Editorial 4/2012 – inkvizice

Vážení čtenáři,

inkvizice je slovo, které velmi často vyslovujeme a spojujeme ho se vším, co v nás budí odpor. Na obrazovce počítače mohu číst, kolik statisíců lidí připravila právě Římskokatolická církev pomocí inkvizice o život či je mučila a věznila. To je důvod, proč jsme se v tomto čtvrtém čísle revue Salve zaměřili právě na otázku inkvizice. Je mnohem širší a nedotýká se pouze náboženského života církve, o kterém mnozí pochybují, ačkoli je víc jak jedna třetina národa s církví spojena přijetím křtu.
Může být i pro vás překvapením, že jsme shromáždili statě především domácích autorů, historiků, teologů a filozofů: Karla Šprunka, Tomáše Petráčka, Štěpána Filipa, Tomáše Černušáka, Ludvíka Grundmana, Jana Hojdy a Františka Burdy. Pouze dva články patří zahraničním autorům, významnému církevnímu historikovi Guy Thomasi Bedouellovi OP, který nás seznamuje s černou legendou inkvizice, a Pawłu Krasowi, který nám v rozhovoru ukazuje reálnou tvář inkvizice a její metody. Aniž bych chtěl v nejmenším zpochybňovat problematičnost a evangelijní nepřípustnost inkvizice, myslím, že konstatování otce Bedouella o změně chápání inkvizice po konferenci v Cuenca roku 1978 není přesné. Již před rokem 1978 se objevily velmi důležité práce s podstatně širším záběrem, jako např. osmisvazkové dílo o kulturních dějinách církve A. Otta či práce historika Henryho A. Kamene o španělské inkvizici. Rovněž bych rád zmínil francouzského autora Jeana Pierra Cartiera a jeho publikaci Válka proti albigenským. Znalost prací v daném oboru však musí jít ruku v ruce s nejnovějšími poznatky, jinak dochází k opakování zastaralých omylů, což je v souvislosti s inkvizicí zvláště nešťastné. Současná publikační tendence je totiž někdy až zavádějící a nevyhnou se jí ani renomovaná nakladatelství, jako např. Herder. Nová vydání encyklopedie Lexikon für Theologie und Kirche je pouhým oprašováním standardního vydání ze 60. let. Proč tento nářek? Právě heslo inkvizice na základě výše řečeného takovou inovaci potřebuje, a to i s uvedením recentní literatury.
Myslím, že nejlépe vystihuje problém zrození inkvizice dvojice slov „svoboda a strach“. Po zániku antického křesťanství, které budovalo církev na základě osobního rozhodnutí jednotlivce, dochází v rámci christianizace germánských, keltských a slovanských kmenů, jak ukazují i někteří zmínění autoři tohoto čísla, ke kolektivnímu přijetí křesťanství. Zmíněná společenství považovala tento krok za adekvátní a přijatelný. V okamžiku, kdy se však jednotlivec začal vymezovat a bránit, byl ostatními donucen ke změně smýšlení, neboť takovýto jedinec v duchu kolektivní viny „přivolává Boží trest“. Autority, především světské, náčelníci, knížata apod., začaly proti těmto jednotlivcům zakročovat jako první. To je situace Iberského poloostrova v 7. a 8. století. Kdo se tomuto postupu brání, jsou biskupové a opati. Světská moc hledá oporu a nachází ji u vzdělaných kleriků (jiná inteligence neexistovala). A tito rádci se odvolávají na teologický výrok sv. Augustina: „Donuť je!“, což je nešťastný výklad slov z Ježíšova podobenství o svatební hostině (Lk 14,23), vyslovených ale ve zcela jiném kontextu. Právníci se odvolávají na římské právo. Na zákon: „Crimen laesae maiestatis“ (urážka majestátu, panovníka), podle kterého byli popravováni také křesťané v pohanské římské říši. To bylo také důvodem dlouhodobého odporu proti zřízení inkvizice v této oblasti. Vznik typicky středověké papežské inkvizice souvisí však také s tím, že v době velké politické a duchovní krize při formování nových státních útvarů, např. Francie, se objevují velká duchovní heretická hnutí, která jsou opozicí proti tomuto vývoji. Zde je ale nutné si uvědomit, že i tato hnutí nepředstavovala pluralitní a demokratickou společnost v dnešním slova smyslu! Inkvizice se tak stává mimo jiné i církevním represivním nástrojem pro zachování politického statusu quo. Postavení papežství ve 13. století hraje důležitou roli politického garanta, podobně jako dnes OSN či EU. Jeho zájmy hájily především exemptní řády podléhající pouze papeži. Španělská inkvizice oproti tomu vznikla po reconquistě s výrazně státní ingerencí, kdy stát chtěl nově vznikající velmoc chránit proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli. Z hlediska metod a osvícenosti nebyla ani tvrdší, ani fanatičtější než ostatní inkviziční instituce v Evropě, spíše naopak, jak o tom svědčí její vězeňský řád. Například v čarodějnických procesech se ocitá na nejnižší příčce statistického žebříčku udělených trestů smrti. Myslím, že na tom má zásluhu především úroveň vzdělanosti Španělska s 31 univerzitami, kdy mnohé z nich (zvláště Salamanka) představovaly vrchol novověké vzdělanosti. Černá legenda španělské inkvizice totiž měla i mocenský podtext ze strany Francie či Anglie v zápase o velmocenské postavení.
Ani vznik reformace neznamená zánik inkvizice v protestanských zemích. Vedení této instituce přešlo do rukou státu nebo samosprávy. Proto pokračují její procesy i na protestanských územích v 17. a 18. století. Osvícenství a absolutismus proměnily tuto instituci v tajnou policii či v podobná zařízení a v duchu doby je také sekularizovaly. Osvícenství musíme nicméně poděkovat za odstranění mučení vyslýchaných.
Autoři J. Hojda a F. Burda nám chtějí ukázat novodobou, lépe řečeno současnou problematiku sekularizované státní, ne-li stranické a ateistické inkvizice. Ukazuje se, že strach ze svobody jednotlivce a touha donutit druhého ke šťastné budoucnosti nebyla vlastní jen středověku, baroku, osvícenství, ale objevuje se i v liberálním světě. Jakobínská revoluce, fašismus, komunismus, nacismus nejenže nejsou výjimkou, ale totalitní systémy šly naopak stejnou cestou a pokračovaly na ní dál. Zde je i odpověď na oprávněný povzdech T. Petráčka – je to strach a dokonce touha násilím donutit druhého k totalitní představě štěstí. Je to strach ze skutečné svobody. Záchranou ovšem není ani postmoderní tolerance, spíše naopak!
Nebylo to evangelium, které dalo vzniknout inkvizici, ale naše lidská omezenost a společenská podmíněnost. Bylo to zase jen evangelium, které církev či církve od inkvizice osvobodilo. Neprávem bývá sv. Dominik spojován s inkvizicí, ale jeho hábit na postavách pozdějších dominikánských inkvizitorů této černé legendě pomohl. Na konci stojí opět postava v dominikánském hábitu, Henri-Dominique Lacordaire OP a jeho slova o svobodné církvi ve svobodné společnosti. Cestou ven je vnější a vnitřní svoboda, která není bezuzdností, ale je si vědoma všech hodnot, které činí náš život lidským. Vždyť člověk je Božím obrazem. Přestože má Dostojevskij v otázce inkvizice mnoho nepravdivých peripetií, má pravdu v tom smyslu, že inkvizitor nakonec odsoudil Krista. Nemylme se však – to nebezpečí, jak jsem nastínil, je vždy možné. V momentě, kdy strach zničí svobodu.

+ Dominik Duka OP