Vážení čtenáři,
položíme-li si otázku, čím je dána specifičnost anglického katolicismu, kterému věnujeme toto číslo Salve, musíme v první řadě konstatovat, že jde o vyznání, které prošlo v dějinách této ostrovní země nebývale dramatickými zvraty. Na jedné straně je Anglie jednou z nejstarších křesťanských zemí Evropy, na druhé straně byl katolicismus od dob reformace drasticky zatlačen na okraj společnosti, ba z ní vytlačen (zákon o zrovnoprávnění katolíků v anglické společnosti přichází až roku 1829). Katolicismus si tak byl nucen řadu století vytvářet svou specifickou kontrakulturu, jež volně přešla z opozice proti většinové anglikánské společnosti do opozice proti modernímu, sekulárnímu světu. Anglická zkušenost, neopakovatelným způsobem zachycená v uměleckých textech, o nichž pojednává ve své eseji Alexander Tomský, artikuluje tento životní postoj jinak než např. literatura francouzská, aniž by přitom ztrácela silné teologické přesahy. Příslovečný anglický humor, uzeměnost, smysl pro paradox, a přitom jasné vědomí toho, kde je skutečná pravda, to vše přispívalo a přispívá k její oblibě a neustálé aktuálnosti.
Anglický katolicismus však není jen G. K. Chesterton, Graham Greene, Bruce Marshall nebo Evelyn Waugh. Složení našeho čísla nemůže být jiné než výběrové, neboť pokrytí tak širokého tématu by vydalo na několik čísel, přesto se snažíme, aby v určitých sondách mapovalo to podstatnější z dění v zemi, jež je pro nás v mnoha aspektech stále exkluzivní. Paradoxní je hned vstup, v němž se historik Tomáš Petráček zabývá pozoruhodnou postavou anglického modernisty, jezuity Georga Tyrrella, nakonec exkomunikovaného, přesto však ve svém odkazu, jak náš historik ukazuje, aktuálního a inspirativního. Proměny katolicismu v Anglii za posledních padesát let mapuje ve svém osobním zamyšlení ředitel jedněch z nejstarších anglických katolických novin, The Tablet, Paul Vallely. Jedním z jeho leitmotivů je cesta od římského katolictví ke katolictví anglickému, tedy obrodný emancipační proces vedoucí ke spojení národní a církevní příslušnosti. Symbolická je tu právě postava kardinála Basila Huma, benediktinského mnicha z kláštera v Ampleforthu a londýnského arcibiskupa, stoprocentního katolíka i Angličana, gentlemana, jehož působení dalo katolicismu v zemi prestiž, kterou postrádal několik set let. Promluvu, která jej připomíná, symbolicky doplňuje proslov Benedikta XVI. z jeho první návštěvy ve Velké Británii roku 2010, v němž zazněla závažná slova o spolupráci demokratického státu a církve ve prospěch dobra ve světě. Papež tehdy blahořečil další klíčovou postavu anglické církve, kardinála Johna Henryho Newmana, o němž již naštěstí existuje i literatura v českém jazyce (naposledy např. Rizika víry, Praha 2011). Třetím členem tohoto pomyslného bloku je současný westminsterský arcibiskup Vincent Nichols, který ve své adventní homilii připomíná mučednické patrony anglické církve a staví na jejich odkazu výzvu k životu, v němž „je naším úkolem a privilegiem hlásat tutéž pravdu žíznícím duším tolika lidí a zvát je k tomu, aby měli s námi podíl na pokoji a radosti z tak požehnané naděje, která se stává naší radostí a průvodcem při každé zkoušce“.
Praktickým otázkám ekumenického dialog mezi katolickou a anglikánskou církví je věnována zevrubná studie dominikánské sestry Mary Cecily Bouldingové OP a aktuální dodatek k tématu přijímání anglikánských věřících do katolické církve od Gianfranca Ghirlanda SJ. Specifický anglický model totiž může být inspirativní i pro náš ekumenismus.
Sondou do zkušenosti se současným anglickým katolicismem, ale taktéž ekumenismem a vůbec anglickým univerzitním prostředím je rozhovor s Vierou Terezií Hašanovou, která v Cambridgi studovala teologický kurz duchovního doprovázení. Připomíná mimo jiné postavu zakladatelky Congregatio Jesu (u nás známé jako Anglické panny) Mary Wardové, která dala v době reformačního násilí v Anglii ženám své doby řeholi inspirovanou sv. Ignácem, aby co nejefektivněji sloužily církvi, a jejíž odkaz zdůraznil při své návštěvě Anglie i Svatý otec. Jiným úhlem pohledu je záznam z deníku Ondřeje Koupila, který provázel několik týdnů bratry z pražského Břevnova na návštěvě v benediktinském klášteře v Downside.
Těchto několik exkurzí do anglického katolicismu nám pak pomůže porozumět kritické a bilanční úvaze bývalého dominikánského provinciála Allana Whita OP, který se zamýšlí nad stavem a směřováním církve v Anglii, nad výzvami, kterým čelí, a nadějí, která ji posiluje: „Někdy je to exilová věrnost, ale také je to věrnost poutníka, toho, kdo v naději cestuje mezi exilem a vykoupením, tedy je na cestě, která představuje obraz Jeho putování.“
Kulturní aspekt anglického katolicismu shrnuje jednak zmiňovaná esej Alexandera Tomského, jednak studie Daniela Soukupa o možnostech a mezích náboženské interpretace díla asi (možná překvapivě) celosvětově nejznámějšího anglického spisovatele, který se otevřeně hlásil ke katolictví, totiž J. R. R. Tolkiena. Jeho úvahy o umělecké tvorbě jako legitimním pokračování stvoření totiž zákonitě vedou k tomu, že vytváří „svět, v němž nějaká víra jako by byla všude bez viditelného zdroje, jako světlo z neviditelné lampy“.
Anglie nám byla vždy spíše vzdálená, stačí si uvědomit geografické danosti, stavící mezi nás a ji mořský kanál. Určité vazby s ní však vytvořily pevné pouto – stačí zmínit dceru Karla IV. Annu, vdanou za anglického krále Richarda II., jezuitského misionáře Edmunda Kampiána, profesora na univerzitě v Praze a posléze anglického mučedníka, ale třeba také naše anglické letce za II. světové války, mezi kterými sloužil i významný týnský kazatel Jiří Reinsberg. Doufám, že naše poznání anglické katolické zkušenosti pomůže oživit i toto číslo Salve.
+ fra Dominik Duka OP