2/2019 Mnohotvárné lidství

Pierre Claverie OP

Vycházím ze své zkušenosti. Nejsem politik. Narodil jsem se v Alžírsku, účastnil jsem se vývoje této země a sdílel život milionů Alžířanů, kteří dnes procházejí krizí, kterou známe. Mám dojem, jako bych znovu bolestně zažíval to, co už jsem jednou zakusil. Dětství jsem strávil v „koloniální bublině“, ve které vzájemné vztahy mezi dvěma světy vůbec neexistovaly; ve svém sociálním prostředí jsem se pohyboval v bublině, ignoroval druhého, setkával se s ním jen jako se součástí krajiny nebo kulisou, již jsme umístili do našeho společného prostoru k obývání.

Možná proto, že jsem druhého ignoroval nebo popíral jeho existenci, se jednoho dne objevil přímo přede mnou. Nechal vybuchnout můj uzavřený svět, který se násilím rozpadl – ostatně mohlo tomu být jinak? – a potvrdil tak svou existenci.

Objev druhého, poznávání druhého, přizpůsobení se druhému se staly mou vášní. Tady patrně leží počátky mého řeholního povolání. Sám sebe jsem se ptal, proč jsem během celého svého dětství coby křesťan (ne víc než jiní) navštěvoval kostely (stejně jako ostatní), poslouchal kázání o lásce k bližnímu, ale nikdy jsem neslyšel nikoho říct, že Arab je můj bližní. Možná to někdo pronesl, ale já jsem to neslyšel. Řekl jsem si: „Napříště ještě více zdí, více hranic, více rozdělení.“ Je ale třeba, aby druhý existoval, jinak se vystavíme násilí, vyloučení a odmítnutí.

Po vyhlášení nezávislosti jsem tedy požádal o návrat do Alžírska, abych znovu objevil svět, v němž jsem vyrostl, ale který jsem ignoroval. Právě tady začíná mé osobní dobrodružství – znovuzrození. Objevit druhého, žít s druhým, slyšet druhého, nechat se druhým formovat neznamená ztratit svou vlastní identitu, odmítnout své hodnoty. Znamená to bezvýhradně přijmout mnohotvárné lidství.

Vývoj v Alžírsku po vyhlášení nezávislosti nabral přesně opačný směr, než v jaký jsem doufal. Politicky a nábožensky navazoval i 30 let po osamostatnění na reflexe Fronty,[1] tedy na vyloučení. Politicky se nabízely dvě cesty: buď se starat o uskutečňování jejích požadavků, nebo neexistovat. V náboženské oblasti se rozvíjel paralelní diskurz podporující politickou moc. Jednalo se vlastně o podobné uvažování – buď se staráme o své interní záležitosti a fungujeme, nebo ne a přinejhorším jsme tolerováni jako paraziti, kteří vlastně nejsou plnoprávnou součástí společnosti.

Dnes se setkáváme s názorem podporovaným ozbrojeným násilím, který však není v Alžírsku nový. Kultura násilí existuje (podílí se na ní ostatně celé lidstvo), záleží jen na tom, do jaké míry ji daná civilizace reguluje.

Je paradoxní o tom mluvit právě v Maghrebu, Alžírsku, Tunisku, Maroku, kde se cizinec jen vzácně necítí být přijat obzvlášť vřele. Všichni, kteří cestovali po Maghrebu nebo zde několik let žili, jsou osloveni právě přijetím, kterého se jim dostalo. V Evropě si stýskáme po takovém lidském společenství, v jehož centru stále stojí člověk. Tak se situace jeví, když zemí projíždíme. Ale ve chvíli, kdy v maghrebském světě žijeme, se skutečnost jeví komplexněji. Stojíme před společností s tradičním bratrským náboženstvím, před islámem zakořeněným v půdě, kde přežívají předislámské praktiky, ideje i koncepce. Společnost pulzující tímto islámem je společností přijímající a pokojnou, a alžírský národ je většinově právě takový.

Paralelně k tomuto vývoji ovšem ortodoxní islám (reformismus) přispíval k vykořenění tradičního a rozšířeného islámu a k jeho ideologizaci. Bezpochyby s cílem pohnout muslimy k reakci na vnější agrese a vměšování, které byly ostatně dost reálné. Nicméně právě tento islám se záhy přeměnil v politický nástroj, jímž manipulovali mocní ve snaze bojovat proti tradičnímu bratrskému islámu. Není tedy divu, že se tento islám, který se v rukou politiků dávno vzdálil svým původním hlubokým lidským i duchovním kořenům, stal postupně nástrojem násilí. Jeho transformace však neproběhla z důvodů náboženských, přesto se z náboženských pozic vykládá.

Alžírsko zasáhl jeden z těchto zvláště bolestivých případů, jež přenášela i televize. Povídají si o něm i děti a imitují ho. Jde o imáma, jehož přilákaly ozbrojené skupiny, když se snažily ospravedlnit své operace a vyhlásit fatwy. Zcela vykolejen tím, co se ve zmatku stalo, neschopen si cokoli z toho vysvětlit, rozhodl se k nim přidat. Tato podpora nabyla konkrétní podoby – imám sledoval televizi, v té chvíli už trochu mimo sebe, a s křečovitými gesty si sám pro sebe říkal: „Podívejte se, do jakého bodu jsme došli, teď budeme podřezávat krky, vždyť je to Boží soud, Boží zákon.“ Je přehnané tvrdit, že jde o Boží soud, zákon Boží. Avšak taková náboženská řeč je vyústěním náboženské ideologizace. Nyní stojíme na konci etapy, jíž jsme dlouho přihlíželi, a právě ona přispěla k vyprofilování kultury vyloučení a násilí.

Tato krize proti sobě staví na jedné straně ty, kteří se skryli do hájemství kultury vyloučení, a na straně druhé ty, kteří se snaží, podporováni z jiných zdrojů nebo procházející odlišným vývojem, vzdorovat přísným valům a hradbám. Ze srdce alžírského muslimského světa vzcházejí hluboké otázky jako nikdy předtím. Paradoxně je tato krize vycházející z uzavřenosti také prvním krokem otevřenosti v novodobých alžírských dějinách. Náboženství je hluboce propojeno s identitou; být Alžířan a muslim je samozřejmé a nevyvolává to žádné otazníky. Bez problému jsme také přijali, že se další cizinci, Evropané nebo jiní, stali Alžířany. Jsou jimi však trochu zvláštním způsobem, protože nikdy nejsme zcela Alžířany, pokud nejsme skutečně i muslimy. Náboženství tedy prostupuje identitu.

Ačkoli jsme byli pokojnými muslimy – což tvořilo naši kulturu, osobnost i historické epochy –, dnes přicházejí lidé a říkají vám, že jste špatní muslimové, že jste vlastně nikdy nebyli skutečnými muslimy. Ve jménu tohoto ideologického islámu se jednotlivci i skupiny ptají: „Co je islám? Existuje více islámů?“ Uvědomujeme si, že existují různé interpretace, které jsou možné, únosné i neúnosné, pravověrné nebo ne, ale v každém případě jsou a někdy se prosazují jedna na úkor druhé. Taková otázka však není jen ryze intelektuální, nepromítá se do programů konferencí, ale dotýká se hloubky identity samé: „Kým teď jsem? V jakém společenství najdu svou identitu?“ Jelikož se v jádru jedná právě o tohle, je třeba teď poznat svou vlastní historii, což platí jak pro islamisty, kteří odešli do hor a připojili se k ozbrojeným skupinám, tak pro ty, kteří takové formě islámu vzdorují. Na pořadu dne není nic menšího než poznat vlastní identitu.

Tak hluboké tázání už Alžířany neodkazuje k jejich kmenu (neboť těch je více), ale k jejich osobnímu rozhodnutí. Je třeba si vybrat: někteří odejdou do hor, jiní podpoří mocné, další jsou demokraty. Osobní volba je teď nezbytná, v alžírské společnosti tím pro mě nastává nový začátek, to, co profesor Mohamed Talbi (1921–2017) nazývá „modernita“, vynoření individua. Nemůžeme se dále spokojit s přináležitostí ke kmenu a se ztotožněním osobní identity s ním, protože kmen se rozpadl. Je třeba si vybrat, takže se objevuje nový fenomén a možná i nový způsob společného žití.

Na základě této zkušenosti uzavírání, následné krize a vynoření individua jsem došel k osobnímu přesvědčení, že lidství existuje pouze jakožto mnohotvárné. A jakmile tvrdíme – v celé historii katolické církve máme takovou smutnou zkušenost –, že jsme vlastníky pravdy nebo mluvíme ve jménu lidství, sklouzáváme k totalitarismu a vyhraňování se. Nikdo nevlastní pravdu, každý ji hledá. Samozřejmě existují objektivní pravdy, ale ty nás všechny přesahují a máme k nim přístup jen na cestě dlouhého putování a během opětného a pozvolného skládání této pravdy, skrze vytahávání jejích střípků, jež jsou bohatstvím jiných kultur. Jsem věřící, věřím v jednoho Boha, ale nenárokuji si jeho vlastnění, a to ani skrze Ježíše, který mi Boha zjevuje, ani skrze dogmata své víry. Nevlastníme Boha. Nevlastníme pravdu a já potřebuji pravdu druhých. Právě taková je má dnešní zkušenost, již sdílím s tisíci Alžířany, kteří si kladou stejné otázky.

Hovoříme o toleranci, což shledávám věru nepatrným gestem, protože tohle slovo vlastně nemám příliš rád. Tolerance předpokládá vítěze a poraženého, vládnoucího a ovládnutého, a skutečnost, že ten, kdo převzal moc, toleruje existenci ostatních. Samozřejmě mu můžeme přisoudit i jiný význam, ale pro mě je kvůli zkušenosti s muslimskou společností, která jím vnímá nadřazenost, natolik zatížen, že ho už nevidím v jeho pravém světle. Samozřejmě je to stále lepší než odvrhnutí, vyhranění se nebo násilí, ale radši chci hovořit o respektu k druhému. Pokud bychom po etapě násilí a hlubokých proměn – jak na úrovni společnosti a náboženství, tak ale i v otázkách identity – došli v alžírské krizi alespoň k vnímání druhého, který má právo na existenci, spočívá v pravdě a je respektován, tak by nebezpečí, jimž jsme teď vystaveni, nebyla zbytečná.

Pierre Claverie napsal „Mnohotvárné lidství“ pro první číslo Nouveaux Cahiers du Sud (Éditions de l’Aube), které vyšlo v lednu 1996. Text poté převzal i Le Monde 4.–5. srpna.[2]

Z francouzského originálu „Humanité plurielle“. IN: Pierre Claverie:Humanité plurielle.

Anne-Catherine Meyer (ed.). Paris, Cerf 2008, s. 137–141, přeložila Kristýna Boháčová.

POZNÁMKY:

[1] Fronta národního osvobození; vůdčí politická strana usilující v roce 1954 o autonomii Alžírska [pozn. překl.].

[2] Archivy Pierra Claverieho v Oranu, složka 68.01. Obsahuje i výbornou biografii Jean-Jacques Pérennès: Pierre Claverie, un Algérien par alliance. Paris, Cerf 2000.