Být bojovníkem znamená dávat svůj hněv do služeb něčemu vyššímu
Rozhovor s psychoterapeutem Richardem Machanem
Hněv tradičně patřil mezi sedm smrtelných hříchů. Psychologický pohled na něj ale jistě bude trochu jiný. Jak se na hněv nahlíží dnes?
Hněv je základní lidská emoce a jako takový je velmi důležitý. Z evolučního hlediska patří k nástrojům, které našim předkům umožnily přežít. Hněv jakožto bezprostřední reakce na nějaký typ ohrožení probudí v našem těle ohromné množství chemických látek a procesů, díky nimž jsme pak schopní účinně zareagovat – podle situace buď utéct, nebo zaútočit. Může to znít legračně, ale právě díky tomu tady jako lidé ještě jsme.
Ale co s tím dnes?
Kupodivu to není o moc jiné. Hněv je pořád v první řadě reakce na něco, co zakoušíme jako ohrožení. Nejde ani tak o to, jestli je ohrožení reálné, nebo ne. Důležitější je, jestli ho tak v danou chvíli vnímám, a to právě nejen vědomě, ale především podvědomě. Většina lidí si v okamžiku naštvání není schopná danou situaci rozložit a chladně ji zreflektovat. Někde uvnitř nich začne klíčit dojem, že je ten druhý (nebo nějaká situace) žene do kouta a tím zúskostňuje, že je nepřijímá, zesměšňuje, sráží jejich pocit vlastní hodnoty. Stačí takový pocit, taková klidně nevědomá interpretace reality, aby nejstarší části mozku, náš limbický systém, vystartoval s agresivní reakcí vyvolanou hněvem. S terapeutem pak může daný člověk řešit, co bylo tím startovačem, proč se to děje, co to o něm vypovídá.
Hněv je tedy úzce spojen se strachem?
Ano. Strach z něčeho jiného, co mě ohrožuje – ať už skutečně, jako pravěký nepřítel z cizí tlupy, nebo nevědomě, jako hlasatel jiného světového názoru, který bezděčně znejišťuje můj obraz světa –, spouští tyto velmi prastaré mechanismy. Jejich problémem ovšem je, že jde zároveň o složitý biochemický proces, naše tělo je zaplaveno látkami, hormony apod., jimž není možné jen tak utéct. Takto zhmotněný hněv je opravdu třeba vybít.
Jak?
Byl to nástroj k tomu, abychom kolem sebe mohli jako bojovníci efektivněji mlátit palicí, anebo hbitě utéct. To, že chlap v amoku vrazí druhému pěstí, nebo kolem sebe všechno roztříská, je bohužel v této perspektivě celkem přirozené.
Nejsme už ale v pravěku…
To ne, ale náš mozek některými částmi pořád ano. Proto je třeba s hněvem vědomě pracovat, uvědomit si reakce, které nastávají. V prvé řadě je nutné brát své emoce vážně, chápat je jako jazyk, kterým s námi naše tělo hovoří. Muž, který se pohádá se svou ženou a dá jí pár facek, už v dané chvíli nemá moc šanci s tím něco dělat. Možnosti jeho kontroly jsou v takové chvíli vesměs nulové. Jeho zodpovědnost začíná dřív, už v tom, že se do situace vůbec dostal. A proto musí znát sám sebe, své reakce, své emoce, musí být se sebou a svým nitrem v kontaktu. Uvědomit si, co se ve mně děje, je klíčové pro jakoukoli situaci.
Nejde pak o to, hněv (či cokoli jiného) nějak sublimovat. Spíš tomu dát správný průběh. Už Platón připodobnil člověka k vozatajovi s koňmi. Koně jsou emoce a pudy, když je spojíme dohromady, máme bouřlivý prožitek hněvu, vzteku, neúspěchu… Ale pak je tu vozataj, jímž by měl být rozum. To je šedá kůra mozková. Ten by měl být schopen s těmi našimi nižšími mozky komunikovat.
Jak to vypadá?
Vezměte si třeba sportovce. Ti bývají plní vzteku z toho, že jim něco nevyšlo – podání, přihrávka, nějaký výkon. Právě s nimi často řeším to, jak se s těmito emocemi vypořádat. Vidíte pak v televizi, jak třeba tenista dává průchod svým emocím po nezdařené výměně. Dupe, něco si mumlá, máchá raketou. To jsou ty koně, které není možné jen tak umlčet. Ale pak nastoupí vyšší funkce mozku, vědomí, a začne s tou emocí komunikovat. Sportovci se učí oslovovat svou emoční stránku, uvědomit si skrze ni svou chybu, dát tomu průchod, ale stejně rychle se uklidnit, nabrat soustředění a pokračovat s klidnou hlavou dál.
Jak to převést do běžného života?
Úplně stejně. Být se sebou v kontaktu. Umět se pozorovat, znát své reakce, umět jim předejít. Ty, kteří mají s hněvem a následnou agresí potíže, učím všimnout si jich dřív, než naplno propuknou. Je to jako ve filmu – když se blíží dramatická scéna, začne se nejdřív měnit hudba. Díky tomu se na následující děj můžeme připravit. Stejné je to s nárůstem negativních emocí. Radím pak lidem, aby ve chvíli, kdy to na ně jde, okamžitě ukončili interakci k druhým a odešli. Nenechali to zajít do situace, kterou už nemohou ovládnout. Pomáhají potom běžné fyzické reakce – zhluboka dýchat, zadupat si, třeba i do něčeho vědomě praštit (lepší než do někoho). Takové vybití je lepší než falešné potlačování.
Přijetí emocí, jako je třeba právě hněv, je cestou velkého vnitřního realismu, konfrontace s vlastním vztekem sice může být až zahanbující, je to ale i cesta pokory, uvědomění si svých limitů, své skutečnosti jakožto psychofyzické bytosti. Je to drsný, ale pravdivý pohled do zrcadla.
Ano, a k tomu patří i realismus v tom, jak se s ním vyrovnat. Zde nepomůžou zbožné fráze, hněv je třeba fyzicky kanalizovat, jít třeba štípat dříví, vyběhat ho. Hněv uvolňuje silnou energii, která se musí vybít. Už jen rychlé dýchání mění biochemickou situaci v těle, vyplavené hormony se musí spálit, proto hněv povzbuzuje k pohybu. Současný nárůst agresivity v online světě jistě souvisí s tím, že ji neumíme vybít přirozeným způsobem. Kdosi moudře říkal, že i v každém klášteře by mělo viset několik boxovacích pytlů, protože ani tam není nouze o vypjaté chvíle, které nejde řešit jen duchovně. Mám známé, kteří chodí zápasit – se vším respektem k druhému, s pravidly, ale je to boj, je to fyzické vybíjení energie, která se nám hromadí z kanceláří.
Je rozdíl mezi mužským a ženským hněvem?
Agrese je vlastní oběma, chemicky je to stejná reakce. Její projevy se ale mohou lišit. Samozřejmě jsou i ženy, které umějí druhého zfackovat. Jejich reakce jsou však často obrácené spíš dovnitř. Mluvíme u nich o pasivní agresi, kdy ji projevují více manipulativně, mají tendenci druhého deptat, mlčí, různými způsoby vyčítají. Nebo hněv k druhému otáčejí k sobě, obviňují sebe. To všechno samozřejmě škodí jim i druhým. Například to provokuje k další agresi.
Muž je mnohdy přímočařejší, i on pak často pociťuje vinu, ví moc dobře, že to přehnal, a jde se opít… To skutečně k ničemu nevede.
V tom, jak o hněvu mluvíte, vnímám jako velmi důležitou roli vlastního obrazu, sebe samého, který může být zpochybněn, komu může být vědomě nebo nevědomě ublíženo a kdo pak násilnou formou volá po uznání. Souvisí to s vývojem člověka, s malým dítětem v nás, které se také vzteká, aby na sebe obrátilo pozornost?
Částečně ano. Dítě se v určité fázi vývoje potřebuje vymezit a oddělit. Je to komplikovaný proces, v němž nicméně pořád chce vnímat přijetí. Chce najít své hranice, chce cítit samo sebe jako samostatné, ne jen jako část rodiče. Vnímá, že musí přerušit primární pouto, ale zároveň chce zůstat ve vztahu, už ovšem pokročilejším. Je to složitá cesta poznávání sebe samého. Ale právě zde se rodí určitá emoční zralost. Nezvládnutí toho může mít neblahé důsledky v budoucnu, jak jsme o tom už hovořili.
Máte oblíbené nějaké biblické obrazy, které mohou terapeuticky ilustrovat téma hněvu?
Třeba příběh Kaina a Ábela, kdy se Kain vztekne a zabije svého bratra. Na tom je dobře vidět jeho frustrace z nepřijetí – Kain je ten, kdo všechno dělal jinak a nedostalo se mu uznání. Nebo pasivní agrese staršího bratra marnotratného syna. Měl všechno k dispozici, ale neuměl to použít, neodvážil se, a tak se utíká k vyčítavému, útočnému postoji, je plný závisti k bratrovi a nenávisti k otci, ale přitom odhaluje svou slabost.
Biblické příběhy jsou vůbec plné emocí. Jako by potvrzovaly, že patří k realitě člověka. Nemáme problém s obrazem milujícího Boha, ale vadí nám obraz Boha rozhněvaného. Přitom je to možná spíš zrcadlo obrácené vůči nám, abychom lépe viděli sami sebe a uměli obejmout život v jeho plnosti.
Líbí se mi výklad, který říká, že ve Starém zákoně se člověk jaksi „učil chodit s Bohem“, učil se s ním žít. Ve fázi určitého dospívání je na místě, že se setkáváme i s řadou starozákonních mužů-bojovníků. Lidí připravených bojovat spravedlivý boj, utkat se se zlem, usilovat o svobodu. V tomto archetypu bojovníka je agrese jaksi zdravá, musí se prožít, patří k mládí. Vzplanout spravedlivým hněvem, sebrat síly a postavit se něčemu, co nás svazuje, vydobýt své místo, svůj postoj. Ve Starém zákoně se lidé učili bojovat za správnou věc, za svobodu, proti otroctví, falešným modlám a prorokům… Být bojovníkem zde znamená dávat svůj hněv a z něj vycházející agresi do služeb něčemu vyššímu. Jako David nebo Samson. Ovšem i s chybami, omyly a přešlapy, které k takovým věcem patří a o nichž Bible nemlčí. V tom je velmi příkladná.
Nacházíte v tomto smyslu nějaké vhodné obrazy i pro ženy?
Vždyť v Bibli je i řada žen-bojovnic, Judita, Debora, Jáel… Ať muž, nebo žena, každý by si měl uvědomit, že ve „spravedlivém hněvu“ a následné energii máme mocný nástroj pro boj za dobrou věc. Není například možné přihlížet nespravedlnosti, násilí na slabším, je na místě zasáhnout, zastavit cizí agresi. Kdo může, třeba i fyzicky, nebo tím, že zavolám pomoc. Zkrátka že se neodvrátím, neschovám. I s tím nějak souvisí hněv. Může se měnit v odvahu a hrdinství.
Narazil jste na hranici, kdy za běžnou agresí klienta vidíte skutečné zlo?
To je těžká věc. Přemýšlím o tom. Tuším, že když je člověk zaplaven emocemi vzteku a zloby a nenávisti, stává se zranitelným a může se jaksi dostat do vlivu Zlého. Je ale třeba o tom mluvit velmi opatrně. Faktem je, že se někomu může v takovém rozpoložení zalíbit, je to prostor jeho slabosti, kde snadno podléhá špatnému vlivu. Zároveň ale jako terapeut vnímám celý kontext jeho příběhu, vidím, co vše se na něm podepsalo, jaká břemena si nese. A jako křesťan věřím, že přirozenost žádného člověka není nikdy tak zničená, aby se v ní nenašly jiskry svobody, díky nimž může vybojovat svůj zápas se zlem, může znovu dostat otěže zpět do vlastních rukou, může se obrátit dobrým směrem.
Díky za rozhovor!
Rozhovor vedl Martin Bedřich.
Richard Machan (* 1964) studoval filozofii, teologickou antropologii a poté psychologii. Věnuje se individuálnímu poradenství, psychoterapii, vzdělávání manažerů a výuce.
Kontakt: richard.machan@seznam.cz