Vážení čtenáři,
je velmi pravděpodobné, že jméno Pierra Claverieho OP je pro většinu z vás dosud neznámé. Ani informace o tom, že to byl dominikánský biskup v alžírském Oranu, neosvětluje, proč by mu mělo být věnováno celé číslo Salve. Pochybnosti by mohly zůstat i poté, co připomeneme, že byl v roce 1996 zavražděn atentátníkem a loni, v roce 2018, blahořečen (už v Salve 4/2016 k výročí 800 let dominikánů jsme mu ostatně věnovali životopisný článek). Důvodů, proč se zabývat odkazem této inspirativní osobnosti současné církve důkladněji, je nicméně celá řada. Pro Salve jako dominikánskou revue je v první řadě přirozené poukazovat na ty, kteří v dnešním světě žijí kazatelské charizma sv. Dominika mimořádným způsobem. Životní příběh Pierra Claverieho je sám o sobě nesmírně působivý a jeho cesta k hlásání evangelia uprostřed téměř stoprocentně nekřesťanské země má kvality dobrodružného filmu, bohužel včetně krvavého konce. Vedle toho je však možné chápat Claverieho odkaz jako jasně zářící znamení pro naše zcela aktuální problémy, nejistoty a tápání tady a teď. Právě do dnešní doby, zmítané obavami z konfrontací kultur, civilizací, tradic a náboženství – což můžeme zobecnit jakožto strach z jinakosti –, promlouvá hlas člověka, který své křesťanství, zpečetěné krví, formuloval zcela radikálně právě jako způsob života s jiným, druhým, cizím…, který ale bude vždy a za všech okolností bratrem.
Tento postoj Pierra Claverieho jistě není možné označit za nepoučený, naivní, odtržený od reality. Jeho životní příklad, potvrzený církevním blahořečením, se nám klade před oči nikoli jako exotické svědectví z opačného konce světa, ale právě naopak – jako zcela aktuální a blízký vzor toho, jak se má křesťan chovat ve světě, který prochází nám tak známými proměnami.
Claverieho vztah ke Kristu a k Bohu jako Trojici („Dnes ráno jsem při modlitbě konečně objevil trojjediného Boha, který mi do té doby připadal spíš jako teologická hříčka. Věřím, že to je podstatou křesťanství,“ píše ze studií rodičům) je neoddělitelný od jeho vztahu k bližnímu. Pro nás může být příkladem to, v kom svého bližního posléze objevil – stal se jím v jeho případě Arab, muslim, Alžířan, v časech jeho dětství a mládí v koloniální zemi občan druhé, ba třetí kategorie. V Claverieho téměř programovém textu „Mnohotvárné lidství“, který je součástí tohoto Salve, čteme následující slova:
Objev druhého, poznávání druhého, přizpůsobení se druhému se staly mou vášní. Tady patrně leží počátky mého řeholního povolání. Sám sebe jsem se ptal, proč jsem během celého svého dětství coby křesťan (ne víc než jiní) navštěvoval kostely (stejně jako ostatní), poslouchal kázání o lásce k bližnímu, ale nikdy jsem neslyšel nikoho říct, že Arab je můj bližní. Možná to někdo pronesl, ale já jsem to neslyšel.
Claverie poznal, že křesťanské přikázání lásky k bližnímu se nemůže ubírat širokou a snadnou cestou důvěrně známého. Teprve skutečné setkání s jiným, cizím, neznámým, mě možná dokonce ohrožujícím otevírá oči pro plnost a hloubku tohoto imperativu. Claverieho víra v Trojici jakožto ontologický základ plurality a diverzity bytí a vztahů v tomto nachází jasný odraz. Přitom je jeho pohled velmi realistický:
Přítomnost, uznání a přijetí rozdílnosti, alterity, to je to nejtěžší pro lidské osoby i skupiny, ať už jsou jakékoli. První instinktivní reflex před někým opravdu odlišným, JINÝM, je nedůvěra, stažení se, obrana. Už pouhá existence druhého zpochybňuje mou identitu, a občas dokonce i mou existenci. Zvíře reaguje útěkem, sváděním nebo útokem. Člověk často také. Nebo se subtilněji pokouší smazat odlišnost, buď jejím vyloučením, nebo asimilací. Tato asimilace se děje zařazením do známých kategorií. Ujišťujeme se nálepkováním, až se nikdy nesetkáme s druhým v jeho konkrétní jedinečnosti. A tak potkáváme pouhé imigranty, kolonialisty, rasisty, teroristy, křesťany, muslimy, předsudky a obrazy.
Ale právě díky své hluboké zkušenosti života v zemi, kde křesťané tvoří nepatrný zlomek obyvatelstva, Claverie pochopil, v čem křesťanství spočívá. Jeho poznání je možné ztotožnit se zkušeností křesťanské diaspory, o níž jsme psali například v minulém Salve 1/2019. I severní Afrika byla ve své době křesťanskou zemí s bohatou kulturou, která dala celému světu mimo jiné sv. Augustina. Křesťan zde může po právu hořekovat nad ztraceným územím, překrytým pevnou vrstvou islámu. Ne tak Claverie, který – i v pohledu svých muslimských přátel – navazuje na skutečnou a ryzí starověkou křesťanskou tradici severní Afriky právě svou lidskostí, otevřeností, vstřícností, zájmem o jiné, lidi i tradice.
Jeho přístup přitom není motivován příslovečnou z-nouze-ctností. Chápe situaci, v jaké Alžírsko a celý region je, jako obrovskou šanci, jak žít křesťanství opravdověji, skutečně opřené o evangelium, lásku k Bohu a lidem, o péči o poslední. Život v zemi zmítané občanskou válkou, v níž se radikalizovaly islamistické skupiny a křesťanská menšina byla neustále v různě intenzivním ohrožení, mu dal jasně pochopit obecné problémy, kterým jsou lidé vydaní. Varoval proto mimo jiné před třemi smrtelnými modlami, jimiž jsou „rasa, země a náboženství“, protože příliš bolestně viděl, jak se snadno stanou záminkou k násilí a nenávisti. Claverieho vášeň pro druhého v jeho jedinečnosti a autonomii mu nedovolovala sednout na lep ideologiím, byť formulovaným z křesťanských nebo evropocentrických pozic, které by vedly k pocitu povýšenosti a nadřazenosti. I proto přiznává, že nemá v oblibě slovo tolerance, protože „předpokládá vítěze a poraženého, vládnoucího a ovládnutého, a skutečnost, že ten, kdo převzal moc, toleruje existenci ostatních“. Je zřetelné, že Claverieho korektivem je vždy zájem nikoli jen o bližního, ale ještě spíše o chudého bližního, o ty nejposlednější, které vnímá zcela v evangelijním duchu jako ty, kteří jsou nositeli velkého duchovního potenciálu pro celý svět (a kteří jednou budou prvními). A opět – jeho postoj není naivní, na to byl jeho život uprostřed nich příliš syrový. Nicméně proto může zcela přesně prohlásit:
Ti nejmenší, kteří jsou bohužel také těmi prvními, jimiž ideologové manipulují, se nejčastěji jako první také usmiřují a spolupracují na tom, aby se znovu vrátil mír. Nemají žádný jiný zájem, který by chtěli bránit nebo prosazovat na úkor těch druhých. Jejich jediným bohatstvím je vztah.
Číslo Salve věnované Pierru Claveriemu tedy představuje v úvodních textech jeho životní příběh (na pozadí dramatických dějin moderního Alžírska) a hlavní osy jeho odkazu. Ve studii Lukáše Noska je do širšího (i mezináboženského) kontextu zasazena jedna z ústředních Claverieho myšlenek, totiž hledání Pravdy skrze druhého, jiného, cizího. Svědectví dvou Claverieho muslimských přátel ukazuje, jaké místo si tento katolický biskup vydobyl v srdcích alžírských Arabů. To dále dokumentuje ohlédnutí za jeho loňským blahořečením (spolu s dalšími 18 křesťanskými mučedníky), které se odehrálo v Alžírsku jakožto do té doby těžko myslitelná událost, jež zasáhla celou většinově muslimskou společnost země. Sestra Anne-Catherine Meyer OP, která se dlouhodobě zabývá Claverieho odkazem, ve svém pásmu představuje řadu jeho myšlenek, které mohou vstoupit do konkrétního duchovního života každého člověka.
Vesměs všechny texty, z nichž číslo Salve sestává, navíc odrážejí nějaký osobní vztah jejich autorů k Pierru Claveriemu. Jean-Jacques Pérennès OP, současný ředitel Jeruzalémské biblické školy, byl osobním přítelem Claverieho, jeho smrt ho pochopitelně velmi zasáhla. Veden pocitem odpovědnosti za jeho poselství napsal jeho první důkladný životopis a nadále sbírá svědectví lidí o něm a studuje archivní materiály. Claudio Monge OP sám říká, že se s Claveriem sice osobně nepotkal, ale je mu permanentním zdrojem inspirace a odvahy pro dominikánské působení v tureckém Istanbulu. Sbližuje je zkušenost příslušnosti k minoritnímu náboženství v muslimské zemi, na periferii zájmu samotného křesťanského světa. Oba muslimští autoři projevili značnou odvahu ve svém otevřeném projevu přátelství ke Claveriemu. Hassan Rémaoun pronesl svou řeč na jeho pohřbu, který se klidně mohl stát terčem dalších teroristických útoků. Redouane Rahal jako advokát zastupoval v procesu s Claverieho vrahy poškozenou stranu. Anne-Bénédicte Hoffnerová, novinářka Le Croix, se jako reportérka osobně účastnila beatifikace a souvisejících událostí a byla silně zasažena životním příběhem Pierra Claverieho a vším, co blahořečení vyvolalo. Anne-Cathrine Meyerová OP sama ve svém textu výmluvně popisuje, jaké bylo její duchovní setkání s Pierrem Claveriem. V neposlední řadě je třeba zmínit odbornou i popularizační práci jediného českého autora v čísle, Lukáše Noska, teologa a islamologa, který se už několik let i na stránkách Salve zasazuje o poctivější a hlubší dialog křesťanství s islámem a následuje tak implicitně i explicitně cestu, kterou šel Claverie.
Závěr čísla pak patří třem textům samotného Pierra Claverieho. Jeho studie o spáse v islámu jej navíc ukazuje jako hlubokého znalce tohoto náboženství a kultury. Claverie měl bezpochyby intelektuální i spirituální potenciál k mnohem hlubší a širší odborné i popularizační práci. Dobrovolně se toho však vzdal ve prospěch pastýřské služby. Mohl jako mnoho jiných odejít ze země a budovat akademickou dráhu. Neučinil to ve jménu své vášně pro alžírský lid a zemi, v níž viděl své duchovní poslání. Narušuje tak představy o tom, že se člověk, který se celým životem i smrtí odevzdal Kristu, nemůže stejně otevřeně a s respektem sklánět před duchovní moudrostí jiné víry a kultury, aniž by zpochybňoval tu svou. V tom všem může být blahoslavený Pierre Claverie zářícím příkladem pro celý křesťanský svět, a to především v této době.
Obrazový doprovod čísla tvoří cyklus reportážních fotografií z obřadu blahořečení Pierra Claverieho a osmnácti dalších alžírských mučedníků, který proběhl 8. prosince 2018 v Oranu.
Martin Bedřich