Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
kdybychom přemýšleli, co má být étosem, jenž by měl vyzařovat z učedníků a učednic Kristových směrem ke společnosti, jistě bychom hledali v okruhu slov, jako je radost (srov. Flp 4,4), láska (srov. Jan 13,35) nebo naděje (srov. 1Petr 3,15). V posledních letech se bohužel zdá, že emocí, která je pro mnohé křesťany a křesťanky typická, je spíše hněv. Ať už jde na jedné straně o hněv vůči světu, který se stal nepřehledný, nesrozumitelný a k našim nárokům lhostejný, či o hněv na církev a její představitele, kteří nereprezentují Kristovo evangelium, ale jen jeho karikaturu.
Při bližším pohledu nicméně zjistíme, že fenomén hněvu není jen příznakem našich církevních kruhů či postmoderní rozdělené společnosti, ale že je fenoménem, který v pozoruhodných proměnách prochází celými dějinami lidstva. Už v počátcích evropské civilizace stojí slovutný hněv Achilleův („O hněvu Péléovce, ó bohyně, Achilla zpívej, / příčině běd, jenž bez počtu ztrát byl Danaům zdrojem…,“ začíná Homérova Iliada) či hněv bohyní osudu, jak jej líčí ve své Theogonii – jednom z nejstarších děl řecké literatury – spisovatel Hésiodos. Skrze helénistickou a zejména stoickou filozofii, jež hlásala ideál ovládání vlastních (zejména negativních) emocí, což silně poznamenává i rané křesťanství, se hněv transformuje v hněv chápaný jako jeden ze smrtelných hříchů a posléze také v hněv Boží, který je podle některých pozdněstředověkých či raněnovověkých teologů třeba usmířit smrtí jeho vlastního Syna.1 V novověku hněv ve společnosti vybublá v řadě revolucí a ve 20. století je pak silně přítomný v různých emancipačních hnutích, ve kterých se marginalizované skupiny oprávněně dovolávají svých práv.2 Hněv však není jen historickým jevem, jehož dějiny kulturních reprezentací můžeme sledovat, ale je též součástí naší každodennosti, je něčím, co stojí jako výzva před každým člověkem.
Tato každodennost hněvu může nabývat řady rozměrů. Ať už jde o hněv náš vlastní, který můžeme zažívat vůči těm, kdo nám přímo ubližují nebo nás rozčilují svými postoji či jednáním, anebo o hněv druhých, kterému musíme čelit. Takovýto hněv se nevyhýbá ani následovníkům a následovnicím Ježíše Krista, kdy může být na jednu stranu (a to třeba i právem) pokládán za zdravou horlivost pro věc Boží, na stranu druhou může být příčinnou dusivé atmosféry v našich společenstvích. Nezřídka je možné být svědky jak hlasitého hněvu z kazatelen a presbytářů, tak i tichého hněvu sálajícího z kostelních lavic či od těch, kteří stojí svými názory na okraji soudobého církevního mainstreamu.
Výše uvedeným (a jistě neúplným) výčtem historických i možných osobních zkušeností s hněvem jsem se pokusil naznačit šíři témat, s nimiž se hněv pojí. Hněv je tématem teologickým v otázce rozhněvaného Boha, je otázkou společenskou a etickou, která souvisí především s tématem spravedlivého hněvu, je otázkou psychologickou a spirituální, je něčím, co nemíjí náš život církevní, občanský, ba ani liturgický. Je otázkou vrcholně spojující naléhavou potřebu teoretické reflexe i praktického a „všednodenního“ uchopení.
Agrese Vladimira Putina na Ukrajině, která probíhá v době uzávěrky tohoto čísla, navíc nasvětluje téma hněvu ještě aktuálněji, a to nejen v dimenzi psychologické či spirituální, ale také teologické. Kde se v člověku bere tolik zla, že rozpoutá válku? A jak pracovat s vlastním vztekem nad nespravedlností, která se odehrává jen nedaleko od nás, ale vůči které jsme do značné míry bezmocní?
V tomto čísle Salve jistě neposkytneme odpovědi na všechny výše uvedené otázky, pokusili jsme se však o co nejširší záběr, a to jak v historickém, tak současném pohledu na zkoumaný fenomén. Jedním ze specifik čísla (podobný princip jsme uplatnili již v čísle 4/2021 – číst Písmo) je pak přetištění tří primárních textů z dějin spirituality, které jsou opatřeny úvodními studiemi, jakýmisi inspiracemi k jejich čtení. Tento záměr odráží naši snahu vykročit ze zázemí kvalitní teologie směrem k praxi duchovního života a z něj vyrůstající angažovanosti vůči společnosti. Kromě výše uvedeného dělení na primární a sekundární texty by se daly texty tohoto čísla rozdělit do čtyř ucelených skupin, jejichž svébytnost odráží i jejich uspořádání v rámci čísla.
První skupinu tvoří texty, které jsou orientovány na prameny. Celé číslo tak otvírají dvě studie věnující se hněvu v Bibli, vždyť soubor biblických textů je východiskem a duší veškeré křesťanské teologie.3 Text starozákonní badatelky a dominikánky Marie Pitterové o hněvu ve Starém zákoně zkoumá nejen projevy a podobu Božího hněvu zde, ale také jeho příčiny a důsledky. Závěr stati pak ukazuje i možnost integrace tohoto fenoménu bez nutnosti násilného a teologicky problematického oddělování starozákonního a novozákonního Boha. Studie je cenným příspěvkem nejen k tématu tohoto čísla, ale i k velkému tématu integrace obtížně interpretovatelných oddílů Starého zákona do myšlení člověka 21. století. Přítomnosti hněvu v knihách Nového zákona se věnuje článek Mirei Ryškové. Ta rozebírá hněv Boží, jenž na stránkách Nového zákona funguje jako teologický terminus technicus, ale věnuje se pochopitelně také podobám hněvu Ježíšova, který je dán jeho horlivostí pro záchranu adresátů svého rozhorlení, a tomu, jak je hodnocen hněv lidský. Posledním textem věnujícím se pramenům je studie Jiřího Pavlíka, jež uvádí do četby apofthegmat, tedy výroků raněkřesťanských otců pouště, které ostatně sám přeložil a jejichž výběr s ohledem na téma tohoto Salve bezprostředně následuje. Významnou linkou, která všemi těmito texty, jež se zabývají prameny teologie, prochází, je linie sledující vztah křesťanství (a židovství), filozofie a mentality jejich doby. To nám umožňuje lépe uchopit, co křesťanství k tématu přináší nového, a kde je naopak pod dobovým vlivem.
Druhý tematický soubor tohoto čísla Salve tvoří texty, které bychom mohli nazvat systematickými. Významné místo zde zaujímá studie amerického morálního teologa a etika William Mattisona, který otevírá otázku mravního hodnocení hněvu (a v posledku emocí vůbec) a jeho ospravedlnitelnosti. Cenným přínosem stati je nejen její historický záběr, ale i východisko v teologii Tomáše Akvinského. Dalším příspěvkem je analýza slavné středověké sekvence Dies irae, která silně pracuje s tématem hněvu a dlouhá staletí (až do II. vatikánského koncilu) byla součástí liturgie zádušní mše. (Dnes zůstává v katolické liturgii jako volitelný hymnus v rámci liturgie hodin ve 34. týdnu liturgického mezidobí.) Tato sekvence také přináší eschatologickou perspektivu hněvu. Studie předkládá řadu zajímavých podnětů ohledně spravedlivého hněvu a posledního soudu, a to třeba i v opět aktuálním kontextu válek a útisku. Poslední text spadající převážně do systematické teologie se zabývá tím, jaký portrét Krista vykreslují vybraní autoři současné americké teologie a jakou roli v tomto obrazu sehrává emoce hněvu. Autor se pokouší ukázat, jak je pro naši spiritualitu důležitý obraz Krista, jenž se může u různých teologů značně odlišovat. Tři vybrané příklady nám mohou pomoci umístit i sebe samé na pomyslné interpretační škále, na jejíž jedné straně se nachází Kristus jako rozhorlený válečník a na druhé Kristus pacifista, beránek vedený na porážku.
Poslední text tohoto souboru, který by se z jistého úhlu pohledu dal označit i za spirituálně-teologický, již anticipuje okruh následující, jenž se věnuje právě spiritualitě. Otvírá jej další primární text opatřený vydatným úvodem, a to 5. kapitola Temné noci Jana od Kříže, do jejíhož čtení uvádí český bosý karmelitán Jan Andil. Další bosý karmelitán, Pavel Pola, pak přináší spirituálně-teologický pohled na fenomén hněvu a na práci s ním ve vnitřním životě člověka, který se s touto emocí musí vyrovnávat. Spektrum autorů z různých řádových prostředí doplňuje abatyše česko-německého benediktinského opatství Venio Francesca Šimuniová. Zajímalo nás, jak s hněvem, který má své nezastupitelné místo již u některých autorů raného křesťanského mnišství, pracují dnešní mnišky, a to i v kontextu schematických očekávání, která někdy budují obraz ženy, a zvláště řeholnice, jako vždy tiché a laskavé. Abatyše nám odpověděla dopisem, v němž se objevuje v souvislosti s hněvem nejen tato specifická ženská perspektiva a zkušenost, ale též řada podnětných duchovních impulzů pro život jednotlivce i společenství. Blok pak uzavírá kázání papeže Františka z neděle 3. října 2021, v němž římský biskup tematizuje mimo jiné Ježíšův hněv. Kázání opatřil úvodem mladý teolog Matěj Jirsa, který sleduje postoje papeže Františka k hněvu a rozhořčení a jejich oprávněnosti.
Čtvrtý, závěrečný soubor textů je obrácen směrem k současnému světu. Rozhovor vedený Martinem Bedřichem s psychologem Richardem Machanem, který vystudoval teologickou antropologii a zároveň má bohatou psychoterapeutickou praxi, nabízí několikerý, vzájemně se doplňující pohled na naše téma. Rozsáhlý esej Petra Beneše zpracovává téma hněvu v literatuře a proměny jeho podoby od Homéra přes Danta, Shakespeara až po Thomase Bernharda. Poslední text Salve od Alexandry Alvarové již zcela vykračuje z rámce spirituality, teologie i církevního prostředí, představuje však téma hněvu v jeho zcela aktuální a velmi závažné podobně, totiž jako hnací motor sociálních sítí, které významně ovlivňují svět, v němž žijeme.
Celé číslo tradičně uzavírá komentář k obrazové příloze, která zachycuje intervenci Replace Rubens, v níž pět současných umělců postupně obsadilo místo slavného Rubensova obrazu Ukřižování sv. Petra v kostele sv. Petra v Kolíně nad Rýnem. Obsáhlý komentář, jenž se věnuje jak konceptu celé intervence, tak jednotlivým realizacím, napsal zvláště pro toto číslo Salve Guido Schlimbach.
Číslo Salve o hněvu je z podstaty interdisciplinární: zahrnuje jak mnohé teologické obory (biblistika, spirituální teologie, morální teologie), tak i disciplíny neteologické, jako je psychologie, sociální vědy či literární věda. Zároveň je také intermediálním projektem scelujícím celou řadu žánrů: od primárních duchovních textů přes vědecké články, dopis, eseje, fotografie zachycující uměleckou intervenci… Ve svém celku tak toto Salve není jen intelektuálním pojednáním o hněvu, ale i výpovědí o situaci člověka, který je vržen do světa, v němž se musí vyrovnávat s hněvem vlastním i hněvem druhých. Kéž podobně jako dobré umělecké dílo nemá jen rovinu reprezentace, tedy popisu skutečnosti, ale nepostrádá i svůj performativní aspekt: tedy schopnost utvářet realitu a teologicky řečeno „měnit naše smýšlení“ (srov. Mk 1,15; Flp 2,5).
Tomáš Sixta
POZNÁMKY:
1 / Srov. Ctirad Václav Pospíšil: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. 4. vyd. Praha – Kostelní Vydří, Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství 2010, s. 375–376.
2 / Srov. např. Pam Morris: Literatura a feminismus. Brno, Host 2000, s. 87 a 99.
3 / Srov. Dei verbum, 24.