Benedikt Mohelník OP
Církevní restituce vyvolávají obavy o budoucnost církve. Zcela evidentně zde nastávají úplně nové poměry a to přirozeně vyvolává mnoho nejistot. Nikdo z nás neví, do čeho jdeme a jak se v nastalé situaci zorientovat. Obavy o církev vycházejí ze směsi různorodých, ba dokonce zcela protichůdných postojů a rozpoložení. Tento příspěvek si rozhodně nenárokuje být vyčerpávající a dokonale faktograficky dokumentovaný ve všech svých východiscích.[1] Obecně formulované teze a popisy se však zakládají na konkrétních vlastních nebo sdílených zkušenostech, i když s ohledem na diskrétnost nejsou dotčené osoby jmenovitě uváděny. Předkládám pokus o teologicky podloženou studii motivovanou láskou k církvi, která se snaží obavy identifikovat, formulovat a utřídit. Smyslem je podnítit otevřenou diskuzi, která bude vedena v přátelském duchu, nad nesmírně komplexní problematikou. V základu této studie leží upřímný zájem o to, aby církev v naší době a v naší zemi dobře plnila své poslání přivádět všechny lidi k víře v Ježíše Krista, jediného Spasitele a prostředníka mezi Bohem a lidmi, a do společenství jeho církve. Nečiním si rovněž nejmenší iluzi o tom, že bych na nadhozené otázky znal odpovědi a měl na nastíněné problémy řešení. Jsem však bytostně přesvědčen, že jsme povinni je hledat.
Dvě skupiny v církvi
Svobodná církev ve svobodné společnosti[2] – tímto jednoduchým sloganem by se možná dala vyjádřit nálada i očekávání v církevních kruzích po pádu komunismu v naší zemi. Podobná touha se v moderní historii často objevovala ve zlomových momentech, kdy se ukazovalo, že církev byla nezdravě spjata s politickými strukturami, a kdy bylo potřeba vztah církve a státu nově definovat. Svoboda církve mimo jiné znamená, že církev je na státu nezávislá. Očekávalo se, že i u nás se brzy nově uspořádají vztahy mezi církvemi a státem, a to včetně ekonomických otázek. Nadějným příslibem se zdálo být rychlé vrácení některých církevních budov a v zákoně deklarovaný závazek státu, že se brzy vyřeší i ostatní restituční nároky církví.[3] Nestalo se tak. Věc se táhla více než dvě desetiletí a stále vlastně není úplně dořešená.
Jenže život nečeká na přízeň politické moci. V důsledku ustrnutí vývoje vztahů mezi církvemi a státem, především v ekonomické oblasti, se od roku 1990 začaly nepozorovaně utvářet dvě skupiny uvnitř jediného společenství katolické církve. Na jedné straně to byli lidé, kteří byli velmi rychle a neúprosně vydáni mechanismům tržní ekonomiky. Byli to především křesťané laici, ale i některá řeholní společenství a jejich projekty. Na druhé straně zde byli věřící pracující pro církev, od biskupů přes kněze až po laiky v pozicích pastoračních asistentů či katechetů.
U první skupiny s sebou tento nový způsob fungování společnosti nese kromě jiného nejistotu zaměstnání a s tím spojenou nejistotu příjmů nutných pro zajištění živobytí. Chtě nechtě se s touto novou a doposud nezvyklou situací museli lidé, včetně praktikujících věřících, vyrovnat. Při nedělních bohoslužbách, které pravidelně navštěvují, se samozřejmě konají sbírky na běžný provoz kostela a na aktivity farního společenství. Docela rychle se rozvíjela činnost církve v oblasti charity, která sice čerpá prostředky z veřejných zdrojů, ale rozhodně se neobejde bez podpory dobrodinců. Jsou jimi opět drobní přispěvatelé z řad aktivních věřících. Vznikaly nové chvályhodné projekty, jako je katolické rádio a televize. Mají-li ovšem obstát v konkurenci podobných státních a soukromých podniků, musejí s nimi alespoň trochu držet krok, což je finančně velmi náročné. Stavěly se a stále se staví kostely a pastorační centra ve velkých městech i na vesnicích, opravuje se, vznikají nové struktury a iniciativy. Všechny tyto krásné a bohulibé počiny neodbytně dotírají na peněženky zbožných věřících. Mezi obyčejnými lidmi není peněz nazbyt, sponzoring se rozvíjí jen pomalu, a navíc preferuje společensky atraktivnější oblasti, mecenášství je u nás téměř neznámý pojem. A tak je žádoucí, aby se ledacos zajistilo dobrovolnickou prací. Jenomže na tu věřícím laikům zbývá stále méně času. Očekávané „padla“ se nedostavuje automaticky po osmi a půl hodinách, jak určovala socialistická pracovní morálka. Vlastní podnikání nebo zaměstnání v soukromém sektoru jaksi přestalo na toto pravidlo brát ohled.
Lidé žijící v manželství, kteří berou svou víru vážně, se obvykle nebrání většímu počtu dětí. Církev je na početné rodiny ve svém středu právem hrdá. Takové rodiny mají ale pochopitelně větší finanční nároky, čímž se rodinná politika státu příliš neznepokojuje. Tím spíš by na ně neměla zapomínat církev, ať už jako instituce, anebo jako místní společenství věřících. Často jsou tyto rodiny oporou širší farní rodiny a paradoxně se od nich očekává, že ponesou výše zmíněné aktivity a projekty, a to i tím, že budou přispívat finančně. Mnozí se skutečně ochotně a rádi zapojují a o své skrovné prostředky se dělí. Jejich možnosti ovšem nejsou neomezené.
K obtížím, ve kterých se odehrává život věřících laiků, musíme připočíst i takové věci, jako byla ekonomická krize na začátku nového tisíciletí. Rodiny věřících většinově nepatří k ekonomicky dobře zajištěné vrstvě společnosti a jsou hospodářskými výkyvy o to víc zasahovány. Věřící křesťan žijící v sekularizované společnosti nemůže dostát náročným požadavkům evangelia, nevyvine-li nemalé úsilí o zřetelné i nenápadné ctnosti každodenního života, jako je poctivost, spravedlnost a pravdivost. Ježíšovo konstatování, že „synové tohoto světa jsou vůči lidem svého druhu prozíravější než synové světla“,[4] neztratilo nic ze své aktuálnosti.
Druhá skupina lidí, zaměstnanci církve, měla nadále fakticky status zaměstnanců státu, který jim vyplácel mzdy. Stále totiž platil systém zavedený komunisty po zabavení církevního majetku v roce 1948, podle kterého stát hmotně zajišťoval duchovní. Platy to byly sice nízké, ale představovaly naprosto jistý příjem. Řadě duchovních přilepšovali sami věřící dary za duchovenské úkony. Celibátní duchovní nemusí nést starost o obživu své vlastní rodiny. Nedá se mluvit o pohodlném životě zaměstnanců církevních struktur, ale určitému komfortu zajištěnosti se těšili. Na církevní představitele pak nedoléhala těžká starost mnoha soukromých zaměstnavatelů, kde vzít každý měsíc dostatek peněz na platy svých zaměstnanců. Stát církvi platil a účtárny biskupství jen přerozdělily peníze jednotlivým zaměstnancům.
Zmrazení toku peněz a dopady na služebníky církve
V lednu 2011 podepsali ministr kultury a představitelé církví deklaraci o vzájemné dohodě na zmrazení výše státního příspěvku na platy duchovních pro všechny církve a náboženské společnosti.[5] Počet duchovních v předchozích letech totiž neustále rostl. Na církevních pozicích (v očích státu posty duchovních) byli zaměstnáváni lidé vykonávající všemožnou činnost, která byla „duchovní“ prostě už tím, že byla vykonávána pro církve. Přinejmenším v katolické církvi to vedlo k deformaci pracovně-právních vztahů, protože do kategorie pastorační asistent byly zařazovány činnosti, ke kterým by se za normálních okolností adjektivum pastorační rozhodně nepřipojovalo. Po přijetí deklarace byly církve nuceny upravit svou personální politiku. V katolické církvi zmrazení výše příspěvku dopadlo velmi brzy nejprve na kněze důchodce. I když stále aktivně působili ve skutečné duchovní správě, přestaly jim být vypláceny platy s odůvodněním, že pobírají starobní důchod. Mnozí z toho byli vskutku zmraženi. Po letech věrné a vytrvalé služby církvi, v jejich případě nepochybně duchovní, se dočkali tohoto výmluvného gesta. Muži vyzkoušení ve svých pohnutých osudech již mnohými ústrky opět osvědčili své ctnosti. Zůstali, hlasitě nereptali a podle svých sil slouží dál. Vědí, o co jim jde.
K začlenění trvalých jáhnů do pastorace, o jejichž obnovení se zasadil II. vatikánský koncil, u nás došlo se značným zpožděním až po sametové revoluci. Jejich přínos je nepopiratelný. Stáli po boku přetížených kněží. Někteří z nich se chopili správy dlouho opuštěných farností. Bohužel se po ztenčení státních příspěvků někteří z trvalých jáhnů také dočkali trpké odplaty za svou průkopnickou službu. Opět především ti důchodového věku. S odvoláním na nedostatek finančních prostředků a opět se zdůvodněním, že pobírají starobní důchod díky dřívějším civilním zaměstnáním, bylo jejich církevní angažmá zrušeno. V extrémních případech byli dokonce i s manželkou vykázáni z farních budov, které v souvislosti se svými ustanoveními obývali a zvelebovali. Jednoduše se dozvěděli, že diecéze je už nepotřebuje. Ledaže by pokračovali v práci jako neplacení dobrovolníci a sehnali si k tomu vlastní byt…
Brzy se různé restrikce dotkly také pastoračních asistentů a katechetů. Vedení diecézí dostalo volné ruce i kvůli tomu, že stát s platností tzv. restitučního zákona přestal poskytovat peníze striktně na platy, ale dává prostředky na provoz církví. S těmito prostředky mohou církve nakládat fakticky podle svého uvážení. Je pravdou, že i v katolické církvi byli na pastorační pozice přijímáni lidé, jejichž činnost, byť konaná ve prospěch církve, neměla se skutečnou pastorační prací mnoho společného. Bylo jen otázkou času, kdy bude muset u těchto církevních zaměstnanců dojít k zásadnějším strukturálním změnám. Po fixaci výše státního příspěvku na provoz církve prakticky přestali být přijímáni noví pastorační asistenti. Jejich počty se postupně začaly omezovat a byla rušena některá pracovní místa. Tyto kroky nutně vyvolávaly lidsky těžké situace. Mnozí laici se mohli po právu cítit zrazeni vlastní církví, když velkou část svého profesního života věnovali práci pro ni a najednou se po mnoha letech obětavé práce dozvěděli, že už nejsou potřební. Hledat si práci v mimocírkevním prostředí pro ně nebylo jednoduché, což bylo umocněno ještě tím, že církevní zaměstnání uváděné v profesním životopise nepůsobí vždy jako kladná položka. Platy v církevní sféře pochopitelně nebyly vysoké. Podprůměrné příjmy nedovolovaly vytvářet si finanční rezervy, takže se nejedna angažovaná katolická rodina doposud závislá na církevním zaměstnání ocitla v tíživé sociální situaci.
Značná nejistota vládne i vzhledem k budoucnosti současných a nastupujících pastoračních asistentů. Hledá se způsob, jak do jejich financování zapojit farnosti, kde tito lidé pracují. Na jednu stranu je logické a správné, aby si farnost platila své pastorační asistenty, když je chce mít a má na to peníze. Na druhou stranu zjevná neochota diecézí platit pastorační asistenty v terénu může vést k tomu, že si je budou moci dovolit pouze bohaté farnosti, zatímco ty, které mají k dispozici skromnější finanční zdroje, jednoduše na pastoračního asistenta nebudou mít, i když by byl v daném místě prospěšný. Přes veškerou snahu o diferencovaný přístup ze strany vedení diecézí bude přinejmenším mnohem obtížnější místo pastoračního asistenta zřídit a udržet, a to už kvůli opatrnosti diecézních ekonomů. Aby byla práce pastoračního asistenta vykonávána kompetentně, je nutná potřebná kvalifikace, a je jistě správné, že ji církev vyžaduje. Vzdělání pastoračních asistentů zajišťují teologické fakulty, zvláště v rámci distančních studijních programů. Laičtí pastorační pracovníci se rekrutují také z absolventů denního studia, kterých je ovšem výrazně méně (nebo tomu tak alespoň donedávna bylo). Obávám se, že výrazný pokles zájmu o distanční studium, který se projevil v několika posledních letech, souvisí právě s nejistou budoucností pastoračních asistentů a katechetů v církevních strukturách. Mnoholeté studium při zaměstnání probíhající dvakrát do měsíce o sobotách, často spojené s obtížným dojížděním, vyžaduje velikou míru nasazení a silnou motivaci. Mlhavá perspektiva uplatnění ve službě církvi tyto laiky ke studiu teologie stimulovat nemůže. Přitom ročníky denního studia teologie představují jednotky studentů našich fakult, zatímco ročníky takzvaných dálkařů představovaly desítky studentů v každém ročníku. Existence teologických fakult na státních univerzitách není až takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát. Už teď patří tyto fakulty k těm nejmenším v rámci univerzitních svazků. Pokud se budou ještě zmenšovat a navíc v tom, co je jejich vlastní doménou, totiž v teologických oborech, bude se už tak velký tlak sekulárního prostředí nadále zvyšovat. Mnohým lidem z akademického prostředí jsou teologické fakulty vydržované z veřejných rozpočtů trnem v oku. Katolických fakult se to týká o to víc, že podléhají Vatikánu, což mnozí vnímají jako nepřípustné omezování akademických svobod. Že je pražská fakulta nejstarší fungující teologickou fakultou na světě, na její protivníky velký dojem neudělá. Zánik teologických fakult by byl pro českou církev citelnou ztrátou. Bez jednoznačné podpory ze strany církve brzy přestanou být tyto úvahy planým strašením.
V prosinci 2012 byl schválen zákon o majetkovém narovnání a od 1. ledna 2013 vstoupil v platnost.[6] Začal tak proces vydávání bývalého církevního majetku a vyplácení finanční náhrady za nevydaný majetek. S tím se také od roku 2016 začal postupně snižovat státní příspěvek na provoz církví. Rozběhl se zdlouhavý a komplikovaný proces podávání žádostí o vydání bývalého církevního majetku, jeho přebírání a samostatná správa. Snad téměř všechny složky církve už měly zkušenosti se správou vlastního majetku i se starostmi o zabezpečení svého ekonomického fungování. Nebylo možné čekat na dořešení restitucí. Přesto vznikla radikálně nová situace. Náročných úkolů se musela zhostit armáda právníků, ekonomů, účetních a mnoha dalších administrativních a technických pracovníků. Nabíráním těchto kvalifikovaných pracovníků církevní hospodářská správa zbytněla do doposud nevídaných rozměrů. K tomu je nutno připočíst množství externích spolupracovníků. Je správné, že církev nechce dělat správu majetku a financí diletantsky. S tím je ale nevyhnutelně spjato, že se tito lidé musejí adekvátně zaplatit. Ve státním i soukromém sektoru se jedná o dobře honorované profese a církev se nemůže spoléhat pouze na ušlechtilé pohnutky svých pracovníků, pokud je nechce ztratit. Neblahým důsledkem je pak fakt, že církevní platy za duchovenskou práci jsou oproti platům za práci v hospodářské správě citelně nižší. Nemluvě o nebezpečí vzniku napětí mezi těmito dvěma světy uvnitř církve. A nejde přitom o hloupou lidskou závist. Musíme pracovat s reálnou situací, kdy to, co je pro církevní působení prvořadé a podstatné, je mnohem méně oceňováno – a kéž by jen finančně! – než to, co má být druhotné a plnit podpůrnou funkci.
Víme, čeho se bojíme?
Strach z materiální nezajištěnosti církevního provozu vyvolává ve vedení církve nálady podobné panice a jeví se jako hlavní motiv různých opatření, která církev přijímá. Pocit odpovědnosti za chod a zajištění církevního společenství dostává nové rozměry. Kde vzít každý měsíc dostatek peněz na platy duchovních a mnoha dalších lidí pracujících v institucích zřizovaných církevními subjekty? Ani s příspěvkem ze státní kasy to není jednoduché, a co teprve až za pár let příspěvky úplně skončí, jak to zákon o majetkovém vyrovnání předpokládá. A k tomu ještě náklady na údržbu a opravy kostelů, far, škol a dalších budov ve vlastnictví církve? Podobné otázky bychom mohli dále řetězit. Jenže ještě mnohem a mnohem větší obavy musí vzbuzovat nebezpečí ze ztráty identity Kristovy církve a ze ztráty autentičnosti při naplňování jejího vlastního poslání. I první z obav je vážná a není radno brát ji na lehkou váhu. Proto se o ní často a zaníceně diskutuje. Je to v pořádku. Či spíše by to bylo v pořádku, kdyby se spolu s tím ještě zaníceněji diskutovalo o způsobech duchovního působení církve ve změněných podmínkách. Není lehké zbavit se dojmu, že tato rovina se považuje za jaksi samozřejmou a danou, a proto se o ní vážné hovory nevedou.
Sám zastávám téměř dvanáct let úřad církevního představeného, a mohl jsem tak zblízka pozorovat celý proces změn vyvolaný církevními restitucemi. Moje zkušenosti a odpovědnost jsou v mnohém nesrovnatelné v porovnání s postavením a tíží odpovědnosti diecézních biskupů. Jejich práce si vážím a nemám ambice udělovat jim rady. Domnívám se ale, že i tyto mé omezené zkušenosti poskytují reálný základ k položení některých otázek k diskuzi. Hotovými odpověďmi nedisponuje v české církvi nikdo a bez otevřené debaty je také nikdo nebude moci nalézt. Jsem si také velmi dobře vědom složitosti a komplexnosti problémů vyplývajících z vytváření nového modelu ekonomického fungování církve. Jednoduchá řešení neexistují. Tím spíše je pak potřebná seriózní výměna názorů. A také ze zkušenosti z vlastního řádového prostředí vím, jak je taková diskuze obtížná a jak snadno může z věcné roviny sklouznout do střetu emocí.
Máme se o co opřít
První inspirací a pevným referenčním bodem je sám Ježíš Kristus. Solidnost východiska, které nám může poskytnout, ovšem nespočívá v jednoduchosti vyhraněného černobílého postoje. Ježíšovo učení o vztahu k majetku navazuje na dlouhou a mnohavrstevnatou tradici Starého zákona, která v sobě snoubí zásadně pozitivní vztah k hmotným statkům a bohatství, v nichž spatřuje důkaz Božího požehnání, a zároveň důrazně varuje před pýchou vycházející z pocitu zpupné nezávislosti na lidech i na Bohu. Autor knihy Přísloví varuje bohatého, který se mýlí v tom, že své bohatství považuje ze svou pevnost či tvrz.[7] O pokorné srdce před Bohem musí usilovat bohatý stejně jako chudý. Ježíšovo učení je naplněním Zákona i v této oblasti. V Božím království, které Ježíš hlásá a uskutečňuje, se člověku dostává vysvobození z veškerého područí. Člověk zproštěný otroctví hříchu, kterým bylo narušeno společenství člověka s Bohem, se stává svobodným synem Boha Otce. Člověk se musí rozhodnout, komu chce sloužit, protože „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům: buď bude nenávidět jednoho a milovat druhého, nebo se přimkne k jednomu a pohrdne druhým. Nemůže sloužit Bohu i penězům.“[8] Nebezpečí peněz není v nich samotných, ale v tom, že zaseté Boží slovo může být udušeno v trní bohatství.[9] Proto Ježíš blahoslaví chudobu pro Boží království.[10] To je sice Ježíšovým velikonočním tajemstvím inaugurováno na tomto světě, ale z tohoto světa není.[11] Podobně jako Ježíš, tak ani jeho učedníci nejsou z tohoto světa, ačkoli oni, stejně jako on sám, jsou do světa posláni.[12] Při hlásání radostné zvěsti Ježíš neváhal přijímat se svými učedníky podporu od movitých lidí.[13] Pokyn při rozeslání učedníků, aby si neobstarávali zlato ani stříbro a nebrali si s sebou hůl, dvoje šaty a nespoléhali na vlastní zabezpečení, protože dělník Božího království si zaslouží svou obživu,[14] nebyl myšlen alegoricky a v plném smyslu platí i dnes.
Církev, která je přítomností Božího království ve světě, putující dějinami tohoto světa, má právo majetek vlastnit, jak uvádí Kodex církevního práva, pokud slouží k dosahování cílů, které jsou jí vlastní. Po tomto stručném, ale zásadním ustanovení církevní zákoník vyjmenovává, o jaké cíle se hlavně jedná: konání bohoslužeb, zajištění zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti.[15] V mnoha zásadních církevních dokumentech se pojednává o ekonomických a společenských otázkách,[16] ale je až zarážející, že tyto dokumenty nemluví o majetku církve, kromě právě zmíněného kodexu. Jako by se předpokládalo, že pokud církev nějaký majetek vůbec má, slouží výhradně jejímu vlastnímu poslání.
V dobré víře musíme předpokládat, že církevní společenství v naší zemi chce ve všech svých složkách nakládat se znovu svěřeným majetkem ve prospěch Božího království. Dokud se to ovšem jen předpokládá, aniž by se vedla explicitní diskuze, jak se to má konkrétně projevovat, hrozí podle mého názoru nebezpečí, že v životě církve dojde ke vzniku jakési dvojkolejnosti. Ekonomická stránka vytvoří uvnitř církevního společenství paralelní a svým způsobem nezávislý svět, ve kterém budou panovat striktně ekonomické zákonitosti. Budou se dělat peníze pro peníze se zdůvodněním, že až jich bude dost, samozřejmě se poskytnou pro bohulibé účely. Ano, církev se neštítí majetku, ale ten musí vznikat pro potřeby hlásání Božího království. To jediné ho ospravedlňuje a dává mu smysl. Je velkou otázkou, zda může majetek vznikat jaksi dopředu, a je potřeba dát na tuto otázku zcela jasnou odpověď. Střetává se tu svět tvrdých faktů, logických propočtů a jasných čísel se světem měkkých duchovních hodnot, spíše intuitivních odhadů a velmi nejistých výsledků. I apoštolát a pastorace se musejí dělat realisticky a odpovědně. Nedaří se mi vybavit si jediný případ světce, jehož zodpovědnost by spočívala v tom, že by své dílo konané ve prospěch Božího království začal realizovat až poté, co na jednu hromadu sesypal všechny potřebné prostředky vyčíslené kvalifikovanou předběžnou ekonomickou analýzou.
Do čeho investovat nejdříve?
Investovat prostředky a úsilí nejprve do majetku se může jevit jako velmi odpovědné jednání, které vzhledem k budoucnosti znamená jistotu. Investovat do lidí je naproti tomu poněkud riskantní, protože je to vždy spojeno s větším rizikem neúspěchu, anebo alespoň s nestálostí personálního kádru. Nemovitosti se nehýbou, zatímco lidé jsou v pohybu neustále. Historická paměť, kterou bychom rozhodně neměli ztrácet, nicméně ukazuje, že majetek zase takovou jistotu neposkytuje. Hospodářské změny mohou být tak překotné, že během krátké doby přijde vniveč všechno, co se dlouhou dobu lopotně budovalo. A co teprve změny politického charakteru! Církevní majetky jsou vždy první na řadě. Dějinná zkušenost až cynicky dokazuje, že majetek církvi nezajišťuje vůbec nic. V dobách změn a společenských a kulturních nejistot jsou naopak dobře formovaní a zásadoví lidé tou největší jistotou. Nepřináším zde žádné objevné myšlenky a není to ani aspirací tohoto příspěvku. Chci jen položit další otázky. Tím spíše, že se jedná o známé věci, je potřeba si takové otázky klást. Ze současného jednání se zdá, že prioritu dostaly spíše investice do majetku. Takto vyostřeně to nicméně z oficiálních míst nikdy nezazní a možná to tak ani není myšleno. Bohužel se ale ani z verbálních projevů, ani z praktických postupů nedá vyvodit, že by byly pro církev prioritou investice do lidí. Přitom vůbec není potřeba utíkat se ke krizovým modelům. I v běžném fungování jsou lidské zdroje to nejcennější, čím může církev disponovat. Může to znít jako fráze, ale skutečným bohatstvím církve jsou vzdělaní, zbožní a respektovaní duchovní a neméně schopní, věrní a obětaví laici. Pokud církev disponuje tímto kapitálem, bude mít i finanční prostředky, a navíc bude mnohem odolnější vůči nepřátelským útokům. Běda církvi, které by takové zázemí chybělo, protože pak se snadno stane, že ji dříve či později stát o majetky připraví, anebo se postupně rozkradou. Nejvýnosnějšími investičními fondy pro církev jsou evangelizační a pastorační týmy a učitelské sbory církevních škol a nejjistějšími dluhopisy jsou pro církev lidé oddaní věci Božího království.
Dvě cesty
Čeho se tedy naše církev vlastně obává? Že se dostane do situace, kdy nebude mít z čeho financovat svůj provoz? Anebo si není jistá, jak to Ježíš doopravdy myslel, když poučoval své učedníky: „Váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte tedy nejprve jeho království a jeho spravedlnost a to vše vám bude dáno navíc. Neznepokojujte se tedy o zítřek: zítřek se bude znepokojovat sám o sebe. Každý den má dost vlastního trápení.“[17] Už starozákonní proroci varovali před řešeními, která se podle lidských rozumových měřítek zdála být jediná správná (různá politická a vojenská spojenectví), ale neodpovídala Božím záměrům. Máme dnes čekat na slovo proroka, který by nám ukázal Boží cesty a ozřejmil Boží záměry pro naši dobu? Boháč upadlý do hádu se na Abrahámovi dožadoval, aby k jeho bratřím poslal chudáka Lazara a varoval je před bědným údělem. Dostalo se mu nesmlouvavé odpovědi: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“[18] Nejenže nám Ježíš všechno řekl, protože v nás vidí své přátele, ale také vstal z mrtvých. Máme se o co opřít. Ježíšův hlas nepřestává být prorocký ani v dnešní době.
S jistou dávkou schematizujícího zjednodušování si dovolím předložit tezi, že před církví v naší zemi stojí dvě možné cesty dalšího vývoje. První cesta: církev zajištěná finančně, ale nakonec bez lidí. Druhá cesta: církev věnující se lidem, ale v nejistotě finančních prostředků. Na první cestu se církev vydá, když jejím prvním a hlavním zájmem bude správa majetku orientovaná na výnos. Jsem přesvědčen, že se církvi za pomoci kompetentních lidí v zásadě podaří vytvořit fungující model hospodaření s restituovaným majetkem a s finančními náhradami za nevydaný majetek. Taky věřím tomu, že církevní představitelé myslí upřímně a vážně sliby, že z výnosů se bude prioritně financovat pastorační, vzdělávací a charitativní činnost církve. Jenomže je taková církev přitažlivá pro lidi, kteří sice touží po Bohu, ale jejichž víra je mlhavá? Je svědectví takového církevního společenství dostatečně přesvědčivé a autentické, aby se podle něj tito lidé zorientovali? Může jim být taková církev dobrou průvodkyní k poznání Ježíše Krista, k víře v Boží slovo a k setkání s Kristem ve svátostech? Zdaleka nejde jen o lidi, kteří stojí opodál. Není samozřejmostí, že věřící laici se budou chtít s takovým obrazem své vlastní církve niterně identifikovat a veřejně se k ní hlásit. I když díky nesmazatelnému křestnímu znamení zůstanou navždy katolíky, mohou se na rovině prožívání své příslušnosti k církvi lehce ocitnout na okraji církve, ne-li mimo její společenství. Přístup špiček církve k nakládání s majetkem se může stát příčinou skutečného pohoršení. Z něho vyplývající oslabování vazeb s církví a ochablost svátostného života může vést u mnoha věřících až k faktické ztrátě víry. Církevní představitelé by si měli připustit, že způsob zacházení s majetkem církve představuje nebezpečí také pro řadové kněze, zvláště na místech vzdálených od center. Už od počátku provází proces restitucí nedostatečná komunikace nejen navenek vůči sekulární společnosti, ale žel i dovnitř církve. Nejsou-li kněží v terénu alespoň dostatečně informováni, těžko mohou být těmi, kdo rozhodnutí vedení diecéze budou vysvětlovat a hájit v místě svého působení. A přitom jsou to oni, kdo jsou pro své okolí důležitým zdrojem informací, na jehož základě si lidé uvnitř i vně církve utvářejí své názory a postoje. Sami kněží i lidé kolem nich tak zůstávají odkázáni na informace z médií, jejichž vliv na vnitrocírkevní nálady nelze podceňovat. Odcizení řadových kněží se navíc prohlubuje, když mají oprávněný pocit, že nejsou vnímáni jako ti, jejichž názor ve věci nakládání s majetkem by chtěl být slyšen a jejichž zkušenosti by chtěly být využívány. Nechtěným důsledkem dokonalé správy majetku může být citelná ztráta vlastních lidí. Církev v naší zemi ještě není kvůli vráceným majetkům a financím zcela bez lidí, ale jen úplně slepý člověk by mohl tvrdit, že problematika nakládání s majetkem nepůsobí už nyní silně odstředivě, na lidi mimo církev, na laiky i na duchovní v církvi.
Vynakládat už nyní získané majetky a finanční prostředky do aktivit zaměřených primárně na lidské zdroje, což je druhá cesta, je nepochybně v mnoha ohledech riskantní. Církev je na prvním místě společenstvím lidí, kteří uvěřili v Krista a křtem byli připojeni k jeho mystickému tělu. Tvrzení, že největším pokladem církve jsou lidé, se nesmí stát prázdnou frází. Investovat do lidí neznamená začít rozpouštět církevní prostředky v jakýchsi církevních sociálních dávkách a vydávat to za charitu. Ani to neznamená podporovat šlendrián, který se v církevních strukturách tak rád usazuje, ospravedlňován různými pseudodůvody. Každý, kdo měl příležitost si to alespoň trochu vyzkoušet, potvrdí, že práce s lidmi je zdaleka ten nejnáročnější úkol. Kromě mnoha přirozených příčin náročnosti tohoto úkolu má v církvi práce s lidmi ještě jeden rozměr. Přirozenými příčinami obtíží jsou naše lidská omezení. Dobře fungující organismus složený z lidí (rodina, obec, firma apod.) s omezeními počítá a naopak podporuje rozvoj předností jednotlivců ve prospěch celku. Podle sv. Kateřiny Sienské je vědomým záměrem Boží prozřetelnosti, že žádný člověk nedokáže všechno. Tímto způsobem jsou lidé přímo nuceni prokazovat si vzájemně lásku.[19] Svůj negativní vliv uplatňují nejen přirozená omezení, ale i následky morálního zla, jímž je lidský hřích. Církev je především společenství lidí Kristem vykoupených z područí hříchu, což je ryze teologický pohled na tajemství církve, jak o něm učí II. vatikánský koncil.[20] Bez teologického rozměru by se církev stala pouze jedním z mnoha útvarů realizujících přirozenou lidskou sociabilitu. Na individuální rovině má každý křesťan usilovat o to, aby dar posvěcující milosti pronikal stále více všechny stránky jeho života a on aby se tak stával stále podobnější Kristu. V tom spočívá spása člověka. Hlavní poslání církve pracovat na spáse lidí se musí promítat do všech jejích struktur a každé její činnosti. Práce církve s lidmi a pro lidi je vždy prací na jejich spáse. Je-li „církev v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“,[21] pak práce na spáse lidí je prvním a hlavním motivem veškeré její činnosti. Život člověka s Bohem, či dokonce účast člověka na životě společenství Otce, Syna a Ducha, je cílem působení církve. Prostředky, které má církev k této činnosti k dispozici, jsou Boží slovo a svátosti. Všechno, co je na církvi viditelné, je vnějším projevem a znamením duchovního života věřících a prostředků spásy. Církevní struktury a hmotné zajištění fungování církve se z povahy věci nemůže nikdy dostat výše než na poslední jmenovanou rovinu. Z tohoto hlediska jsou pro církev práce s lidmi, církevně chápaná „investice do lidí“, a správa majetku zcela nesouměřitelné veličiny. Prvořadost práce s lidmi včetně vynakládání materiálních a finančních prostředků k tomuto účelu vyplývá z božsko-lidského charakteru církve a jejího poslání. V posledku se otázka, kterou cestou se vydat, vlastně vůbec neklade. V této perspektivě je jen jediná cesta, kterou církev může jít. Teologická motivace pro práci s lidmi a pro lidi v žádném případě neznamená znevažování přirozeného řádu. Církev by v hospodářské správě měla být příkladem toho, že posvěcující milost uzdravuje lidskou přirozenost. A sociální nauku, jak ji církev formuluje, musí zcela prakticky uplatňovat ona sama ve vlastních řadách a při své vlastní činnosti.
Jaký kooperační model?
Tyto úvahy nás přivádějí ještě k jednomu tématu, o kterém se v souvislosti s vytvářením nového modelu fungování církve často mluví. Tím tématem je tzv. kooperační model vztahu mezi církví a státem. K této složité a komplexní otázce bych rád uvedl jen jednu poznámku. Totiž tu, že místo o kooperačním vztahu mezi církví a státem bych raději mluvil o kooperačním vztahu mezi církví a společností. V prvním případě se do popředí dostávají instituce, což přinejmenším pro církev není dobré, protože tento náhled církev nepřípustně redukuje. Církev nemůže přistoupit na to, že ji stát bude vnímat pouze jako instituci. Ani církev nemůže svůj vztah ke světu, ve kterém na konkrétním místě působí, omezit na státní instituce. U některých věcí, jako například pastorační péče v nemocnicích, v armádě, ve věznicích nebo ve školách, je dohoda mezi institucemi prospěšná a působení církve usnadňuje. Mluvit o kooperaci se společností preferuji proto, že pojem společnosti je mnohem širší než pojem státu. Spolupráce se společností navíc skýtá daleko větší svobodu, protože neváže spolupráci na rámec státních institucí nebo na státem zajišťované oblasti. Občanská společnost je mnohovrstevná a pestrá a často zahrnuje protikladné prvky. Posláním církve je obracet se k lidem, jejichž život se odehrává v různorodých sférách. Vědomá nevázanost na stát otevírá církvi nejen nezávislost, ale také potřebný odstup dovolující vyjadřovat se k politickým otázkám a společenským jevům s evangelní svobodou. Pokud jde o lidskou společnost, církev snahou o spolupráci s ní vyjadřuje zásadní antropologický optimismus. Ačkoli je zasažen zlem hříchu, člověk zůstává dobrý, protože je stvořen jako obraz dobrého Boha a vykoupen v Kristu dobrotivostí Otce. Proto se církev může spolehnout na to, že její působení ve prospěch skutečného lidského dobra nalezne u lidí přijetí a potřebnou materiální podporu. Církev si musí uchovat skutečnou duchovní svobodu, což záleží jen na ní samotné. Úzké sepětí se státem a jeho institucemi uvádí svobodu církve přinejmenším do nebezpečí.
Víra v Boží prozřetelnost
Přijetí zákona o majetkovém vyrovnání uvedlo do pohybu proces vedoucí konečně k odluce církve od státu. A samo o sobě není nic špatného na tom, že církev přebírá restituovaný majetek a přijímá finanční náhrady. Zároveň s tím ale nesmí ztratit ducha chudoby. Zachování evangelního ducha chudoby není samozřejmostí ani pro chudého, který ho může ztratit nezřízenou touhou po majetku, ani pro bohatého, který ho může ztratit, když se nechá majetkem ovládnout a přestane spoléhat na Boha. Ducha chudoby je nutné pěstovat a vždy nově a aktivně utvářet, pokud se změní okolnosti, jak se v současnosti děje pro církev u nás. Klíčovou roli v tom hraje živá víra v Boží prozřetelnost, která řídí běh dějin ke spáse v Kristu a projevuje se péčí o ty, kdo na spáse lidí pracují. Církev jako znamení a nástroj Kristova spásného působení v tomto světě je privilegovaným předmětem Boží prozřetelnosti.
Krásné pasáže na toto téma nacházíme v Dialogu s Boží Prozřetelností sv. Kateřiny Sienské. Jedna část Dialogu je věnována přímo tématu prozřetelnosti a v ní se nachází oddíl nazvaný „Péče prozřetelnosti o apoštolát“. Nejprve Bůh Kateřině připomíná dílo smíření, které vykonal v Kristu. Kristův úkol být prostředníkem smíření s Bohem na sebe berou služebníci církve. Vzorem, jenž jim sám Kristus poskytuje, je apoštol Petr, kterého Pán po svém zmrtvýchvstání vyzval, aby po neúspěšném rybolovu znovu hodil sítě. „Petr na příkaz Slova vrhl síť. Natolik byl poslušný a živou vírou věřil, že naloví ryby, a proto jich chytil tolik.“[22] Kateřina si všímá, že úspěšný rybolov nemohl proběhnout v noci, ale až za svítání. Do noci je totiž ponořena duše toho služebníka církve, který ulpívá v hříších. Proto je důležité, aby hlasatelé evangelia svým vlastním životem následovali příklad Krista a jeho apoštolů, protože na tom závisí účinnost působení služebníků církve. Když je služebník ve stavu milosti, vzpomene si na příkaz Slova hodit sítě a „tehdy poslušně, se světlem víry a s pevnou nadějí hodí síť do živé vody sladkého a láskyplného Slova a vydává se po stopách jeho a po stopách učedníků. […] Někdo to činí dokonaleji než jiný, podle toho, jak ochotně a s jak dokonalým světlem naslouchá tomuto Slovu, nakolik ztratil veškerou naději v sebe a je zcela usebrán ve mně, svém Stvořiteli.“ Podmínkou úspěchu je tedy ztratit veškerou naději v sebe a opřít se o vedení Prozřetelnosti. I duchovní růst služebníků evangelia je dílem Boží prozřetelnosti. Bůh sám je svou milostí utváří, aby byli účinnými a vyladěnými nástroji spásy. „Všemi smysly vydávají líbezný zvuk vycházející z nitra opevněného města duše, neboť jeho brány jsou uzavřené i otevřené zároveň. Vůle je uzavřena sebelásce, je však otevřena touze po mé cti a lásce k ní a zalíbení v bližním. Intelekt je uzavřen světským rozkoším, marnostem a hanebnostem, které se podobají noci, neboť zatemňují intelekt, který po nich nezřízeně hledí; je však otevřen předmětu mé pravdy, na něhož zaměřuje své světlo. Paměť je uzavřena smyslné vzpomínce na svět a na sebe, je však otevřena přijímání a uchovávání vzpomínek na má dobrodiní. Tehdy cit duše jásá a hraje na strunách vybraných a naladěných prozíravostí a světlem do jednoho akordu, totiž ke slávě a chvále mého jména.“ Když jsou všechny schopnosti hlasatele evangelia dány do služby Božího díla, je jeho život symfonií dobrých a svatých skutků. Život hlasatele je tak přitažlivý, že svou krásou přitahuje lidi k Bohu, prameni života. „Ať svět chce nebo nechce, bezbožníci nemohou neslyšet líbeznost tohoto líbezného zvuku. Dokonce se velmi často na tento háček chytají a vzdalují se tak smrti a vcházejí do pravého života. Všichni svatí lovili duše na tyto varhany.“ Kateřina dále učí, že Slovo jako první zahrálo tuto melodii života a všichni ostatní se to učí od něho. Prozřetelnost, s níž se Bůh stará o služebníky evangelia, je projevem Boží lásky k lidem. Poutem lásky váže Bůh lidi k sobě i mezi sebou navzájem. V dalším oddílu Bůh poučuje Kateřinu, že vždy uspokojuje hmotné potřeby svých služebníků, ovšem „podle toho, do jaké míry se zřekli sebe i světa“. Někdy Bůh nechá dojít nedostatek téměř až do krajnosti, aby Boží služebníci „lépe viděli a věděli, že je mohu a chci obdarovat, říká Bůh, aby si zamilovali mou prozřetelnost a objali nevěstu pravé chudoby“.[23] Duch Svatý potom zažehne touhu v srdcích lidí, kteří jim mohou pomoci.
Rád bych uzavřel své úvahy jedním konkrétním příkladem vážně míněné investice do lidí a projevem opravdové důvěry v Boží prozřetelnost. Církevní školství má dnes velmi dobrou úroveň a vynikající reputaci i mimo církevní prostředí. Církev je na své školy po právu hrdá. Nepochybuji o tom, že církevní subjekty jakožto zřizovatelé vkládají už nyní do svých škol nemalé prostředky. I přesto platy pedagogů na těchto školách mnohdy nedosahují ani na průměrné platy ve školství, které jsou i tak na nízké úrovni. Nebylo by správnou investicí do lidí vyhradit více peněz právě na platy učitelů, asistentů a kaplanů církevních škol? Nejenže by tím církev dala jasně najevo, na čem jí skutečně záleží, ale mohla by pro své školy získat ty nejlepší učitele. Jimi formovaní žáci a studenti by brzy byli vynikajícími studenty vysokých škol s možností dobrého profesního uplatnění po jejich absolvování. Tito lidé by nejen šířili ducha evangelia mezi elitou v mnoha oblastech, ale jistě by později nezapomínali na potřeby církve, která je do života dobře vybavila. Navíc už má církev u nás v tomto ohledu nějaké dílčí zkušenosti, takže by to nebyl zas až tak riskantní krok do neznáma.
POZNÁMKY:
[1] Mnoho věcných informací poskytují webové stránky Tiskového střediska ČBK Římskokatolická církev – Služba veřejnosti – Majetkové narovnání. Dostupné online na http://www.sluzbaverejnosti. cz/, konzultováno 7. 6. 2017. Je škoda, že v některých oddílech nejsou stránky dále aktualizovány.
[2] Zásadu svobodné církve ve svobodném státě prosazoval Camillo Benso Cavour (1810–1861), první premiér sjednocené Itálie. Po něm tuto myšlenku přijala řada katolických intelektuálů, mezi něž patřil i obnovitel dominikánského řádu ve Francii Henri-Dominique Lacordaire OP (1802– 1861) či později rakouský kněz Otto Mauer (1907–1973), usilující o propojení církve se současnou společností.
[3] Jedná se o zákon č. 298/1990 Sb. O úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého je pak zákon č. 338/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb.
[4] Lk 16,18.
[5] Text deklarace dostupný na https://www.cirkev.cz/Media/CirkevOld/012822.pdf. Konzultováno 7. 6. 2017.
[6] Zákon je dostupný např.: https://www.mkcr.cz/zakon-c-428-2012-sb-o-majetkovem-vyrovnani-s-cirkvemi-a-nabozenskymi-spolecnostmi-398.html.
[7] Srov. Př 10,15; 18,11.
[8] Mt 6,24.
[9] Srov. Mt 13,22 „Kdo byl zaset do trní, je ten, kdo slovo slyší, ale starosti o svět a okouzlení bohatstvím to slovo zadusí a ono zůstává bez užitku.“
[10] Srov. Mt 5,3 a paralelní místa včetně odkazů a poznámek v Jeruzalémské bibli.
[11] Srov. Jan 18,36.
[12] Srov. Jan 17,16.18.
[13] Srov. např. Lk 8,1 „Oněch dvanáct bylo s ním a také některé ženy, jež byly uzdraveny od zlých duchů a z nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyšlo sedm démonů; Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které je podporovaly ze svého jmění.“
[14] Srov. Mt 10,10; Mk 6,8; Lk 9,3; 1Kor 9,14 apod.
[15] Srov. CIC, kán. 1254nn. Stručný komentář viz např. Jiří Rajmund Tretera – Záboj Horák: Církevní právo. Praha 2016, s. 304–314.
[16] Mám na mysli dokumenty II. vatikánského koncilu, Katechismus katolické církve či Kompendium sociální nauky církve.
[17] Mt 6,33–34.
[18] Lk 16,31.
[19] Viz sv. Kateřina Sienská: Dialog s Boží Prozřetelností. Praha 22017, s. 306–307.
[20] Viz především dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium a pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes II. vatikánského koncilu.
[21] Srov. Lumen gentium, č. 1.
[22] Všechny dále citované pasáže jsou z oddílu „Péče prozřetelnosti o apoštolát“ v díle Kateřina Sienská: op. cit., s. 302–306.
[23] Obě citované pasáže jsou z oddílu „Péče prozřetelnosti o časné potřeby těch, kdo si dobrovolně zvolili chudobu“ v díle Kateřina Sienská: op. cit., s. 309–311.
Benedikt Mohelník OP, Th.D. (* 1970), vstoupil v roce 1989 do dominikánského řádu, roku 1995 byl vysvěcen na kněze. Studoval na Teologické fakultě UP v Olomouci a na generálním studiu České dominikánské provincie. Postgraduální studium absolvoval na Teologické fakultě univerzity ve Fribourgu ve Švýcarsku (1999–2006), kde byl také asistentem na katedře dogmatické teologie (2003–2006). V současné době je odborným asistentem na KTF UK v Praze, kde vyučuje teologii svátostí, a vyučujícím Studia kláštera trapistů v Novém Dvoře. Je iniciátorem platformy Dominikánská 8, zaměřené na kulturní a vzdělávací aktivity při pražském dominikánském klášteře. V letech 2006, 2010 a znovu 2014 byl zvolen provinciálem České dominikánské provincie.