Vážení čtenáři,
i když naše revue Salve nese podtitul revue pro teologii, duchovní život a kulturu, víte – alespoň ti z vás, kteří nás sledujete pravidelněji –, že aktuální společenské problémy, krize a kontroverze nenecháváme bezpečně uzamčené někde venku. Nejsme skleníková revue, která by si pěstovala jen jakousi čistou teologii a spiritualitu v nějaké domněle ideální věži ze skla či slonoviny. Základní zvěstí evangelia je inkarnace, vtělení. Se světem, hmotou křesťanství počítá, nepředstavuje pro ně nic a priori zlého. Evangelium nám říká, že to kvůli člověku a stvoření sestoupil Bůh na zem a stal se člověkem. Každé opravdově žité křesťanství je vtělené, zasazené v konkrétním místě do konkrétního času. Křesťanství není žádná abstraktní ideologie bez vazby na tento svět. I proto nás dění ve světě a ve společnosti vždy zajímalo. Nikdy jsme se ale na druhou stranu nesnažili vstupovat do každodenního politického potýkání. Jednak jsme čtvrtletník, který na to nemá dostatečný prostor, existují daleko profesionálnější média, která se tomu (a dnes už opět i v České republice) věnují, jednak se snažíme jít vždy pod povrch, vidět a rozvažovat věci z odstupu, zachytit hlubší proudy a komplexnější šíři pojednávaných fenoménů. Chceme jít ke kořenu věci, v teologické a duchovní perspektivě naší revue. A to i za cenu rizika, že se nám to ne vždy musí ideálně podařit.
Takovým způsobem jsme se dívali na akutní problém ekologie (ekologická etika 4/2017), soužití a potýkání se současnými podobami islámu (arabské křesťanství 2/2016, islám 2–3/2017, Pierre Claverie OP 2/2019), stranou nezůstaly ani evropské potíže s integrací do demokratického světa po pádu železné opony (východní Německo 1/2019, polské cesty 1/2020) či vojenská krize na Ukrajině (3/2018), anebo to, jak pandemie covidu ovlivnila i slavení neděle (neděle 2/2020).
Na debatách v rámci naší redakční rady jsme se často vraceli i k tématu pokušení rychlých nedemokratických řešení současného neutěšeného stavu světa. Problémů je přece mnoho, katastrofy – klimatické i politické – jako by najednou byly na denním pořádku. Svět se po období nadějného propojování po roce 1989 opět uzavírá do jednotlivých málo komunikujících částí. Po knihách o konci dějin tak najednou vycházejí díla o konci či soumraku demokracie, o věku nových zdí a tyranií, o hlubokých příkopech či pohasínajících světlech. Když nyní finalizujeme korektury tohoto čísla a dopisujeme editorial, islamistický Tálibán obsazuje ke zděšení celého světa nečekaně rychle a kompletně Afghánistán, dobývá hlavní město Kábul, nejmodernější technika selhává, lidé nestačí utíkat do bezpečí. Západní demokratický svět se svými koncepty a očekáváními se zde evidentně ocitl v nečekané defenzivě. Při tom všem pak není divu, že pokušení rázného a jednoduchého řešení podléhá i nemalá část našich spoluobčanů, včetně křesťanů různých denominací. Nepřekvapí, že se za této situace slovo populismus skloňovalo stále častěji i na našich redakčních setkáních, až jsme se nakonec rozhodli věnovat mu celé číslo Salve.
Teologickým impulzem byla přednáška o problematice populismu od Waltera Lesche z Lovaňské univerzity, kterou přednesl na teologické fakultě v Erfurtu v červnu 2018. Odtud jsme si přivezli i jeho nově vydaný sborník Křesťanství a populismus (Herder 2017). Dalším komplementárním zdrojem textů tohoto čísla je pražské Centrum pro politickou filozofii, etiku a náboženství při Filozofické fakultě Karlovy univerzity, které se problematice ohrožení a krize západní demokracie dlouhodobě a na mezinárodní úrovni věnuje.
První otázka, kterou jsme si kladli, pochopitelně zněla: Co to vlastně ten populismus je? O populismu čteme každý den, sledujeme, že se lidé bouří proti elitám, že se světem nezadržitelně šíří „tsunami“, která ničí dosavadní establishment, brojí proti starým stranám a nastoluje novou podobu vlády: populistickou neliberální demokracii. O co ale vlastně jde? Jak populisté vládnou? A co s populismem dělat? To jsou zásadní body pro každý úvodní text o populismu.
Ne každá kritika elit a establishmentu je populistická. Tradice demokracie je nutně spojena s kritikou vládnoucích stran, s otevřenou debatou s mocí. To, co populismus přináší nového, je, že se jako první staví do role reprezentanta „skutečného“ lidu, jediné skutečné opozice. Populisté při tom okamžitě moralizují: všichni ostatní jsou zkorumpovaní, slouží zkaženým elitám, pracují v žoldu EU, USA či George Sorose. Nejen v křesťanském prostředí, ale nečekaně i v širších kruzích ožívají nářky nad židozednáři, LGBT+ spiknutími či jinými temnými lobby. Jedině populisté jsou čistými reprezentanty toho pravého lidu, který je všemi těmito spiknutími ohrožen, jedině populisté jsou arbitry správných zájmů lidu. Démonizace politických protivníků došla tak daleko, že například během amerických prezidentských voleb v roce 2016 mnozí Trumpovi příznivci věřili, že Hillary Clintonová je skutečným démonem, k němuž když se člověk přiblíží, ucítí síru, anebo že patří ke komplotu lidí, kteří unášejí malé děti, aby z nich získávali cosi jako elixír mládí. Populismus a fake news jsou fenomény s velmi prostupnými hranicemi a velkými překryvy. Nepřehlédnutelný průlom do reality tohoto do té doby jen virtuálního spojenectví – a to nejen podle konzervativního komentátora Rosse Douthata z New York Times – nastal v podobě děsivého útoku na americký Kapitol v lednu 2021. Novodobá nemocná apokalyptika tehdy definitivně vstoupila do naší bezprostřední skutečnosti, znovu se vepsala do dějin.
Podle populistů je otázkou, zda občané, kteří nesdílejí jejich hodnoty a nepodporují jejich populistické strany, jsou vlastně ještě skutečnými a plnohodnotnými občany. Tím pádem jsou těmi opravdovými Američany, Maďary, Němci nebo Poláky najednou jen někteří. Dělení na „my a oni“ je jednou ze základních figur a narativů provázejících populistická hnutí po celém světě. Když Nigel Farage, jeden z hlavních architektů Brexitu, hovoří o vystoupení Británie z EU jako o vítězství skutečného lidu, znamená to, že 48 % občanů hlasujících proti je méně skutečných? Jen a pouze populisté rozhodují o tom, kdo jsou skuteční či praví občané. Tento fenomén nám není neznámý ani z církevního prostředí. I zde se stále častěji setkáváme se skupinkami věřících nebo lokálními samozvanými inkvizitory a arbitry pravověrnosti, kteří si nárokují tu pravou nepošpiněnou víru jen pro sebe a své blízké. Ty ostatní nálepkují jako věřící jakési druhé třídy, ne-li přímo heretiky a odpadlíky.
Demokracie byla vždy také uměním dohody, konsenzu v politice, který zakládal křehkou politickou rovnováhu. Politická jednota, o které mluví populistická hnutí, je podle Jana-Wernera Müllera – jednoho ze zásadních autorů k tématu, kterého v tomto čísle představujeme vlastním textem – homogenitou určenou populisty samotnými. Kdo je odlišný, je vyškrtnut. Populismus není jen anti-elitismus. Je to – pří vší neostrosti tohoto pojmu, jak je patrné i z dalších textů – především anti-pluralismus, neochota skutečně přijmout jinakost. K úvodnímu studiu doporučujeme také knihu Wernera Müllera Co je to populismus?, která je dostupná už i v českém překladu (Dybbuk 2017).
Antipluralistický postoj vede mimo jiné i k problematickému pohledu na výsledky voleb: Jak je možné, aby populisté prohráli, když jsou jedinými reprezentanty pravého lidu? Musí to být tím, že někdo tomuto lidu brání projevit vlastní vůli, nejde tedy o mlčící, ale o umlčovanou většinu. Jinak není aritmeticky možné, aby zkorumpované elity a establishment vyhrály ve volbách proti lidu.
Populisté dnes vládnou v mnoha zemích dostatečně dlouhou dobu na to, aby vyvrátili starší tvrzení, že vládnout ve skutečnosti nemohou, protože to neumějí a zmizí z politické scény v okamžiku, kdy dostanou skutečnou moc a s ní spojenou odpovědnost. Jak tedy populisté vládnou? Především se snaží obsadit státní instituce. To samozřejmě dělají i jiné strany, ale populisté to dělají naprosto otevřeně a s morálním odůvodněním: stát má sloužit lidem, a protože my jsme jediní reprezentanti lidu, je jen správné, že naši lidé obsadí důležité funkce ve státní správě. Dále populistické vládnutí vždy provází masivní klientelismus – opět s odkazem na morální nárok, jehož nositeli se cítí být. A konečně, opozice je zbavena své legitimity, protože proti skutečnému lidu jsou jen nepřátelé lidu podporovaní z ciziny, podezřelými nevládními organizacemi či bohatými elitami. To jsou základní vzorce populistické strategie, kterou lze pozorovat v mnoha zemích světa. A pokud vám tento popis připomíná i ty nejnebezpečnější totalitní ideologie minulého století, tak vězte, že je to opodstatněné.
Co si tedy s populismem počít? Populisty nelze z politického prostředí vyloučit, to není řešení a ve výsledku tento krok jen dává populistům za pravdu. Populisty nelze porazit tím, že se budou ostatní politické strany snažit být také o trochu více populistické. Jedinou demokratickou cestou je co nejlépe argumentovat proti klíčovým pozicím populistů. Je nutné uvádět fakta, vyvracet lži, ukazovat problematičnost jejich návrhů a postupů. Je třeba bavit se s jejich voliči, rozumět jejich mnohdy legitimním obavám a starostem, nezavírat se do vlastních společenských a internetových bublin. A strhnout do upřímného dialogu a spolupráce co největší počet lidí, proti programovému antipluralismu populistů stavět různost postojů a názorů jako hnací motor každé zdravé společnosti.
Začátkem každé diskuse, a to nejen té s populisty, musí být hlubší a diferencovanější poznání toho, co populismus je a jak funguje. K tomu chce přispět i číslo Salve, které držíte v ruce.
Přinášíme nejdřív tři texty obecnější povahy, které se zabývají různými podobami populismu. Tyto texty byly napsány před několika málo lety, ale vzhledem k rychlosti, kterou postupuje společenské dění, již potřebují drobné vysvětlení. Michael Sandel v článku „Populismus, liberalismus a demokracie“ ukazuje populismus jako reakci na selhání meritokratického přístupu technokratického liberalismu. Populismus podle něj těží z rozhořčení lidí, které „ekonomika a kultura nechaly daleko za sebou“. Lidé se k němu podle něj přiklánějí na protest proti úbytku pracovních příležitostí v důsledku globálního obchodu a nástupu nových technologií. Zároveň Sandel uvádí, co je podle něj potřeba změnit, aby dnes nespokojení a zhrzení voliči populistů získali zpět přesvědčení o vlastní důstojnosti a své roli v moderní společnosti. Ačkoli se tento text zabývá počátky Trumpova prezidentského období, domníváme se, že je přínosný právě pro svůj konstruktivní a nadčasový závěr, ve kterém zmiňuje jak kořeny populismu, tak možnou odpověď na něj.
Jan-Werner Müller je ve svém textu „Demokracie a neúcta“ na jednu stranu optimističtější, na druhou pesimističtější. Populismus je podle něj problémem, který jen tak nezmizí, řešení problému populismu je podle něj politické. Na rozdíl od Sandela však Müller nehovoří o nutnosti strukturální proměny současné společnosti. Další autor, Pierre Rosanvallon, ukazuje, jak problematické je pokoušet se dnes postihnout pojem „lid“ a popsat funkci „reprezentace“ (jako ve spojení reprezentativní demokracie). Jeho odpovědí na problém populismu je prohloubení komplexnosti demokratického procesu, který by tak lépe dokázal vtáhnout i ty složky společnosti, které jsou dnes podhoubím pokušení pro zkratkovitá řešení, jež ve své jednoduchosti ničí zastupitelskou, liberální demokracii, jak ji známe.
Walter Lesch je, jak jsme již uvedli, předním evropským odborníkem na vztah teologie, církve a populismu a uvozuje druhou, teologickou část našeho čísla. Upozorňuje na to, že živá církev se nemůže chápat jako pouhý pozorovatel společenských a politických procesů. Má-li podporovat dialog, nemůže ji polarizace nechat chladnou. Teologie by se měla populismem zabývat jakožto významným společenským jevem, k němuž se zejména v jeho extrémních podobách musí kriticky postavit a který zároveň nastavuje křesťanství zrcadlo. Lesch se zastavuje u populistického klíčového pojmu lidu a porovnává jej s pojmem Božího lidu, který je na rozdíl od populistického pojmu inkluzivní a vylučuje jakoukoli diskriminaci a stigmatizaci. Teologie Božího lidu, „nároku, který zatím nebyl v praxi zdaleka naplněn“, je podle něj i šancí na obrodu zdola „dříve nedemokratické instituce“.
Hans Schelkshorn ve svém příspěvku „Proti instrumentalizaci křesťanství“ postupuje o krok dále než Lesch, jehož zajímal spíše obecný vztah teologie, církve a populismu. Schelkshorn odvozuje ideovou podobu nové pravice od Alaina de Benoista, zakladatele Nouvelle Droite (Nové pravice) ve Francii, podle něhož má obnova demokracie vyjít z antického vzoru přímé demokracie spočívající na homogenním etnickém základu, a ukazuje, jak je toto myšlenkové prostředí vzdáleno od křesťanského humanismu či stále aktuální teologie osvobození.
Gerhard Kruip v textu „Kdo je lid?“ rozebírá chápání pojmu „lid“ v encyklice Fratelli tutti a obecněji místo tohoto pojmu v myšlení papeže Františka. Ten chápe lidová hnutí jako šanci na změnu zdola, na opravdovou demokracii zahrnující všechny a reagující na potřeby lidu, který staví proti jeho instrumentalizaci populismem. Autor se ale zároveň kriticky ohrazuje proti určité romantizaci lidu současným papežem.
Článek Reginy Ammicht-Quinnové „Populismus a genderové otázky: strach ze zmatení pohlaví“ poukazuje na možné styčné plochy mezi církví a populisty v otázce genderu. Text ukazuje, že populistický vztah k ženám je vnitřně sporný a především ryze odmítavý: nepřináší nic nového ani konstruktivního. Dobře ukazuje, jak snadno se mohou sblížit zdánlivě zcela odlišné ideologie, když se například ženská otázka instrumentalizuje na jedné straně konzervativními křesťany a na druhé straně radikálními feministkami, aby se společně stavěli proti výsostně populistickému tématu – migraci.
Poslední text se věnuje lingvistickému aspektu celého fenoménu, diskurzu populismu. Článek Thomase Hoffmanna „Jazyk populistů“ ukazuje na příkladu německé politické scény typické rysy populistických projevů (hypertrofické užívání jazyka, skandalizující a polarizující slovník, mobilizace a inscenace pomocí bojových pokřiků či emotivní a negativní jazyk) a dospívá k závěru, že nic takového jako jasně vymezený „jazyk populistů“ neexistuje. Na takové populistické znaky dnes totiž narazíme v různé míře skoro všude. To podle Hoffmanna mj. dává ale i naději, že s lidmi nakaženými populismem lze hovořit, lze se s nimi bavit a argumentovat.
Jako určitý kontrast, oddechnutí, či naopak kritické zrcadlo doprovázejí toto číslo Salve a diskutovaný fenomén populismu skici tváří od francouzské autorky Joëlle Jolivet z pařížského metra a knižního festivalu Tabooku v českém Táboře. Série obrázků zachycuje člověka na cestě, v jeho rozmanitosti, kterou nelze vměstnat do jedné úzké škatulky, do nějakého již zmíněného „my versus oni“. Všichni jsme „my“ na této planetě, všichni jsme na svých vlastních jedinečných cestách a musíme hledat způsoby, jak spolu vyjít, cestovat, hovořit a žít. I to je ostatně velké křesťanské poselství.
***
Téma populismu jsme naší sondou jistě nevyčerpali. Doufáme však, že náš výběr výlučně zahraničních textů nastaví dobrou startovní čáru pro další přemýšlení nad situací ve světě i u nás doma. Populismus – jako výrazný fenomén současných společenských krizí, i těch církevních – je jen jedním aspektem, kterým se vyznačuje věk opětovného budování zdí, uzavírání se do malých uzavřených entit, jak o tom ve své poslední encyklice Fratelli tutti píše i papež František. Právě tomuto aktuálnímu, v zahraničí velmi debatovanému papežskému dokumentu, určenému všem lidem dobré vůle, bude věnováno příští číslo našeho Salve. Téma populismu se tak, jak doufáme, zasadí ještě do širšího rámce. V návaznosti na číslo, které držíte v ruce, chystáme i sérii debat s předními domácími odborníky. Jsme tedy na začátku diskuse a jistě i dlouhé cesty.
Klára a Jakub Jirsovi, Norbert Schmidt