Rozhodující je poctivost
Rozhovor s Danielem Pastirčákem
V knižním rozhovoru s Michalem Oláhem Prekvapený večnosťou (W PRESS, 2020) popisujete svůj životní posun od křesťanství, které jste znal z rodiny, k filozofickému ateismu, nihilismu a umělecké tvorbě jako odpovědi na absurditu života, přes studium indické védánty až k Bibli, teologii a povolání kazatele Církve bratrské. Poznamenáváte, že křesťanství, které jste přijal, nebylo tím samým křesťanstvím, které jste ve jménu hledání pravdy odmítl. Jaký byl mezi nimi rozdíl?
V době mého dospívání byl pro mě antiintelektualismus věřícího prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, nepřijatelný. Bible byla považována za Boží zjevení a věřit znamenalo neptat se. Měl jsem pocit, který zpětně vnímám jako Boží, že nemohu zradit hledání pravdy, a tak jsem potřeboval utéct. Církevní prostředí bylo kulturně uzavřené a umělecky izolované. Nebyl tam nikdo, s kým bych mohl sdílet své zájmy, zatímco mimo církev jsem znal lidi, jejichž hledání a život byly mnohem zajímavější, takže mě to přirozeně táhlo pryč. Křesťanství, jak jsem ho později znovu objevil, bylo zjevením toho, že Bůh je sice absolutní pravdou, ale současně je radikální láskou, která vstupuje do bolesti, konfliktů, selhání a hříchů lidí a bere je na sebe. Pochopil jsem, že jádrem křesťanství je odpuštění, a učil jsem se vnímat sebe sama a také ostatní se smilováním. Zdá se mi, že v různých kulturních prostředích a sekulárních skupinách třetího sektoru je mnohem víc vzájemného porozumění a přijetí než v evangelikálních společenstvích, která jsem do té doby znal. Dominovala zde věrnost nauce, morální nadřazenost a soud nad hříšným světem, přičemž tím nejdůležitějším bylo vymezit se vůči ostatním – my, kteří máme zjevení a víme, jak správně žít, versus oni, kteří jsou ztraceni v chaosu a potřebují naši záchranu. Pro mě takový přístup nijak nefunguje. Přemýšlel jsem tímto způsobem jistý čas poté, co jsem se stal křesťanem, a všiml jsem si, že se mi v hlavě děje něco strašného – začínám lidi rozdělovat na ty, kteří mají zájem a naslouchají, a na ty ostatní. Věděl jsem, že pokud se mi Bůh zjevuje jako láska, která přijímá všechny, nemohu se k lidem takto vztahovat.
Nevychází rozdělování na my a oni z postoje nadřazenosti a pýchy, jelikož z toho, že mě ostatní lidé neposlouchají, automaticky vyvozuji, že neposlouchají Boha?
Souhlasím. Součástí mé zkušenosti, která mě přivedla ke křesťanství, je skutečnost, že každému člověku je vlastní určitý nevědomý egocentrismus. Uvědomil jsem si, že to, co mi brání vnímat Boha, je postoj, ve kterém jsem já středem všeho. Tradiční typy zbožnosti však často nerozvíjejí víru jako osobní mystickou hlubinu člověka ve vztahu k Bohu, ale pracují s konceptem „věřím ve správné věci, tedy jsem na správné straně, a proto jsem v pořádku“. Nevědomá sebestřednost se tak obléká do jazyka náboženského přesvědčení a umrtvuje svědomí, které člověku říká, že není středem všeho a nemůže vědět všechno. C. S. Lewis píše, že máme-li mít tyrana, bude lepší loupeživý baron než inkvizitor. Můžeme totiž doufat, že hamižnost loupeživého barona se jednou nasytí, a protože nějak tuší, že páchá zlo, bude se kát. Ale inkvizitor, který zaměňuje svou touhu po moci a strach za hlas nebes, nás bude mučit s čistým svědomím a své nejlepší vnitřní impulzy bude považovat za pokušení. To je nebezpečí náboženství bez kritické sebereflexe: může vynikat velkou horlivostí, ale přitom se z něj stane karikatura zbožnosti. Právě tento typ zbožnosti je ve slovenské společnosti zastoupen nejvýrazněji.
Říkáte, že ačkoli je evangelium bytostným zdrojem vaší životní orientace, cítíte se jako cizinec v tom, jak je dnes křesťanství na Slovensku prezentováno, a hodnoty, které pro vás Kristus představuje, často nacházíte spíše u svých agnostických přátel. O jaké hodnoty jde?
Zaprvé, nejprvotnějším impulzem křesťanské víry je hlad po pravdě jako takové. Tento rozměr je zvlášť výrazně vyjádřen v Janově evangeliu. Porozumět realitě kolem a být ve vztahu s ní takovou, jaká je. Vzhledem k tomu, že Ježíš je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6), nezbývá nám, pokud ho chceme následovat, než být pravdivými za každou cenu, řekl Carl Gustav Jung. Mám pocit, že mezi hledajícími bez vyznání je více přirozené citlivosti a otevřenosti vůči pravdě, zatímco mezi lidmi, kteří žijí v úzce definovaných křesťanských společenstvích, panuje přesvědčení, že už mají odpovědi na všechny otázky. Zadruhé, spása, jak ji vnímám v evangeliu a v listech svatého Pavla, se netýká jenom záchrany ztracené duše, ale je zaměřena k dobru celého stvoření. V evangelikálních společenstvích často převládá pohled na fyzický svět a přírodu jako na potápějící se loď, která nutně spěje k zániku. Křesťanské církve jsou záchrannými čluny, které se snaží odvézt co nejvíce lidí do bezpečí. Ti, kteří nenastoupí, se budou marně o něco pokoušet na palubě lodi. Nemá to žádný smysl. Moji přátelé ekologové mají z papeže Františka v tomto ohledu mnohem větší radost než mnozí katolíci. Zatřetí, mám problém s křesťanstvím, které z vybraných prvků své nauky a jejich interpretací dělá politickou agendu.
Má křesťan usilovat o to, aby se křesťanský pohled na různé etické otázky promítl jako univerzální norma do zákonů státu, i když si je vědom, že většina občanů tyto názory nesdílí? Pokud ano, za jakých podmínek?
Myslím, že historická zkušenost s otroctvím, rasismem a nerovnými vztahy mezi muži a ženami nás křesťany vede k tomu, abychom byli pokorní, co se týče etických otázek, a zdrženliví v označování určitého společenského uspořádání za neměnný Boží plán. V současnosti se setkáváme s novými otázkami, jako je například otázka homosexuality, a neměli bychom předstírat, že máme na všechno hotové odpovědi. Nemáme! Ale i kdybychom je měli, platí zde Ježíšova odpověď Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán do rukou nepřítele.“ (srov. Jan 18,36) Jak bych tedy mohl ve jménu Krista prostřednictvím politických her a společenského vlivu prosazovat hodnoty, které on přinesl? Pokud nějaký biblický text vyjadřuje specificky křesťanskou etiku, pak je to tzv. Kázání na hoře (srov. Mt 5–7). Podle této etiky ale není možné řídit stát. Obrana státu nemůže vycházet z principu: „Udeří-li tě do pravé tváře, nastav i levou.“ (srov. Mt 5,39) Jde o výzvu k osobním postojům, které dávají lidské existenci hloubku. Pokud jde o politickou angažovanost, křesťanský státník je člověk, jehož přístup je co nejracionálnější v tom, jak chápe situaci, a co nejlaskavější v tom, jak usiluje o společné dobro. Tímto způsobem může být zajedno s buddhistou, židem i muslimem, a proto si myslím, že křesťanství v nejvlastnějším slova smyslu do politiky nepatří. Jinak jde o prosazování klerikálních představ a zájmů proti zbytku společnosti.
Věci jako studium Písma, znalost evangelia, modlitba, život v církevním společenství atd. by nám měly pomoci správně porozumět Ježíšovu poselství a dobře se stavět ke světu. Jak je možné, že jsou tak často překážkou a lidé, kteří nejsou „zatíženi“ tímto křesťanským nánosem, jsou citlivější na podstatné skutečnosti?
Nechci generalizovat. Na Slovensku je jistě mnoho hlubokých křesťanů, kteří pracují na záslužných věcech a žijí svou víru s pokorou. Člověk se v církvi ocitá v prostředí, které mu dává obrovskou příležitost k rozvoji, ale zároveň je v něčem také nebezpečné. Asi to tak bylo vždycky. Rozhodujícím aspektem je intelektuální, emocionální a duchovní poctivost a odvaha zůstat sám sebou. Být pokorný neznamená zříkat se odpovědnosti za svá rozhodnutí. Zaprvé, v církvi se nabízí kolektivní identita. Může být podobná nacionalismu – člověk si osvojí některé znaky, říká slova, která se od něj očekávají, a zažívá příjemný pocit, že je součástí celku. Následně ztrácí svobodu, ve jménu celku se začne zpronevěřovat svému svědomí a zastávat věci, které by sám nikdy nezastával. Zadruhé, hluboká vnitřní zbožnost, která v sobě zahrnuje jakousi agonii sebestředného ega a otevírá se nekonečnu Boha, je v některých živých, entuziastických společenstvích nahrazena kolektivně vyvolávanou skupinovou emocí. Zatímco mystika vede člověka do hlubin sebe sama, sceluje jeho skutečné já v Bohu, davová spiritualita mu naopak pomáhá jako droga na sebe zapomenout. Jakmile společenství opustí, zůstává opět sám a musí se vrátit, aby se dobil. Taková zbožnost nevede k samostatnosti a nebuduje sílu vnitřního člověka.
Zdůrazňujete nenahraditelnost poctivého hledání, ale vnímavost vůči věčnosti a potažmo k Bohu ve vás nečekaně probudila zkušenost milostného vztahu se ženou – všeprostupující osobní zážitek lásky, který si není možné přivodit nebo jej zprostředkovat jinému člověku. Jaký je vztah mezi těmito dvěma skutečnostmi?
Nepovažuji se za hrdinu, který od mládí šel za pravdou, všechno prozkoumal a dospěl k Bohu. To, co mě od něj i od ostatních lidí nejvíce oddělovalo, byla moje nafoukanost. Svět jsem rozděloval na umělce a strojaře. Já a mí přátelé jsme byli umělci, ostatní byli strojaři, tedy ti, kteří nerozumějí skutečnému životu. Nikdo není ryze poctivý. Narážíme na svou hříšnost, povrchnost, částečnost a sebeklamy. Když jsem se stal křesťanem, nejvíc mě zarazilo, že jsem nenašel žádný důvod, proč se to stalo mně, a mým přátelům ne. A možná je i sama poctivost darem… Ježíš v Janově evangeliu říká, že všichni lidé budou vyučeni od Boha, a kdo se nechá poučit, přijde k němu (srov. Jan 6,45). Každý člověk je vyučován v hlubině svého bytí, v různých situacích neustále prochází nějakou lekcí. Něco se stane, na něco přijdu, selžu nebo se mě dotkne láska. Záleží na tom, jak poctivě k tomu přistoupím a co s tím udělám. Jsem ochotný spatřit svou pokřivenou tvář, nebo ji skrývám jako Dorian Gray? Jako ateista jsem existenci vnímal jako něco absurdního, prázdného, nenaplněného. Žít takový život věčně by bylo peklo. Zkušenost lásky mě zaskočila. Nastala zcela nová situace, možná částečně iluzorní, jak to v momentech zamilování bývá, ale to, co ve mně vyvolala, bylo nepopiratelně skutečné. Stav lásky vrátil mému životu smysl. Přál jsem si jediné – aby to nikdy neskončilo. V zážitku lásky se přede mnou vynořila věčnost. Od té chvíle jsem tušil, že na otázku po smyslu může být uspokojivou odpovědí jenom věčná láska. Otázka poctivosti spočívá v tom, zda to, co jsem v sobě poznal, nezradím. Vpustím to do sebe a vystavím se do té doby netušeným otázkám? Co jsem to vlastně za bytost, že ve mně existuje touha, která má rozměr nekonečna?
Řekl jste, že vaše dospělé děti věří vaší víře, ale jejich víra to není. Je tato osobní kredibilita tím nejlepším, co můžeme druhým na jejich cestě k Bohu předat – ať už jako jednotlivci v rodině a jiných vztazích, nebo jako církev ve společnosti?
Dnes si myslím, že jediným misionářem v dějinách je Duch Boží. Jen on zná cestu na to místo, kde člověk může spatřit Boha, do jeho nejbytostnějšího středu. Duch Boží se projevuje v celém kosmu a také v lidech. To nejlepší, co já mohu udělat, je pročišťovat své nitro, aby ze mě vyzařovalo co nejvíce Božího. Já nejsem pánem hry a Pán hry, v něhož věřím, založil tuto hru lásky na svobodě, takže jsem někdy zmaten složitostí toho, co se děje. Nevím, proč se různé situace dějí, ale důležité je, jakým člověkem v těch situacích a vztazích jsem. Naše mise spočívá primárně v tom, být stále přítomným vyjádřením otevřenosti Ducha Kristova. Ne slovy, propagandou, ale bytostně, ať už veřejně, nebo v blízkých vztazích. Největší slabinou moderního člověka je, že ve velké hře o sebehodnotu obvykle skrývá zranitelnost, selhání, směšnost a slabost a staví na odiv svou vítěznou tvář. Každý chce být uznáván a obdivován. Našim vtahům často chybí otevření této třinácté komnaty. Bytostná emocionální poctivost má odvahu otevírat dveře a vpouštět ostatní lidi dovnitř v míře, kterou různé situace umožňují. Právě takový život může být pro druhé výzvou, aby otevřeli nevyřešená témata, vnitřní rozpory a vstoupili na hlubinu, kde čeká Bůh.
Platí to nejen na individuální, ale také na institucionální rovině?
Určitě. Skutečnost, že toho církev tak často není schopna, považuji za nejzásadnější příčinu jejího selhání v dějinách. Nejsme arbitrem čistoty a mravnosti a Boží věc ve světě na tom nezávisí. Boží lidé by měli být v první řadě těmi, kdo odhalují svá selhání. Máme za sebou celé dějiny a tvářit se, že jsme nic nespáchali, je trapné. Historie je zde. Jak jinak můžeme přinášet evangelium než prostřednictvím kritického pohledu na sebe a následného pokání? Toto pokání bude zároveň pravdivé pouze tehdy, pokud se bude projevovat jako hluboký ekumenismus, mezináboženský dialog a dialog se sekulární společností.
Misie je klasicky chápána na základě Ježíšova příkazu „Jděte!“. Víme, že máme jít k lidem. To, o čem mluvíte, zní spíše jako opačný pohyb. Je zde člověk, který jde sám, ještě jako nevěřící, po cestě na místo, kde se setká s Bohem.
Myslím, že otevřenost zahrnuje také příkaz „Jděte!“. Naše misie nejednou vypadá tak, že jsme uzavřeni ve svých subkulturách, odkud vynášíme kus našeho světa do města, kde zpíváme náboženské písně a hlásáme, že Ježíš miluje Bratislavu. Nikdo nechápe, co děláme, protože to není skutečné blízké setkání člověka s člověkem. „Jděte!“ pro apoštola Pavla znamenalo být pro Židy Židem, pro ty, kdo jsou pod zákonem, jako by byl pod zákonem, a pro ty, kdo jsou bez zákona, jako by byl bez zákona (srov. 1Kor 9,20–23). Nejedná se o sofistikovanou marketingovou strategii, ale o životně důležité povolání žít, objevovat a sjednocovat tělo Kristovo. Každý člověk, kterého potkám, v sobě skrývá tajemství, které pochází z Boha. Mé vycházení mu vstříc má dojít tak daleko, že pochopím, proč ten Žid je Židem a co je pro něj cenné. Teprve pak bude on otevřený vyslechnout to, co je cenné pro mě. Když pochopím slabost slabého a najdu ji v sobě, pak bude on otevřený slyšet, jak mě z mé slabosti zachraňuje Kristus, který se mnou spolutrpí. Příčí se mi představa, že by se evangelium mělo šířit nějakou organizovanou propagandou a považuji za nevhodné překládat jazyk jeho metafor do právního jazyka.
O svém životním poslání mluvíte jako o snaze být mostem mezi stranami rozdělenými černobílým viděním světa, stát uprostřed, mezi konzervativními a progresivními křesťany, proklamovanými věřícími a nenáboženskými lidmi za hranicemi církevního myšlení. O takové prostředí ve sboru Kaplnka usilujete již 10 let. Co je zapotřebí k poctivému uskutečňování tohoto cíle, aby se nestal jen naivním zbožným přáním?
Nejprve potřebujeme vytvořit most sami v sobě. Žádný člověk není monotematický a jednotvárný, máme v sobě rozpory a lidé někdy přistupují ke svému vnitřnímu rozvoji tak, že přisuzují dominanci jednomu hlasu, zatímco ostatní vyloučí. Ty pak někde dřímají a následně se člověku vymstí. Mám-li svými kázáními oslovit agnostika, musím ho mít v sobě a dopřát mu dialog ve svém srdci. Když jsme Kaplnku zakládali, formulovali jsme si, že chceme propojovat to, co je rozdělené – v sobě, ale také v místní komunitě, např. ekonomii s etikou nebo mystiku s vědeckou a filozofickou racionalitou. První důležitou věcí pro vytváření otevřeného prostoru je řeč. Vychází z vnitřního dialogu ve mně a dál probíhá mezi námi, připouští pochybnosti a otázky. V Kaplnke nemá kázání primárně povahu odpovědí, ale spíše co nejhlouběji položených otázek, do kterých pak nějakým způsobem proniká světlo evangelia. V každém člověku je já, které má v sobě bytostné otázky, svět kolem mu pokládá další otázky a my, chceme-li vytvořit prostor, kde se o Bohu mluví srozumitelně, musíme být do této sítě otázek aktivně a živě vpleteni. Necháváme je k sobě přicházet, aby se staly našimi otázkami, následně přistupujeme k Písmu a skrze Písmo k Bohu, který je vždy větší a nad tím vším. Druhou věcí je pokus o obnovení syntézy liturgie a současného umění. Mám pocit, že dnešnímu křesťanství velmi chybí umělecký výraz spirituality. Mnohá společenství se scházejí v prostorách plných náboženského kýče, tedy něčeho emocionálně, myšlenkově a výtvarně povrchního. Liturgie má vždy nějaké umělecké prvky, a pokud nejsou hluboké, myslím si, že vytvářejí plytkou spiritualitu. Hluboké je to, co klade podstatné otázky. V rámci bohoslužeb máme vždy prostor pro meditaci, kde je buď ticho, nebo nějak navazuje intervence ve formě vizuálního umění, experimentální hudby, filmové projekce apod. Třetí a nejdůležitější věcí pro naše společenství je, aby imperativem nade vším ostatním byla milost a neodsuzování.
Ztotožňujete se s étosem Erasma Rotterdamského a uměním střídmého kompromisu, které pěstoval. Zároveň tvrdíte, že schopnost oslovit a zmobilizovat velké skupiny lidí a určovat dějiny má zdá se pouze černobílé vidění světa. V kulturních válkách je erasmovský přístup nejednoznačný a nesrozumitelný. Cílem je vyhrát, remíza je nepřijatelná a kompromis je považován za nedostatek charakteru. Je erasmovské snažení skutečně nutně odsouzené k neúspěchu? Nemá naopak takové otevřené křesťanství větší potenciál oslovit současného člověka, kterému tolik záleží na autenticitě, svobodě, individualitě atd.?
Každý člověk může vyznávat Krista pouze skrze strukturu své vlastní osobnosti a jsem si vědom toho, že to, co děláme, má potenciál oslovit pouze určitou skupinu lidí. Křesťanství potřebuje existovat v různých podobách, které jsou vlastní různým typům lidí. Důležité je, aby byly autentické a vyrůstaly ze skutečných životních příběhů. Na druhé straně existuje něco jako křesťanský populismus, který manifestuje sílu, obsahuje mnohem více hesel než myšlenek a extrémními výroky velmi účinně navazuje na naše zvířecí pudy. Vychází z konkrétní historické situace, v níž zní jako úderný prorocký hlas, ale ve skutečnosti zjednodušuje a je nutné ho doplnit kritickou reflexí. Myslet si, že jsme vlastníky absolutní pravdy, je iluze. Nositelé evangelia s erasmovským přístupem jsou ti, kdo si připouštějí rozporuplné části pravdy, jsou vůči nim otevření, i když přichází s kritikou.
V čem byl Ježíš erasmovec?
Někteří lidé považují Ježíše za hlasatele konzervativních hodnot, jako je nerozlučitelnost manželství a slušná rodina. Pokrokoví křesťané naopak tvrdí, že byl především revolucionářem, který porušoval zákon a měnil tradiční zvyklosti. Jedni i druzí mají pravdu, protože Ježíš byl erasmovec v tom smyslu, že v sobě vytvářel syntézu. Proto je tak těžce uchopitelný a vznikají černobílé náhledy na něj, které proti sobě bojují. Zapomínají, že autenticky ježíšovské je právě uskutečňovat tuto syntézu a budovat most. Sám Ježíš to vyjádřil tak, že s Božím královstvím je to jako s hospodářem, který vynáší ze své pokladnice věci staré i nové. Staré a nové ve stále nové syntéze. To je erasmovské a také kristovské.
V čem spočívá hodnota kompromisu? Nevede k zatemňování pravdy a oslabování radikality života, která se od křesťana očekává v každé době?
Člověk, který si myslí, že je vlastníkem absolutní pravdy, nesmí dělat kompromisy, jinak zradí Boha. Svou touhu po moci a sebeprosazení tak může snadno skrýt za náboženskou masku. Pavel však píše, že jen zčásti poznáváme, jen zčásti prorokujeme a všechno to částečné jednou tváří v tvář Bohu pomine (srov. 1Kor 13,9). Ctnost kompromisu je založena na vědomí omezenosti mého poznání a na pokorném přijetí skutečnosti, že pravda je dialogická. Potřebuji, aby někdo jiný doplnil to, co já nevidím. Absolutní pravda v Bohu je v jistém smyslu relativní – uchovávaná ve věčné relaci, ve vztahu. To je smyslem tajemství Trojice. Bůh není jen jeden – má v sobě druhého. Jeho bytí je komunikací Já a Ty v Duchu pravdy a lásky. Pravda je v Bohu dialogická, ten dialog vnáší do světa, a proto je celý svět komunikací. Pokud se někdo uzavře do sebe, nutně ztrácí pravdu.
V posledním období komentujete biblickou knihu Kazatel. Řekl jste, že je to v jistém smyslu výstižný komentář k naší době. Zřejmě jste neměl prvoplánově na mysli jen relativizaci materiálních výdobytků a světských cílů. Co tento text říká současnému člověku?
Pozoruhodným a velmi současným prvkem je Kazatelova kritika politického systému. Začíná tím, že si na tvář nasadí masku vládce, který vybudoval Jeruzalém. Dělá to však jenom proto, aby pak řekl, že to všechno byla marnost. Najednou mění roli a následují krátké epizody plné výroků o zkorumpovanosti mocných, hlouposti králů, o tom, jak malý bezvýznamný člověk zachrání město, ale všichni na něj zapomenou atd. Jsou velmi výstižné a aktuální, protože jde o věčné lidské téma. Myslím si, že nejvlastnější srdce Kazatele je kierkegaardovské. Nejzřetelněji se vyjevuje, když říká, že Bůh stvořil všechno krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, které Bůh koná (srov. Kaz 3,11). Tento čas, který plyne, v němž vše pomíjí a vyčerpává se, sama pomíjivost a marnost, se v srdci člověka setkávají s věčností a vytvářejí ty nejtrýznivější otázky. To je místo, kde podle mě i současný člověk cítí prázdno a bolest, jediné místo, kam může vstoupit Bůh.
Rozhovor vedli Zuzana Matisovská a Benedikt Mohelník OP.
vytiahni boha zo skrine
nasaď si ho na tvár
zaves si ho na krk
odej si ho na hruď
na horné i dolné končatiny
dbaj na to aby ti pekne
splýval z pliec ťahal sa
za tebou v purpurovej vlečke
nastokni si boha na prst
polož ho ako žaltár na oltár
zastrč boha do zástrčky
prehovor ním z mikrofónu
slovo za slovom
mäkko no dôrazne
vztýč boha na ukazováku
pravej ruky
pohroz ním na všetky strany
ak by sa ti predsa niekto priečil
vrhni mu boha priamo do tváre
vlož si boha ostrím na temeno hlavy
vyhoľ sa ním celkom nahladko
obuj si ho zašnuruj až nad členky
naplň si ním zásobník a odisti
mier presne na všetkých škodcov
postav ho na stráž do úradov
do škôl na radnicu do parlamentu
vydezinfikuj ním dôkladne
každé znečistené námestie
ak by predsa niekto váhal
odrátaj mu boha na stôl
v päťstoeurových bankovkách
opečiatkuj bohom každé nemé čelo
nech sa cudzie s našim nemieša
zdvihni ho ako zástavu
pochoduj s ním mestom
klam bohom ak sa ti pravda vzpiera
umy si ním zuby, vlož si ho ako dýku na jazyk
spoj bohom všetko čo sa poddá
podpíš ním vopred vyjednané položky
zastokni ho premiérovi do kravaty
pripni mu ho ako odznak na sako
ak by sa ti boh v ruke vzoprel
zapíš si jeho meno do zoznamu
označ ho žltou hviezdou
usaď ho do vagónu, osprchuj ho
vlož ho do pece nechaj dym
stúpať hore komínom k nebu
nech sa vráti odkiaľ prišiel
ak by sa boh predsa vrátil
v očiach detí v nehe žien
v speve cudzinca na námestí
ujmi sa ho diskrétne no rázne
vyveď ho na vysoký vrch
ukáž mu svoje kráľovstvá
ak sa ti nepokloní
napľuj mu do tváre
postav ho pred súd
skontroluj ho písmom svätým
označ ho v mene boha
za bezbožníka
zbičuj ho bez kriku no rázne
na čelo mu vlož znak víťaza
veniec z ostrých tŕňov
pribi ho na mŕtve drevo
nech sa nehýbe nech mlčí
pokrop ho svätou vodou
zapáľ pred ním sviece
prežehnaj ho znakom kríža
nasaď si ho na tvár
zaves si ho na krk
odej si ho na hruď
na horné i dolné končatiny
dbaj na to aby ti pekne
splýval z pliec a ťahal sa
za tebou v purpurovej vlečke
(Daniel Pastirčák)
Daniel Pastirčák (* 1959) je slovenský básník, prozaik, esejista, výtvarník a kazatel Církve bratrské.
Kontakt: daniel.pastircak@cb.sk