Recenze 3/2012

Jacques Le Goff: Svatý Ludvík
Praha, Argo 2012

Nakladatelství Argo nabízí českému čtenáři významný příspěvek do knihovny: objemnou biografii krále Ludvíka IX. z pera významného francouzského historika Jacquesa Le Goffa. Ten rozhodně není domácímu čtenářstvu neznámým, vždyť v češtině už vyšla jeho biografie svatého Františka, Encyklopedie středověku či Zrození očistce. Jeho Svatý Ludvík může být nahlížen a posuzován z mnoha stran, zde bych, vzhledem k profilu naší revue, rád nabídl zorný úhel hagiografie.
Le Goff se samozřejmě nesnaží napsat klasickou hagiografii, tím méně legendu, nicméně už v samotném názvu knihy (Svatý Ludvík, nikoliv „Ludvík IX.“) explicitně přiznává tuto dimenzi svého díla, což zejména ve francouzském kontextu není vůbec neutrální. Ostatně i dělení knihy na tři části určitým způsobem odkazuje na postupy hagiografů.

Život
První, nejkonvenčnější část se jmenuje jednoduše „Život svatého Ludvíka“ a působí dosti klasicky jak formou, tak obsahem. Nejenže Le Goff nevyrukuje s převratnými objevy týkajícími se života toho (alespoň ve Francii) velmi známého krále, ale i z pohledu případné kanonizace vypadá králův život na první pohled jako ze škatulky. Jako by autor pouze pečlivě a vědecky podkládal a upevňoval obraz krále-budovatele, ztělesňujícího francouzský vrcholný středověk se všemi jeho klady a výdobytky, a zároveň krále-světce, příkladně vykonávajícího své povinnosti, podporujícího církev a zejména kláštery a poslušného duchovním autoritám. Ovšem v bližším pohledu nabízí i všechen „problematický“ potenciál, který v sobě Ludvíkův život skýtá: konflikty, a to někdy velmi ostré, jak se světskou, tak duchovní reprezentací. Dílčí neúspěchy v prosazování reforem; pohoršení a nepochopení pro mnohé z jeho projevů zbožnosti; a konečně vpravdě „kruciální“ dilema jeho života, totiž angažování se v křížových výpravách, které ho stálo nejenom život, ale jistým způsobem i lásku jeho nejbližších: matky Blanky Kastilské a nakonec i věrného přítele, rytíře de Joinville.  Můžeme konstatovat nejen to, že křížové výpravy zpochybňovalo a kritizovalo už nemálo jejich současníků, ale také, že právě sv. Ludvík jim svou neúspěšnou podporou zasadil smrtelnou ránu. Nejen v této souvislosti ho Le Goff často líčí jako přelomovou postavu. Přelomovou a nejednoznačnou. Jakkoliv se v mnohých ohledech Ludvík jeví nesmlouvavě progresivní, v jiných ohledech se naopak chová jako ze staré školy; tím je dána jedna z hnacích dynamik jeho života a zároveň dvojsečnost jeho svatosti. Svatosti, která není svatouškovstvím a leckdy přivádí současníky do rozpaků či do varu. A to současníky ne ledajaké – do křížku se dostává s biskupy i papeži, a to dokonce i posmrtně – když je Ludvík kanonizován, není mu přiznána sláva mučednictví navzdory mnoha přímluvám a navzdory jeho vlastnímu přesvědčení o tom, že křižáci padlí v boji jsou mučedníky.

Legenda
Pokud u některých světců působí problém nedostatek informací o jejich životě, v Ludvíkově případě naopak situaci ztěžuje jejich takřka nepřeberné množství. Množství, které hrozí Ludvíka pohřbít svou vahou i tloušťkou. A nejde jen o jejich počet, ale i jejich charakter. K dispozici máme klasické hagiografie, s nimiž samozřejmě Le Goff pracuje a jejichž limity jsou nabíledni, a dají se tudíž relativně snadno zohlednit. U Ludvíka však nastává ještě jiný problém. Už za svého života byl do jisté míry vnímán optikou budoucí „kanonizace“, rozhodně byl obklopen „odérem“ svatosti a tato aureola, jež jej doprovázela již za živa, ovlivňovala jeho vnímání veřejností i „seriózními“ historiky či spíše kronikáři. Právě proto má, zdánlivě lacině provokativní, otázka „Existoval svatý Ludvík?“ velmi hluboký smysl. A smysl má i místy nezáživná druhá část „Utváření královské paměti“. V ní Le Goff kombinuje dva zdánlivě velmi nesourodé, ba protichůdné postupy. Jednak až archeologicky svědomité ohledávání textů, které připomíná restauraci vzácných uměleckých děl středověku. Nános přemaleb a retuší je potřeba postupně a citlivě odstraňovat s až hodinářskou zručností. Autor k tomu užívá jak různých komparativních metod (jak diachronních, tak synchronních), tak odborných sond do dějin mentalit. Zároveň vytahuje trumf z rukávu: svědectví Jeana de Joinville, králova blízkého přítele. Le Goff mu dopřává sluchu a činí ještě něco zásadnějšího – následuje ho. Joinvillovo svědectví umožňuje poznat „pravého“ Ludvíka právě proto, že je osobní. Stejně tak i Le Goff neváhá volit velice osobní pozici i náhledy, a to se stejným cílem – umožnit čtenáři setkání s co nejautentičtějším Ludvíkem.

Svatost
Toto úsilí vrcholí v třetí části díla: „Ludvík svatý, král ideální a jedinečný“. Autentická svatost se neprojevuje jen mimořádnými činy, jaké jsme mohli poznat v první části (podpora mendikantů, nevšední trpělivost v zajetí), ale i heroickými ctnostmi osvědčovanými ve všech aspektech každodenního života. Jeho obšírný a kritický popis je podáván z celé řady perspektiv. Je důkazem zároveň autorova umu i Ludvíkovy svatosti, že tato nevysvítá pouze v kapitole Náboženství Ludvíka svatého, ale v celé třetí části. Stejně tak se autorův kritický pohled nelimituje na kapitolu Spory a výtky, ale, velmi oprávněně, prostupuje celou třetí část. Tu korunuje velmi sugestivní a přesvědčivá kapitola Král trpící, král Kristus. Historikovi Le Goffovi se zde povedl teologicky velmi hluboký, neváhám říci mistrný obraz toho, jak Ludvík svrchovaně osobním způsobem naplnil ideál křesťanské svatosti; nikoliv bezchybnou dokonalost, ale láskyplné spojení s Kristem, v daném případě Kristem trpícím.
Křesťanská svatost nemá vybízet jen k uctívání, ale i k následování. I v tomto ohledu kniha dobře plní hagiografickou roli. Tím, že svého hrdinu líčí zároveň laskavě i nesmlouvavě, jej ukazuje jako velmi přístupného. Svatým se člověk nerodí, ale stává. A Ludvík se jím stával po celý svůj život. Le Goff nám přesvědčivě ukazuje, že Ludvík na sebe bral kříž nejen tehdy, když se vydával na křížovou výpravu, ale každý den. A když vidíme, kterak se tento bonviván obtížně krotí v jídle, drží na uzdě svůj válečnický temperament, nebo se naopak nechá unášet hněvem nad nespravedlností či bolestí ze ztráty blízkých, nemůžeme zůstat chladní. Ludvíkův život, který jsme mohli poznat tak zblízka, nás buďto dojme, nadchne, inspiruje, strhne k následování, nebo odradí a pohorší.
Ano, pravá svatost provokuje, a tak provokuje i Ludvík. Provokoval už své současníky, provokuje Le Goffa, provokuje čtenáře. Provokuje svým radikalismem, který se nepříjemně dotýká našeho svědomí, provokuje svými chybami a omyly, které vyniknou o to víc, že kontrastují s jeho nepopiratelnými ctnostmi. Ludvíkova až zuřivá spravedlnost, nepochopitelná netečnost k vlastní manželce, fanatické tažení proti heretikům a židům nás uvádí do rozpaků a rozhořčují nás. Zároveň to však ukazuje svrchovaný bod každé hagiografie, totiž primát Boží milosti, která nedělá světce z lidí dokonalých, ale z hříšníků. Le Goff činí zadost obojímu, jak Ludvíkově slabosti, tak svatosti.
(A dodejme, že zadost činí také jak odborně historickému, tak opravdově teologickému přístupu, které se v jeho díle prolínají, čímž také provokuje, přesně po vzoru svého hrdiny).

Přes veškerou chválu tohoto jedinečného díla se sluší poukázat na vady na kráse, jimiž trpí. Nejprve ty, které jsou vlastní již originálu. Především, dílo pochází z roku 1996 a za tu dobu se dějepisectví pochopitelně posunulo – jistě by tedy stálo za to vylepšit jej o výsledky nejnovějších výzkumů, ať už autora samého, či jiných odborníků. Zastarala také mapová část, která by si, zvlášť dnes, zasloužila poněkud elegantnější provedení, stejně tak i obrazová příloha tak zásadního díla by mohla být hezčí a velkorysejší (v češtině dokonce, na rozdíl od originálu, ani není na křídovém papíru!). Dost nepochopitelným pak zůstává, že přílohy obsahují pouhé dva dokumenty, přičemž chybí i autorem slibovaný dopis napsaný Filipem III. Smělým po Ludvíkově smrti. Minimálně Ludvíkova poučení právě tomuto synovi a dceři Isabele (vícekrát citovaná) by si zveřejnění in extenso zasloužila, stejně tak kanonizační bula. Konečně první, řekněme nejvíce faktografická část je jistě solidní, ovšem jakožto nohy, které mají podepírat monumentální tělo i hlavu díla, působí poněkud křehce. Tím se dostáváme k slabinám českého vydání. To by si jistě zasloužilo vlastní stať, která by českým čtenářům více přiblížila francouzský kontext a doplnila některé styčné body s tím českým (Čechy jako takové se v rejstříku vyskytují jen jednou). Na rozdíl od originálu nejsou poznámky situovány pod čáru, ale na samý konec knihy, což značně snižuje čtenářský komfort. Co se překladu týče, jde jistě o velmi delikátní a náročnou záležitost. I tak však vícerá řešení překladatelky Danuše Navrátilové vyvolávají otázky. Třeba překlad podkapitolky „Bonne monnaie“ – jistě, fyzicky šlo o mince, ovšem smysl problematiky by do dnešní řeči možná lépe převedla „Dobrá měna“ než „Dobré mince“. „Spektakulární“ se dá použít i v češtině, tak proč místo toho používat „nevídané“? (v nadpisu podkapitoly začínající na s. 167). Chybí mi také důvod pro inverzi ze „svatého Ludvíka“ na „Ludvíka Svatého“ – zní to podobně jako sova pálená … Větu „Par la grâce de Dieu, le saint couple eu une abondante progéniture. Leur pieux père se conduisit très chrétiennement dans l’instruction et le gouvernement de ses enfants“ opravdu dost dobře nejde přeložit „A protože dobrý král měl z tak svatého manželství hodně dětí, sluší se, abych řekl, jak křesťansky a svatě je vychovával a vedl“ (s. 492, francouzská verze podle druhého vydání z roku 2000). Tím narážíme na asi největší problém překladu – Jacques Le Goff předkládá většinu citací ve svém vlastním překladu, velmi zdařilém, kterému se daří uchovat nádhernou patinu historické původnosti a přitom působí svěže a vtipně. To se o českých pasážích překládajících původní prameny bohužel říci nedá. Dodejme ještě, že v originálu jsou dlouhé citace velmi přehledně odděleny, což čtenáři usnadňuje čtení i orientaci, zato v českém vydání tato úprava chybí.
Již bylo řečeno, že poctivá hagiografie táhne k následování. Le Goff opravdu následoval Ludvíka labyrintem dějin, aby jej dokázal poznat. A nejen to. Sám přiznává: „pocítil jsem k němu směsici obdivu a přátelství“. A to samé umožnil i čtenáři, což je nejlepší možná vizitka pro každou hagiografii a zároveň pobídka, jak psát biografii.

Ludvík Grundman OP

 

Patrik Kužela OP: Dní sypký suchopár
Praha, Krystal OP 2012

Nakladatelství Krystal vydalo na podzim roku 2012 péčí Evy Fuchsové, autorky zevrubné předmluvy, drobný svazek básní českého dominikána Patrika Františka Kužely (1915–1942 v Osvětimi), jedné z výrazných postav řádu první poloviny 20. století a mučedníka nacistické moci.
Poezie mladého dominikána, napsaná vesměs na jaře roku 1941, to jest v gestapáckém vězení, rok před jeho smrtí v koncentračním táboře, je pozoruhodným svědectvím o průniku tří silných elementů – extrémní životní situace, mimořádného osobního zrání v řeholním povolání a výrazného smyslu pro práci s jazykem. Na malém prostoru se tak setkáváme s nepochybným básnickým talentem, ukazujícím jak limity katolické poezie, tak možnosti jejího výsostného směřování.
Nejranější báseň souboru, „Ó Duchu svatý“, se nese v tradici české katolické hymničnosti, jak ji na kořenech symbolismu a dědictví Otokara Březiny vybudoval Jan Zahradníček. Poloha konfesijního básnictví, přítomná v dalších básních modlitebního charakteru, je typickou ukázkou principiálního dilematu mnoha katolických umělců – jak v  tvorbě jasně tematizovat svou víru a její věrouku, a zároveň dostát uměleckým ambicím. V minicyklu „Pojďme blíž“, vystavěném na jednoduchém, jakoby lidovém či písňovém schématu s nehledanými rýmy, je básník ukryt za kolektivní „my“ – je mluvčím věřících, skrze ně se obrací k Bohu. Právě to ho ale svádí k tomu, formulovat tezovité, katechismové pravdy, jež sice občas nepostrádají výrazovou expresivitu („vzal jsi peklo útokem / krev ti tekla potokem“), nevyhnou se ale banalitám („Přiviň nás k své Matičce / k svaté Boží rodičce / vaši chceme celí být / každým dechem se líbit“). Podobnou tezovitost nacházíme i v básni „Popelec“, probírající jakoby podle vzoru scholastické disputace otázku „Že jsi, člověče, pouhý prach?“ (– „Nejsi člověče pouhý prach“ – „Proč jsi, člověče, bláto prach?“ – „Pomni člověče, že jsi prach!“). Ani bilanční, zdánlivě osobní báseň „Krotitel“ nevystoupila nad rámec očekávané, tradiční kající, „konvertitské“ reflexe, ačkoli o její upřímnosti není jistě třeba pochybovat. Báseň nicméně ukazuje na jisté nezpochybnitelné kvality v práci s jazykem a rytmem, jak o tom svědčí např. zvukomalebné „Slepoty postrachu shýbl ses do prachu pýchy mé pliv“ či „zkrotlého osedlal hebké jho na šíj dal, vlídně jsi kýv“. Právě určitý jazykový experiment výrazně ozvláštňuje jinak tradiční témata křesťanských meditací, jak je to např. zřejmé v básni „Pod křížem“. Je to především výstavba dlouhých, rytmicky  působivých veršů, co dává dynamiku poetické výpovědi: „Ty všech pokolení všech časů koloběh vševědným zrakem svých zříš / jak těžce každý z nás v úpalu úmorném nese svůj životní kříž“, „dodnes přec neodkvet Boha a člověka pnícího křížatý květ / dokud zde údy tvé budou se žíhané v očistné výhni tvé chvět“.
V těchto verších se jazykově tříbí nejsilnější poloha Kuželovy poezie, totiž ta, kde opouští zmíněné tezovitosti a kolektivní zástěrku a nechává promlouvat sebe – pětadvacetiletého dominikánského jáhna čekajícího v nacistickém vězení na soudní verdikt. V těchto básních jako kdyby vyzrávalo i jeho povolání řeholníka. Velmi výrazným Kuželovým motivem je motiv závodu a atleta. V novozákonní tradici („Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali!“ – 1Kor 9,24) i v tradici raně křesťanské hagiografie, kde býval mučedník oslavován jako Kristův atlet, chápe básník své poslání (a úděl) nikoli pasivně jako odevzdání, ale tematizuje vášnivé upnutí se k (eschatologickému) cíli a směřování (běh, let) k němu: „šíleným během by v závodu zvítězil přetrhl cílovou pásku“; „do ní se žíznivě vpij – ze všech svých sil, / doběhneš cíle“; „duši nám krášlíš, atletům vzpřimuješ týl, sám Bůh tě sil / v jeho jdem síle“; „Zmořeným pot hustý osušíš, když jdou vpřed“; „láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let, / lej, přilej, to nic není!“ Řeholní povolání je ale též povoláním služby lidem, což naplňuje Kužela opakovanými pocity nedostatečnosti: „poslal mi duše jež po slově živém a žhnoucím jen prahly / když z mého zprahlého nitra nic netrysklo prázdné dál táhly.“ Ty, umocněné existenciální situací, v níž se náhle ocitl, ho vedou k nečekaně hlubokým meditacím o utrpení, o temné noci, jež ho postihla, které však opět nepřijímá rezignovaně, ale jakožto aktivní a dobrovolnou oběť, přinášenou Bohu: „Pouští jdu dál / usychat žízní když Pán mi povelí proč bych se bál / Trýzni všech trýzní vykřesej z mé hrudi živel tvých chvál / abych se ti vzdal.“ Kristus je mu vzorem nejen vězně („Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil? / Bůh!“), ale především toho, kdo svou smrtí a obětí dává život ostatním. V žalmické parafrázi (Ž 126,5) hledí s nadějí na současné utrpení ve jménu budoucího: „vždyť zítřek bohatší dnešní si věrností připravujem / stačí když dnes všech tvých darů ran milostí využijem“. To jej, jak zmiňovaného atleta, udržuje v bdělosti a věrnosti svému povolání, přesvědčení, víře a dává nadpřirozenou sílu vytrvat: „Chceme nést víc / a zatím neseme zdá se nám čím dál míň řek bych spíš nic / vskutku však ženeme útokem naděje radosti vstříc / láskou žhne-li výš“. Tyto Kuželovy meditace a modlitby („Pod křížem“, „Milosti chvíle“, „Žízním“, částečně „Vězeň“) jsou skutečnými díly duchovní poezie, nesenými jak originální prací s jazykem, tak silnou vnitřní zkušeností, vyjádřenou překvapivě vyzrále. Vyvrcholením toho je bezpochyby poslední báseň souboru, „Dní sypký suchopár“. V této básni je částečně opuštěna artistní práce s dlouhým veršem, který nahrazují pravidelné rýmované čtyřveršové sloky, což posiluje dojem výpovědi-proudu. Tématem je opět prožitek temné noci úzkosti a strachu, bolesti, monotónnosti vězeňského osudu. Nejvýraznějším výrazovým prostředkem je zde zvukomalebnost daná aliterací, opakováním stejných hlásek – skromný, ale působivý básnický prostředek („Dní sypký suchopár jak popel polykám / a prachem písečným se pouští plahočím“; „to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá / s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem“), evokující výrazem i obsahem vrcholná díla barokní poezie, jako je tomu ve strofě: „Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam / kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje, / jsem v samém jádře tmy na dne dna klopýtám / kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.“ Vzletné odhodlání k oběti je zde nahrazeno nikoli rezignací na ni, ale jejím ještě hlubším přijetím, oproštěným však o berličky patosu: „Ta propast bude tvým hlubokým kalichem / jenž samou hořkostí přetéká přes okraj.“ Utrpení je nejen tematizováno, ale skutečně je onou výhní, v níž se tříbí vzácný kov – básník, řeholník: „nechť šlehá leptá žíhá – cestu proklestí / bys víc byl než jsi býval schopen milosti“.
Tento pohyb v Kuželově poezii jako by vyjadřoval verš z básně „Vězeň“: „dobroty zázraku sídlo si tvořím / ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.“ Jeho básně opouštějí bezpečí archy – nejen té Noemovy, ale též archy úmluvy jakožto oficiálního, potvrzeného „místa“ kultu, potažmo tedy oné „katechismové“, tezovité katolické poezie – a vydávají se vstříc oblaku, existenciální zkušenosti osobního setkání s Bohem, ale též mystickému „oblaku nevědění“, poezii živené milostí tříbenou utrpením.

Martin Bedřich