4/2018 Svědectví našeho života

Anketa o křesťanském životě ve skrytosti

Oslovili jsme několik osob žijících různým způsobem ve skrytosti a zeptali se jich na to, zda vnímají skrytost jako součást křesťanského ideálu, jak ji ony samy žijí, zda snaha o skrytost nemůže vést k nedostatku zodpovědnosti a pasivitě a v jakém vztahu ji vnímají k ochotě vydávat svědectví o Kristu a jeho evangeliu.
S ohledem na skutečnost, že – přinejmenším pro některé z nich – je jejich způsob života spojen s anonymitou navenek, přibližujeme jejich totožnost jen obecným označením životního stavu či spirituality, jež je charakterizuje.

 

I. Vnímáte skrytost jako součást ideálu křesťanského života? Jak si ji představujete?

Malá sestra Ježíšova: Naše představa skrytého života je postavena na ideálu našeho duchovního zakladatele Charlese de Foucaulda, který toužil následovat Ježíše, chudého tesaře, žijícího třicet let v Nazaretě uprostřed lidí. Bůh uprostřed světa. Lidským očím bylo toto tajemství skryté.

Toužím konečně vést takový život, který hledám už 7 let, který jsem vytušil, když jsem kráčel ulicemi Nazareta, po němž šlapaly nohy našeho Pána, chudého řemeslníka, ztraceného v poníženosti a temnotě. (z dopisu M. de Bondy z 24. června 1890)

My, Malé sestry, vnímáme skrytý život jako obyčejný život mezi lidmi, v solidaritě s nimi, užíváme stejné jednoduché prostředky (stejná práce, bydlení, přátelství, sousedské vztahy).

Nazaret, kde se Boží Syn vtělil, aby obnovil univerzální bratrství zraněné hříchem, a kde žil chudý s chudými, vede Malé sestry k tomu, aby žily stejným způsobem a spolu s ním hlásaly radostnou zvěst o příchodu Božího Království. (Z Pravidel Malých sester Ježíšových)

Nekatolický biskup žijící v rodině: Ježíš říká: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Tiší neznamená, že člověk verbálně mlčí a že se jen vyhýbá řeči. Pán má na mysli mnohem víc: vnitřní klid a oproštění se od svého já. Když neprosazujeme své názory, ale vnitřně se odevzdáváme Božím záměrům. Tehdy naše ego zmlkne, touhy vyhasínají a jsme v pravdě tiší. Měl by to být cíl každého křesťana, protože jenom tak se dostáváme do hlubší jednoty s Bohem.

Kontemplativní mniška: Tahle otázka mě poněkud zaskočila. Sám Pán Ježíš totiž říká: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ (Mk 16,15) Je posláním každého křesťana vydávat svědectví zejména pravdivostí svého vlastního života s křesťanskými hodnotami právě na tom místě, kde je: nejprve ve své rodině, pak ve svém zaměstnání nebo angažování se v politickém životě. Pokaždé jde o společné dobro člověka, společnosti, kde nesmějí chybět křesťanské principy. Kdo jiný se o to má zasadit než člověk, který přijal křest ve jménu Nejsvětější Trojice? Mluvit o skrytém životě jako o součásti křesťanského ideálu je podle mého názoru „pozůstatkem“ obavy, strachu nebo výsměchu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kterými prošla církev v naší zemi.

Bosá karmelitka: Ano, ale právě jako součást, ne jako celý ideál nebo jako cílový stav. Většina let pozemského života Ježíše Krista zůstává skrytých a během svého veřejného působení „odcházel na opuštěná místa, aby se modlil“ (Lk 5,16). Skrytý a nenápadný byl život Panny Marie. Svatý Pavel měl své tři roky skrytosti v poušti po svém obrácení. Skrytost tedy patří do křesťanského života, byť na sebe může brát různé podoby. Může jít o krátký či delší čas prožitý v ústraní. Může jít o navenek obyčejný, prostý život, který je žitý v hlubokém spojení s Pánem. A může na sebe vzít i zřetelnější podobu, jakou je například náš styl života mnišek bosých karmelitek.

Zasvěcená osoba žijící ve světě: Ježíš žil většinu svého života na zemi ve skrytosti. I po svém veřejném vystoupení si vyhrazuje dobu, chvíle i celou noc, kdy se ve skrytosti, o samotě modlí ke svému nebeskému Otci. Jeho příklad a učení, příklad a učení mnoha světců, například svatého Jana od Kříže a svaté Terezie, jsou vzorem při hledání a uskutečňování podob skrytosti v životě křesťana. Pro každého křesťana platí např. slova evangelia o modlitbě ve skrytosti: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku… a Bůh Ti odplatí.“ (Mt 6,6) Ve skrytosti je možné hledat Boha, který je skrytý. A pak asi podle osobního povolání a stavu může křesťan prožívat svůj život více či méně skrytě. Například sestry v klauzuře jsou skryté natrvalo i navenek. Dále křesťan, který je nemocný a nemůže být činný navenek jako dřív, také žije určitým způsobem skrytě. Člověk převážně činný má možnost zúčastňovat se exercicií, obnov a načerpat síly v ústraní, skrytosti. Různé formy skrytosti odpovídají i různým obdobím života.

Bosá karmelitka: „Bůh se ukryl proto, aby svět bylo vidět, kdyby se ukázal, byl by jenom sám… Láska, kterou není vidět, nezaclání sama sebou,“ říká polský kněz a básník Jan Twardowski. Bůh sám tedy skrytost miluje a jedná skrytě – ve stvoření, ve svém působení ve světě i v srdci člověka. Je neokázalý, neupozorňuje na sebe. Manifestování síly a moci mu není vlastní, působí ve skrytosti. Vtělení a vykoupení, jeho největší zásahy do dějin, se odehrály ve skrytosti a nenápadnosti. Svého milovaného Syna skryje do lůna Panny. Také podstatná část Ježíšova života je zahalena pláštěm skrytosti – jeho narození, dětství, život v Nazaretu… Skrytosti bude vyučovat své posluchače: „Když se modlíš, postíš, dáváš almužnu […] tvůj Otec, který je ve skrytosti, vidí, co je skryté…“ (Mt 6) Skrytost je tedy jednou z příznačných Božích vlastností, velkou životní hodnotou samotného Ježíše. A je-li hodnotou pro Ježíše, je hodnotou a cestou také pro nás.

 

II. Jak vy sami skrytost konkrétně žijete?

Malá sestra Ježíšova: Žijeme zcela obyčejný život jako lidé kolem. Pracujeme v různých prostředích a vybíráme si jednoduchou manuální práci, která nám pomůže dostat se blíž k lidem z nižší sociální vrstvy. Naší evangelizací v tomto prostředí je svědectví našeho života. Nezačínáme jako první mluvit o Bohu, ale využijeme zájem a otázky lidí, abychom se s nimi podělily o to, co je nám drahé. Máme zkušenosti, že lidé se ptají na Boha, na církev… Základem našeho povolání je modlitba. V ní přinášíme Bohu všechny ty, které denně potkáváme. Přátelství a setkání s lidmi jsou součástí našeho života.

Nekatolický biskup žijící v rodině: Snažím se žít. Každý den začínám a končím meditací – mlčením před Bohem. Vnitřní ticho se pak snažím udržovat i v hluku světa. Kráčet ulicemi s Bohem, dýchat s Bohem, být s Bohem. A samozřejmě denně zápasím s devítihlavým drakem, svým egem.

Kontemplativní mniška: Jsem mniška, svůj život jsem plně zasvětila Bohu. Nepůsobím v žádném vnějším apoštolátu. Svatý Benedikt, otec západního mnišství, zdůrazňuje, že „mnich je ten, kdo hledá Boha po celý svůj život“. Já ho hledám očima víry ve světě, který o jeho přítomnosti neví, a snažím se ukazovat dnešním lidem Ježíšův život v čistotě, chudobě a poslušnosti. Objevovat Boží přítomnost v každodenním životě a rozpoznávat otázky, které nám Bůh a lidstvo kladou.

Bosá karmelitka: Jako bosá karmelitka jsem přijala formu života, ve které skrytost více bije do očí. Žijeme v papežské klauzuře, máme omezené kontakty s vnějším světem, nemáme žádný vnější apoštolát. V mém osobním životě ideál skrytosti souvisí například s tichostí, trpělivostí, s bojem proti křiku vlastního ega. Souvisí také se sestupováním do vnitřní skryté „svatyně ticha“, ve které přebývá Pán a z níž čerpám pokoj, sílu a hlubokou radost. Ale souvisí také například s tím, že dovolím Pánu, aby se „skrýval“ mimo zakusitelnou přítomnost, mimo známé a vyšlapané cesty, aby byl vždy jiný a větší, než jsou mé představy o něm a o životě s ním.

Zasvěcená osoba žijící ve světě: Vnitřní modlitba, přátelské setkávání s Bohem, s Ježíšem, který mě miluje, vyžaduje ústraní, skrytost, a to je nutné hledat. Jako dva lidé, snoubenci, kteří se milují, hledají místo, kde spolu mohou důvěrně rozmlouvat. O to se tedy snažím. Kromě toho prožívám období, kdy nemoc omezuje moji vnější činnost, takže je i můj život celkově více skrytý, stejně tak i služba Pánu a lidem.

Bosá karmelitka: Myslím, že ve svém povolání bosé karmelitky jsem na Ježíšově skrytosti dostala velkou účast. Je jednou z charakteristik našeho života, jedním z mých osobních ideálů. Skrytost prožívám na dvou rovinách: vnější, která je vyjádřena odloučením od světa, volbou života v klauzuře, omezením kontaktů… Život je prostý, nenáročný, odehrává se v prostředí mlčení. Také můj mnišský hábit, který mne celou zahaluje, vyjadřuje něco z tajemství skrytosti. A potom je tu rozměr vnitřní, charakterizovaný snahou o vnitřní mlčení a usebranost, touhou poodstoupit od svých vlastních představ, přání a hledat to, co ode mne čeká Pán.

Skrytost je podstatným rysem karmelitánské spirituality, která formuje můj život. Dalo by se to vyjádřit slovy: „Být se Skrytým ve skrytosti.“ Svatý Jan od Kříže začíná svou Duchovní píseň výkřikem duše: „Kam ses ukryl, Milovaný?!“ Dlouze pak verš komentuje, aby přivedl tuto hledající a toužící duši k pochopení, že „ona sama je příbytkem, kde přebývá, a komůrkou a úkrytem, kde se skrývá“, že jeho skrytost není nezájmem, a už vůbec ne nepřítomností. Tajemství skrytosti však nacházíme také v životě dalších karmelitánských světců. Za všechny připomeňme alespoň svatou Terezii z Lisieux a její touhu být pro Ježíše skrytým zrnkem písku, po němž se šlape a kterého si nikdo nevšímá. Anebo svatou Terezii Markétu Redi, kterou okouzlila slova svatého Pavla: „Váš život je s Kristem skrytý v Bohu.“ (Kol 3,3)

 

III. Nemůže snaha o skrytost vést k nedostatku zodpovědnosti a k pasivitě?

Malá sestra Ježíšova: Žít obyčejný a nenápadný život neznamená utíkat od odpovědnosti a všechno pasivně přijímat. Naopak, znamená to mít oči a srdce otevřené a přistupovat k věcem a událostem aktivně. Nemůžeme zůstat lhostejné k nespravedlnosti, zvláště v prostředích, kde se lidé neodváží pozvednout svůj hlas. Naší velikou „zbraní“ je právě modlitba, ale v některých případech i osobní angažovanost.

Za určitých okolností, po zvážení v komunitě a po modlitbě, se Malé sestry neváhají konkrétně angažovat pro ty, kdo jsou utiskováni kvůli své rase, sociálnímu postavení nebo víře, a sdílejí s nimi do důsledků jejich žízeň po spravedlnosti. (Z Pravidel Malých sester Ježíšových)

Nekatolický biskup žijící v rodině: Je to právě naopak. Nebeská vůně nás pozvedává a inspiruje. Když na sebe klademe morální nároky, pěstujeme askezi, když se otevřeme tichu a Boží jednotě, je to ta nejlepší cesta ke správné aktivitě. Nevysvětlujme si skrytost mylně, nejde o nicnedělání, jak by se mohlo zdát, ale o vnitřní nelpění na sobě. Je to odevzdání se Bohu, nesouzení nikoho, spočinutí v prostotě, čímž naše ego nevystrkuje růžky. „Ne, co chci já, ale co chceš ty, Věčný.“ Jen v moudrosti Ducha Svatého se rodí správná rozhodnutí a zodpovědnost.

Kontemplativní mniška: Na první pohled se to tak může zdát. Mnišský způsob života je pro mnohé nepochopitelný, a to i z řad hluboce věřících lidí. Nicméně náš odchod ze světa není útěkem ze strachu. Právě naopak, jsme do něj ještě hlouběji ponořené. Život modlitby rozšiřuje naše srdce, ve kterém objímáme celé lidství, zvláště ty, kteří trpí. Prosíme za ty, kdo jsou ve vězení, za migranty, uprchlíky, pronásledované, za zraněné rodiny, za nemocné, za lidi bez práce, za chudé, za oběti závislostí… Jak vidíte, o údělu lidství se rozhoduje v modlícím se srdci, s pozdviženýma rukama. Když svůj život žiji pravdivě, na pasivitu opravdu není prostor.

Bosá karmelitka: K tomu by vedla pouze tehdy, pokud by byla pochopena nesprávně a nezrale jako únik, a ne jako odpověď na Boží pozvání. Pokud svou snahou o skrytost odpovídám na Boží volání, vede mě to naopak k hlubší vnímavosti k dění kolem sebe. Vede mě to k hlubší přímluvné modlitbě s důvěrou, že Bůh tuto modlitbu slyší a že ji používá k proměně světa. Vede mě to k lepšímu rozlišování, jaký je můj díl odpovědnosti a co můžu a mám v konkrétních situacích dělat. A také tam pak čerpám sílu jít a konat.

Zasvěcená osoba žijící ve světě: Myslím, že pokud je snaha o skrytost vedena evangeliem a jeho požadavky, snahou následovat Krista, pak by neměla vést k pasivitě a nedostatku zodpovědnosti, i když pokušení se asi vyskytnout může. Známe přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, takže křesťan by měl mít zájem o bližního, milovat ho a podle svých možností a povolání mu sloužit.

Bosá karmelitka: Na tuto otázku odpovídají životy mnoha svatých, v nichž lze skrytost odhalovat a obdivovat. Tyto životy jsou velkou školou, neboť vtělují tajemství skrytosti do nejrůznějších povolání a podmínek. Vyberme dva nejznámější: Jako první vzor se jistě nabízí Maria, Ježíšova Matka. Žena naslouchání, vnitřního ticha, žena nenápadného života. Můžeme sledovat, jak žije skrytost ve všech etapách svého života – při zvěstování, Ježíšově narození, při útěku do Egypta, v Nazaretu, během Ježíšova působení, při velikonočních událostech… Naslouchá Bohu, neupozorňuje na sebe, přizpůsobuje se podmínkám, o každé události přemýšlí a rozjímá. Dalším příkladem je svatý Josef žijící po Mariině boku. Také on žije skrytě, nenápadně, neokázale, evangelium nám nezachovalo jediné jeho slovo. A přece, ani jeden z nich nenaplňoval své povolání pasivně či nezodpovědně.

 

IV. V jakém vztahu je křesťanská skrytost a ochota k vydávání svědectví?

Malá sestra Ježíšova: Ježíš přirovnává život křesťana ke kvasu v těstě. Kvas v těstě je „skrytý“, ale má sílu. V našich modlitbách a v našich vztazích s lidmi se dáváme do služby Ježíši, aby nás použil, abychom byly jeho nástrojem. Často se to děje na té obyčejné úrovni: vzájemná pomoc jako soused sousedovi, vztahy přátelství, úcty a solidarity s lidmi.

Náš apoštolát je apoštolátem přátelství. (Charles de Foucauld)

Nekatolický biskup žijící v rodině: Je to jednoduché. Z vnitřní modlitby a ze spirituální praxe odevzdání se Nejvyššímu vzchází hluboká víra a zralost. Pak člověk svědčí svým životem, postoji a slovy, kamkoli půjde. Jak říkal svatý František: „Šiřte Boží zvěst neustále, a když je potřeba, použijte i slova.“

Kontemplativní mniška: Odpověď na tuto otázku jsem hledala s pohledem upřeným na Pannu Marii. Právě v jejím životě tento vztah mezi skrytostí a vydáváním svědectví objevuji. Ona přijímala a chránila Slovo, aby ho vrátila světu, aby se Kristus rodil a rostl v srdcích lidí. Je schodištěm, po němž Bůh sestupuje, aby se setkal s člověkem, a po němž člověk vystupuje, aby se setkal s Bohem. Pojítkem mezi křesťanskou skrytostí a ochotou k vydávání svědectví je osobní autentický život každého jednotlivce.

Bosá karmelitka: Za nejúčinnější považuji svědectví ne tak na rovině slov jako spíše na rovině existence. Svědectví autentického života, ze kterého nějakým způsobem vyzařuje zralé lidství, hluboká radost, pokoj, upřímný zájem o druhého. Ze kterého vyzařuje Bůh. A takováto proměna života se děje právě ve skrytosti.

Zasvěcená osoba žijící ve světě: Zase je tady evangelium, které nás ke svědectví vyzývá. Snaha o skrytost by neměla být samoúčelná, třebaže touha po přebývání o samotě s Kristem může nějaký čas jakoby vzdalovat od lidí. Láska ke Kristu, poslušnost a láska k bližnímu nakonec nutí svědčit druhým. Různým způsobem. Už svým životem svědčí křesťan druhým, ať chce, nebo nechce… Ale ochota by měla být.

Bosá karmelitka: Zcela jistě si neodporují. Křesťanské svědectví vyrůstá z křesťanského života, je jeho plodem a důsledkem. Sám Ježíš nás učí, že má-li zrno přinést užitek, musí být nejprve skryto v zemi a odumřít samo sobě, pak teprve může vyrašit stéblo, klas a dozrát zrno. Nejprve je tedy třeba dobře zakořenit v Bohu – ve skrytosti vlastního srdce a v hlubokém osobním vztahu lásky a naslouchání jemu –, aby pak z této skryté hlubiny mohlo vyrůst autentické svědectví. V té chvíli a na tom místě, jak on sám si bude přát a naše svědectví potřebovat.

Ptali se Edita Mendelová OP a Pavel Vojtěch Kohut OCD.