Štěpán Smolen: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha. Nová Ves pod Pleší, Hesperion 2018
Druhá beletristická kniha katolického kněze Štěpána Smolena se představuje jako cestopis. Vnější rámec tvoří pěší pouť, kdy se autor ještě jako kandidát bohosloví vydal za sv. Terezií z Litoměřic až do Lisieux. Půjčil jsem si knihu v sakristii kostela Nejsvětějšího Salvátora. Autora navíc letmo znám, kdysi do tohoto kostela pravidelně chodil. Teď mě Smolen zaujal hned ze dvou důvodů. Pro Salve připravuji tematické číslo o církvi v diaspoře na příkladu Východního Německa. Byl jsem tedy zvědavý, s jakým Německem se ve svém aktuálním „cestopisu“ nadějný a bezesporu vzdělaný mladý kněz setkal. Doslechl jsem se dokonce, že Smolenova nová kniha je pěkně a živě napsaná. Zadruhé mě před Vánocemi překvapil rozhovor pro slovenský internetový deník postoj.sk, kde Štěpán Smolen, jak shrnuje perex, konstatoval: „Tomáši Halíkovi jsem strašně vděčný, nebýt jeho, možná bych nebyl katolíkem. Bohužel ale s většinou jeho postojů se dnes nemohu ztotožnit. Katolicismus by neměl kolaborovat s moderním sekulárním světem.“ V rozhovoru jsem se dále dočetl, že současný kaplan z Mladé Boleslavi má pocit, že „církev v Česku přežije do takové míry, do které bude úspěšnou kontrakulturou, ale nesmí se stát ghettem. […] Křesťanství představuje radikálně jiný životní styl.“[1] Co ale Smolen přesně myslí tou kolaborací? Hned mě napadlo, že zdravé křesťanství v sobě samozřejmě vždy nese jistý prvek kontrakultury, ale že zároveň celá staletí hrálo a také dnes dokáže nepochybně hrát i roli nositele a hybatele kultury. A nechápe-li Smolen potřebu kontrakultury pozitivně jako něco tvůrčího, jako nutný neustálý kritický osten a odstup, jak chce předejít proměně absolutizované kontrakultury v „čisté“, do sebe uzavřené ghetto? A co pak vůbec znamená inkulturace?
Poutník ve Smolenově autobiografické Cestě na Západ prochází rozvráceným a vykořeněným krajem severních Čech, pak směřuje přes Německo, Lucembursko, Belgii až do francouzského Lisieux k hrobu nejoblíbenější světice z 19. století. (Poznámka pod čarou: jestli si pamatuji dobře, tak v době, kdy se Smolen chystal na cestu do Lisieux, Tomáš Halík rád u Salvátora kázával a na Filozofické fakultě přednášel právě o Tereziině malé cestě a Friedrichu Nietzschem.[2]) Vedle osobnosti a spisů velké Malé Terezie doprovázejí osamoceného poutníka na cestě v myšlenkách ještě další dvě ženy: Evropa a Anežka (s. 10). Evropa, to je pro něho nejen prostředí, ale především dědictví velkých dějin, s nimiž se chce vyrovnat a ze kterých chce čerpat. Anežka je pak dívka z masa a krve, orientální „královna ze Sáby“, studentka pražské Filozofické fakulty, jejíž matka pochází z Libanonu. Potkali se poprvé právě u Salvátora na úterní studentské mši. A poutník celou cestu váhá, zda se má oženit, pokud by ho tedy Anežka vůbec chtěla, nebo zda má následovat své povolání. Kněžství, jeho konkrétní dnešní podoba a budoucí kněžská identita mladého poutníka, to jsou ostatně hlavní témata celé knihy. Ačkoli je celkem brzy jasné, jak hlavní dilema – žena versus kněžství – dopadne, zůstává portrét a příběh Anežky, jenž se postupně víc a víc vykresluje, tou nejpůsobivější a nejživější rovinou celé knihy – nebojte, finále neprozradím. Její postupně se odhalující „tajemství“ se pro většinu čtenářů asi stane hlavním motorem, proč cestopis vůbec dočíst. Na Smolenově knize je sympatická také ona deklarovaná touha po opravdovosti, touha neutonout v průměrnosti, laciném spočinutí, touha osvobodit se z „kultury blahobytu beznaděje“ (s. 127), hledání křesťanství, jež opravdu dává orientaci, které si z Boha nedělá „náplast, přikrývku pro své zimomřivé já“ (s. 156).
Nicméně, jak čtenář zjistí po několika stránkách, Smolen hlavní pointu své knihy prozrazuje vlastně hned v podtitulu „Po stopách ochočeného Boha“ a svou vizi Evropy rozepisuje už na straně 10. Vyzdvihuje především obraz toho, jak „nahmatával její rány. Rány té, která se kdysi v bolestech rodila z krve mučedníků, která tváří v tvář nájezdníkům i heretikům bojovala o přežití, která rozšafně kráčela dějinami a vedena nezdolnou touhou vyrážela zkoumat opačné konce světa i nejhlubší komnaty srdce. Té, která v posledních staletích bohatla a sílila na těle, ale ne vždy na duchu. Té dnes duchovně dýchavičné. Ve svém stáří se baví, aby zábavou zapomněla, že žít už se jí nechce. Děti její víry nyní na vzdálených kontinentech prospívají. Z ní samé se zatím stala postava z domova pro seniory – zdravotně a sociálně zabezpečená, sestřičkou z Maghrebu opečovávaná, televizními kanály otupovaná, do zdi civící, smysl postrádající dáma.“ Na dalších stranách Smolen už jen doplňuje další a další barvy a vedlejší výjevy předem rozvrženého a čím dál apokalyptičtějšího obrazu. Autor Cesty na Západ hledá stopy ochočeného Boha a také je nalézá. Vystačí si s vlastními apriorními představami, problémy a předporozuměním, které si s sebou na cestu vzal. Útěchu nachází po způsobu rozechvělých romantiků v opuštěných polorozpadlých památkách dávné minulosti. To dobré už v zemích, kterými prochází, bylo! Jen v katolických kostelech sídlí ve svatostánku Bůh (např. s. 86) – bohužel jsou většinou zamčené –, protestantské kostely jsou pouze „mrazivě prázdná shromaždiště“. Anežka to takto poutníkovi před cestou narýsovala a poutník to takto uvidí (s. 43). Poutník se cítí doma v kostelech, kde nepanuje „obnažující protestantský jas“, ale „patřičné katolické šero“(s. 75). Nové katolické kostely poutníkovi připomínají „holé nádražní haly“ bez tajemství, kde se odehrávají setkání, která víc připomínají „besídku než bohoslužbu“ (s. 55). Jsou to pro něho domy „zvlažnělého křesťanství“ (s. 116), „křesťanství bez kříže“ (s. 58).
Problém knihy není v tom, že by jevy, které autor popisuje, neexistovaly. Každý, kdo se déle pohybuje v církevním prostředí, už někdy potkal kněze, který se oženil, nebo „hůře“ – který žije v paralelním vztahu, ať už se ženou, nebo mužem. Setkal se s unaveným pohodlným umírajícím křesťanstvím nebo s krizemi, které otřásají vším: kněží bez víry, zneužívání dětí, instrumentalizace křesťanství pro politické účely. Řekl bych dokonce, že se snad ani nejde někdy nesetkat s církví jako byrokratickou institucí, která udržuje samu sebe, a ne oheň evangelia. Odvrácená tvář křesťanství existuje – světe div se! – už bezmála 2 000 let. Problém Smolenovy Cesty na Západ tedy spatřuji mimo jiné v tom, že „doma v Evropě“ vlastně ani jiné křesťanství nevyhledává, nevidí jeho živé a inspirativní ostrovy. Jsem z vlastní zkušenosti přesvědčený, že každý, kdo chce, může u nás, v Německu, Francii či jinde pro sebe objevit až překvapivě velké množství různorodých prostředí plných křesťanské opravdovosti, prostředí onoho v knize postrádaného „hladu po Bohu“. Vždy ale záleží na optice, na zacílení (nebo ovšem neochotě vidět). Kupodivu i pohostinnost, s níž se autor cestopisu všude setkává a která je hojně tematizovaná – nikde nezůstane poutník s biskupským glejtem bez přístřeší –, je nakonec pro autora knihy jen dalším znakem vyměklé, zpohodlnělé, zkrátka zdegenerované křesťanské civilizace. Pohostinnost pro něj není žádnou hodnotou, která by opravdu něco vážila, ale v posledku jen Smolenovi potvrzuje úpadek společnosti, která se udusila ve slušnosti a politické korektnosti, která už dokonce „zapomněla, že na Boha zapomněla“, jak už víc jak půl století před Smolenem vtipně glosoval Karl Rahner.
V podobně temný obraz, jakým Štěpán Smolen portrétuje evropskou církev, se v knize vybarvuje i současný svět s jevy, jakými jsou eutanazie, potraty, rozvody, svatby pro všechny či rozpad společenské soudržnosti. (Mimochodem: Markovi Váchovi stačí v jeho nové knize Radost z Boha[3] k výstižnému vykreslení této znepokojující stránky současné Evropy jako bláznivé „dunící diskotéky“ dvě stránky. U Smolena se tento obraz země, kde chybí „jednotící příběh“, rozprostírá na dvou stech stranách.) Celé Cestě na Západ dominuje vidění světa v jakýchsi přeexponovaných polaritách, kde chybí všechny valéry meziprostorů. „Bohatství tradice a symbolů, nebo srozumitelnost“ – „neměnnost a řád, anebo přizpůsobení místní kultuře“ – „blízkost všednímu dni a jeho starostem, anebo vznešenost a tajemství. Oboje mi dává smysl, ale to i ono zároveň mít nelze.“ (s. 152) Chybí touha udržet různé, zdánlivě protichůdné protiklady u sebe, chybí, jak by řekl Romano Guardini, myšlení v protikladech, které vede k novému náhledu, a ne k vylučování. Smolenův pěkný obraz „ochočeného Boha“ je tematizovaný jen tam venku u těch druhých – především v německé církvi. Bohužel se nikde nedočteme, že toto pokušení hrozí nám všem. Ani „tradiční“ křesťané s důrazem na „objektivitu“ svátostí a starých pořádků nejsou tohoto pokušení přece ušetřeni. Chybí také úvaha, zda si náhodou dnešní svět leckde a leckdy, byť třeba nepřiznaně, nepřisvojil některé evangelijní hodnoty lépe, než to dokázaly křesťanský středověk a raný novověk. Chybí úvaha, zda naše představa o zašlé křesťanské epoše není romantickou iluzí, naším zbožným přáním, spíše než realistickým popisem minulosti.
Zde se dostáváme k tomu základnímu: Jaký je obraz kněze a křesťanství, ke kterému Smolen v knize dospívá? Hlavním rozeznávacím znamením, „anketní otázkou“, kterou poutník pokládá svým hostitelům, je, zda zpovídají a zda a kolikrát slouží mši svatou. Svátostná pastorace, respektive její rozklad, je měřítkem všeho. Kněz je především vysluhovatelem svátostí. A hrdinou je ten, kdo je vykonává, i když už do kostela nikdo další nechodí (s. 28). Převládá negace „zlého světa“, až do nejhlubších bunkrů ustupuje vědomí, že přes všechnu kritiku mám mít tento svět a svou současnost vlastně rád, že jiný svět a jinou dobu mi přece Bůh k dispozici nedal. Rýsuje se tu před námi romantický obraz do minulosti zahleděného kněze, jak nám ho předkládá už bloyovská Florianova Stará říše, už tehdy rozhořčeně brojící proti „měšťansky mělkému křesťanství“ (Smolen, s. 133), který je hluboce zakořeněný v 19. století a antimodernistickém boji počátku století 20. Je to typizovaný obraz kněze památkáře, kněze vojáka ultramontánního vzdoru vůči současnému světu, budovatele „malé“ církve, jehož zbraní je eucharistie v monstranci, obrázek „Terezičky“ a vedení ostatních oveček: „A jsou-li dnes prázdné semináře, budou zítra prázdné kostelní lavice.“ (s. 71) Je to kněz, který vybředl „z mělkých vod vágního humanismu a vystoupil na pevnou půdu dogmat.“ (s. 134) A samozřejmě u tohoto vyhroceného obrazu jakéhosi vojenského „strategického ústupu“[4] nechybí ono typické uzávorkování skutečnosti, že my jsme přece součástí tohoto světa a můžeme tady a teď jeho podobu alespoň trochu ovlivnit. Poutník – budoucí kněz se cítí ve světě, kterým prochází, bytostně nechráněně, je „obklopen mořem německých nejistot“ (s. 47). Na okraj k německému kontextu: Škoda, že se autor nikde neptá, proč nacistické katastrofě nedokázal zabránit tehdejší velký počet katolíků, kteří ještě řádně chodili ke svátostem a poslouchali své kněze? Proč jich tolik podlehlo nacisty šířenému strachu z „židovského bolševismu“, strachu z rozkladu rodin a národa, strachu ze zmateného, zblázněného řádu světa?
V základech představy kněze a světa, kterou nám předkládá Smolenova Cesta na Západ, snad můžeme vytušit i onu typicky postromantickou, symbolistní, v zásadě primárně literárně vyexponovanou apokalyptickou představu toho, že konečné zlo bude mít roušku příjemnosti, dobra, humanismu, aby všechny zmátlo. Exemplárně se tato myšlenka objevuje třeba v Krátké legendě o Antikristovi Vladimíra Solovjeva, ale přejímají ji i jiní autoři, jako např. i u nás známý Robert Hugh Benson ve svém románu Pán světa.[5] Podle této představy bude na konci věků ve sjednocené Evropě a posléze i sjednoceném světě bez válek vládnout dobrotivý lidumil, sociální reformátor, mírotvůrce, humanista, který chce zachovat všechno, co křesťanství dalo světu. Ale bude to Antikrist. A jedině praví křesťané sjednocení kolem pravoslavného starce Jana, papeže Petra II. a evangelického profesora Ernsta Pauliho se nenechají zmást jeho objektivním dobrem. Tento vizionářsky vyostřený pohled samozřejmě posiloval ty, kdo se v dějinách 20. století stavěli proti všem totalitním režimům, které slibovaly lepší zítřky a ráj na zemi. Ale je vize jakési implicitní škodlivosti „dobra odjinud“ aplikovatelná vždy a všude? Netorpéduje nám ji už samo evangelium, kde se apoštolové ptají Ježíše: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ A Ježíš jim odpovídá: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“ Ježíš tady uklidňuje apoštoly, aby hned nehysterčili, když se někdo snaží o dobro, a přitom „s nimi nechodí“ (srov. Lk 9,49–50 nebo Mk 9,38–40).
A jaký obraz Boha v knize Cesta na Západ probleskuje? Vlastně se v lecčems podobá portrétované Anežce: Je nepřítomný, vzdálený, nedostupný, jen naznačuje, neodpovídá na esemesky, nechává poutníka trápit se vlastními otázkami a představami, zkouší ho, vyžaduje tvrdost, oběť, zápas, hlad. Bůh „burcuje a bolí“ (s. 58).
Smolenova Cesta na Západ není žádným cestopisem, kde by autor pro sebe objevil něco nového nebo kde by zachytil vlastní proměnu, kde by došel „tam a zase zpátky“, ale už nikdy nebyl stejný jako dřív – jako například Tolkienův Hobbit. Smolenův poutník není ani žádný jurodivý „vandrák svatý Terezy“ z Dharmových tuláků Jacka Kerouaca, který je fascinován vizí, jak bude světice jednou „sypat z nebes růže na všechny žijící stvoření“.[6] Cesta na Západ není ani další variace katolického románu, kde skrze hřích a existenciální popis vlastní temné zkušenosti prosvítá přece jen cesta na hlubinu (Bruce Marshall, Georges Bernanos nebo Graham Green). Štěpán Smolen se ze svého zajetí v roli sympatického, bystrého a čas od času do černého se trefujícího Mirka Dušína zkrátka ani v románové podobě nedokáže osvobodit, aby se obrátil k budoucnosti.
Smolenova kniha je vlastně zručně napsaným světonázorovým manifestem, který neopouští půdorys konzervativní „dreherovské“ agendy. Západ je prohnilý, nezachránitelný, je třeba jít Benediktovou cestou,[7] budovat „bendovskou“ paralelní polis – a nezáleží u toho paradoxně na tom, že už nežijeme jako Václav Benda v totalitě, ale ve společném demokratickém světě. (Česky vydalo esej Roda Drehera také nakladatelství Hesperion a Štěpán Smolen k němu napsal předmluvu.) Smolen se o smrtelné nemoci Západu sám „přesvědčil“ a ve své knize o své „zkušenosti“ vydává další „svědectví“. Domnívám se, že se Smolenova jednostranná karikatura Evropy a Západu, jak ji ve své knize předkládá, leckdy až příliš (a stále věřím, že nevědomky!) přibližuje obrazu světa, který vykreslují populisté antievropského proputinovského střihu: „Němci vědí, že ve dvacátém století napáchali v Evropě spoustu zla, a rozhodli se teď se stejnou vervou páchat spoustu dobra.“ (s. 99) Rodina, sousedé a národ (s. 158 a 175) se tu staví do protikladu k představám kosmopolitní „elity, vykořeněné ze svých původních domovů a zabydlené v hotelech“ (s. 158). To, že by svět, církev, klášter, neřku-li nebe mohly vypadat někdy jako New York, si autor Cesty na Západ nedovede ani v nejdivočejší fantazii představit. Jakékoli „míchání“ je a priory podezřelé! „Jakmile dojde k velkému mísení kultur, padne na duše pocit nahoty a ohrožení, potřeba přimknout se ke svému kmeni a vymezit se vůči jinakosti.“ (s. 158) V Německu spatřuje „nechuť k vlastní národní, kulturní i náboženské identitě“, touhu po „anihilaci v multikulturním kotli“ (s. 182). A na dětmi ověšené uprchlíky a na bezdětné gaye samozřejmě také dojde: Homosexuální král honu „jistě bydlí ve velkém prázdném domě na předměstí se svou ‚královnou‘. Jezdívá střílet soby do Švédska a vyhřívat těla na teplé pláže na Mallorku, zatímco houf chaldejských Iráčat se dosud tísní v holobytě. Ale tito tu budou jednou doma, až svět všech těch šťastných singles a párů se psem pomine.“ (s. 92) „Děti prodavače kebabu tu budou víc doma než děti dětí, které dosud juchají na dětských bohoslužbách. Oni se v mešitě klaní, my si v kostele hrajeme.“ (s. 194) Kde všude jsem už jenom tyhle nehorázné sugestivní kontrapunkty, generalizace a polopravdy, ve své zkratkovitosti výsostně manipulativní věty v tolika obměnách četl a slyšel? A Smolenův lék? Evropa „zoufale potřebuje ne vlažnou uměřenost, ale radikály […] katolický džihád“. (s. 194–195)
Máme tedy knihu Cesta na Západ doporučit ke čtení? Ano, samozřejmě! Ti, kdo si chtějí přesně sto let po vydání slavného Zániku Západu od Oswalda Spenglera (1918) přečíst další aktuální soubor předzvěstí konce západní civilizace, zde mají jednu z jeho – navíc klerikálních – variant. Ti, kdo si chtějí přečíst sumu krajně konzervativního a s lefebvristy sympatizujícího světonázoru (např. s. 140 a finále knihy s. 188n) – „Druhý vatikánský koncil přinesl především zmatek“[8] –, zde je její malá česká verze ve snadno poživatelné beletristické formě.
Někdo by mohl namítnout, že tu přece jde o literaturu, a že tedy není nutné brát napsané hned doslova, že to vše výše uvedené říkají v nadsázce postavy Smolenovy knihy, a ne Smolen sám. Ale v tom tkví právě další potíž, s níž jsem se nad knihou neustále potýkal. Ano, mě zajímá, jaký obraz světa, církve a kněžství Smolenova Cesta na Západ předkládá, a ten se tady snažím představit. Zároveň ale narážím na jakési neustálé míchání, nerozlišování žánrů. Je Cesta na Západ burcující beletristická črta, nebo „dokumentární“ záznam cesty, kde jsou jen pozměněny některé osobní reálie s ohledem na dosud žijící lidi? (s. 4) Tak trochu obojí. Ale pak zjišťuji, že například i Smolenova promluva na kněžském dni v Litoměřicích v roce 2016 – a vzpomeňme i na začátku zmíněný rozhovor pro deník postoj.sk – obsahuje podobná, ne-li ještě vyhrocenější slova: „Žijeme ve světě dvou děsivých alternativ. Jednou je sekulární Evropa se svou kulturou neklanění. Druhou je radikální islám se svým klaněním se krvavému bohu. […] Tváří v tvář dvojí hrůze světa, v němž žijeme, hrůze v podobě Evropy, která se zapomněla klanět, a hrůze islámu, který se sice klaní, ale démonickým silám, jsme zvláště my kněží povoláni k tomu, abychom reprezentovali radikální křesťanství, křesťanství naprosto nepřizpůsobené potřebám pohodlného měšťáka 21. století.“[9] Už jen používané militaristické názvosloví jako „kolaborace, strategický ústup“ tu sugeruje, jako bychom už byli ve válce, dokonce v té poslední apokalyptické bitvě („klanění krvavému bohu, démonické síly“). Tento extrémní jazyk vlastně zcela přesně kopíruje současný znepokojivý vývoj (ne)komunikace ve společnosti a vede do veliké pasti. Obecné zhrubnutí řeči, vyhrocování používaných výrazů totiž zpětně deformuje naše vnímání reality. Exemplárně to je přítomné třeba v rétorice Donalda Trumpa – všechno je hned „great“, „phantastic“, anebo „dangerous“, „corrupt“ a „sick“. Známe to ale dobře i z našeho prostředí. Nejen politický soupeř, ale i ten, kdo s námi v církvi nesouhlasí, je okamžitě nepřítel, lhář nebo sluníčkář, levičák, neomarxista, genderista, sebestředný elitář, modernista, dobroser, židozednář, anebo naopak nedospělý zamindrákovaný tradicionalista, středověký tmář, autoritář a zpátečník, zkrátka velmi brzy někdo jako stoupenec pekelných sil. Černobílé vyostření poskytuje mnohým lidem jakýsi zdánlivý chvilkový pocit orientace, ale v konečném důsledku vše ještě víc uvrhuje v chaos. Toto „zmatení jazyka“ je nástroj – ne jen důsledek! – akcelerace našich nejhorších problémů, jako jsou populismus, ztráta smyslu pro realitu, nárůst nevraživosti, rozdělování společnosti na všech úrovních, rostoucí nejistota z budoucnosti, rozmáhající se strach. A neměl by právě kněz, učedník a služebník Slova, navíc absolvent Filozofické fakulty, být přece jen trochu pozornější k jednomu z aktuálně největších pokušení dneška, a ne naopak (nevědomky?) tento „světský trend“ následovat a využívat?
***
Když jsem Smolenovu knihu odložil, sáhl jsem intuitivně po jiném „katolickém“ cestopisu, po Třech cestách Evropou od Jaroslava Durycha a znovu si přečetl začátek Plížení Německem. Tam se to sarkastickými ostrými šlehy jen hemží. Durych kolem roku 1925 pozoruje na cestě vlakem do Drážďan „rodinu germánského typu“, která k němu přisedla na pražském hlavním nádraží. Zaměří se na třináctileté děvčátko, které „mělo vlasy dlouhé, jak si to žádá německý patriotismus“. A Durych dovozuje: „Ano, to bylo nové mládí a nová budoucnost Německa. Tvář bledá […] snad se německé dítě již rodí s těžkou duchovní nespavostí, zbaveno tepla pohádek a hřejivé radosti mládí. Už nad jeho kolébkou se vznášejí stříbrokřídlé můry strohé, spekulativní a kruté praktické filosofie […] tíživá a beznadějná disciplína vůle, mrazivá morálka s ledovými květy na oknech vězení […] nervóza modernistů, […] konstruovaný a vypočteně odměřený šelest krve, život bez života, smrt bez smrti […] květ Pruska. […] Ale dosud je mladá. Snad ještě neumí sníti organizovaně.“[10] Durychův popis začátku cesty nicméně končí pointou, objevem, osvobozujícím zvratem, který ve Smolenově knize alespoň v nějakém náznaku nejvíc postrádám: Vlak zastavuje v Ústí nad Labem, rodinka vystoupila… „a mluvila česky“. Z echt Germánů se vyklubou Češi jako poleno! Durychovy představy a předsudky, které si s sebou vezl, vytrysknou jako nejdivočejší ohňostroj hned na prvních stranách cestopisu, aby se ale po chvíli se sebeironií sesuly k podlaze vagonu jak ten pověstný domeček z karet. Až teprve teď může autor vyrazit přes hranice a objevovat neznámou zemi před sebou.
Norbert Schmidt
POZNÁMKY:
[1] Wow, to je punk! Konzervativní denník Postoj 26. 12. 2018, https://svetkrestanstva.postoj.sk/39117/wow.
[2] Písemnou podobu najdete především v Tomáš Halík: Vzdáleným na blízku. Vášeň a trpělivost v setkání víry a nevíry. Praha, NLN 2007, s. 47n.
[3] Marek Orko Vácha: Radost z Boha. Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě. Brno, Cesta 2018, s. 153–154.
[4] Štěpán Smolen v předmluvě k českému vydání knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době. Nová Ves pod Pleší, Hesperion 2018, s. 10.
[5] Vladimír Solovjev: Tři rozhovory. Praha, Zvon 1997, s. 149n. Za tento poukaz vděčím Martinu Bedřichovi.
[6] Citováno Karel Sládek: Na cestě s Jackem Kerouacem. Jablonec nad Nisou, Vydavatelství IN 2016, s. 32.
[7] Dreher: op. cit.
[8] Tento názor Smolen naplno vyslovil a obhajoval na debatním setkání v Dominikánské 8: Obraz kněze po Koncilu, Filip Boháč, Michal Sklenář, Štěpán Smolen, 14. prosince 2017. (http://www.dominikanska8.cz/akce_archiv.php?id=338)
[9] Štěpán Smolen: „Evropa na kolenou? K čemu kultura pohody potřebuje kněze“. IN: RC Monitor 13, 2016, s. 11.
[10] Jaroslav Durych: Tři cesty Evropou. Praha, Kra 1994, s. 12–14.