Vážení čtenáři,
nové číslo Salve je v českém prostředí poměrně unikátní. Islám se sice stal tématem probíraným na mnoha rovinách naší společnosti, málokdy jsou však informace o něm věrohodné a závěry podložené skutečnou znalostí problematiky. Nejinak je tomu i v prostředí církve. Zde se navíc islám často stává symbolem jakýchsi démonických sil a jeho údajný střet s křesťanstvím je líčen téměř eschatologickým způsobem. Rozhodli jsme se proto sestavit číslo Salve, které by islám nahlíželo přiznaně křesťanským pohledem, ovšem odborníků, kteří danou problematiku skutečně a do hloubky znají. Aniž by relativizovali nepopiratelný fakt, že se islám od křesťanství výrazně odlišuje, navíc v řadě skutečně podstatných ohledů, umožňují udělat si o něm obrázek, který mnohem více odpovídá realitě. Díky tomu pak mohou vystoupit i aspekty, které křesťany a muslimy spojují. Potřeba dialogu mezi nimi je bezpochyby současným znamením času, a bylo by proto jistě žádoucí, aby křesťané měli svůj pohled na islám vystavěný na solidních základech.
Studie tohoto Salve, ať již obecného charakteru, nebo v podobě sond do různých specifik islámu, vesměs reprezentují moderní přístupy křesťanské islamologie 20. a 21. století. V závěru čísla je navíc představena osobnost výrazného současného Evropana hlásícího se k islámu, Němce Navida Kermaniho, ukazující reálné podoby vzájemného obohacování obou kultur. Vědomě jsme tedy nechali stranou otázku historického mapování přístupů k islámu. Studie vesměs pocházejí z per zahraničních, fundovaných křesťanských islamologů, kteří studiu islámu zasvětili větší část svého života. Mezi autory nalezneme Italy, Francouze, Němce i rodilého Egypťana. Reprezentují jezuity, dominikány, Malé bratry Ježíšovy, které založil misionář pouště Charles de Foucauld, comboniány i misionáře Afriky, tzv. bílé otce. Co se zkušeností a kompetencí autorů týče, Georges Chehata Anawati OP byl teologickým poradcem na II. vatikánském koncilu a je spoluautorem deklarace Nostra aetate o poměru katolické církve k jiným náboženstvím. Louis Gardet PFJ vychází z pozice tomistické filozofie a k islámu přistupuje pohledem komparativní teologie. Maurizio Borrmans MAfr byl dlouhá léta blízkým spolupracovníkem Papežské rady pro mezináboženský dialog, Christian W. Troll SJ zase formuloval vatikánské odpovědi na muslimské reakce, jež se množily po famózní přednášce papeže Benedikta XVI. na univerzitě v Řezně 12. září 2006.
Všechny tyto autory spojuje hluboká znalost arabštiny, která je zcela nezbytným prostředkem ke správnému chápání islámu. Jen kvalitní formace v arabském jazyce umožňuje dostatečný ponor do pramenů islámské víry a tradice. Nikoli náhodou je jeden z autorů, ačkoli Ital, členem Akademie arabského jazyka v Káhiře, jedné z nejvyšších autorit stran spisovného jazyka v arabskojazyčném světě. Někteří se také specializovali na další jazyky nutné pro studium islámu (turečtina, urdština).
Obecně lze konstatovat, že jako křesťané můžeme k islámu přistoupit v zásadě trojím způsobem. První způsob je fenomenologický, případně religionistický, a zahrnuje faktografický popis vnitřního nebo vnějšího světa islámu. Tento přístup je základním východiskem, je naprosto nutný a ničím nenahraditelný. Dokument Mezinárodní teologické komise „Křesťanství a ostatní náboženství“ z roku 1996 v čl. 5 to říká zcela zřetelně: „V současnosti se stále jasněji ukazuje, že je třeba hlubšího poznání každého jednotlivého náboženství k tomu, aby bylo možno vypracovat jeho teologické hodnocení.“
Teologické zhodnocení představuje druhý způsob přístupu, jenž se ale neobejde bez prvního. Jinými slovy, nejde poctivě teologicky hodnotit jiné náboženství bez jeho důkladného a hlubokého poznání v jeho jedinečnosti. Poznání druhých náboženství jako předpoklad k teologickému hodnocení pak stejný dokument zmiňuje ještě v článku 63: „Dnes není hlavní otázkou to, zdali lidé mohou dojít spásy, i když nepatří k viditelné katolické církvi; tato možnost je dnes teologicky považována za jistou. Pluralita náboženství, kterou si křesťané stále více uvědomují, lepší znalost těchto náboženství a nezbytný dialog s nimi, aniž by se při tom zapomínalo na prostorové a dobové vymezení církve, to vše před nás staví otázku, zda je ještě možno hovořit o nezbytnosti církve vzhledem ke spáse a zda je tento církevní princip slučitelný s univerzální spasitelskou vůlí Boží.“ Dokument vysvětluje, v jakém smyslu je role církve v díle spásy nezastupitelná, a propojuje otázku poznávání jiných náboženství s dialogem s jejich příslušníky a s otázkou chápání sebe samých. Téma spasitelné hodnoty jiných náboženství není spjato jen s christologií, pneumatologií a trinitologií, ale je silně navázáno na ekleziologii a pochopitelně na vlastní sebehodnocení, sebechápání a sebepoznání. V článku 78 dokument říká, že „tou mírou, jakou církev uznává, rozlišuje a přivlastňuje si všechno pravdivé a dobré, co způsobil Duch Svatý ve slovech a činech nekřesťanů, se sama stává stále více opravdu katolickou církví, která mluví všemi jazyky, v lásce všem jazykům rozumí a všechny objímá, a tak překonává babylonské rozptýlení.“
Dosud jsme jmenovali dva přístupy k jiným náboženstvím ze strany křesťana, tedy popisný (religionistický) a zhodnocující (teologický). Je třeba připojit ještě třetí přístup. Ten je motivován teologicky a trpělivě hledá prvky a paprsky pravdy, které nezpůsobil nikdo jiný než Duch Svatý (srov. Ad gentes, čl. 4; Lumen gentium, čl. 17). „Cokoli z pravdy a milosti bylo vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů, to osvobozuje od nákazy zla a vrací jejich původci Kristu, který ruší ďáblovu vládu a staví se proti mnohotvárné zlobě hříchu. Proto všechno dobré, co je zárodečně uloženo v srdci a mysli lidí nebo v obřadech a kulturách národů, nejen se neničí, ale ozdravuje, povyšuje a dotváří k Boží slávě, k zahanbení zlého ducha a k štěstí člověka.“ (Ad gentes, čl. 9)
Není pochyb o tom, že k tomuto úkolu – k trpělivému hledání paprsků pravdy – je specifickým způsobem povolán misionář, křesťan působící uprostřed jinak věřícího světa. I proto jsme v tomto čísle Salve dali právě jim značný prostor. Nicméně tento úkol je předložen i všem věřícím, teologům a odborníkům. Vždyť tak jako jsou všichni lidé povoláni ke svatosti, jsou povoláni k tomu, aby hledali, nacházeli, ozdravovali, povznášeli a zdokonalovali vše dobré, krásné a pravdivé k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a ke štěstí člověka (srov. Lumen gentium, čl. 17). Právě křesťané by mohli být v současné době, tak bolestně zasažené rozdělením, strachem a nenávistí – a je jedno, zda vinou islamistických teroristů, anebo xenofobních populistických politiků –, apoštoly míru, pokojného soužití a tvůrčího dialogu s lidmi odlišných názorů a věr. Právě oni, v jistotě své vlastní víry, mohou lépe než kdo jiný naslouchat náboženské zkušenosti muslimů, která je v důsledku nemůže než obohatit. Dává totiž pocítit jak jedinečnost křesťanské zvěsti, tajemství Trojice, Boží otcovství, paradox Kristova kříže, působení Ducha Svatého na jedné straně, tak univerzalitu duchovního života, modlitby či skutků milosrdenství na straně druhé. Musíme mít naději, že setkání muslima s takto smýšlejícím křesťanem má svou vnitřní tajemnou sílu. Jak píše Řehoř III. Laham, emeritní melchitský řeckokatolický patriarcha Antiochie a celého Východu, Alexandrie a Jeruzaléma, o situaci křesťanů mezi muslimy: „Je potřeba předávat radost evangelia a nelpět na formě, když je kolem tak veliké nebezpečí. Jednou jsem se setkal se sestrami v Súdánu, které byly smutné, protože byly všechny staré, strávily své životy péčí o muslimy a neměly nikoho – žádného křesťana –, který by pokračoval v jejich díle. Řekl jsem jim: Ale vždyť vy jste obklopené samými křesťany! Namítly, že to jsou všichni muslimové. Odvětil jsem: Tito lidé, kteří vás mají rádi, obdivují vás, váží si vašich darů, to jsou křesťané. Jsou přece křesťané křtem, křesťané touhou a křesťané mučednictvím. Není potřeba tlačit na pilu, když hrozí smrt, když křesťanství zakazuje zákon, je třeba se obracet k srdcím, aby se lidé stali křesťany. Věřím, že mnoho z nich už křesťany je. Je třeba svědčit, předávat, a ne se znepokojovat věcmi, které náležejí Bohu.“ (Řehoř III. Laham: Moje milovaná Sýrie! Karmelitánské nakladatelství, Praha 2017, s. 68)
Toto Salve jsme pro náročnost jeho přípravy nakonec pojali jako dvojčíslo. Doufáme, že je laskavě přijmete s otevřeným srdcem a že vás obohatí stejně jako nás.
Martin Bedřich, Lukáš Nosek