Martin Jemelka – Jakub Štofaník: Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918–1938)
Vydání první. Praha, Academia 2020.
České moderní dějiny; svazek 10.
Obsáhlá publikace s titulem Víra a nevíra ve stínu továrních komínů a podtitulem Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918–1938) je plodem dlouhodobého výzkumu, který započal už v roce 2003 a balancuje na rozhraní tří propojených disciplín: etnografie, sociologie a historiografie.
Již dedikace díla prozrazuje jeden z prvních a snad i nejsilnějších inspiračních zdrojů díla, jímž jsou prarodičové obou autorů, kteří se v kontextu předmluvy jeví jako svědkové zmizelé doby a jejího religiózního prožívání každodennosti. Snad v souvislosti s popisy religiózní praxe prarodičů vykrystalizovala myšlenka zkoumat opomíjené téma zbožnosti v dělnickém prostředí, což, jak autoři sami konstatují, ani v evropské literatuře není nijak příliš v hledáčku zájmu. Původním záměrem monografie bylo uvést na pravou míru zažitou marxistickou představu o průmyslovém dělnictvu jako nositeli pokrokového ateismu a vynést na světlo různé formy vztahů k transcendentnu i institucionalizovanému náboženství praktikované v dělnických komunitách.
V široké paletě popisovaných postojů k víře lze nalézt víru hlubokou a osobní, nadšeně praktikovanou, ale i formální či pouze matrikovou, která však pro dělníky byla také společenskou hodnotou potvrzující jejich sociální status a pouto s rodinnými či lokálními tradicemi, které vlivem mobility z vesnického prostředí do měst dělníci často ztráceli a náboženská příslušnost jim alespoň částečně dovolovala udržet komunikaci s předchozími generacemi i vlastní identitou.
Publikace provádí čtenáře také změnami religiozity od těžkých časů válečných a poválečných let, kdy se objevuje víra jako fetiš, ale i jasné a organizované bezvěrectví, které je „vírou bez Boha“ a ve své organizované podobě se objevuje výhradně v místech průmyslové výroby, přes výstupové a přestupové hnutí až k létům soupeření jednotlivých náboženských institucí (oblíbenou formou bylo časové překrývání význačných festivit), postupného pronikání laiků do vedení náboženských společností a závěru třicátých let s jeho rostoucím tlakem nacionalismu.
Na otázku vztahu průmyslového dělnictva k víře či bezvěrectví se autoři dívají na pozadí čtyř významných průmyslových center první republiky: Ostravy a Kladna, jako dvou tradičních průmyslových center těžkého průmyslu, která svým průmyslovým rozvojem sahají až do 19. století, na jedné straně a Jabloncem a Zlínem, městy díky exportu otevřenými vůči světu, na straně druhé. Všechny lokace byly vybrány tak, aby bylo možno vytvořit reprezentativní obraz průmyslového světa první republiky a jeho vztahu k otázce víry, již autoři dávají i do souvislosti s politickým, národnostním a jazykovým zaměřením jednotlivých vybraných městských aglomerací.
Kniha se skládá ze čtyř volně propojených částí. První část (s. 13–60) je jakýmsi uvedením do stavu výzkumu religiozity v dělnickém prostředí, jak ale autoři předesílají, nejde o dějiny náboženských idejí, ale opravdové náboženské praxe. V jednotlivých kapitolách první části prozrazují autoři svá východiska, vzory a inspirace.
V celku nazvaném Instituce (s. 61–150) se autoři zaměřují na detailní popis míst a institucí jako aktérů vstupujících do „boje o dělnickou duši“. Vytvářejí obrazy jednotlivých vybraných průmyslových měst, náboženských společností soupeřících na „trhu víry“ i subjektů propojujících společenský, politický, hospodářský i národnostní život první republiky, především politických stran a jejich reprezentantů.
Třetí část (s. 151–346) se zabývá vlastním pojednáním o religiozitě dělnictva. Celek je z pera Martina Jemelky, ostravského historika působícího v Masarykově ústavu a v archivu AV ČR, který se dlouhodobě věnuje moderním dějinám průmyslových měst. Jeho jméno spojujeme především s tématy Baťovského Zlína, ale také s dělnickými koloniemi a dělnickým prostředím vůbec. Dělnická zbožnost je tu prezentována od ohlasů válečné zkušenosti I. světové války, která naprosto a definitivně změnila projevy víry jak na frontě, tak v zázemí, přes náboženskou revoluci let 1918–1921 a následné přestupové hnutí, nové formy pastorace, proměny duchovních působících v průmyslových oblastech, náboženskou infrastrukturu průmyslového města, osobní, veřejnou a profesní zbožnost, ale i různě pojímané přechodové rituály, školní výuku v souvislosti s náboženskými potřebami až k ženské religiozitě, fenoménu generací a proměny religiozity v souvislosti s generační změnou. Poslední kapitola této části se věnuje heterodoxii, kam autor zařazuje: Armádu spásy, adventisty, Badatele Bible (dnešní Svědky Jehovovy), spiritismus a bezvěrectví.
Poslední část (s. 347–408) napsaná Jemelkovým kolegou Jakubem Štofaníkem, který je jak historikem zabývajícím se sociálními a kulturními dějinami 19. a 20. století, tak etnologem, reflektuje sociální otázku, k níž se různě vztahovala většina náboženských institucí. Zároveň autor popisuje, jak náboženské společnosti hledaly možnosti vytvoření ideálního, tedy sociálně spravedlivého světa – jak nazíraly sociální otázku v době první republiky, ale také jak se jednotlivé náboženské skupiny zapojovaly do sociální práce.
Jednou z pozoruhodně uchopených souvislostí je i vztah nově vzniklého československého státu a jeho reprezentantů k víře a náboženským institucím vůbec, který je doložitelný jak na chování státu vůči jednotlivým náboženským projevům a jednotlivým církvím, tak v neustále se opakující a do veřejného prostoru zasahující otázky odluky církve od státu, která nakonec nikdy nebyla provedena. Kniha rozehrává před očima čtenáře ustavičnou konkurenci tradičních i nových protagonistů na poli praktikované religiozity. Zvláště při popisech odlukového hnutí je obraz regulérního zápasení církví i náboženských společností skutečně barvitý.
Připojený seznam pramenů a literatury je bohatý a reflektuje jak místní, tak evropský a americký výzkum v této oblasti (s. 427–461). Orientaci usnadňují kromě podrobného obsahu i jmenný a místní rejstřík, jakož i rejstřík veřejnoprávních korporací, průmyslových závodů a firem a seznam zkratek, které účinně pomáhají při rozklíčování textu. Přílohové tabulky přehledně zobrazují sociální a hospodářskou situaci ekonomicky činného obyvatelstva ve zkoumaných regionech a výsledky voleb tamtéž v době první republiky.
Publikaci dotváří mezi textem umístěná obrazová dokumentace často sloužící jako další zdroj informací, který zároveň odlehčuje hutný odborný text. Jedná se především o černobílé dobové fotografie, ale i různé tiskoviny, dotazníky a úřední listiny či grafy a tabulky doplněné komentářem umístěným většinou hned pod fotografií. Jen škoda, že tisková kvalita fotografií není lepší.
Dva úvodní celky jsou jasně určeny odborné veřejnosti, ale třetí část může zaujmout i angažovaného laika, který by se cítil osloven klíčovým tématem publikace. Díky nespočtu konkrétních příkladů ze života a zbožnosti dělnictva i díky tématům, jako jsou praxe přechodových rituálů, sdělování víry a její proměny v rámci generací, zbožnost žen a dětí či proměny víry v souvislosti s věkem pamětníků, se kniha stává poutavou četbou vykreslující obraz dnes vlastně už zmizelého světa průmyslového dělnictva viděného skrze náboženské prožívání.
V závěru autoři konstatují, že průmyslové dělnictvo zdaleka nebylo nejrychleji sekularizovanou sociální skupinou, což dokládají na náboženské praxi úředně bezkonfesijních dělníků, na druhé straně také dodávají, že i dělníci příslušní k církvím často svou příslušnost aktivněji prožívali jen v určitých obdobích či situacích a většinou ze své formální víry aktivně nežili. Podobně i existující bezvěrecké organizace zahrnovaly jen zlomek aktivního členstva (tzv. dělnickou aristokracii).
V každém případě dělnictvo aktivně reagovalo na poválečnou náboženskou revoluci, která spustila jak výstupové, tak přestupové hnutí. Mezi dělníky byla i častější náboženská mobilita, která umožňovala snadnější změnu identity. Výběru té nové napomáhala také situace na „trhu víry“, kterou vytvořil relativně tolerantní přístup státu k náboženským společnostem (navzdory tomu, že ve veřejném prostoru často zaznívala agresivní protináboženská rétorika), jež mezi sebou soupeřily o členstvo i podporu státu.
Dělníci také spolehlivě rozlišovali mezi početně silnými lidovými církvemi a novými společnostmi. U těch prvních je lákala široká nabídka sociálních, vzdělávacích a volnočasových aktivit a u těch druhých síla misie, modernizačních snah i napojení na mezinárodní prostředí, což s sebou přinášelo například v baťovském Zlíně i vlnu amerikanizace. Obecně dělníci preferovali menší formálnost, liturgii v mateřském jazyce a prostor pro vlastní uplatnění. Zato mimoškolní náboženské vzdělání oceňovali jen nepatrně. Církvi v dělnickém prostředí mohly přinést plusové body především empatie podpořená sociální prací a dobrá orientace v ekonomických, kulturních a národnostních problémech dělníků a průmyslových měst, bylo však třeba se veřejně postavit za zájmy dělníků. Menší a nové společnosti také lákaly na rovnost pohlaví. Ve vedení nových náboženských společností se ženy objevily jen u spiritistů, adventistů a unitářů. K oltáři se v českých zemích dostaly až po roce 1945 v protestantských denominacích.
Také postoj církví k nacionalismu a politice vůbec hrál velkou roli ve výběru náboženské společnosti, přičemž mnohokrát diskutovanou apolitičnost si netroufla zavést ani většinová katolická církev. Obecně se církve snažily postupně omezovat politickou angažovanost duchovních. Dělnictvo striktně odmítalo spolupráci církví a politických elit. Pravděpodobně to příliš připomínalo propojení „trůnu a oltáře“. Tento postoj dokonce vydržel i v době nastupujícího fašismu a nacismu i komunismu, ačkoli všechny tyto politické proudy sakralizovaly politiku a přiznávaly i jistý typ paranáboženských ambicí.
Přestože téma depolitizace náboženství a privatizace jeho rituálů bylo častým námětem veřejných rozprav, význam náboženství v dělnickém prostředí neklesl. Důkazem může být rozvětvená síť církevní infrastruktury (především nových a národních církví), velká produkce církevního i bezvěreckého tisku či nové formy mediální prezentace a intervence.
Autoři tedy nade vši pochybnost konstatují, že víra, potažmo paranáboženská nevíra byla nezpochybnitelnou součástí lidského života a jeho praxe.
Monografie bezesporu dává nahlédnout do výrazného obrazu zamlčovaného světa praktické religiozity dělnictva a postihuje i množství fenoménů spjatých s náboženskými poměry první republiky, čímž nepřímo umožňuje komunikaci se soudobou společností, která je sice nazývána sekularizovanou, ale v jejíchž hlubinách se stále rodí potřeba dotýkat se duchovnosti v její nejautentičtější podobě. Přes všechnu technickou vyspělost se v hloubi lidské duše skrývá „světec“, jenž touží po autentické duchovní zkušenosti bez ohledu na pohlaví, sociální postavení, národnost či politické preference, které se tváří v tvář Absolutnu stávají druhotnými. V dělnickém světě první republiky se tato touha projevila například výraznou inklinací ke spiritismu, dnes má podoby jiné, ale její trvalá přítomnost je nesporná.
Benedicta Hübnerová OP