4/2020 Nezapomínejte na své arabské bratry

Rozhovor s dlouholetým zpravodajem České televize na Blízkém východě Jakubem Szántó

Jako novinář jste si vysloužil důvěru diváků i profesní ocenění. V poslední době bodujete i svými knihami. Čím si tento úspěch vysvětlujete?

Především z něj mám velkou radost. Nejvíc proto, že prozrazuje zájem o Blízký východ – oblast, kterou se zabývám dvacet pět let. O tomto regionu panuje velká spousta zjednodušujících stereotypů, a pokud můžu přispět k tomu, že se lidé dozvědí víc, jsem jen rád. Podle toho, co mi říkali v nakladatelství, jsou čtenáři přesycení fikcí a obracejí se k reálným příběhům. Rád bych doufal, že si právě moje knížky vybírají i proto, že jsem si za roky práce v televizi vydobyl určitý osobní kredit a je zajímá, co k tomu, co ode mě slyšeli z obrazovky, mohu říct dalšího.

Ukazuje se, že český čtenář mezi tisíci a tisíci knížek, co existují o Blízkém východě, nakonec nejradši vezme do ruky to, co napsal český cestovatel nebo novinář. Jednak ho zná a důvěřuje mu, jednak pohled někoho z vaší země a vaší kultury bude pro vás vždycky nejuchopitelnější.

Jak se vám na Blízkém východě pracovalo? Je výhoda být novinář s českým pasem?

Mít český pas je v těchhle zemích určitě lepší než mít třeba pas americký, protože se tam jako Česko mocensky neangažujeme, a tak jím stačí u kontroly zamávat a většinou nikoho dál nezajímáte a můžete jít. Jinak tam má Česká republika pozitivní zvuk, ovšem z negativního důvodu: jsme tam známí jako výrobci kvalitních zbraní, které hrály významnou roli napříč tamními moderními dějinami. Například pušce Kar98k – což je někdejší služební zbraň wehrmachtu –, se kterou se učily střílet dvě generace izraelské armády včetně Benjamina Netanjahua, se tam dodnes říká „čechit“, česká puška, protože jsme jich obrovské množství dodali na konci 40. let do vznikajícího Izraele. V roce 1955 jsme potom zase spoustu dalších zbraní prodali tehdejším nepřátelům Izraele Egyptu a Sýrii, ale to si naštěstí tamní lidé nepamatují. Kvalitní důstojnické pistoli se na mnoha místech arabského světa zase z podobného důvodu říká „brno“.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si zvykl na zdejší prostředí?

Na Blízký východ jsem nezačal jezdit až jako novinář, ale ještě jako student s batohem na zádech. Takže jsem pak nezačínal od nuly. Něco tam mají všichni společné – čas vnímají trochu volněji, sliby a jejich dodržování berou zlehka, pravda a lež je pro ně spíš otázka komunikačního stylu než věc morálky. Ale jinak je každá země jiná. Izrael nejméně z poloviny povstal z evropské kultury, takže je nám dost blízký. Jednou nohou v Evropě je i Turecko. I v Libanonu nebo Palestině se ještě zorientujete.

Ale pak jsou tu státy jako Jemen nebo Egypt se svým „maňána“ stylem. Ne že by tamní lidé byli prolhaní nebo si libovali v dávání planých slibů, ale plynutí života je tam tak nejisté, že lze těžko něco garantovat. Sami si to uvědomují a rádi se tomu zasmějí – třeba když si s nimi dáte sraz za hodinu a pro jistotu se přeptáte, zda za astronomickou, nebo za arabskou. Ta druhá může znamenat klidně půl dne. Takže se musíte trochu „hodit do zenu“ a na jednu stranu se snažit dodržet vlastní termíny a nároky své redakce, která samozřejmě funguje podle evropských standardů – ale zároveň počítat i s místním prostředím a vědět, že prostě může nastat něco, co vám překazí plány a vy třeba přes veškerou snahu na místo, odkud máte vysílat živý vstup, nedorazíte včas.

Pomáhají si v tak nejistém terénu novináři navzájem?

Pomáhají. Aspoň ti čeští ano, už proto, že si zpravidla nekonkurujeme – jeden je třeba z České televize, druhý z Českého rozhlasu, další z některého soukromého média. Tudíž se nemusíme předhánět, kdo přinese lepší materiál. Všichni jsme na jedné lodi a hrozí nám stejná rizika. Při setkávání se zahraničními kolegy to pak platí dvojnásob. Mám mezi nimi i několik přátel, se kterými na sebe na reportážích často narážíme. Mimochodem jsem rád, že jsou za ty roky až na jednu tragickou výjimku všichni naživu.

Když se pak někdo z nás na některém místě ocitne poprvé, je skvělé, že tam má kolem sebe lidi, kteří už terén znají a můžou poskytnout užitečné kontakty a doporučení. Je to dobré především k tomu, co nemusí vypadat na první pohled důležitě, ale důležité to je – aby se odtamtud člověk dostal v pořádku. Jak mi kdysi vštípil můj někdejší šéfredaktor, žádná reportáž nestojí ani jen za zlámanou nohu.

Například za revoluce v Egyptě, kde se situace každou chvíli dramaticky měnila, jsme se takhle mohli navzájem upozornit, kudy se právě nedá projet, protože se tam střílí, nebo kam stojí za to spěchat, protože se tam zrovna odehrává něco zajímavého. Ale jde i o úplně obyčejné věci, jako kde se slušně najíte nebo který starý pán na tržišti vám jako Evropanovi rád prodá „vzadu“ lahev alkoholu.

Troufl byste si o sobě říct, že už Blízký východ „umíte“?

Vždycky, když si to o sobě začnu myslet, dostanu nějakou tu facku. Takže odpověď zní „ne“. Ale na druhou stranu už jsem na tamní poměry připravený a cítím se tam komfortně. Vím, že se budu umět aspoň elementárně domluvit, dokážu neporušit zásadní kulturní tabu, a když šlápnu vedle, že budu umět s respektem vysvětlit, že to bylo z neznalosti, a ne ze zlého úmyslu nebo pocitu nadřazenosti. V tom posledním jinak Evropané v těchhle krajích docela často narážejí, protože si vynucují svoje zvyklosti a nedokážou pobrat, že jsou tam na návštěvě.

Obvykle se na blízkovýchodní oblast díváme jako na region, kde hraje naprosto zásadní roli náboženství. Je tomu skutečně tak?

Náboženství hraje v dennodenním životě roli v jedné každé zemi, které obklopují Českou republiku. To jenom nám tady se cosi stalo a výsledkem je naše dnešní agnostizace. Jsme národ něcistů. Přirozená religiozita je v nás stejná jako u sousedů, ale panuje tu odpor vůči organizovanému náboženství. Církev, víra a náboženství se zaměňují jedno za druhé a lidé nejsou schopni tyto tři věci rozlišovat.

A Blízký východ je jednoznačně ovlivňovaný jak náboženstvím, tak církvemi, tak osobní vírou, a to daleko více než Evropa. Platí to o všech zemích, které jsem tam navštívil: o multikonfesních státech, jako je Libanon, který je stále ještě zhruba půl na půl křesťansko-muslimský; o převážně muslimském Egyptě, který ale má přibližně patnáctimilionovou populaci koptských křesťanů, což je na čísla i na procenta podstatně víc, než je křesťanů v Česku; platí to pro takzvaně sekularizované Turecko, protože tam se v posledních letech opět dostává do popředí islámský vliv; a platí to i o Izraeli, který je převážně židovský, ale má asi 20% sunnitskou menšinu a asi 180 tisíc křesťanských obyvatel.

Jak se náboženské ukotvení odráží v každodenním životě místních?

Například v tom, že během ramadánu nikde nic nekoupíte, pokud tedy nezajdete do striktně izolovaného křesťanského krámu. V moderním Tel Avivu v době pesachu nekoupíte celý týden vůbec nic kvašeného, to znamená ani pivo, a nedá se to ani nijak po česku „očůrat“, protože příslušné regály jsou přikryté a kasy zablokované. Ale můžete si zajít k muslimskému obchodníkovi, který sice sám nepije, ale vám alkohol prodá, nebo se zastavit u nějakých křesťanů.

Anebo neexistuje izraelská rodina, která by si v pátek večer nedala společnou šábesovou večeři. Neexistuje, aby muslimové o ramadánu nedodržovali půst a se západem slunce se nezačali veselit. Na vysoký svátek Jom kipur jede v Izraeli po dálnici jedině policejní auto, sanitka nebo úplný idiot – jinak se celá země zastaví. Nejen že náboženská pravidla plní lidé na individuální rovině, ale ovlivňují i chod státu.

Určují zde náboženská pravidla i myšlení, obzory?

To je značně individuální. Do jednoho pytle nehodíte deset milionů Čechů, natož sto milionů Egypťanů. Například zrovna v Egyptě vrchní jeden milion těch nejvzdělanějších a nejbohatších obyvatel Káhiry nebo Alexandrie, který posílá své děti studovat na soukromé školy nebo do Evropy, přemýšlí dost svobodně a má široký rozhled. Nehraje pak tolik roli, kdo je sunnita a kdo kopt.

Celkově nejvzdělanější obyvatelstvo mají v tomto koutě světa Libanon, Palestina, velmi kvalitní univerzity najdeme v Turecku. Na špici je také Izrael, ať už jde o tamní židovskou většinu, nebo menšinové muslimy. Izrael má sekulární školství srovnatelné se Západem, někdy dokonce ještě lepší. Lidé dokážou myslet sami za sebe.

Ale pro obyvatele venkova – ať už v Egyptě, nebo třeba v Iráku – vzdělání zpravidla znamená medresu při mešitě, kde memorují Korán, a ten je pak jejich jediným zdrojem představ o světě. Nepochybuje se o něm. Znají jen naprosto základní věci, jako hlavní proroky islámu, ale když se s nimi snažíte bavit třeba o situaci a postavení žen nebo dětí, vůbec nevědí, o čem je řeč. Nedokážou přemýšlet samostatně, jedou jen podle jednoduchých tradovaných pravidel.

Izrael a Palestinu – „Svatou zemi“ – si my křesťané jistým způsobem nárokujeme. Jde o nám drahá místa, o kterých vypráví Bible, kde se narodil, zemřel a vstal z mrtvých Kristus. Je tento postoj v dnešním Izraeli brán v potaz?

Tento křesťanský nárok v každodenním uvažování Izraelců nehraje sebemenší roli. Jejich pohled, ať už jsou Židé, nebo muslimové, je zhruba takovýto: víme, že tu vy křesťané žijete, že se tu narodil a zemřel váš klíčový prorok, dobrá, respektujeme to – ale vlastně nás to vůbec nezajímá. Tahle země patří nám – máme tu svoje synagogy, mešity, svou Zeď nářků, svůj Skalní dóm a mešitu Al-Aksá, a to z nás dělá exkluzivní reprezentanty židovského, potažmo muslimského světa.

Ovšem Izrael jako stát je velmi hrdý na svou úlohu nadnárodního, nadkonfesního ochránce pestré náboženské praxe na svém území. Občas dochází k excesům ze strany židovských, méně často muslimských radikálů, kteří stříkají hanlivé nápisy, ale ty jsou většinou spíš protiarabské než protikřesťanské a zpravidla v nich jde o to, komu patří Západní břeh. Izraelská policie po těchto excesech poměrně tvrdě jde. A stejně bedlivě dohlíží třeba i na to, aby byla v průběhu křesťanských svátků zachovaná bezpečnost a aby se například v chrámě Božího hrobu nepoprali vyznavači různých křesťanských církví, jak už se v minulosti vícekrát stalo.

Křesťanům tudíž Svatá země nepatří – komu tedy? Izraelcům, nebo Palestincům? Jak se na to místní dívají?

Obecně si jak palestinský, tak izraelský národ dělají na toto území nárok, ale záleží na míře radikalismu a tolerance každého. Někdo vidí svá práva vyhraněněji, jiný je přece jen otevřenější a dívá se na věc realističtěji. U Židů to bývá s pozadím: Je to naše, stojí to tak v našich svatých knihách, vydobyli jsme si to ve válkách, ale ty druhé jsme nevyvraždili a nevyhnali, jako to jiní ve 40. letech udělali nám, takže tu tedy budeme žít spolu. A u Palestinců zase: Všechny války jsme prohráli, arabské země nás opustily, Židé se na nás domluvili s Američany, ale nás odtud stejně nedostanou, takže tu budeme žít spolu. Závěr je pokaždé stejný: Prostě tu jsme vedle sebe, tak co nám zbývá než si zvyknout a zařídit se.

A jaký je váš osobní pohled? V názvu své poslední knihy jste vytvořil fiktivní stát Izrastinu…

… a už tím ukazuju, že se na to dívám inkluzivně. Tamním národům totiž ani nic jiného nezbývá než zůstat vedle sebe. Nejen že mají neoddělitelně propletené dějiny. I míra provázanosti jejich každodenního života, ekonomiky, zdrojů, jako jsou voda, elektřina, plyn, je tak vysoká, že nejde střihnout nůžkami a oddělit dva samostatné celky.

Myslím, že by palestinské straně pomohla trocha pragmatismu, kdy by si řekli, že dosavadní strategie boje za zničení židovského státu není na místě, když už mají za sebou tolik neúspěšných pokusů. A zároveň kdyby trvali na některých dosažitelných věcech, jako na jisté míře suverenity v Jeruzalémě. Ze strany Izraele by zase prospělo opustit velkopanský přístup, kdy se odmítají s Palestinci bavit a udržují je v nejistotě a právním provizoriu. Izraeli to vyhovuje, ale poškozuje to nejen jeho image na mezinárodní scéně, ale především jakýkoli zdravý vývoj do budoucna.

Jaký je dnešní Jeruzalém? Je to stále město svatých míst, synagog, mešit a proroků?

Jádro Jeruzaléma – Staré Město je nádherné a do značné míry zakonzervované v čase. V normálních dobách tudy proudí davy turistů mezi krámky, restauracemi, svatyněmi. Žili jsme se ženou v Izraeli pět let a brali jsme do Starého Města každou naši návštěvu. Máme mezi kamarády i takové s velmi bojovnými protináboženskými postoji, ale i oni, když jsme je vodili jeruzalémskými ulicemi, zůstali zticha a jen žasli. Ta místa mají neskutečný genius loci. Nechce se mi básnit o „víře generací prosáklé do kamene“ – ale všechny kameny jsou tu osahané a ošlapané lidmi, kteří sem po staletí přicházeli. Každý z nich sem něco přinesl a něco si odtud odnáší. Neznám na světě druhé takové místo.

Kolem jeruzalémského středu je pak ovšem devítisettisícová metropole rozložená po okolních kopcích a ta je hlučná, pestrá, někde chaotická, někde špinavá. Každá čtvrť je jiná. Jinak vypadá ortodoxní židovská Me’a Še’arim, kde se mluví víc jidiš než hebrejsky, lidé se tu jinak oblékají a jiné jsou i obchody; přejdete tramvajové koleje a jste v arabské čtvrti, zase úplně jiné, a opět jiný svět je čtvrť arménská… Je to neuvěřitelná směsice kultur a je skvělá, úžasná.

Na druhou stranu když jsem v roce 2013 vybíral, kde budeme s rodinou bydlet, na první pokus jsem zvolil Herzliji na břehu moře – součást širšího Tel Avivu. Jeruzalém miluju a moc rád sem přijíždím, ale stejně rád odtud odjíždím. Na mě je svatý až moc. I do synagogy jsem raději chodil v Herzliji.

Jak to myslíte? Lidé se v Jeruzalémě jenom modlí?

To vůbec ne, v Jeruzalémě jsou i diskotéky, bary – protože judaismus na rozdíl od islámu alkohol nezapovídá –, rockové kluby, noční život. Mimo hradby Starého Města samozřejmě.

Ale místní to město stále chápou jako posvátné?

Jednoznačně. Zaprvé v Izraeli žije spousta opravdu silně věřících Židů i muslimů, ale i křesťanů. Pro ty všechny je to středobod a posvátná půda. Navíc ta škála od věřících po nevěřící je tam mnohem pestřejší a rozevřenější než v Česku, kde do kostela prostě buď chodíte, nebo ne. Do kostela, respektive do mešity nebo synagogy v Izraeli chodí většina lidí. Ostatně když chodí v Česku vlažný křesťan do kostela „jen na Vánoce a Velikonoce“, i jeho židovský protějšek bude v synagoze častěji, protože důležitých tzv. vysokých svátků máme prostě do roka víc.

Celý blízkovýchodní region prošel za posledních sto let nedozírnou demografickou proměnou. Někdejší kolébka křesťanství je dnes z pětadevadesáti procent muslimská, výjimkou je židovský stát. Jak to mění zdejší kulturu?

Židé se kontinuálně přesouvají na území Izraele. Ve 40. letech přišli židovští obyvatelé z Evropy a po první izraelské válce na konci 40. let sem byli vyhnaní i ti z arabského světa. V Sýrii, Iráku, Egyptě žije dnes možná pár desítek jedinců, jedině v Maroku ještě existuje sice malá, ale poměrně významná židovská menšina.

Od začátku minulého století pak pokračuje exodus křesťanů. Před sto lety na Blízkém východě představovali pětinu, teď je jich sotva dvacetina. A na vině je jednoznačně jejich útlak. V islámském světě existuje koncept tzv. dhimmí, který označuje nemuslimy – především křesťany a Židy – v muslimských zemích. Vznikl v raném středověku a znamená, že se muslimští vládci zavazují tento „lid Knihy“ chránit, ale zároveň jim přiznávají jen omezená práva – především co se týká veřejných projevů víry, náboženských symbolů, kostelního zvonění, oblékání. A patří sem i zvláštní „daň za ochranu“, tzv. džizja. V ústavách většiny dnešních arabských států už tento koncept není, ale v praxi přetrvává.

Tak jsou křesťané v arabských zemích většinou raději potichu a žijí jako občané druhé kategorie. A když mají možnost, odcházejí.

Silným podnětem bylo řádění tzv. Islámského státu v uplynulé dekádě.

Ano, a tady odchodu křesťanů dále napomohlo to, že ze světa plyne křesťanským uprchlíkům větší pomoc, protože zahraniční křesťanské komunity sice štědře pomáhají, ale často cíleně těm „svým“. Řečeno jednoduše, je potom lehčí odejít jako irácký křesťan – s vyhlídkou, že snáz získám azyl někde ve Švédsku – než hledat pomoc jako irácký muslim.

Kromě toho část širších křesťanských rodin například právě z Iráku odešla už v předchozích desetiletích, takže dnešní uprchlíci mají kam jít, nebudou v zahraničí začínat od píky. Odchod je pro ně snazší. Jako kdysi středověcí Židé, blízkovýchodní křesťané už leckdy ani neinvestují do pozemků nebo nemovitostí, aby měli mobilní kapitál, a kdyby bylo zle, byli připraveni jít.

Potom je tu ještě jedna dvojsečná věc. Novodobí arabští diktátoři často „své křesťany“ chrání a ti jsou jim za to zavázáni. Proto se křesťané na Blízkém východě stavěli proti revolucím posledních desetiletí a proti otřesům arabského jara. Ti, kdo se bouřili proti diktátorům, potom ale řekli: Vy jste ti, kdo podporují diktátora, navíc jste privilegovaná elita, pryč s vámi. Odtud pak pramenily další násilné útoky na křesťany a zvyšoval se tlak, aby křesťané své domovy opouštěli.

Takže cílená podpora utlačovaných křesťanů na Blízkém východě vyvolává závist jejich sousedů?

Je to tak. Křesťané si zpravidla umějí sehnat pomoc, třeba i na bázi farností. Mívají i lepší školy. Muslimská většina jim pak opravdu leckdy závidí: Oni vám ti vaši všechno zaplatí, zařídí. Dívají se na ně jako na pátou kolonu Západu. Také jim zazlívají, co jsou to za Araby, když nejsou muslimové.

Přiblížím to na příkladu Izraele: žije tu dvoumilionová menšina původních palestinských obyvatel, kteří tu zůstali po první izraelské válce a posléze si vydobyli plné izraelské občanství se všemi právy a nároky, jako mají Židé. Řada z nich se považuje za Palestince, ačkoli jsou rádi, že žijí zde, a ne v Gaze, protože Izrael je bohatší, bezpečnější a dává více možností. Ale někteří z nich jsou křesťané, a když se jich zeptáte na národnost, odpovědí, že oni nejsou Palestinci, ale izraelští Arabové. Nechtějí, abyste se na ně dívali jako na Palestince, protože pro ně se Palestinec rovná muslim, a to zase znamená člověk neloajální k Izraeli. Jenže ostatní Palestinci pak na něj zahlížejí a říkají: Ty nejsi žádný pořádný Arab, protože jsi křesťan, a navíc kolaboruješ s Izraelem.

Křesťany židovského původu v Izraeli nenajdeme?

Najdete tu tzv. mesiánské Židy, kteří zůstali věrní judaismu, a přitom věří, že Ježíš byl Syn Boží – ačkoli je to vlastně s judaismem v rozporu. Ale Židů, kteří přijali křest, je tu minimum.

Poslední papežové – a zvláště František – rozvíjejí s blízkovýchodními zeměmi poměrně intenzivní dialog. Co to podle vás přinese tamním společnostem?

Jako novinář jsem pokrýval dvě papežské návštěvy v této oblasti: v roce 2012 cestu papeže Benedikta XVI. do Libanonu a v roce 2014 Františkovu návštěvu Jordánska, Palestiny a Izraele. V obou případech šlo o velikou událost, jako když přijede rocková star. Pro běžné Libanonce to znamenalo velkou vzpruhu, říkali si, jak jsou dobří, když k nim přijela na návštěvu taková hvězda. A věřící se předháněli, kdo se ukáže ve větším počtu: když se sešlo dvě stě tisíc maronitů, dali tedy šíité dohromady hned čtyři sta tisíc, aby Benedikta vítali – což je vlastně docela bizarní. Ale ukazuje to, jak prestižní záležitost tam papežská návštěva je.

František v Izraeli, to bylo trochu jiné. Izrael je „minové pole“ i pro papeže. Musí bedlivě zvažovat, kolik času dá jedněm, kolik druhým. Na místě se pak samozřejmě úsilím místních přihodí „náhody“, jako že jeho auto „náhodou“ zastaví u zdi Západního břehu a „náhodou“ je tu právě skupinka dětí, které mu začnou vyprávět, jak špatně se jim tam vinou Izraele žije. Ale pro křesťany byla tamní návštěva nedocenitelné povzbuzení. Mluvil jsem s desítkami těch, kdo si mohli dovolit na setkání s Františkem přijít anebo v nich aspoň zarezonovalo, a můžu potvrdit, že takový zážitek dokáže zvrátit jejich rozhodnutí odejít. Podle mě by Vatikán mohl být v tomhle ještě aktivnější.

Ve vztahu ke křesťanům v Izraeli a Palestině?

Například právě k těm. Na jednu stranu jsme mluvili o křesťanském nárokování zdejších svatých míst, které se opírá o Bibli, ale dnešní realita tomu neodpovídá. Zároveň jsou tu značné sympatie křesťanů – zvlášť presbyteriánů nebo anglikánů – ke Státu Izrael. Jsou hrdí, že pomohli zbloudilý lid vrátit do vlasti. Ale skrze tuto sympatii už Evropa a celý Západ nevidí, že křesťané na Blízkém východě, a zvlášť v Gaze a na Západním břehu, jsou Arabové. Že tito Arabové jsou křesťané. Je hezké, že se vy křesťané modlíte za starozákonní bratry, ale nezapomínejte ani na své novozákonní bratry, kteří tu dennodenně žijí v nejistotě a těžkých podmínkách.

Má podle vás pro zdejší region zastavení křesťanského exodu také jiný význam než symbolický?

Určitě. Každou zemi ochuzuje, když odtud odchází nějaká starobylá komunita. I Česko by dnes bylo kulturně bohatší – a to říkám jako člověk, jehož rodinu zasáhl holokaust opravdu tvrdě –, kdyby u nás po roce 1945 zůstali čeští Němci. Když z Blízkého východu mizí křesťané, jezídi a další menšiny, mizí odtud sůl, která dávala té společnosti chuť. Východní církve vždycky přispívaly ke kulturnímu bohatství regionu a k jeho vzdělanosti. Křesťanské školy jsou na Blízkém východě vyhlášené a chodí do nich i muslimské děti. Když odtud po Židech odejdou i křesťané, zbude tu kulturní monolit – krásný, ale plochý.

Odhadnete, jaký dopad může mít pro tyto země dialog papeže Františka se špičkami muslimského světa – například nedávná návštěva u ájatolláha Alího as-Sistáního? Nejde jen o krásná, ale odtržená gesta?

Fotografie papeže v bílé říze s velkým ájatolláhem v černém při Františkově březnové návštěvě Iráku oběhla celý svět. To, že se tohle setkání uskutečnilo, že papež šel do chudinské čtvrti v Nadžafu domů k ájatolláhovi, že si tihle dva staří, moudří a nesmírně vlivní muži spolu sedli a o něčem si spolu povídali – to pokládám za obrovskou věc. Nebude mít možná okamžitý dopad v pragmatické rovině, ale její důsledky v dlouhodobém horizontu jsou nezměřitelné.

Protože je as-Sistání hlavou šíitské většiny v Iráku, je to zpráva k nadpoloviční většině Iráčanů: Křesťané jsou naši bratři, neútočte na ně! Přijal jsem u sebe bratra Františka a chceme spolupracovat. To bude mít dopad na reálné konkrétní životy.

Podívejte se několik desítek let do minulosti. Setkání papeže Jana XXIII. s reprezentanty amerických Židů v roce 1960 konečně dovedlo katolickou církev, aby se pak – dvacet let po holokaustu! – v dokumentech II. vatikánského koncilu odvrátila ve své nauce od antisemitských tónů. Ačkoli pro nás, kteří jsme zbyli, přišel ten obrat pět minut po dvanácté, vidíme dnes, že naprostá většina katolíků přijala tuto proměnu za svou. Ta proměna začala odvážným rozhodnutím jednoho člověka, který byl natolik lidský, že vahou svého úřadu otevřel cestu změně.

Podobně se může ovzduší měnit i pro křesťany tam, kde jsou menšinou. Proto má takový význam, když vaši souvěrci pocítí, že na ně někdo ve Vatikánu myslí. Když za nimi přijede křesťanská světová superhvězda. Najednou nehraje roli, že to přísně vzato není „jejich papež“, protože jsou koptové nebo pravoslavní. Je to křesťan jako oni – a papež je největší „váha“, kterou křesťanský svět má.

Díky za rozhovor.

Rozhovor vedla Alena Scheinostová.

Jakub Szántó (* 1977) je novinář a televizní reportér, absolvent studia moderních dějin na FSV UK v Praze. Od roku 1999 pracoval jako zahraniční zpravodaj a později editor hlavních zpráv v televizi Nova, v roce 2006 nastoupil do České televize. V letech 2013–2018 působil jako zahraniční zpravodaj ČT na Blízkém východě. Pracoval též jako válečný zpravodaj například v Palestině, Iráku, Jemenu, Čečensku či na Ukrajině. Roku 2014 obdržel Novinářskou cenu Nadace Open Society Fund Praha, roku 2017 Cenu Ferdinanda Peroutky. Je též nositelem prestižního literárního ocenění Magnesia Litera za rok 2018, a to za svou knihu válečných zápisků Za oponou války. Loňský počin Z Izrastiny s láskou byl představen na podzimním Velkém knižním čtvrtku a několik týdnů se držel mezi nejprodávanějšími tituly na českém trhu.

Alena Scheinostová (* 1977) je redaktorka Katolického týdeníku pro zahraniční zpravodajství a kulturu, www.katyd.cz.