Ke světu konspiračních teorií patří i jejich vizuální reprezentace. Notoricky známé, protože vykradené formy zdůrazněné barvotiskovou kýčovitostí a podbízivostí jsou umně zapojeny do aktuálních souvislostí a jen lehce upraveny tak, aby ještě efektivněji a podprahověji nesly svůj nový obsah. Takováto vizuální manipulace způsobuje silnou emoční reakci a umožňuje rychlé, virální šíření a zapamatování. Pocity při studiu těchto výtvorů lavírují mezi pobavením z bizarních ukázek lidové tvořivosti a hnusem z manipulace, která je v nich obsažena. Stejně jako při rozboru konspirací je na místě si uvědomit, že ani tyto vizuální projevy nejsou nevinné. Nesou silný destruktivní potenciál, který otravuje veřejný prostor, prostor sociálních sítí, matou schopnost rozlišování a plíživě překrucují skutečnost. Možnost jejich překlopení v nebezpečnou propagandu, jak to vidíme v současném Rusku, je nezanedbatelná.
Jakýmsi provokativním kontrapunktem k tomu jsou fotografie z nejznámějšího litevského poutního místa, Hory Křížů u městečka Šiauliai. Umělý pahorek v jinak rovinatém terénu je od 19. století symbolem litevského národního sebevědomí a odporu nejdříve proti carskému a posléze i sovětskému režimu. Národní myšlenky se zde setkaly s těmi křesťanskými, symbol kříže zde dostává skutečně zabrat.
Návštěva místa je spojena s rozporuplnými pocity. Velké parkoviště, stánky se zbožnými suvenýry, obří jantarové růžence a prefabrikované krucifixy. Jak se člověk blíží k pahorku, který je skutečně posetý asi dvěma sty tisíci kříži, od těch několikametrových po malé přívěsky, neubrání se srovnání se všemi možnými i nemožnými pohanskými, divošskými a jinak pověrečnými paralelami. Šílená multiplikace, až fetišizace kříže zde vyvolává oprávněné otázky, zda by snad nebyla na místě nějaká radikální ikonoklastická očista. Nicméně jak se člověk noří hloub do tohoto lesa křížů, začne na něj skutečně působit autenticita místa – jednak jeho historická paměť a síla, jednak síla jednoho každého kříže, který sem někdo přinesl. Přes prefabrikovanost většiny z nich se přece jen liší, jsou lidmi doupravené, zub času a povětří nahlodal každý kříž jinak, každý je nakonec unikátní. Vypovídají vlastně hodně o jednotě v různosti, o níž se tolik mluví. V tomto smyslu není Hora Křížů památník stádovité, masové ideologie a propagandy, ale mnohem spíš skutečné dílo generací rozličných lidí spojených společným symbolem.
Není sporu o tom, že je Hora Křížů místo podivné, rozporuplné, ležící pro mnohé za hranicí vkusu, a možná i pravověří. Ale i v tom tkví jeho opravdovost a otevřenost nějakému duchovnímu působení. Přes uhrančivou sílu svého vizuálního působení a vděčnou fotogeničnost totiž člověka paradoxně nechává být víc sebou samým než skutečná díla zlé manipulace a konspiračního působení.
Martin Bedřich