Vážení čtenáři,
ani číslo o liturgii a liturgice, které držíte v ruce, nepřišlo na svět úplně z čista jasna. Vlastní liturgii se v Salve věnujeme průběžně a postupně analyzujeme její různé aspekty – ať je to v souvislosti s prostorem, kde se liturgie odehrává (Salve 4/2004 a 2/2012), hudbou (Salve 2/2008 a 2/2014), ale také slovem (Salve 1/2008). Téma liturgie se často objevuje i v obrazových doprovodech řady čísel, které prezentují umělecké intervence v kostele Nejsv. Salvátora v Praze, případně na jiných místech, a jež obvykle souvisejí s liturgickým rokem. Vedle toho se opakovaně vracíme k výkladu liturgie podle II. vatikánského koncilu, což je i po padesáti letech od jeho skončení téma zásadní a aktuální (např. studie v Salve 4/2013 či 4/2015.). Všechny tyto aktivity vedou v zásadě k jednomu – pěstovat smysl pro liturgii jakožto střed duchovního a církevního života křesťana. Přes všechny výše zmíněné oblasti a úhly pohledu jsme se ale dosud nevěnovali liturgii také z pohledu vědy o ní, tedy liturgiky. Dlouhou dobu jsme při setkáních redakční rady pociťovali jako dluh vůči našim čtenářům absenci čísla, které by se věnovalo teologii liturgie. V aktuálním čísle se pokoušíme tento dluh alespoň částečně splatit. Liturgická věda v sobě obsahuje jak teoretické a historické ohledy, tak také zcela praktické, jaksi až technické detaily. Jak dnes přemýšlet o liturgii, od samotné schopnosti moderního člověka slavit mystérium po fyzickou podobu např. misálu, a jak se dnes o liturgii polemizuje? Jaké jsou významy a důvody konkrétní části mše svaté a jak se dá církevní know-how ohledně rituálu nabídnout sekulární společnosti? To vše obsahuje toto číslo naší revue.
Číslo otevírá esej J. J. Arcase OSB o tom, jak dělat liturgickou teologii. Ukazuje, že právě v liturgii ukazují všechny ostatní teologie svůj vzájemný vztah a že liturgie vede člověka k osobnímu zapojení do tajemství spásy, jež se rozličné teologické disciplíny snaží co nejlépe objasnit. Studie Enrica Mazzy rozplétá vztah mezi normou liturgie a Písmem, vírou a praxí církve. Sleduje formování úsloví lex orandi – lex credendi, k němuž se připojuje také lex agendi, a formuluje zajímavé závěry ohledně jejich souvztažnosti a hierarchie. Ukazuje, jak je novozákonní představa liturgie – ve vztahu ke starozákonní oběti – bohatší, jak je každodenní život věřících jakožto život v Kristu spojen s liturgickým slavením a jak se vzájemně vyžadují. Samu schopnost moderního člověka slavit rozebírá ve svém slavném dopise Romano Guardini, jeden z iniciátorů liturgického hnutí jako takového. Text z roku 1964, tedy z doby zasedání II. vatikánského koncilu, kriticky nahlíží na základní předpoklady skutečného prožívání liturgie a je stále podnětný. Vyzvali jsme proto několik českých i zahraničních teologů, aby k dopisu připojili svou vlastní aktuální reflexi.
Český liturgik Radek Tichý ve své studii názorně ukazuje, jak nám znalost dějin liturgie a dalších souvislostí pomáhá pochopit a lépe prožít současnou mši. Činí tak na příkladu obřadu svatého přijímání a jeho podob v římské, ambrosiánské a hispánsko-mozarabské liturgii a uvádí do hlubšího chápání jeho gest a slov. Příkladem zcela současné polemiky ohledně liturgie, a tedy i ukázkou způsobu, jak se dá dnes o liturgii mluvit, je debata, jež loni proběhla mezi kardinálem Robertem Sarahem, prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a profesorem liturgiky Andreou Grillem. Jejich spor o chápání odkazu liturgické konstituce II. vatikánského koncilu i dalších dokumentů a jejich aplikace na současnost je podán bez hodnotících znamínek, aby si čtenář mohl sám udělat svůj vlastní názor. Současnou debatu o liturgii odráží i další text, zpráva redaktorů Ondřeje Koupila a Jana Šlégra o tom, jak vznikala reedice Českého misálu, jenž vyšel na podzim minulého roku. Nová podoba misálu, který se setkal s rozporuplným přijetím, vznikala několik let a zpráva redaktorů názorně ukazuje, s jakými zcela konkrétními otázkami je třeba se vypořádat, je-li vydávána základní liturgická kniha. Pro další generace editorů, které na tento misál navážou, jsou zde zachyceny klíčové momenty rozhodování a zdůvodnění, proč byla zvolena ta která možnost. Závěr Salve patří přesahu liturgie do sekulárního světa. Profesor teologie Benedikt Kranemann z Erfurtu líčí zkušenosti přenosu určitých principů křesťanského rituálního slavení směrem k sekulární společnosti. Představuje v bývalém Východním Německu se rozšiřující myšlenku nabídky nových rituálů, které se mohou stát místem setkání věřících s hledajícími. Vybízí k tomu, aby i v nich byl spatřován prostor pro Boží milost, která tak může zasáhnout člověka, který by se jí jinak třeba nepřiblížil.
Obrazový doprovod tvoří snímky ze současného New Yorku, které pořídila architektka Eva Vopátková. Jsou jakousi ozvěnou či vizuálním prohloubením otázek Romana Guardiniho o schopnostech moderního člověka vnímat liturgii.
Nezbývá než doufat, že i toto Salve přispěje k tomu, aby se skutečné prožívání liturgie neustále stávalo prostorem působnosti Boží milosti. Aby krása a hloubka liturgie účinně promlouvala i do našich srdcí, působila v nich a náš vlastní život tak byl ryzím místem uskutečňování Božího království už tady na zemi.
Martin Bedřich