Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Toto číslo Salve vzniklo jako reakce na rozpravy ohledně tzv. tradičních hodnot, které se v posledních letech objevují v církevním i sekulárním veřejném prostoru u nás i v zahraničí. Slova tradice a hodnoty představují robustní pojmy různě prostupující dějiny filozofického, teologického a také politického myšlení a zároveň jsou běžnou součástí slovní zásoby vztahující se ke všedním věcem a činnostem. Jejich zvučné spojení působí familiárně a současně vznosně, což vybízí k automatickému používání bez uvedení definice a – navzdory křesťanským konotacím – k apelům na jejich všeobecnou nepostradatelnost. Bližší pohled na spektrum osob a souvislostí, v nichž se dnes o tradičních hodnotách mluví, však vyvolává pochybnosti ohledně samotné možnosti jejich jednoznačného významu i autenticity jejich křesťanského charakteru.
Při hledání způsobu, jak toto téma uchopit, jsme od začátku věděli, že nechceme pouze vyjadřovat široce sdílené rozhořčení nad zištným zneužíváním vyprázdněné terminologie pro populistické účely, ani nikoho nadřazeně poučovat o tom, proč se ve svém výkladu tradičních hodnot mýlí. Jako první východisko se nabízelo dát prostor tomu, co je jako tradiční hodnoty mnohdy prezentováno. Nezdálo se nám však smysluplné sestavovat víceméně náhodný a nesourodý výběr témat, z nichž by si každé zasloužilo samostatné číslo (např. tradiční rodina, společenské role, zvyky apod.). Nechtěli jsme ale ani uhýbat před aktuální debatou a připravit systematické číslo věnované výhradně tradici, jak jí rozumí křesťanská teologie. Zvolili jsme proto třetí možnost – problematiku jsme nahlédli z obecnější perspektivy a doplnili ji konkrétními sondami, které dotvářejí širší rámec debaty. Výsledná mozaika nabízí čtenáři pestrý materiál k samostatnému přemýšlení.
Společným rysem pojmů tradice a hodnoty je skutečnost, že jsou podstatně definovány dynamikou mezi dvěma prvky – objektivním a subjektivním; mezi tím, co je trvalé, a tím, co se neustále proměňuje. V perspektivě katolické teologie jsou tyto dvě roviny nepřehlédnutelné. Podle Edwarda Schillebeeckxa je „jedinečným géniem židovsko-křesťanské tradice přesvědčení, že skutečnosti, které jsou univerzální a absolutní, lze vyjádřit pouze prostřednictvím skutečností, které jsou historicky ohraničené a radikálně závislé na osobách, kulturách a společnostech.“ Oba prvky jsou nicméně v různých poměrech přítomné i v dalších kontextech, v nichž pojmy tradice a hodnoty existují. Společným cílem všech publikovaných textů je zachytit a podtrhnout tento konstitutivní vztah a jeho tvůrčí pohyb – proces vzájemného formování, hledání, narážení, prohlubování a rozvoje, bez kterého žádná živá a životodárná tradice ani hodnoty nemohou být. Zdá se nám, že v současných rozpravách o tradičních hodnotách důraz na tuto dynamiku téměř zcela chybí. Spojení v čase, použité v názvu čísla, nestojí v protikladu k výrazu tradiční, ale objasňuje jeho význam.
Ve snaze vyjádřit specifikum křesťanské tradice a křesťanských hodnot se naši autoři napříč různými přístupy vracejí k zdánlivě banálnímu tvrzení: vrcholnou výpovědí křesťanství a klíčem k interpretaci všeho ostatního je jen a pouze osoba Ježíše Krista. On sám definuje identitu křesťana a zakládá její kontinuitu v dějinách. Všechno křesťanské je jenom dílčím svědectvím – více nebo méně úspěšným pokusem Ježíši porozumět a vztahovat k němu všechny oblasti života. Nutně proto zahrnuje prvek diskontinuity a plurality, aniž by to znehodnocovalo fundamentální ontologickou a existenciální zkušenost. Člověk je ve křtu trvale napojený na Krista, ale jako člověk-křesťan zůstává nehotový – dál putuje. Křestní existenci, kterou dostal, může aktivně rozvíjet jenom postupně a nelineárně. Má čas – možnost za jedinečných okolností promýšlet a zkoušet – hledat, jak konkrétně věřit, doufat a milovat. Osoba Ježíše Krista však určuje všechno skutečně křesťanské úsilí jako plně humanistické a zároveň vztažené nad sebe.
Základní kontury problematiky načrtávají texty z pohledu filozofie a historie. Celé číslo otevírá religionista Pavel Hošek definicí pojmu hodnoty a rozlišením různých skutečností, které označuje v probíhajících debatách. Jeho úvaha propojuje národní a evropský prvek, které jsou nejednou stavěny proti sobě. Dokládá, že návrat ke křesťanským hodnotám českého národa se může dobře realizovat v důsledném uplatňování hodnot křesťansko-osvícenského humanismu, které sdílejí a ve společných dokumentech deklarují členské státy Evropské unie. Další tři texty se věnují vztahu církve a společnosti. V procesu uspořádávání hodnotového rámce států západní společnosti hrála církev jednou roli radikálně transformující sociální síly, jindy obhájce statu quo. Církevní historik Tomáš Petráček reflektuje obě zkušenosti a vyvozuje z nich otázky, které si církev potřebuje zodpovědět právě dnes, aby neopakovala stejné chyby a funkčně se chopila aktuálních výzev. Morální teolog Dominik Opatrný zkoumá, co církev učí o tradičních hodnotách v magisteriálních dokumentech. Historik Massimo Faggioli se pak zaměřuje na II. vatikánský koncil jakožto nejzásadnější událost vývoje katolické tradice v moderní době. Popisuje soubor hodnot, které koncil předkládá jako novou politickou kulturu, přihlíží ke změnám, k nimž došlo v pokoncilním období, a navrhuje kroky, které by katolicismus v sekulárním a pluralitním prostoru mohl udělat. Tuto první část čísla uzavírá klasický text Rogera Scrutona, jenž nabízíme českému čtenáři s úvodem Jakuba Jirsy. Scruton se z pozice konzervativního filozofa vymezuje vůči postmodernímu individualismu a privatizaci hodnot. Argumentuje pro nezastupitelné místo sdílené kultury a její formativní funkce v procesu nabývání praktického poznání a dosahování spořádaného a šťastného prožívání. Politika by podle něho neměla rezignovat na podporu hodnot bytostně spojených s lidským zráním.
Druhá skupina textů představuje jakési duchovní těžiště čísla. První dva texty zachycují možnosti a limity starozákonního a novozákonního zjevení a formulují určité principy užitečné pro rozlišování trvalého a proměnlivého prvku tradice a hodnot. Biblistka Anne-Marie Pelletierová pojednává o stálém napětí mezi nekonečným povoláním člověka jako imitatio Dei a hranicemi, které zakouší ve vztahu, a to na třech úrovních – ke své vlastní tělesnosti, k jinému pohlaví a k Bohu, jenž je radikálně jiný. Souběžná reflexe obou těchto konstant, o nichž svědčí biblické texty, by měla křesťanství pomoct k tomu, aby se nestalo ve jménu boje s ideologiemi jednou z nich. Tento text také dobře reprezentuje obecně platný způsob zacházení s biblickou tradicí při promýšlení aktuálních otázek. Bible totiž není rezervoárem definitivních tezí, tak snadno zneužitelných fundamentalisty všeho druhu, a její nejvlastnější hodnotou je, že narušuje ideologické jistoty – respektuje totiž složitost reality a vede k hledání Božího záměru, který vždy přesahuje zaběhnuté, příliš lidské linie. V tématu pokračuje dominikán Timothy Radcliffe, když zaměřuje pozornost na hlubokou kreativitu prvotní církve při předávání evangelia. Přijetím nových literárních forem byla schopna nejenom efektivně komunikovat apoštolskou tradici v nových kulturních podmínkách, ale do procesu předávání integrovat nové způsoby bytí a myšlení, a tak umožnit tradici dále se rozvinout.
Následují dvě intervence ze světa literatury a umění. První je deníkový záznam, který si F. M. Dostojevskij zapsal nad mrtvým tělem své ženy. Předkládáme ho spolu s obsáhlým komentářem teologa a literárního historika Petra Beneše. Text mimo jiné rozpracovává motiv napětí mezi primární hodnotou života v jeho nedokonalé realitě a nárokem křesťanské lásky – nejvyšší hodnoty, jež smrt překračuje –, kterému ale člověk v pozemském životě není schopen dostát. Druhou je rozhovor se slovenským básníkem, výtvarníkem a kazatelem Církve bratrské Danielem Pastirčákem, doplněný o jednu z jeho básní. Pastirčák zprostředkovává českému čtenáři zkušenost přemýšlivého a tvořivého člověka působícího v tradičně křesťanském prostředí.
Poslední skupinu textů tvoří čtyři společenské sondy. Martin Vaňáč analyzuje, jak je u nás s pojmem nakládáno tváří tvář evropské migrační krizi v letech 2015–2016 a jak z různých důvodů dochází ke sbližování některých církevních představitelů s extremistickými politiky. V rozhovoru se sociologem Vojtěchem Prokešem představujeme výsledky průzkumu o roli tradičních hodnot v české společnosti, který pro toto Salve provedla výzkumná agentura Behavio. Ukazuje se v něm, se kterými lidskými potřebami tento pojem rezonuje a jaké jejich konkrétní reprezentace jsou dnes pro lidi nejdůležitější. Filozof Matej Cíbik uvádí do fenoménu tzv. cancel culture, který jsme do čísla zařadili jako jeden z veřejně rezonujících střetů mezi zastánci liberálních a konzervativních hodnot. Cíbik ukazuje, jak zde dochází k míchání nesouvisejících skutečností a proč se v tomto případě jedná o neporozumění aktuálnímu dění spíše než o skutečný hodnotový spor. A konečně morální teolog a dominikán Lukáš Fošum přehodnocuje místo poslušnosti k církevní i světské autoritě v současné společnosti a popisuje, za jakých podmínek může být autorita funkčním a skutečně křesťanským nástrojem při hledání pravdy.
Na konci celého čísla přibližuje prozaik a historik umění Josef Kroutvor, jak vznikají jeho Kresby, kresbičky i čmáranice, které do tohoto Salve poskytl. Jeho slova „hlavně se rozhlížejme po světě, co je třeba zaznamenat“ by ostatně mohla být podtitulem tohoto čísla.
Zuzana Matisovská