2/2021 Norbert Schmidt, Josef Pleskot – Kyvadlo, aneb intuice a rozum

Intuice a exaktní věda

Kyvadlo Josefa Pleskota je mimo jiné dobrým příkladem díla, které vzniklo spojením intuice a exaktního rozumového uvažování. Na počátku byl nápad, matný obrys něčeho velkého a pohyblivého, tušení rozměrné kinetické soustavy… Pak vznikl menší tyčový model, na kterém autor zkusmo nacházel proporce a odpovídající tvar. Přesný smysl návrhu ještě nebyl zřejmý, jak to tak u předmětů bez jasného účelu a funkce bývá. Umění bývá popisováno jako něco, co nedokážeme zařadit do jiné oblasti lidského konání, je to experiment, jistě také jakési zrcadlo lidského myšlení, pomůcka při vykročení do neznáma… U modelu ale nemělo zůstat, a tak se do díla vložil i inženýr Vladimír Janata se svým týmem. V přední české konstruktérské kanceláři připravili exaktní výkresy, spolu s kolegy našli vhodné rovnice pro kyvadlové soustavy a vyhotovili potřebné výpočty. Verdikt nakonec intuici potvrdil: Ano, to tušené se dá v požadovaných monumentálních rozměrech 10 × 12 metrů zrealizovat.

Kyvadlo ve starém jezuitském chrámu

Kyvadlo ale nevzniklo jen tak pro nic za nic. Josef Pleskot ho vymyslel pro zcela konkrétní prostor, a to ne ledasjaký. Navrhl ho pro slavný pražský kostel u Karlova mostu pod Hradem. A také pro konkrétní omezený čas, totiž liturgický čas. V akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora se totiž již po desetiletí konají v postní době umělecké intervence. V historicky bohatě vrstveném místě jezuitského Klementina se tak setkávají dějiny se současností, svět víry, univerzitního studia se potkává se světem současného umění. Tato souhra, někdy spíš harmonická, někdy až konfrontační vede návštěvníky k novým reflexím a náhledům. Nově nasvětluje historický chrám, když zkoumá jeho staré obsahy, ale zároveň nechává přítomnost kriticky porovnávat s prvotřídními úspěchy našich předků. Svými díly, která byla vytvářena na míru starému liturgickému prostoru, sem už vstoupila řada významných českých i zahraničních umělců, mezi nimi například Adriena Šimotová, Václav Cigler, Stanislav Kolíbal, Choi Jeonghwa, Matěj Forman, Jaromír Novotný, Michal Škoda, Christian Helwing, Daniel Pitín nebo Robert V. Novák. Josefa Pleskota jsme oslovili s přáním překročit „běžný“ umělecký rozměr. I my jsme na počátku měli určitou intuici. Intuici něčeho kontrastně konstrukčního, možná na první pohled ani ne tak vizuálně líbivého…

Architekt Pleskot též vstoupil do mnohovrstevnatého kontextu bývalé jezuitské koleje Klementina, sídla Karlo-Ferdinandovy univerzity, jež byla celá staletí nejpřednějším centrem vědy a kultury v Českých zemích. Barokní jezuité se totiž nebáli ani misijních, ani výtvarných nebo vědeckých experimentů. Hnala je touha po poznání stvoření a spáse duší. Modlitby, stejně jako teologické a filozofické úvahy provázela odvaha k velkému urbanistickému dílu, na svou dobu výsostně progresivní architektuře a umělecké výzdobě. Součástí areálu bylo divadlo, rozsáhlé knihovny, a dokonce astronomická věž uprostřed. Kvetla tu bohatá mezinárodní výměna. V samotném kostele Nejsvětějšího Salvátora kázal jak Bohuslav Balbín, tak Antonín Koniáš, hudbu provozoval Jan Dismas Zelenka či Jakub Jan Ryba, ale také tu třeba slavný pražský Španěl Rodrigo Arriaga vedle filozofických systémů promýšlel fyzikální zákony. Při výzkumu zrychlení a zemské gravitace pouštěl kuličky z vysoké lucerny kupole kostela nad křížením a měřil jejich rychlost. Společně s obsáhlou, neustále se rozrůstající knihovnou tu již od 17. století vznikalo takzvané matematické muzeum plné nejmodernějších vědeckých přístrojů a technických pomůcek. Ale také zde návštěvníci mohli obdivovat tzv. artificialia, tedy mechanické hříčky, automaty a další kuriozity, jako třeba mechanickou želvu. Profesuru experimentální fyziky v Klementinu založili již roku 1747. Jezuité a jejich žáci pozorovali hvězdnou oblohu a pohyb Slunce. Diskutovali, stavěli a zdokonalovali sluneční hodiny, různé glóby a modely světa včetně toho v té době zakázaného Koperníkova. Dokonce se tu prováděly pokusy s vakuem a elektřinou. Klementinská matematicko-fyzikální laboratoř u nás tehdy neměla obdoby. Vyšla zde první učebnice fyziky v Čechách. Barokní jezuita Valentin Stansel (1621–1705) se v Klementinu například snažil sestavit i perpetuum mobile a, jak dokládají jeho spisy, jistě také v kostele snil o tom, že člověk jednou poletí do vesmíru. Jeho pozorování komet a Měsíce si cenil mimo jiné také Isaac Newton.

Josef Pleskot svůj kinetický objekt zavěsil do kostela v postní době 2020. Kyvadlo nakonec umístil doprostřed, do centra hlavní lodi, nad hlavy návštěvníků bohoslužeb. Kyvadlová soustava zpřítomnila čas, rytmus a trvání, ale zdůraznila také nutnost razantního počátečního impulzu každé lidské činnosti, po kterém následuje pomalé doznívání. Západovýchodní pohyb svislé i vodorovné části, která se „zázračně“ nevychýlí ze své roviny, na sebe v sakrálním kontextu vázala překvapivě velké množství subjektivních asociací.

Objekt z klasických materiálů, jako je dřevo a kov, a to vše v neuvěřitelných rozměrech a zároveň subtilitě provedení, se stal i poctou technickým dovednostem člověka. – Připomeňme, že Josef Pleskot do návrhů architektury rád viditelně integruje krásu a logiku technických konstrukcí. To ostatně v Gongu a jeho okolí můžete pozorovat na celé jeho proměně starého industriálního dědictví. – V salvátorském kostele dokonce krásu techniky, zosobněnou kyvadlem, povýšil na samostatné existenciální umělecké dílo. V Pleskotově kinetickém objektu tak mohl lecjaký návštěvník zahlédnout i zhmotněný otazník nad současným elektronicko-mediálním světem, digitální modernou a její virtuální realitou. Josef Pleskot si také přál chod kyvadla bezprostředně propojit se slavením liturgie. Kyvadlo uváděl do pohybu speciální hybatel oblečený v bílé albě, liturgickém oděvu, při modlitbě Creda, tedy starobylého křesťanského vyznání víry. Pohyb byl tak fascinující, že se jeho rytmem nechali při recitaci nést jak farář kostela Tomáš Halík, tak i všichni přítomní.

Když se řekne kyvadlo a církev, naskočí možná některým slavná hororová povídka Jáma a kyvadlo od Edgara Alana Poea. Španělskou inkvizicí k smrti odsouzený nebožák je v ní uvržen do temných kobek v Toledu. Světélkem rozumu, které mu zbývá, zkoumá tmu, jež se rozprostírá všude kolem, a odhaluje mučicí nástroje temných církevních sil. Nakonec díky své chytrosti unikne dokonce i popravčímu nástroji – pomalu klesajícímu kyvadlu, které ho má rozseknout vedví. Je to alegorie toho, jak racionální osvícenství osvobozuje ze středověkého církevního tmářství. V širším významu je však povídka i o vnitřních a vnějších psychických hrůzách, temné barokní emotivnosti, z níž osvobozuje světlo rozumu. Jezuitský kontext pražského Klementina nicméně ukazuje trochu jinou podobu údajné „doby temna“.

Některým návštěvníkům připomínalo Pleskotovo kyvadlo pro změnu až jakýsi středověký stavební nástroj, snad i beranidlo, někomu jinému obří kříž… Možná si někdo vzpomněl na existující paralely, jako je kadidelnice svištící vzduchem v Santiagu de Compostela nebo Foucaultovo kyvadlo v pařížském Pantheonu, Newtonovo kyvadlo nebo kyvadlo Gerharda Richtera v Münsteru, mimochodem umístěné také v kostele.

Sám Pleskot smysl, základní poznání, které si pro sebe z této intervence odnesl, shrnul takto: „Do Salvátorského kyvadla lze vkládat velké množství asociací, podobenství, symbolů… Jeden jeho vysoce senzitivní význam jsem ale objevil a pochopil až v okamžiku, kdy bylo zapotřebí kyvadlo rozpohybovat. Impulz vnášený člověkem do kyvadlové soustavy přes tyč musí být naprosto přesně zkoordinovaný. Jakákoli chyba, nervozita těla a jeho pohybu se totiž přenese do kyvadla a vybudí v něm rozháraný, neladný pohyb.“

Kyvadlo a pandemie

Dva týdny po uvedení ale kyvadlo vstoupilo do ještě úplně jiného kontextu, na který nikdo nepomyslel ani v těch nejdivočejších fantaziích. V březnu 2020 totiž i v České republice naplno vypukla pandemie koronaviru. Lockdown se týkal po 2. neděli postní, tedy hned od března, i bohoslužeb a jakýchkoli dalších setkání v kostelech ve větším počtu lidí. Kyvadlo se předčasně zastavilo, ztuhlo. Viselo od té doby v prázdném kostele jako vyčítavý, možná až trochu hrozivý vykřičník, ve své strnulosti jako nečekaně jiný impulz, než jak jsme ho původně zamýšleli a krátce i zažili. Celosvětově tíživou situaci do sebe pojaly obrazy z mimořádného papežského požehnání Urbi et Orbi z 27. března, kdy papež František předstoupil sám před kamery na liduprázdném náměstí sv. Petra a pandemii shrnul do nezapomenutelného obrazu a výstižných slov o tom, že všichni, celé lidstvo, se nacházíme na jedné lodi na rozbouřené hladině a jen společnými silami nečas překonáme.

Ani o Velikonocích se situace nezlepšila. Kyvadlo jsme tedy u Salvátora nedemontovali, jak bylo naplánováno. Nechali jsme ho dál viset opuštěné v opuštěném prostoru a napjatě pozorovali, do jakého nového kontextu nás během Velké nemoci doprovodí.

Na podzim se zdálo, jako by se Kyvadlo stalo i symbolem nečekané pohromy – dostalo se mimo jiné na obálku sbírky covidových promluv Tomáše Halíka s příznačným názvem Čas uzavřených kostelů. Na druhou stranu jako by ještě víc vzdorovalo jakékoli interpretaci. Dvakrát jsme naplánovali slavnostní tečku za intervencí a vždy do toho zasáhla nová, po krátkém uvolnění opět vše zpřísňující vládní opatření. Situace se nezlepšila ani před Vánocemi, ani po Novém roce. Jen občas se v dobách krátkého nadechnutí konaly bohoslužby a kyvadlo jakoby poposkočilo, jen na krátkou dobu se veřejně uvedlo do pohybu.

Od podzimu nicméně hlavní hybatel Pavel Šimáček kyvadlo v prázdném chrámu alespoň jednou denně sám rozhoupal. Nikým dalším nepozorováno se tak proměnilo i v zhmotnění vzpomínky na rytmické srdce bohoslužby, na Credo, které společenství věřících uvnitř chrámu už tak dlouho nerecitovalo. Kyvadlo nakonec zůstalo v kostele až do Velikonoc 2021, tedy celý jeden rok oproti původně zamýšleným 40 postním dnům. Celý rok tak provázelo tímto podivným časem velkého zastavení, ztišení a snad přemýšlení, provázelo rokem velkého postu…

***

Kyvadlo je možná i jakýmsi obrazem podivného chaosu světa, který se ale nakonec možná nezřítí. Ani to však nevíme jistě. Je to soustava nestabilní harmonie, která zesiluje váhavost, nejistotu a jistě i agresivitu, nevyrovnanost hybatele, jak si všiml už její autor. Kdyby kyvadlo dostalo impulz příliš silný a nevyrovnaný, konce břevna by mohly vystřelit nahoru a poškodit přinejmenším jemné barokní štuky stropu.

Kyvadlo tak zůstávalo především samo sebou. Možná matně zrcadlilo dění kolem sebe, ale svým kmitem rozráželo prostor i pro nepopsatelnou mezeru. Jde o kritický objekt, který se v podivném čase ocitl na zvláštním místě. Nejdůležitější zkušeností se salvátorským kyvadlem se tak stal právě ten otevřený konec nekonec do všech podrobností pečlivě naplánované, nakreslené a spočítané umělecké akce. Žádné předchozí salvátorské intervenci se nevěnovalo tolik odborné péče z tolika různých stran, a přesto je možná sama ona podivnost, neuchopitelnost, neukončenost, která bystří pozornost a rozum, jeho hlavním „poselstvím“.

Nicméně Kyvadlo Josefa Pleskota čekal ještě druhý život, přesun do Dolních Vítkovic v Ostravě.

Kyvadlo v ostravském Gongu

Lapidárně řečeno: Salvátorské kyvadlo v ostravském Gongu slouží především jako učební pomůcka, jako názorná ukázka toho, jak takové kyvadlo a kyvadlová soustava fungují. Ale tím se jeho význam zdaleka nevyčerpává.

Kyvadlo je instalované zcela jinak než v pražském kostele. Visí na konzole jen osmdesát centimetrů od vysoké betonové zdi v jednom z převýšených bočních sálů. Není tedy pověšeno doprostřed prostoru, ale je zdůrazněn boční pohled. Paradoxně tak ještě víc vyniká jeho charakter kyvadlové soustavy, jako se zároveň umocňuje – i díky kontrastu s industriální stavbou – vzpomínka na původní prostředí, z něhož pochází. Ještě víc než v kostele zde totiž asociuje kříž. Kříž jako obecný duchovní symbol, ale i koordinát, strukturu, která leží v základu tolika věcí.

Kontext kyvadlu nyní dodává revitalizované srdce Dolních Vítkovic. Multifunkční aula Gongu, Vysoká pec, Svět techniky, Zemědělské muzeum, ale také Muzeum Milana Dobeše pro optart a kinetické umění. Všude se zde reflektují dosažené mety na poli kultury, výroby, vědy i techniky. Je to místo, které úspěšně navazuje na dějiny, život tu pokračuje právě proto, že se proměňuje. Přitom se v Dolních Vítkovicích stále ještě pracuje, i dnes tu vznikají vysoce specializované výrobky. Vítkovice jsou jak místem paměti a kultury, tak i místem současné technologie a průmyslu.

Při pohledu na Salvátorské kyvadlo se mi v Gongu vybavuje ještě jedna silná umělecká událost. Od září 2012 do září 2013 zde totiž už jedno monumentální dílo, které také „vypadlo“ ze svého původního kostelního prostředí, viselo: obraz Antona Pettera Oslavení sv. Václava, namalovaný pro olomouckou katedrálu. Tam byl ale nakonec odmítnut a na sto let zmizel na půdě kroměřížského zámku. Až počátkem desátých let 21. století bylo plátno znovu objeveno. Než tento obraz o rozměrech 4,9 × 8,25 metru našel svůj nový domov v Opavě, bylo ho možné rok obdivovat právě zde, v katedrálních prostorách bývalého plynojemu. A náramně mu to tady slušelo.

Staré prostory lze naplňovat novým životem, ze svého původního prostředí a funkce vypadlé předměty můžeme klást do nových kontextů. Nic jiného nám ostatně často ani nezbývá. Je to jako pohyb kyvadla. Vdechovat věcem, prostorům a celým areálům druhý život je namáhavé, když se k tomu však odhodláme a celá operace se povede, bohatá odměna nás většinou nemine. Salvátorské kyvadlo tak nebude sloužit jen edukaci, ale zůstane i mnohovrstevnatým zrcadlem, jehož kulturní paměť se bude dokonce rozrůstat.

A ještě na jeden podstatný aspekt tady v ostravském Gongu Pleskotovo kyvadlo – podobně jako v kostele Nejsvětějšího Salvátora – upomíná: technika a kultura, světy vědy, umění, víry a spirituality si nemusejí odporovat, ba právě naopak! Jen velké sny vedou k novým skutečnostem, poznání a pokroku. Jen díky víře se vydáváme, tak jako kdysi biblický Abrahám, na nové cesty. Intuice a věda – a teď se znovu dostáváme k úvodní myšlence našeho přemýšlení – jsou dvě strany téže mince. Ukazuje na to kyvadlo i celý areál Dolních Vítkovic, založených kdysi olomouckým arcibiskupem. Intuice, víra v budoucnost a věda jsou sourozenci, kteří se jeden bez druhého neobejdou. O tom něco věděli jak staří klementinští jezuité, současní návštěvníci kostela Nejsvětějšího Salvátora, tak zakladatelé i obnovitelé Vítkovic. Je to tajemství, které by ale mělo zůstat přístupné všem.

Intervence v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze se konala ve spolupráci s Centrem teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK za podpory Hlavního města Prahy, společnosti Vítkovice Machinery Group a firmy Excon.

Foto:

Georgios Leontidis – s. 148, 176

Petr Neubert – obálka, s. 17, 18, 32, 34, 52, 66, 86, 100, 114, 123, 124, 136, 138, 166–168

Norbert Schmidt – s. 1

Eva Vopátková – s. 2, 6, 8, 9

Josef Pleskot – Kyvadlo

Akademický kostel Nejsvětějšího Salvátora

Popeleční středa 2020 – Velikonoce 2021

realizace: EXCON, a. s. – Jiří Lahodný, Hana Mesiereurová, Vladimír Janata

truhlářské práce: Truhlářství Mesi – Marek Mesiereur

pomoc při realizaci, liturgický hybatel: Pavel Šimáček

produkce: Martin Staněk

kurátor: Norbert Schmidt

Architekt Josef Pleskot (* 1952) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze, krátce vyučoval na katedře teorie a vývoje architektury. Poté pracoval v Krajském projektovém ústavu. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP atelier. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří rekonstrukce Lvího dvora a průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, ústředí ČSOB v Praze-Radlicích, Vinařství Sonberk v Popicích, revitalizace Zámeckého návrší a Regionálního muzea v Litomyšli, postupná obnova průmyslového areálu Vítkovických železáren v Ostravě nebo revitalizace Dominikánského kláštera u Sv. Jiljí v Praze. Více informací najdete na www.apatelier.cz.

Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.