Mše sv. o svátku mučedníků Ctihodné anglické koleje v Římě
Považuji za mimořádnou příležitost zamyslet se dnešního dne nad skutečností, že se Angličané a Velšané již od roku 1362 shromažďují právě na tomto místě k modlitbě a odpočinku, když putují do Říma, aby posílili svou víru. Během staletí zde byli přítomni lidé všech společenských postavení, často shromážděni jako značně různorodá skupina, podobně jako my dnes, samozřejmě s mnoha významnými výjimkami.
Vaše Eminence, jsme vděčni za Vaši přítomnost, která tak pozvedá atmosféru v tomto shromáždění.
Vaše královské výsosti, jsme velmi poctěni Vaší přítomností, jako i blahosklonností Jejího Veličenstva královny, kterou zde dnes zastupujete. Je to významná historická událost, která bude navždy zapsána do dlouhé historie této instituce, jejíž 650. výročí založení si připomínáme. Vaše přítomnost zde nám opravdu připomíná výšiny, do kterých Anglický poutní dům dorostl, když byl od konce 15. století nazýván Králův poutní dům. Máme radost, že královská rodina našeho národa je opět oficiálně přítomna na tomto místě.
Během 16. století, jak víme, nastaly mnohem obtížnější časy a roku 1579 se poutní dům stal seminářem. O dva roky později, právě 1. prosince, se P. Ralph Sherwin stal prvním knězem-mučedníkem této koleje.
Letos slavíme svátek mučedníků této koleje v kontextu 650. výročí, výročí , které vrcholí ve velkém stylu s našimi královskými hosty a s papežskou audiencí, která bude následovat v pondělí.
Prožíváme i jiný kontext našeho slavení a tím je adventní doba, která začíná zítra.
Slovo advent má samozřejmě dvě významové vrstvy. Připomíná nám, že se nacházíme na cestě, a to na cestě, která má cíl. Pohybujeme se směrem k rozhodujícímu okamžiku, ke konečnému setkání s Kristem, naším Pánem a soudcem, přítomným mezi námi v podobě novorozeněte, s Ježíšem, v němž se nachází plnost božství. Slovo advent rovněž označuje příchod proslulé a významné osoby. Opravdu plné novozákonní označení pro tuto liturgickou dobu je Adventus Domini, příchod Páně, příchod jak v naší době, tak na konci časů. Nyní v čase přichází v pokoře a utrpení, na konci časů přijde, jak víme, v moci a slávě.
Mučedníci této koleje uskutečnili mnoha způsoby dvojí příchod. Společně se všemi mučedníky znali nejhlubší smysl svého nejvyššího cíle. Jako by nebe měli zcela na dosah. Pociťovali jeho radosti, když byly tváří v tvář vystaveni hroznému utrpení a smrti. Věděli, že jejich cesta je téměř u konce, a proto se radovali.
Ve svých životech a svědectvích si nepřáli nic více než ukazovat na Pána, který přichází. Byli hlasateli příchodu Páně. Svědčili o tomto příchodu slovy evangelia, které hlásali, svou vírou v církev, mešní obětí, pro kterou byli ochotni riskovat svou svobodu a život, a významem Petrovy služby v církvi. Věděli, že tato služba je drahocenným a nezbytným darem od Pána, daným církvi, aby zachovala věrnost Pánu, a ne světské moci v jakékoli době, státu či parlamentu.
Čtení vybraná pro tuto bohoslužbu předjímají advent. Svatý Pavel k nám mluvil o radosti, že „máme naději dosáhnout slávy u Boha“ (Řím 5,2). Říká nám, že v této víře se stáváme schopnými přeměnit těžkosti v moudrou zkušenost, která v nás rodí vytrvalost na cestě. A dále připomíná, že tato vytrvalost plodí oprávněnou naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).
Autor knihy Sirachovcovy je názornější při popisu těžkostí a utrpení těch, kdo zůstávají věrní Pánu, místo aby se poddali požadavkům doby. V jeho slovech „Má duše se přiblížila k smrti“, se odráží zkušenost našich mučedníků. Avšak dále čteme: „tu jsem si vzpomněl na tvé milosrdenství […] vysvobozuješ ty, kdo v tebe doufají.“ (Sir 51,6.8). Takové je svědectví velké víry, zvláště když trpělivé očekávání zahrnuje i ochromující bolest před krutou popravou.
Zvláště pak obraz, který nám dává sv. Jan a ve kterém sugestivně shrnuje naši radost z mučedníků této koleje. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo: odumře-li však přinese hojný užitek.“ (Jan 12,24)
Je jistě jedna z našich největších radostí, že můžeme být součástí této úrody. Smrt 44 mučedníků, které si dnes připomínáme, je jako 44 pšeničných zrn, která nezůstala sama, nýbrž vyklíčila v hojnou úrodu po následující čtyři staletí.Věříme, že tato úroda byla zdrojem služby a lásky pro všechny, ke kterým byla poslána.
Je naprosto správné, že dnes zahrnujeme do této úrody i přeměnu vztahů mezi křesťany různých církví a denominací. Když Pavel VI. roku 1970 svatořečil skupinu anglických a velšských mučedníků, modlil se, aby „krev těchto mučedníků byla pramenem uzdravení pro rozdělené křesťany“. Nejenže dnes znovu bereme tuto modlitbu za svou, nýbrž máme radost z toho, že v naší době je vyslyšena.
Dnes jsme si obzvláště vědomi nutnosti prohloubit v naší církvi a v našich životech nového ducha evangelizace. Mučedníci jsou pro nás skvělou inspirací – svou výmluvností, statečností, neotřesitelným svědectvím o Kristově pravdě, jež se projevuje v životě církve. Dnes se opět snažíme pracovat se svými blízkými bratry a sestrami v Kristu společně, abychom vydávali společné a jednotné svědectví o Pánu jak ve slovech, tak ve skutcích lásky a služby. Důkazy toho, že taková spolupráce a úsilí jsou součástí našeho každodenního snažení, jsou zjevné v celé naší zemi. Snad nejsou v současnosti tolik opěvovány a snadno se ztrácí v hluku kontroverzí, na něž se někteří tak rádi soustřeďují.
Dnešní svátek mučedníků na prahu adventu nám připomíná podstatné vlastnosti, podle kterých musí evangelizace, o kterou se snažíme slovy i skutky, obsahovat pevné svědectví o skutečnosti nebeského království. Znovu a znovu svědčíme o naději, která nás neochvějně žene kupředu, abychom toužili být s Pánem, abychom poznali plnost jeho lásky a jeho oslavenou tvář, v čemž spočívá naše opravdové uspokojení. Tato vize uschopňovala naše mučedníky k tomu, aby zůstali opravdoví před Pánem v okamžicích zkoušek. V současné době je naším úkolem a privilegiem hlásat tutéž pravdu žíznícím duším tolika lidí a zvát je k tomu, aby měli s námi podíl na pokoji a radosti z tak požehnané naděje, která se stává naší radostí a průvodcem při každé zkoušce.
Kéž dnes na nás shlédnou mučedníci z nebe. Kéž nás posilují svými přímluvami u Pána. Kéž nám dají, i během této mše svaté, zahlédnout nebe, aby naše radost byla hojná a vzbudila v nás téhož ducha misijní horlivosti, jíž se oni vyznačovali. Pak opravdu budeme součástí velké úrody a přesvědčivými hlasateli evangelia, evangelia pravého života, života jak zde na zemi, tak i jednou v nebi.
Amen.
Kázání pronesené v Ctihodné anglické koleji v Římě 1. prosince 2012 o svátku mučedníků této koleje u příležitosti 650. výročí založení Anglického poutního domu na tomto místě. Její Veličenstvo královna byla při mši svaté oficiálně zastoupena královskou výsostí vévodou a vévodkyní z Gloucesteru (bratranec královny s chotí).
Z anglického originálu přeložil br. Aleš Z. Vandrovec OSB.
Vincent Nichols (* 1945) se narodil v Liverpoolu. Na kněžství se připravoval v letech 1963 až 1970 v Ctihodné anglické koleji v Římě. Na Gregoriánské univerzitě získal licenciát z filozofie a teologie. Byl vysvěcen 21. prosince 1969 pro arcidiecézi Liverpool. Magisterské studium teologie dokončil roku 1971 na univerzitě v Manchesteru. V 70. letech působil v duchovní správě, zvláště v oblasti církevního školství. V lednu 1984 byl jmenován generálním sekretářem Biskupské konference v Anglii a Walesu. Roku 1992 byl jmenován pomocným biskupem westminsterským se zvláštní odpovědností za severní Londýn. Roku 1998 se stal předsedou komise Biskupské konference pro vzdělávání a formaci a rovněž předsedou Katolické vzdělávací agentury (Catholic Education Service). Roku 2000 se stal arcibiskupem birminghamským. Do úřadu 11. arcibiskupa westminsterského byl uveden 21. května 2009. Rovněž byl zvolen předsedou Biskupské konference v Anglii a Walesu.