Editorial 2/2012 – prostor liturgie

Vážení čtenáři,

liturgie patří k základním pilířům katolického křesťanství. Konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium hovoří hned v úvodu o tom, že „v liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, koná se dílo našeho vykoupení; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází.“ To, co se říká o církvi, že je „lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází“, platí stejnou měrou o liturgii. I ona má vedle své svrchovaně posvátné, tajemné stránky svou tvář jevovou. Koná ji společenství lidí v čele s knězem, odehrává se na určitém konkrétním místě, v čase a prostoru, mluví se při ní lidským jazykem, který v sobě zahrnuje paměť staletí.
Právě téma prostoru liturgie se stalo tématem i tohoto čísla Salve . Nepřichází z čista jasna, ale naopak navazuje na soustavné promýšlení tématu, jak tomu bylo nejen na stránkách naší revue, ale také na akcích – debatách a konferencích –, které ve spolupráci s Centrem teologie a umění při Katolické teologické fakultě, s Dominikánskou 8 aj. v minulých letech proběhly. V otázce prostoru liturgie se totiž protínají minimálně tři linie – teologická, obecně umělecká a architektonická. Připomenu, že v Salve jsme se v minulosti zabývali jak otázkami kazatelství (1/2008) či hudby a liturgie (2/2008), tak vlastní otázkou sakrální architektury (4/2004) a umění (a) teologie (1/2007). V neposlední řadě je třeba zmínit, že v říjnu 2011 proběhla na KTF mezinárodní konference pořádaná právě Centrem teologie a umění s názvem Současná liturgie ve starém kostele, která velmi podnětným způsobem otevřela řadu témat, která řeší i toto číslo Salve.
Ačkoli byla jedním z hlavních (a minimálně nejviditelnějších) přínosů II. vatikánského koncilu reforma liturgie, skutečné, tj. promyšlené a společenství správným způsobem formující přijetí jeho závěrů a jejich realizace v konkrétních posvátných prostorách katolických kostelů v naší zemi stále pokulhává. Liturgické úpravy chrámů zřídkakdy jdou nad rámec mechanického otočení oltáře čelem k lidu. Současné slavení liturgie se tak v nemálo případech dostává do konfliktu se stávající podobou posvátného prostoru, jenž byl koncipován v odlišném duchu nejen liturgickém, ale i ekleziologickém. Náprava tohoto neutěšeného stavu nemůže přijít jen ze strany církevní direktivy. Teologické, liturgické a pastorační podněty musejí vejít v aktivní dialog s architekty, výtvarníky a hudebníky, aby tak bylo možné vytvořit co nejkrásnější prostředí pro slavení liturgie, tohoto zázraku, který nám byl Bohem dán.
Předkládané číslo Salve by mělo být podnětem pro odpovědné řešení otázky prostoru liturgie u nás, mělo by povzbudit nejen kněze, ale i společenství věřících, aby začali na svůj kostel hledět novýma očima, aby i liturgie, kterou zde slaví, byla skutečným vrcholem jejich náboženského života.
Úvodní studie Benedikta Mohelníka OP ukazuje paradox v chápání prostoru liturgického slavení, který je vepsán do podstaty křesťanství – že totiž jejím nejdůležitějším místem není dům z cihel, ale lidské srdce. To by ovšem nemělo vést k zanedbávání i oné jevové stránky věci, o níž byl řeč v úvodu. Teolog Jan Kotas ukazuje dynamickou tvář liturgie v průběhu času, což nám dává odvahu i pro naši současnou aktivitu v jejím tvoření. Dom Samuel z trapistického kláštera v Novém Dvoře na druhou stranu poukazuje na aspekty tradice, uvážlivosti a trvalosti, které církev ve své touze po změnách nesmí nikdy opomenout. Právě tato schopnost – být otevřen aktuálním potřebám doby, ale zároveň být pevně zakotven v moudrosti a paměti staletí – je cestou k liturgii, jež nás spojuje s celým Božím lidem napříč věky. Stefan Kraus, ředitel arcidiecézního Muzea umění Kolumba v Kolíně nad Rýnem, vstupuje do Salve jako zástupce světa umění. Obrací naši pozornost k otázkám estetiky, krásy jako jednoho z podstatných atributů liturgie. Ukazuje, že umění slavit (ars celebrandi), které bylo vždy doménou církve, je v dnešní době třeba se znovu učit. Umělci všeho druhu by nám v tom přitom mohli být skvělými průvodci. Walther Zahner, historik umění a teolog, nás provází světem německé sakrální architektury 20. století, která díky hlubokému promyšlení tématu osobnostmi, jako byl Romano Guardini, a díky práci architektů, jako byl Rudolf Schwarz, představuje stálý zdroj konkrétní inspirace. Pařížský kardinál Vingt-Trois nahlíží celý komplex otázek opět z jiného úhlu – představuje slavnou pařížskou katedrálu Notre Dame jako živý organismus, který přerůstá nad rámec historické památky – jakožto místo setkávání současnosti a minulosti, světa církve a politiky, národů, vyznání, filozofických a jiných názorů… Na konkrétním příkladu tak ukazuje, jak dál s posvátným prostorem pracovat, jaký potenciál může takové živé místo v současném světě mít. Závěr tvoří blok českých architektonických návrhů úprav či nových realizací posvátných prostor (Pleskot, Tej, Alinče) – ukazuje, že české prostředí není co do invence pustinou. Jak je však zjevné, chybí schopnost nové návrhy kompetentně posoudit, vést kvalitní dialog mezi společenstvím věřících a farářem na jedné straně a architektem a umělcem na straně druhé, na jehož konci by stály skutečné realizace, které by byly pro následující generace stejnými monumenty, jako jsou gotické či barokní chrámy pro nás. Pevně věřím, že toto Salve ke kultivaci našeho prostředí v tomto ohledu přispěje.

+ fra Dominik Duka OP