Vážení čtenáři,
toto dvojčíslo časopisu Salve je věnováno misii. Není bez zajímavosti, že se k tomuto tématu dostáváme v čase oslav dvacátého výročí vydávání naší revue. Slovo misie známe spíše ve spojení s pojmem mise. V současné době se hovoří o mírové misi, kterou realizují vojáci. Myslím, že naši čtenáři vědí, že nepatřím k pacifistům, ale přesto mi připadá komické, jak náš svět postmoderny dovedl ad absurdum nominalistické chápání světa. V církvi po II. vatikánském koncilu jsme velmi často slyšeli a slyšíme, že misie je překonaný projev triumfalismu a kolonialismu, který musí být vystřídán pouze a jedině dialogem. Dodávám: hlavně co nejvíce oficiálním a slavnostním. Možná, že zarytí nepřátelé misie neznají nic jiného než konference, které se míjejí účinkem, takže místo porozumění stále více vystupuje do popředí neporozumění, odmítání a dokonce teroristické akce. To je jedna strana mince. Na jejím rubu jsou persekvovaní, uvěznění a vraždění misionáři, kteří však stále více nalézají přijetí u těch, kterým radostnou zprávu přinášejí. Jistě, není to však možné bez skutečného dialogu, tedy snahy porozumět a opravdu pomoci.
Druhý vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium, kterou můžeme chápat jako magnu chartu církve dneška, říká v článku 3: „Přišel tedy Syn poslaný od Otce, který si nás v něm před stvořením světa vyvolil a předem určil k přijetí za své děti, protože si předsevzal v něm všechno obnovit. (Srov. Ef 1,4–5.10) […] Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem, On je světlo světa, z něho pocházíme, skrze něho žijeme a k němu směřujeme.“ V dekretu Ad gentes, věnovanému zvláště misijní činnosti církve, čteme v prvním článku: „Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla ‚všeobecnou svátostí spásy‘. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušnosti k svému zakladateli, hlásat evangelium všem lidem. Vždyť už sami apoštolové, na nichž je církev vybudována, jako Kristovi následovníci ‚kázali slovo pravdy a dávali život církvi‘. Je povinností jejich nástupců v tomto díle trvale pokračovat, aby se ‚slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou‘ (2Sol 3,1) a aby se Boží království hlásalo a budovalo všude na zemi.“
Představa božského poslání je vlastní i mnohým nekřesťanským náboženstvím. Setkáváme se s ním v Řecku, ale i dodnes především v islámu. Máme-li lépe porozumět textům II. Vatikána, celé křesťanské misii, a v neposlední řadě i našemu časopisu, považuji za nutné zamyslet se nad texty samotného Písma. Již při požehnání praotci Abrahámovi tušíme poslání světové misie: „Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, zavrhnu ty, kdo ti budou zlořečit. Tebou si budou žehnat všechny rody země.“(Gn 12,3). Tato část patří mezi nejstarší části Starého zákona. Na ni navazují univerzalistické výroky proroků, které upozorňují izraelský národ na jeho poslání být zprostředkovatelem Božího zjevení. Izrael je Jahvovým služebníkem poslaným samým Bohem. Poslem (Iz 41,9), svědkem určeným národům, aby poznali jediného Boha (Iz 43,10.12; 44,8). Ostatní národy se dle prorocké vize přidají k Izraeli, aby sloužili jeho Bohu (Iz 2,1nn; 19,21–25; 45,20–25). Dále nám ukazuje prorok Izaiáš cestu prozelytů, kteří nalézají společenství Božího lidu (Iz 56,3). Boží moudrost zve k hostině všechny národy (Př 9,3nn). Toto misijní poslání krystalizuje v povolání Jahvova služebníka, který uzavírá smlouvu s lidem a stává se v duchu zmíněného verše Gn 12,3 „světlem národů“ (Iz 42,6nn; 49,5nn).
Vyslání či poslání (misie) se plně uskutečňuje v Ježíši Kristu, který přichází jako pravý vyslanec Boží (Lk 4,17–21). Ježíšovu misii vysvětluje podobenství o proradných vinařích (Mk 12,2–8). Celé vykupitelské dílo Ježíšovo je založeno na poslání, které se mu dostalo od Otce, jediný Bůh (Jan 17,3) vysílá svého Syna a tím se zároveň zjevuje jako Otec. Když se naplní čas, posílá Bůh svého Syna, aby nás vykoupil a učinil z nás své adoptivní syny (Gal 4,4; Řm 8,15). Ježíš je pravým vyslancem Božím (Jan 9,7), pravým apoštolem našeho vyznání víry (Žd 3,1).
Ježíšovo poslání pokračuje v činnosti jeho vyslanců, vysílá apoštoly po dvou ještě za svého působení (Lk 10,1), aby po vzkříšení poslal v duchu své misie apoštoly do celého světa (Mk 16,5). Jdou hlásat evangelium a získávají učedníky ve všech národech (Mt 28,19) a vydávají všude svědectví Kristu (Sk 1, 8). Na tuto cestu misie je povolán u Damašku také sv. Pavel: „Jdi, chci tě poslat daleko, k pohanům.“ (Sk 22, 21). Sám Pavel zdůvodňuje svůj titul apoštola posláním, kterého se mu dostalo právě na této cestě (1Kor 15, 8n; Gal 1,12). Po smrti apoštolů pokračuje v díle Synově celá církev. Její dějiny, ale i současnost vypovídají o misijní činnosti církve.
Toto číslo připravil prof. Albert-Peter Rethmann, ředitel misijního institutu při Německé biskupské konferenci a nový probošt kapituly Všech svatých na Pražském hradě, jejímiž členy jsou pedagogové Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Naše číslo o misiích bylo tedy svěřeno do kompetentních rukou. Článek Karla kardinála Lehmanna, bývalého předsedy Německé biskupské konference, je současně i zdůvodněním, proč byl založen zmíněný Institut pro misii a světovou církev. Vlastní článek A.-P. Rethmanna nám potvrzuje a prohlubuje jistotu, že misie není možná bez dialogu. V minulosti se to církvi ne vždy dařilo, neporozuměli jsme plně pluralitě kultur a společnosti. O tom vypovídá stať Michaela Sievernicha SJ o Franciscu de Vitoriovi OP a sporech okolo použití vojenské síly proti domorodému obyvatelstvu. Článek Philipa Jenkinse je nahlédnutím do problematiky mnohdy podceňovaného mohutného, ale i komplikovaného rozvoje křesťanství v celosvětovém kontextu, zvláště v zemích třetího světa. Paul Oberholzer SJ se vrací do historie misie v Číně, kde křesťanství hraje důležitou roli opět i dnes, jak ukazuje také náš rozhovor s čínským knězem, jenž musel z důvodů bezpečnosti zůstat v anonymitě. I tento fakt mluví sám za sebe. Odhady počtu křesťanů, katolíků i evangelíků, zmiňované v rozhovoru, se pohybují na nižší hranici. Můžeme se setkat i s čísly až dvojnásobnými. Jeden renomovaný profesor religionistiky z šanghajské univerzity hovoří o tom, že se více jak jedna třetina Číňanů modlí a vyznává nějakou víru. A to nejenom na zaostalém venkově, jak by předpokládal ortodoxní marxista. Misie však neprobíhá jen v Číně za obtížných podmínek. Pojednání Emeka Vernantiuse Ndukaiha nám přibližuje ohlas z Afriky, která se stává oblíbeným místem nejen českých turistů, ale úspěšně zde operuje i Česká katolická charita. Misijním územím jsou ovšem i severočeské Litoměřice, o čemž nás seznamuje Ludvík Grundman OP, který se zúčastnil pouliční misie i ve francouzském Moulleau. Litoměřická misie také trochu čerpala ze zkušeností z královéhradeckého Týdne vzájemného poznání a porozumění, které proběhlo v minulém i předminulém roce.
Je či bude Česká republika misijní zemí? Říkám, že ne, ale za předpokladu, že naše církev obnoví ducha misijní činnosti a nebude zanedbávat novou evangelizaci a katechezi.
+ fra Dominik Duka