebo politických konfliktů prostřednictvím sociálních sítí, v Česku pozorujeme například vliv řetězových e-mailů rozesílaných seniorům před volbami. Novodobý gnosticismus, zprostředkované skryté poznání, má často povahu temného podezření, pomluv nebo konspiračních teorií.

Od Matrixu ke QAnonu

Nebývá zvykem odkazovat v teologické reflexi k populární kultuře, ta však může zprostředkovat vhled do převládající společenské mentality. Americký film Matrix (1999) bývá považován za umělecké dílo symbolizující či přímo definující epistemologický zlom, kterým výklad reality ovládla digitální média (Fila, 2016). Dualita postav působících ve světě „matrixu“ i reality, svět jako přelud, z něhož se lze vymanit, i samotná „červená pilulka pravdy“, jejímž polknutím člověk nahlédne skutečnost, je koncept z pohledu „nové gnóze“ povědomý. O necelých dvacet let později se tytéž předpoklady propsaly do reality, když se kult konspiračních teorií, tzv. QAnon, stal v USA významným prvkem zasahujícím v politice až k výkonu prezidentského úřadu. Zákulisní informace údajně vysokého státního úředníka (Q) o satanisticko-kanibalistickém spiknutí elit, sdělované prostřednictvím internetu, se staly součástí reálné politiky včetně např. tzv. Pizzagate, kdy měli kanibalističtí pedofilové z amerického establishmentu ve sklepení pizzerie ve Washingtonu, D.C., držet unesené děti. Tato teorie měla kriminální dohru a potvrzuje Františkovu tezi, že i ty nejbizarnější informace šířící se internetem bez „těla“ osobního ručení a svědectví působí reálnou škodu: „Sociální agrese nachází v mobilních zařízeních a počítačích prostor k rozpínavosti, jaký nemá obdoby. To umožnilo, že ideologie odložily veškerý stud.“⁷

Soustavné kroky ke kultuře dialogu

Vliv nových sociálních sítí, jako je čínský TikTok určený dětem nebo diskuzní Clubhouse, zatím neumíme dohlédnout, není ovšem cesty zpět ke světu bez internetu, musíme se s ním naučit žít. S přispěním úvah v encyklice Fratelli tutti to znamená činit malé, ale soustavné kroky k budování kultury dialogu, která je předpokladem hledání pravdy. Pro začátek například rozlišovat mezi fakty a komentářem, všímat si vlastních emocí, které v nás budí konzumovaný mediální obsah, a začít budovat vztahy založené na osobním ručení a zodpovědnosti za informace, které sdílíme.

POZNÁMKY:

Petr Fischer (* 1969) je novinář, moderátor a filozof. V letech 2016–2018 zastával pozici šéfredaktora stanice Českého rozhlasu – Vltava.

Kristina Koldinská (* 1974) je profesorkou na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vy­uču­je na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení.

Miroslava Němcová (* 1952) je přední česká politička, v letech 2010–2013 předsedkyně Poslanecké sněmovny.

Danuše Nerudová (* 1979) je ekonomka, vysokoškolská pedagožka, rektorka Mendelovy univerzity v Brně.

Josef Pazderka (* 1974) je historik a novinář, šéfredaktor on-line deníku Aktuálně.cz.

Jiří Přibáň (* 1967) je právník a sociolog, působí jako profesor na univerzitě ve velšském Cardiffu.

Petr Vizina (* 1967) je novinář a hudebník.