Vážení čtenáři,
jaká je úloha jednoho člověka ve vedení společného díla? Tím spíše, když jde o dílo související s náboženstvím, ve kterém je od začátku přítomno specifické napětí mezi působením jednoho muže, Ježíše Krista, jeho učedníků a církve v tom nejširším slova smyslu? Kdo byl Ježíš Kristus a jeho učedníci, je pro křesťany víceméně jasné. Kde jsou ovšem hranice církve, kdo do ní patří, kdo už ne, kdo ještě ne, jak a kým má být toto společenství řízeno, o tom všem se dnes na různých místech světa vedou diskuse v rámci právě započaté synody. A především, jak nejlépe uchovat a předávat dál, jednoduše řečeno – žít – ducha Kristova evangelia ve stále se měnícím světě?
Toto číslo Salve kromě jiného ukazuje, že v našem hledání cesty, na které každý neseme svůj kříž a zároveň kráčíme společně, a co víc, společně hlásáme radostnou zvěst o příchodu nebeského království, nezačínáme zdaleka od nuly. Letos uplynulo 800 let od narození pro nebe – dies natalis – sv. Dominika, zakladatele Řádu bratří kazatelů. Když tento jedinečný a stále ne příliš známý světec umíral v boloňském kostele sv. Mikuláše uprostřed svých bratří, dal jim příslib, že po smrti jim bude prospěšnější než za života. Tato naděje, že Dominik bude své bratry a sestry nadále podporovat svou nebeskou přímluvou, se v řádu předává jako vzácné dědictví. Vtělila se do modlitby O spem miram, Ó blažená naděje, v níž dominikáni po celém světě dodnes prosí sv. Dominika, aby se za ně v nebi přimlouval. Jak se tato naděje naplňuje? Jak je přítomna právě dnes? Jestliže je dílo „svatého kázání“, jehož služebníkem se Dominik stal, stále živé, kde najdeme klíč k jeho pochopení a uskutečnění?
Texty uváděného čísla Salve neřeší tyto otázky nějakým spekulativním nebo vědeckým způsobem, ale vycházejí z konkrétních svědectví. Všímají si především toho, jak je Dominikův odkaz, jeho charizma, přítomno v osobách jeho nástupců, magistrů Řádu bratří kazatelů. Protože by však v rámci 800 let historie řádu takové dílo vyžadovalo nesmírně rozsáhlou práci, pro kterou v tuto chvíli ani sami dominikáni nemají dostatečně zpracované všechny podklady, zaměříme se pouze na současnost a nedávnou minulost. Ani zde však nebude náš výčet zcela úplný: tři z bývalých magistrů řádu mají své životní příběhy více než rozepsané. Timothy Radcliffe, kterého čeští i slovenští čtenáři znají díky jeho překládaným knihám a jenž je celosvětově známým kazatelem a spisovatelem, právě nyní prodělává radioterapii ve druhé, náročnější fázi svého závažného onemocnění. Pobývá převážně ve svém klášteře Blackfriars v Oxfordu, odkud, když je třeba, dojíždí do nemocnice. Ve vřelé e-mailové komunikaci, kterou jsem s ním na konci října 2021 vedl, vyjádřil své přání, abych do tohoto editorialu napsal zcela otevřeně, jak na tom je, a také vás tímto poprosil o modlitbu za něj. Jak on sám řekl ve své přednášce ve Fribourgu, když tam v prosinci roku 2017 přijímal čestný doktorát a byl již po první fázi prodělané rakoviny, je těžké umlčet kazatele, a to i tehdy, když mu jeho onemocnění brání mluvit a cestovat. Jeho nástupce Carlos Aspiroz Costa je nyní arcibiskupem v argentinské diecézi Bahía Blanca. Bruno Cadoré, který skončil úřad magistra řádu v létě 2019, bude v tomto čísle zvlášť přítomen, neboť je to právě on, kdo svým dopisem o Dominikově svatosti z roku 2018 nachystal cestu nyní vrcholícímu jubileu.
List Bruna Cadoré „Svatost svatého Dominika, světlo pro Řád kazatelů“ otevírá náš aktuální pohled na Dominikův odkaz vyjádřený v hodině jeho smrti 6. srpna 1221. Jde o teologicky hutný a tematicky strukturovaný text, určitou syntézu pohledu na Dominika, na řád, na církev, na Krista jakožto hlavní zdroj a předmět kázání. Bruno Cadoré nám jej podává s akcentem na význam lidského bratrství a neohraničenost církve, v jejímž středu řád po Dominikově vzoru žije a rozvíjí své působení.
Dopis bratra Bruna zahrnuje důležité biografické údaje, zvláště z konce Dominikova života. Abychom si však mohli lépe představit Dominikovu účast a podíl na založení společného díla kazatelského řádu, abychom lépe poznali obsah blažené naděje, kterou zanechal svým bratřím, potřebujeme si znovu souhrnně připomenout celý Dominikův život. K tomu nám poslouží článek současného postulátora řádu Gianniho Festy o sv. Dominikovi. Umožní nám hlouběji proniknout důvody i způsoby realizace poslání řádu: přinášet naději světu, který má tendenci podléhat beznaději. Vždyť katarská hereze je jednou z forem sice rádoby vznešeného, zato hluboce beznadějného antropologického pesimismu.
Prvním nástupcem sv. Dominika v čele řádu se stal bl. Jordán Saský, zajímavý a inspirativní bratr, jenž proslul především jako strhující kazatel. Nové vydání jeho důležité Knihy o počátcích řádu nyní připravuje nakladatelství Krystal OP, k významu jeho osobnosti se v knize Nové víno dominikánské spirituality vrací také Paul Murray (Krystal OP 2010). Pro celkový pohled na to, jak předávání základního zaměření řádu a jeho praktického fungování vstoupilo do dějin, je však zvlášť důležitým magistrem muž, který je nám rovněž známý díky svým přeloženým a nedávno publikovaným spisům, čtvrtý nástupce sv. Dominika, Humbert z Romans. Aniž by byl umenšen duchovní a radostný aspekt evangelizačního poslání řádu, který jednoznačně vidíme u Dominika a Jordána, u Humberta vystupují do popředí též velké organizační a diplomatické schopnosti. Poslání být nejen „duchovním vůdcem“, ale také svým způsobem manažerem je totiž důležitým rysem i současných magistrů, kterým se v tomto čísle zvlášť věnujeme. Humbertovi se na základě celoživotního úsilí podařilo zakotvit konkrétní fungování žebravého řádu působícího na univerzitách, ve kterém nemusejí být nutně a nebudou všichni světci, jehož prvořadým posláním nicméně stále zůstává být věrohodnými svědky evangelia ve své době. Tento duchovní a praktický rozměr povolání kazatelů Humbert úžasně snoubí ve svých knihách. Slovenský dominikán a člen řádového Historického institutu Gabriel Hunčaga nám Humberta přibližuje nejen jako důležitého magistra řádu, ale také jako významnou postavu církevních dějin 2. poloviny 13. století.
Zcela zásadním příspěvkem, který umožňuje sledovat pokračování charizmatu sv. Dominika v jeho nástupcích od nedávné minulosti po současnost, je studie prezidenta Historického institutu Řádu kazatelů v Římě, dominikána Viliama Dóciho, o obrazu sv. Dominika v listech magistrů za posledních sto let. I když ne všichni magistři napsali nějaký text výlučně o Dominikovi, u všech je patrné nějaké vidění a vnímání zakladatele. Nesnadnost získávání konkrétního portrétu světce je daná samotným charakterem řádu, který založil: nejde v něm v první řadě o rozvoj osobního charizmatu jedince, ale o společné dílo kázání na způsob života apoštolů. Proto bude také pohled na sv. Dominika do značné míry určován konkrétní potřebou oživení toho či onoho rysu života řádu, jehož tradičním heslem je „kontemplovat a předávat druhým plody vlastní kontemplace“ (contemplare et contemplata aliis tradere). Tento obecný požadavek stálého omlazování řeholního života, který je zároveň kontemplativní i apoštolský, s sebou nese nezbytné opakování některých rysů Dominikovy osobnosti a událostí jeho života. I přes tento nutně repetitivní charakter Dominikova obrazu u magistrů během času, který uplynul od 700. do 800. slavení výročí jeho smrti, si nelze spolu s bratrem Viliamem nevšimnout jednoho důležitého posunu: a tím je přechod od příkladnosti Dominikova testamentu v 1. polovině 20. století (zachovávejte lásku, pokoru a dobrovolnou chudobu) k následování ideálu v jeho celku ve 2. polovině 20. a na začátku 21. století. Jinými slovy: posun od snahy následovat světce v jeho konkrétních ctnostech, kterými sám vynikal a jež dal řádu do vínku, k apoštolské kreativitě, která se nesoustředí pouze na dílo, ale chce světcův život a život celého řádu vnímat, následovat a rozvíjet jako celek. Ten se stále znovu rodí in medio ecclesiae, uprostřed církve, jak zdůrazňují poslední magistři možná o něco více než jejich předchůdci.
I když se od Jordána Saského přes Humberta z Romans stala součástí života nástupců sv. Dominika také publikační činnost, jejich odkazem nejsou pouze jejich spisy a formálně učiněné kroky, ale v první řadě jejich vlastní život. Když byl v roce 2001 na kapitule v Providence (USA) zvolen magistrem řádu argentinský bratr Carlos Aspiroz Costa, rozhodl se na začátku svého devítiletého období shromáždit svědectví o svých nedávných předchůdcích – Anicetovi Fernándezovi, Vincentovi de Couesnonglovi, Damianovi Byrnovi a Timothym Radcliffovi –, které si všechny ze svého řádového života aspoň trochu pamatoval, nejvíce onoho posledně zmiňovaného, neboť za Timothyho mandátu byl generálním prokurátorem. Je to právě určitá blízkost jednotlivých magistrů k sobě navzájem, jež je jedním z důležitých rysů předávání úřadu, služby a charizmatu. Ta se promítla také v homiliích na zádušních mších tří již zesnulých magistrů z oněch výše jmenovaných, které pronesli jejich nástupci. Právě pohled na již završené životy nástupců sv. Dominika, uvažování o tom, jak skončili svůj život (Žid 13,7), dávají konkrétní náplň oné blažené naději…
Tuto naději můžeme odhalovat především ve dvou skutečnostech. Tou první je, že se Bůh stále stará o svůj lid, a tedy i o Řád bratří kazatelů tím, že mu v každé době dává vhodného pastýře, který je v dominikánském duchu prvním mezi mnoha bratry, a již od mladého věku si jej svým způsobem připravuje pro tuto službu. U každého z představených magistrů můžeme pozorovat nějaké mimořádné rysy, které dotyčného následně vhodně disponovaly pro výkon jeho služby. Ať už je to vzdělání, organizační a administrativní schopnosti, velká lidská zralost a trpělivost spojená se schopností naslouchat druhým, kreativita ve slovech a činech, anebo už jenom hluboce uchopená samotná schopnost být bratrem pro své bratry. U každého z magistrů najdeme aspoň některé z těchto schopností a mnohé jiné, a snad bez výjimky zvlášť vyvinutý smysl pro modlitbu a kontemplaci. Předposledního z magistrů, Bruna Cadoré, představuje na základě jeho nedávno napsané knihy ve zvláštním portrétu Oldřich Selucký a umožňuje nám tak jeho osobnost poznat konkrétněji.
Druhým důvodem naděje je skutečnost, že i dnes odcházejí Dominikovi nástupci k Pánu v pravou chvíli a po naplněném životě: ať už to byl Aniceto Fernández, který umíral v pokoji po zvláštním požehnání papeže, Vincent de Couesnongle po delší a pokorně snášené nemoci, Damian Byrne zase po nemoci krátké, ani ne měsíc poté, co mohl na věčnost doprovodit svou matku. Podmínky pokaždé jiné, v lecčems podobné tomu, jak dnes z tohoto světa odchází mnoho jiných lidí, a zároveň krásné a požehnané tím, že tito bratři odešli k Pánu v pravou chvíli, po náročném a službou naplněném životě. Je to naděje také pro nás, že i my se můžeme stále těšit z přímluvy sv. Dominika, který nás táhne ke Kristu tím správným směrem v příhodný čas.
Nos iunge beatis… „Připoj nás k blaženým.“ To byla jedna z prvních slov, která napsal současný nástupce sv. Dominika, bratr Gerard Timoner, když citoval závěr nejznámější antifony ke sv. Dominikovi O lumen ecclesiae. Volební generální kapitula slavená v roce 2019 v jihovietnamském Bien Hoa měla několik zvláštností. Poprvé byla slavena v zemi, která není většinově ani tradičně křesťanská. A za magistra byl poprvé zvolen bratr z Asie. Jeho první slova vyřčená po jeho zvolení byla velmi jednoduchá a jasně vyjadřující identitu řádu: „Bratři, jsme kazatelé… Není tak důležité, co děláme, ale kdo jsme!“ Rozhovor s magistrem řádu v tomto čísle Salve nicméně ukazuje, že očekávání konečné blaženosti těch, kdo se připojili k řádu sv. Dominika, má daleko k jakémusi pouze pasivnímu čekání na spásu: postavit se lhostejnosti, beznaději, rozdělení, klerikalismu a falešným zprávám bude určitě vyžadovat od celého řádu nemalé úsilí. Slavení jubilea Dies natalis, které právě vrcholí, jistě napomůže k tomu, aby nadpřirozený cíl a stálá pomoc Ducha Svatého vedly kroky Dominikova nástupce, který je podobně jako jeho předchůdci první mezi sobě rovnými.
Tak je totiž vyobrazen sám sv. Dominik na Tavola di Mascarella: zvláštně dochovaném obraze, jehož téma bylo vybráno za motto jubilea. Nejstarší, a přitom tak podivuhodné a zvláštní historií opředené vyobrazení Dominika, který sedí u stolu se svými zázračně nasycenými bratry. O historii tohoto vyobrazení, jeho ikonografii a teologickém významu se dočtete v předposledním příspěvku tohoto čísla Salve.
Jubileum Dies natalis sv. Dominika bylo pro jeho řád nakonec korunováno zvláštním darem od Svatého otce papeže Františka, který k tomuto jubileu adresoval celé dominikánské rodině list nazvaný Praedicator gratiae, kazatel milosti. Papež vřelými slovy povzbuzuje všechny syny a dcery sv. Dominika k pokračování díla kázání slovem a příkladem, ke svědectví života podle evangelia.
Lukáš Fošum OP