Vážení čtenáři,
rok 2016 byl v mnoha ohledech mimořádný na události, které se vymykaly běžným očekáváním. Dokonce by se dalo říct, že jej bylo možné vnímat jako přelomový – nikoli proto, že by se stala jedna zásadní věc, ale že přinesl znepokojivé množství dílčích změn a posunů, které za sebou zanechávaly nenápadnou, ale stále silnější stopu nejistoty, obav, rozpaků a zmatků. Mluvíme přitom jak o celosvětové, tak české perspektivě. Došlo tak k paradoxní situaci, že se rok, který byl papežem Františkem vyhlášen Rokem milosrdenství, stal rokem, v němž eskaloval strach. Strach z toho, co se neodvratně děje, i z toho, co může následovat. Ať to byly stále silnější hlasy kritizující Evropskou unii a volající po jejím rozpadu, jež korunoval Brexit jako symbol – zdá se – konce jedné epochy moderních evropských dějin spojených s myšlenkou integrace. Ať to bylo vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, které ukázalo slabost demokracie tváří v tvář demagogickému marketingu a otevřelo cestu novému a dosud neznámému geopolitickému přeuspořádání světa. Ať to byla řada brutálních teroristických útoků v evropských metropolích a neustávající válka na Blízkém východě, s nimiž souvisí strašidla islamofobie, migrační krize a střetu civilizací.
Tento strach a obavy navíc nezasáhly jen společnost, ale i církev. Plíživě a formou zdánlivě nespojitých událostí se množily situace, které zanechávaly dojem nesrozumitelnosti, nejasnosti, nedorozumění či přímo zklamání. V době, kdy celý svět naslouchá papeži Františkovi, se v Čechách nepěstuje zdravé, a tedy i řádně kritické studium jeho poselství, ale množí se spíše nejrůznější polohlasé útoky proti němu (obecně asi platí, že vstřícné i odmítavé postoje k němu jsou spíše emocionální než racionální povahy, což nedovoluje dobrat se podstaty věci a přemýšlet o ní). V protikladu k jeho stylu vystupování je rétorika mnohých církevních představitelů blízká spíše politickým nebo vojenským stratégům než pastýřům Božího lidu. Místo aby naše teologické fakulty navštěvovalo stále větší množství kvalitních a profilujících současných teologů, je pozván ultrakonzervativní kardinál Raymond Burke, jehož i mediálně sledované vystupování mohlo u ledaskoho vyvolat znepokojivou otázku, ve kterém století se naše církev vlastně nachází. Živý ekumenický dialog, do něhož se zapojilo celé město, jaký se vedl například v Litomyšli, byl za nejasných okolností po zásahu církevních úřadů ukončen, takže zbyla místo prostoru pro pochopení a případnou nápravu pochybení jen pachuť. Nejen katolická veřejnost sleduje s rozpaky sbližování církevních a politických představitelů, které jí nikdo srozumitelně a přesvědčivě neobjasní. Přitom ale dochází k mediálním útokům na některé známé osobnosti církve, jichž se ale nikdo účinně nezastane (jako v případě Tomáše Halíka nebo v poslední době zesnulého kardinála Miloslava Vlka). To vše v situaci, kdy je stále rozjitřeno téma církevních restitucí, jež se podílí na překvapivě vysoké míře neoblíbenosti tradičních církví u společnosti. U věřících to pochopitelně vyvolává pocity nejistoty, zmatku a méněcennosti.
Kladli jsme si v našem redakčním kruhu otázku, co je společným jmenovatelem všech těchto událostí, k nimž můžeme připojit ještě stále hlasitější oblibu formálního tradicionalismu, rétorický konzervatismus, staromileckou oslavu austrokatolicismu, národovectví, inklinaci k politické pravici až extrémní pravici, vychvalování autoritativních režimů na východ od naší země apod. Domníváme se, že je to právě strach a obavy ze světa, v němž už dávno neplatí nejen stará, ale ani nedávná pravidla, vše je v novém pohybu a kde je zdánlivě stále obtížnější rozumět tomu, co po nás naše víra žádá. Znovu se tak mnohde začínají zdvihat valy katolického ghetta (k jejichž opuštění volal před padesáti lety II. Vatikán), jež se má stát baštou proti liberalismu, relativismu, morálnímu úpadku, migraci, multikulturalismu, islamismu, genderu, evropské integraci apod. Ruku v ruce s tím jde zmiňované zpochybňování II. vatikánského koncilu, volání po předkoncilní liturgii, kritika působení papeže Františka a jiné.
I kdyby se výše zmíněné záležitosti týkaly jen malé části církve a věřících, bezpochyby ovlivňují celkovou atmosféru a zcela jistě nepřispívají k tolik potřebné koncentraci sil na skutečné problémy, před kterými stojíme – jak autenticky, přesvědčivě a účinně hlásat evangelium současnému světu. Salve se proto rozhodlo popsat několik oblastí, které jsou zasaženy tímto strachem a obavami, a na jednu stranu se pokusit danou věc solidně analyzovat a demaskovat a na druhou stranu poskytnout podněty k jejich lepšímu křesťanskému uchopení. Na církev se přitom chceme dívat pohledem víry jako na „jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“ (Lumen gentium 8). Vědomí toho, co je v církvi božské, vytváří prostor pro kritický pohled na to, co je lidské. Církev neotřesitelně stojí na Kristově založení, na Božím slově, které jí bylo svěřeno, na svátostech, jimiž zprostředkovává účast na Božím životě, na apoštolském poslání, které v čase kontinuálně zpřítomňují biskupové. Všechno lidské je nutně nedokonalé, má však růst k dokonalosti. Božské a lidské nestojí vedle sebe, ale božské prostupuje lidské a lidské zpřístupňuje božské. Rozlišit v časném, pozemském a viditelném, co je spjato s božským a co je zasaženo lidskou slabostí, není jednoduché. Je to však nutné, aby církev v tomto světě byla věrohodným znamením vnitřního spojení s Bohem a jednoty všech lidí (Lumen gentium 1).
Francouzský teolog a bývalý ředitel pařížské Collège des Bernardins Antoine Guggenheim uvádí do tématu strachu z antropologické a teologické perspektivy. Hledá jeho přirozený smysl a především možnost, jak se dá naplnit křesťanskou láskou, která jej překonává novým směrem. Historik Jaroslav Šebek pohlíží na globální problémy současného euroamerického světa a jejich odraz v domácím prostředí a hledá legitimní roli církve, jejíž hlas by neměl být přehlížen. Další historik a teolog, Martin Vaňáč, velmi pečlivě rozebírá a dokumentuje několik kauz roku 2016, v jejichž centru stálo pražské arcibiskupství (restituce, dozvuky lánské mše, svatováclavské oslavy, spor o islám, kauza Halík apod.), a v širokém kontextu vztahu církve a společnosti rozkrývá jejich pozadí. Umožňuje tak čtenáři udělat si vlastní názor na události, které mnohdy proběhly příliš rychle a byly ihned překryty jinými, ačkoli i přesto zanechaly výrazný dojem. Do prostředí českého řadového kléru nás zavede rozhovor se třemi kněžími, kteří velmi otevřeně popisují, co vnímají jako brzdu svého působení. Mluví o bariérách v komunikaci s vedením diecézí, o pocitu zneuznání, nezájmu, o finančních aspektech služby nejen kněží, ale i dalších pastoračních asistentů, o rivalitě a kariérním boji apod.
Jedním z důležitých bodů, který se v souvislosti s tématem obav české církve objevuje opakovaně, je strach z hmotné nezajištěnosti. Církevní restituce a s nimi spojená postupná odluka církve od státu daly vyvstat strašáku toho, co bude, až se o sebe bude muset církev i finančně starat zcela sama. Jak ukazuje studie Benedikta Mohelníka OP, toto téma není jen ekonomické, ale také výsostně teologické. Bez této perspektivy se totiž ztrácí cosi zásadního, co církev odlišuje například od spolku turistů či zahrádkářů, abychom odkázali na jeden slavný výrok jistého českého vrcholného politika. Mohelník ukazuje, jak může správné teologické uchopení otázky finančního zabezpečení církve nastínit směr, kterým by se měla církev v této věci vydat. Apeluje na to, aby se spíše než na investice do majetku zaměřila na investice do kvalitních lidí, kteří jediní jí mohou pomoci uskutečnit to, co vlastní majetek legitimizuje – hlásání Božího království.
Jinou teologickou perspektivu nabízí Dom Samuel, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, který na téma strachu a obav nahlíží ze své mnišské pozice, obohacené ovšem o zkušenost cestování po klášterech v celé Evropě a naslouchání problémům, které se dotýkají jejich komunit.
Zmatek a z něj vycházející nejistota a obavy dostávají velmi konkrétní podobu, když je promítneme na otázky týkající se liturgie. Tento bohoslužebný „vrchol a zdroj života církve“ (Sacrosanctum Concilium 10), který by měl být pro katolíky skutečně prožívaným symbolem jednoty, se totiž někdy naopak stává frapantní ukázkou rozdělení a nesvornosti. Zvlášť v situaci, kdy i nejvyšší církevní vedení čas od času vyhlásí něco, co musí být obratem složitě vykládáno a v zásadě popíráno (např. podnět sloužit mši směrem k východu, který se znovu objevil taktéž v roce 2016). Liturgik Radek Tichý proto podává souhrn několika „liturgických příběhů“ poslední doby, které je třeba uvést na pravou míru, což činí velmi přehledně a fundovaně.
Už několikrát zde byla zmíněna otázka migrantů, která se stává čím dál palčivější. Rozděluje národy, politiky, a bohužel i církev. Teolog a islamolog Lukáš Nosek přistupuje k otázce migrace ze specificky českého úhlu pohledu, poukazuje na kořeny určité české xenofobie, rozkrývá křesťanské učení vztahující se k migraci a snaží se získat čtenáře pro hlubší pochopení tohoto evidentního znamení času.
Závěr Salve patří bilanci Norberta Schmidta, vedoucího Centra teologie a umění při KTF UK a organizátora řady uměleckých intervencí současného umění v sakrálním prostoru, který se zamýšlí nad úspěchy, ale spíš neúspěchy dialogu církve a moderního umění. Vychází z implicitní teze, že vztah církve k současnému umění je dobrým indikátorem toho, jaký vztah má k současnosti jako takové. Výsledky bohužel naznačují, že církev je v tomto smyslu stále spíše uzavřená, nedůvěřivá, zahleděná do vlastní idealizované minulosti, což se projevuje nejen obavami ze všeho radikálně současného (jako je umění), ale také její neschopností dát vzniknout skutečnému kvalitnímu uměleckému dílu srovnatelnému s díly minulých epoch.
Texty tohoto Salve nepatří k nejradostnějším. Přesto jsme přesvědčeni, že pokud má církev růst, je třeba vzít vážně evangelijní výzvu „pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32). Není totiž možné uhýbat před problémy, které nás obklopují. V tom netkví moudrost trpělivosti. Jen skutečná touha po pravdě a ryzost vlastní sebereflexe mohou otevřít cestu dál. Chceme-li se zbavit strachu, který ochromuje, musíme mu pohlédnout do tváře a v síle Ducha Svatého jej překonat směrem k lásce, která nás nenechá padnout.
I proto tvoří obrazový doprovod čísla fotografie z daleké Indie. Ukazují, jak relativní mohou naše problémy být ve srovnání s tím, co prožívají jiní lidé na skutečném okraji společnosti. Fotografie ale také dokazují, že láska, obětavost a vytrvalost konkrétních lidí mohou měnit věci i na druhém konci světa, nejen doma.
Martin Bedřich