Norbert Schmidt: ÜBERRAUM

Galerie Na shledanou
hřbitov Malsička, Volyně
listopad 2014 – červenec 2015

O dušičkovém víkendu se v sobotu 1. listopadu v 15:00 hodin otevřela v Galerii Na shledanou na hřbitově Malsička ve Volyni, která pravidelně představuje přední současné české umění, architektonická intervence ÜBERRAUM. Rozměrná instalace klade otázku, jak se dnes prostřednictvím současné architektury a umění vztahovat k tomu, co nás radikálně přesahuje. Autorem je architekt a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK Norbert Schmidt. Při vernisáži novou intervenci reflektoval i Michal Škoda, umělec a kurátor Domu umění v Českých Budějovicích, jehož předchozí vstup do galerie s názvem PŘÍTOMNOSTABSENCE byl na místě zachován. Kanovník od Všech svatých na Pražském hradě, teolog a historik Tomáš Petráček se pak spolu s návštěvníky zamyslel nad majestátem smrti a silou naděje. Vzácnými hosty, kteří se postarali o zvukovou stránku dušičkového odpoledne, byli Alice Flesarová z kapely Zuby nehty a Jiří Hodina, sbormistr Pražské katedrální scholy u Sv. Víta. Na závěr dne při nešporách proměnily sestry benediktinky z Bílé hory galerii na chvíli v mnišský chór.

I. Kurátorský text Jana Freiberga

Poprvé v Galerii Na shledanou nevystavuje umělec, nýbrž architekt, teoretik, kurátor, redaktor a vedoucí vysokoškolského výzkumného centra Norbert Schmidt. Dostává se tak do společnosti etablovaných umělců, jako například Josefa Bolfa nebo současného rektora Akademie výtvarných umění v Praze Tomáše Vaňka. Namísto autorských výstav uspořádal Norbert Schmidt během své dosavadní činnosti desítky přednášek, debatních setkání, konferencí, publikací či kurátorských výstav. V AP ateliéru Josefa Pleskota a předtím v ateliéru Ladislava Lábuse nasbíral mnoho zkušeností s novostavbami a rekonstrukcemi různých druhů staveb, včetně staveb sakrálních. Společným jmenovatelem jeho intenzivních aktivit je prohlubování a zkoumání vztahu mezi uměním, architekturou a křesťanskou spiritualitou. Jádro Schmidtovy práce se prolíná se směřováním Galerie Na shledanou: Jak nakládat se současným uměním, aby bylo vnímané v širším a bohatším diskurzu než jen v rámci specializovaného galerijního provozu?

Odpovědí Norberta Schmidta je například činnost Centra teologie a umění při pražské Katolické teologické fakultě, které spoluzakládal v roce 2007, nebo jeho kurátorské působení v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu, do kterého zve současné špičkové umělce, aby setřel umělé rozdíly mezi rádoby minulým sakrálním a současným profánním uměním.

Stejně jako kostel je i bývalá socialistická smuteční síň na hřbitově místem plným významů, do kterého umělci musejí vstoupit s velkou obezřetností, neboť jsou intenzivně atakováni blízkostí života a smrti, ze kterých pramení otázky po víře a smyslu života. Zatímco kostel je pro nás zhmotněním naplněného duchovního místa, smuteční síň, stejně jako mnohé galerie, překypuje prázdnotou. Ale paradoxně prázdnota ohraničeného prostoru se během desakralizovaného 20. století pro umělce, architekty i diváky stala prostředím, ve kterém jsme schopni přijmout svá lidská omezení a zakusit přítomnost čehosi většího, ať už to pojmenováváme jakkoli. Tento aspekt zdůraznil ve své práci i poslední rezident Michal Škoda, jehož citlivá intervence PŘÍTOMNOSTABSENCE zůstává v galerii zachována.

Norbert Schmidt se rozhodl prázdnou galerii zaplnit a vyprázdnit zároveň velkým architektonickým gestem. Šest metrů vysoká stavba vyplňuje téměř celý prostor galerie. Současně vytváří uvnitř galerie místo ticha, které má svá vlastní pravidla. Norbert Schmidt odstínil intenzitu dobového architektonického jazyka původní smuteční síně a naznačil nový prostor, který svou materiálovou neurčitostí a barevnou jednoduchostí může diváka vracet zpátky k němu samému, k vlastní existenci a k podstatným otázkám, které si každý klademe. Autor výstavu charakterizuje takto: „Prostor galerie se nyní otevírá a uzavírá současně. Radikálním zaplněním vnitřku budovy vysokými stěnami se paradoxně otevírá prostor prázdna, ticha a koncentrace. Prostor vytržení z běžného vizuálního i akustického hluku, prostor rozepjatý mezi světlem a tmou. Prostor jako obraz, okno, práh, šifra, odkaz k prostorům zcela jiným. ÜBERRAUM tematizuje mlčení jako začátek otázky a prázdno jako její základ.“

II. Norbert Schmidt – ÜBERRAUM, proslov při vernisáži

V první řadě bych rád vyjádřil respekt, úctu a vděčnost Janu Freibergovi a jeho Galerii Na shledanou za celé směřování tohoto neobyčejného uměleckého projektu, kterým zdejší série výstav je. To samé cítím i vůči panu řediteli Karlu Skalickému a Městskému muzeu ve Volyni, který tuto jinde nevídanou výstavní síň zaštiťuje. Samotného mě překvapila i různorodá a bohatá činnost vlastního muzea. To, kolik kulturních událostí se tady na Šumavě díky této instituci děje, je prostě skvělé. Svůj respekt, uznání a vděčnost bych rád vyjádřil i městu Volyně, jeho občanům a především vedení města za to, že zde takový počin nejen trpí, ale i podporují. Není to vůbec nic samozřejmého, dovolit současnému umění, že si v takto velkém prostoru může „hrát“. Hrát si, to znamená mimo jiné také pokládat otázky, které si pokládá dítě, otázky, které si my dospělí v tom běžném každodenním životě neodvažujeme položit, otázky, které tak často vytěsňujeme. Na současné umění se totiž můžeme dívat jako na velkou hru o vážných věcech. V tom se podobá i něčemu, co se odehrává v sousední stavbě, v kostele. Liturgie, bohoslužba je také určité hra, hra před Bohem, před tím, který se vymyká naší všední zkušenosti. Odvolávám se tu na velkého teologa Romana Guardiniho, o kterém ještě budeme hovořit.

Jsem také moc rád, že vstupuji do tohoto prostoru po Michalu Škodovi, umělci a kurátorovi, který u nás jak ve svém díle, tak ve svém skvělém programu v Domě umění v Českých Budějovicích jedinečným způsobem pracuje s prostorem, uměním v prostoru i člověkem v prostoru.

A Michal Škoda také rozhodným dílem přispěl k tomu, že se moje intervence uskutečnila, za což jsem mu velmi vděčný. Ještě musím prozradit, že jsem chvíli váhal, zda bych si od něho nepůjčil pro svůj vstup do galerie i název jeho předešlé intervence PŘÍTOMNOSTABSENCE. Přesně totiž vystihuje to, o co jsem se zde pokusil i já.

Každá stavba má vedle architekta také svého stavitele. Tento NADPROSTOR postavil pan Luboš Přibyl. A nejen postavil, ale i výborně vyřešil všechny technické i optické nástrahy, které nám starý, křivý dům kladl. Veliký dík patří proto také hned na začátku i jemu.

Dovolte, abych byl nyní trochu osobní, protože tuto intervenci tady na jihu na Malsičce chápu i jako jakýsi návrat domů a jako předběžné shrnutí svého dosavadního přemýšlení o prostoru, umění a teologii. Jsem rád, že tu mezi námi je paní Jarmila Lískovcová, která mě učila na výtvarce ve Strakonicích a byla první, kdo mě za ruku vedl do velkého světa umění a architektury. Možná se tu zastaví také pater Petr Koutský, pošumavský farář, působící dnes v Horažďovicích, který mě křtil a který se mnou vedl první dlouhé teologické debaty, respektive měl tu trpělivost snášet mé dětské otázky ohledně Božích věcí.

A nyní něco málo k vlastní intervenci, která vás obklopuje a kterou doporučuji projít si o samotě, až to prázdno tady bude opravdu prázdné. Pojal jsem ji jako experiment, jako prostorovou skicu, na které jsem si chtěl i sám pro sebe ověřit několik věcí. Pohybujeme se tu totiž na pomezí architektury, sochy či dokonce malířství. Na tu černou stěnu za mnou se dá nahlížet také jako na veliký monochrom.

Šlo mi především o to, vnést do stávající architektury jiného ducha, tuto nedostavěnou komunistickou smuteční síň trochu lidsky napřímit. Chtěl jsem tento truckostel, antikostel, který měl možná postupně nahradit stávající krásný hřbitovní kostel Proměnění Páně, osvobodit od jeho jakési sebestředné vzdorovitosti. Chtěl jsem smuteční síň zkrátka proměnit a také smířit s jejím  starším sousedem. Možná smířit i samu se sebou. A to přesně v těch intencích, jaké sleduje i Jan Freiberg – chtěl jsem dát tomuto opuštěnému domu nový smysl. Nápad, co tady v galerii uskutečnit, mě ostatně dostihl právě v sousedním kostele, a to při primiční mši bratra Antonína, trapistického mnicha z dalekého francouzského kláštera v Sept-Fons.

Ale zároveň musím hned dodat, že jsem nechtěl ze smuteční síně udělat druhý kostel nebo kapli. Chtěl jsem dojít přesně na tu hranici, kdy se v prostoru napoví, že stojíme na prahu k něčemu, co nás odkazuje dál, a vlastně ani nevíme přesně jak a kam. Chtěl jsem prostor, kde jakoby pocítíte, že vám někdo otevřel okno nebo vás neviditelnou rukou nějak povytáhl nahoru či popostrčil dopředu.

Samozřejmě že ta černá stěna, které jste všichni vystaveni, může pro někoho znamenat zhmotnění ztráty, zoufalství, nicoty, zkrátka smrti. Jsme ostatně také na hřbitově. Ale doufám, že se tím tento prostor nevyčerpává, ale že právě míří i výš či dál. Jaromír Novotný, malíř, který tu také již vystavoval, mi několikrát tvrdil, že černá není žádná smutná barva, nemusí znamenat nic negativního… že je nutné tento předsudek překonat. Černá barva má v sobě něco ambivalentního, je v ní konec, ale i začátek. Mystikové a teologové vědí, že Ten, který nám není k dispozici, který se vymyká každé naší zkušenosti, se nedá jednoduše ztotožnit se světlem, ale najdeme ho ZA světlem a můžeme ho prý nalézt také ZA tmou – a možná právě nejlépe skrze tmu. Mysterium tremendum et fascinans. Je nutné projít temnou nocí a možná právě cesta nocí je jednou z nejjistějších cest k Bohu, abych odkázal na klasika, svatého Jana od Kříže. Snad jste si i všimli, že nejsvětlejším bodem prostoru smuteční síně je nyní sněhově bílý katafalk, který jsme tak trochu i proto nakonec oblékli do slavnostního roucha.

Ale nebojte, stop teologizování. To, co vidíte, je jen sádrokarton, papírem a sádrou obalené trámy ze dřeva, několik vrstev černé a bílé barvy. Nic posvátného samo o sobě v tom není. Je to jen odkaz, šifra, symbol, práh, tušení… obraz postavený do prostoru, podnět k přemýšlení. Nic víc. Ale také nic méně.

Název ÜBERRAUM – NADPROSTOR jsem si vypůjčil od přítele Friedhelma Mennekese. Zaprvé proto, že dobře odráží základní intenci, kterou jsem se vám pokusil naznačit. A pojmenovává i to, co mohou mít prostory, jako je kostel, mešita, synagoga, smuteční síň, divadlo či právě galerie, společné. Všechny vlastně pomáhají člověku vyjít ze sebe, vykročit někam za práh každodenní zkušenosti, pryč z každodenního akustického i vizuálního hluku. Přiznejme si – jsou to prostory, které vlastně každý z nás alespoň někdy nutně potřebuje k životu. Pomáhají nám soustředit se, najít znovu sebe samé a obnovit vnitřní sílu, orientaci a cestu dál.

Zadruhé název ÜBERRAUM odkazuje k tradici německé sakrální architektury 20. století. K něčemu, co považuji za nejcennější květ současného přemýšlení o prostoru, umění, spiritualitě a teologii. Odkazuje především do Porýní, do kraje kolínské katedrály, Mistra Eckharta a porýnské mystiky. Poukazuje do prostoru, který je pro mě jedním z nejinspirativnějších a nejtvořivějších míst západní křesťanské civilizace. A to i dnes. Stačí zmínit Muzeum umění Kolumba či Stanici umění sv. Petra. ÜBERRAUM také neodkazuje k nikomu menšímu než k teologovi Romano Guardinimu a architektovi Rudolfu Schwarzovi. Ti spolu totiž postavili několik klíčových staveb – prostory na hradě Rothenfels, kostel Božího Těla v Cáchách –, které se staly základem liturgické obnovy a vůbec obnovy sakrální architektury po II. světové válce i po II. vatikánském koncilu. Právě Rudolf Schwarz znovu objevil prázdnou stěnu jako možná tu nejadekvátnější teologickou výpověď moderního člověka v architektonickém jazyce o tom, jak se vztahovat k tomu, co nás tak radikálně přesahuje. A jak říká Guardini: „Obrazem prázdného prostoru je sama jeho vyprázdněnost. Řečeno bez pomoci paradoxu: správně formované prázdno prostoru a plochy není pouhou negací obraznosti, nýbrž jejím protipólem. Vztahuje se k obraznosti podobně jako mlčení ke slovu. Jakmile se mu člověk otevře, pocítí v něm tajuplnou Přítomnost. Vyjadřuje aspekt posvátna, který nelze zachytit tvarem a pojmem.“

Chtěl jsem prázdno plné napětí a očekávání. Ne prázdno smutku a nicoty. Chtěl jsem prázdno skryté přítomnosti a tušení. Prázdno mezi světlem a tmou. Adventní prázdno, kde Bůh ještě není plně přítomen. Prázdno smysluplného a orientovaného ticha, ve kterém se rodí otázky.

Tato má intervence by tedy mohla nést také podtitul: Pocta architektu Rudolfu Schwarzovi.

III. Tomáš Petráček – O smrti

Mluvit o smrti vlastně není vůbec jednoduché. Už v samotném mluvení o ní nacházíme rozpor: Se smrtí máme každý zkušenost jako se ztrátou, ztrátou někoho blízkého, ale nikdo z nás vlastně smrtí neprošel. Před smrtí máme všichni jistý ambivalentní pocit. Se smrtí na jednu stranu počítáme, bereme ji vážně, víme o ní, byť se to někdy snažíme všemožně vytěsňovat, ale zároveň sdílíme instinktivní touhu ji nějakým způsobem překonat. Je to touha hluboce do každého z nás vepsaná a ukotvená, touha, která jde napříč všemi kulturami a civilizacemi. Všichni se snaží najít nějakou cestu, jak život zachránit, jak nějakým způsobem za smrt vyjít.

V tomto pozemském životě se snažíme podvědomě oddálit smrt např. tím, že toužíme být stále mladí a všemožně tomu napomáháme. Zvláště současná kultura je tím až skoro posedlá. Snažíme se obklopovat různými věcmi, zajistit se. Snažíme se po sobě něco zanechat: potomky nebo nějaké dílo. Zkrátka chceme po sobě ve světě zanechat nějakou výraznou stopu. Ale všichni na druhou stranu cítíme, že to všechno snažení je nakonec nějak nedostatečné. Je až příliš mnoho důkazů, příliš mnoho evidence, že všechno je v posledku pomíjející. O to je právě více zarážející ona touha smrt překonat, vyjít do věčnosti.

O smrti můžeme mluvit jako o zlu, jako o něčem, co je svým způsobem vlastně absolutní zlo, zlo zmaření života. I pro křesťany, kteří mají někdy tendenci smrt podceňovat, předstírat, že se jí vůbec nebojí, je to samozřejmě také zlo, zlo rozdělení duše a těla, násilí, které je spáchané na člověku. Proto křesťanská naděje sdílí perspektivu, že všechno bude jednou napraveno při vzkříšení těla. Pak se znovu sjednotí duše s tělem a opět zde bude celý člověk. Dokonce se mi ani moc nezdá ono mluvení o tom, že smrt je spravedlivá. Každý z nás zažil nebo zažije, že smrt spravedlivá není. Smrt bere většinou příliš brzy lidi, kteří si to nezaslouží. Nespravedlnost se také týká způsobu odchodu z tohoto světa. A přece může být smrt chápána jako integrální součást lidských životů. O smrti můžeme přemýšlet jako o důležitém mementu. Připomíná nám zásadní věci, na které máme tendenci často zapomínat. Připomíná nám nezajištěnost našeho života. My totiž máme neustále potřebu se nějak všemožně zajišťovat a zabezpečovat, jako bychom tu měli být na věky. Existence smrti nám připomíná, že si svůj život nemůžeme definitivně zařídit a pojistit. Smrt nám také připomíná neopakovatelnost, jedinečnost našeho života. Každý máme vlastní život jen jeden. Neseme za něj velikou zodpovědnost a na nás záleží, jak s ním naložíme. Smrt nám připomíná nesamozřejmost lidského života. To také tak často vytěsňujeme. Bereme život jako něco automatického, jako nějakou danost, které si ani nevážíme. Zacházíme s nám daným časem, tedy životem, často poměrně šeredně.

Co má smrt vlastně společného s člověkem? Podle známé zásady „buď je tady člověk a není smrt, anebo tady je smrt a není tu člověk“ existuje přece jen jeden moment, kdy se smrt a člověk v tomto životě setkají. V křesťanské perspektivě existuje minimálně jeden aspekt, který je člověku a smrti společný. A to je skutečnost, že pro nás křesťany je smrt stejně smrtelná jako člověk. Až jednou nadejde Boží království, až budou dějiny završeny, sama smrt smrtí zemře. V příštím životě už smrt nebude mít žádnou možnost působit. Proto bychom s ní možná mohli mít určitý soucit. Na rozdíl od nás, kteří přežijeme svoji vlastní smrt, smrt svou vlastní smrt nepřežije. Možná taky proto je tak často nespravedlivá a krutá, protože ví, alespoň v té naší křesťanské perspektivě, že nebude mít poslední slovo, že nebude tou poslední, kdo nás čeká na konci věků. Její čas je sice teď a tady, ale smrt nebude trvat do věčnosti. Nebude tím posledním, co člověk v tomto světě a v tom příštím světě zakusí.

Na stránkách Písma najdeme vyjádřený pocit, který také každý z nás v životě zakouší. Totiž vědomí, že tento svět přes jeho veškerou krásu a skvělost stvoření, krásu přírody i velikost lidského myšlení a všeho, co člověk dokázal, je nějakým způsobem nehotový, neúplný a neukotvený. To, co tu kolem nás je, přece ještě nemůže být to úplně poslední. Směřování k jakési finalitě tušíme každý z nás ve svém srdci a ve svém myšlení. Smrt může být chápána také jako brána k tomu, abychom se dostali k oné absolutní dokonalosti, k absolutní kráse, k absolutní pravdě stvoření. K dokonalosti, která ale čeká až tam za onou hradbou smrti.

O smrti by se tedy nemělo mluvit banálně. Jeden z velkých lidí, které jsem poznal a který byl asi nejblíže Kristu, františkán Bonaventura Bouše, zásadně odmítal takovou tu křesťanskou namachrovanost či křesťanskou lehkomyslnost, se kterou se o smrti někdy mluví. Odmítal takové ty řeči, že smrt je něco, čeho se není třeba bát, že je to vlastně až taková v podstatě skoro pohoda. Přesně to podle otce Bonaventury není pravda. Pro každého, pro křesťany, pro ateisty i pro lidi, kteří zaujímají k životu jakýkoliv jiný postoj, je smrt a umírání okamžikem pravdy, často bolestné pravdy o celém našem životě. Umíráme totiž podle toho, jakým způsobem jsme žili. Umírání je okamžikem úzkosti a strachu, protože i když třeba tušíme a věříme, že na té druhé straně nás čeká Boží náruč, přece jenom víme a prožíváme, že agonie, proces umírání, je nejistotou a je spojena s bolestí a utrpením. Při pohledu na tváře některých zemřelých, na jejich klid a pokoj, můžeme říci, že je zde zároveň určitá vznešenost a krása, která se nedá najít nikde jinde.

Proto bych chtěl popřát této výstavě, aby tady byla co nejdéle přítomná, samozřejmě ne do věčnosti, ale aby nás obohacovala a aby nám také připomínala, že smrt není banální, že není dobré se smrti vyhýbat a že není dobré o ní nemluvit, i když to není jednoduché.

Autorem fotografií z Galerie Na shledanou na volyňském hřbitově Malsička, které doprovázejí toto Salve, je Petr Neubert.