Editorial 1/2011 – StB a církev

Vážení čtenáři,

první číslo naší revue v tomto roce přináší téma Státní bezpečnost a církev. Je dobré se beze strachu podívat na vlastní minulost, zvláště po tak dramatických událostech, jakými bylo poznamenáno 20. století. Pravdivě si musíme ujasnit a pojmenovat, co se stalo. Naše minulost a její výklad jsou neustále ohrožovány pokušením politické, filozofické či náboženské manipulace. A toto nebezpečí násilného pozměňování vlastní historie nehrozí jen v totalitním systému, jaký jsme zažili i my, ale potýkáme se s ním v různých intenzitách i dnes. Naše číslo Salve se soustředí na jednu stále diskutovanou kapitolu, kterou je téma spolupráce některých katolických kněží s tajnými službami komunistických režimů.
Vracíme se tedy do doby komunistické totality, od jejíhož konce nás dělí už celá jedna generace. Generace, která vyrostla ve svobodě, nemá vlastní zkušenost a nemůže se odvolávat na svou paměť, takže je odkázána na dokumenty, na písemné materiály. Přiznám se ale, že nejen tyto řádky píši i s určitou obavou. Porozumí současný mladý čtenář osudům těch, jejichž jména se mihnou v příspěvcích jednotlivých autorů? Téměř čtyřicet let jsem sám žil v totalitě. S mnohými z těch, jejichž jména se dostala do materiálů StB, jsem se setkal. Znám jejich osud z mnohem větší šíře a někdy i z osobního vyprávění.
Nacházíme se v podobné situaci jako Německo v 60. letech minulého století, kdy se nová poválečná generace oprávněně ptala svých otců a dědů, jak to bylo v době hnědé totality, co jsi dělal a proč ses nevzepřel? Doba, o které je řeč v našich příspěvcích, je velice zúženým výsekem dějin a života těch, o nichž dochované zbytky spisů Státní bezpečnosti vypovídají. Selhali pouze oni takzvaní spolupracovníci StB? Jsou právě oni těmi největšími viníky? Mnozí dostali dobrodružně přitažlivý titul „agent“. Přiznám se, že jsem se vždy domníval, že agent je vyškolený pracovník zpravodajské služby, který vykonává své povolání z přesvědčení, se skálopevnou věrností, ale je také i dobře finančně zabezpečen. Naši protagonisté obdaření titulem agent mají se skutečnými agenty společné jen to krycí jméno. Jinak musíme konstatovat, že to byli lidé dohnaní ke spolupráci se Státní bezpečností, která je občas odměnila jakousi prémií, za kterou by nepracoval ani poslední nádeník. Musíme se ale opravdu ptát: Proč? Kdo onu dobu totality, která ve své první stalinské fázi byla skutečnou krutovládou, neprožil, pak se skutečně nestačí divit. Mezi zmíněnými „agenty“ najdeme bývalé vězně koncentračních táborů, dokonce příslušníky zahraniční armády. Materiály, z nichž čerpáme zprávy o jejich spolupráci, ale atmosféru doby zcela jistě plně nevystihují. Věznění, zastrašování, kompromitování, výhrůžky i s revolverem v ruce, postih přátel i nejbližší rodiny (rodičů, sourozenců a jejich rodin), o tom tyto materiály nemluví! Bez svědectví a výpovědí orální historie, která vyrůstá z vlastní zkušenosti a paměti, si nikdy nevytvoříme objektivní obraz. Neznám zcela přesné seznamy uvězněných kněží, ale vím, že vedle vězení, kterými prošla převážná část kněží v 50. letech, existovaly tzv. PTP (Pomocné technické prapory), kde prožili téměř čtyři léta všichni mladí kandidáti kněžství spolu s mladými kněžími. Osudem těchto lidí byl život v totální nejistotě a s očekáváním deportace na Sibiř. Můžeme si klást otázku, zda byly tyto obavy podložené, ale jistě vytvářely tlak na psychiku těchto „zajatců“. Je hlubokým nepochopením kněžského povolání, pokud chápeme ztrátu státního souhlasu k vykonávání kněžské služby jako pouhou ztrátu oblíbeného zaměstnání. Ve skutečnosti tato ztráta znamenala stát se vyděděncem bez střechy nad hlavou. Nástup do pracovních podmínek s cejchem zločince a kriminálníka byl velmi obtížný. Vím, že mnohý z čtenářů získá při čtení těchto řádků dojem, že až příliš omlouvám ty, kteří nedokázali být pevní. Musím přiznat, že v mém nitru je spíše bolest a lítost nad selháním. A právě proto neodsuzuji! Ze studií v tomto Salve jasně vyplývá, že Státní bezpečnost za sebou řádně zametla. Materiály, které jsou k dispozici, jsou pouhá torza, která vůbec nedovolí změřit míru kolaborace a viny konkrétního jednotlivce, a církev sama nemá žádný právní nárok s nimi pracovat. Chladnou profesionalitu a sílu ohromného aparátu, který sledoval často zcela bezmocné a bezbranné jednotlivce, můžeme nahlédnout i skrze slídivé fotografie pocházející z archivu StB, které nám laskavě pro toto číslo Salve poskytl Ústav pro studium totalitních režimů. Hlavní viníci nebyli ti, kteří z různých důvodů takzvaně spolupracovali, nýbrž ti, kteří byli za systém, který potlačoval každý svobodný projev života včetně života církve, zodpovědní.
Konkrétní otázky, jak hodnotí otázku spolupráce některých katolických kněží s komunistickou Státní bezpečností a jak by se s touto problematikou dnes mělo zacházet, jsme položili několika biskupů ze zemí bývalého východního bloku. Oslovili jsme biskupa Joachima Wankeho z německého Erfurtu, arcibiskupa Henryka Muszyńského z polského Hnězdna, biskupa Rudolfa Baláže ze slovenské Banské Bystrice, arciopata a biskupa Asztrika Várszegiho OSB z maďarské Pannonhalmy a kardinála Miloslava Vlka z České republiky. Můžete sami posoudit, jak významní představitelé jednotlivých místních církví k této problematice přistupují. Další naši autoři (Gregor Buß, Pavol Jakubčin, Jozef Pavol a Jiří Plachý) se zabývají otázkou kolaborace a spolupráce v rámci akademických studií, které mají zdokumentovat nastíněný problém. Na tomto programu se z velké části podílí Katolická teologická fakulta Karlovy univerzity ve spolupráci i s ostatními institucemi, které se zabývají podobnou tematikou. Přiblížení jejich práce v revue Salve má být i odpovědí na otázku, zda se církev a český episkopát těmito otázkami vážně zabývá, neboť občas slyšíme námitku, že se církev touto problematikou nezabývala a že ji vůbec nezajímá. Gregor Buß nabízí podnětnou typologii motivací, které vedly ke spolupráci s StB. Pavol Jakubčin si všímá nešťastné organizace Mírového hnutí, pozdějšího Pacem in terris, které bylo převodní pákou komunistické strany pro ovládání duchovních a prostředkem manipulace církve jak uvnitř státu, tak i v zahraniční politice. Podstatu této organizace z českého episkopátu nejlépe pochopil arcibiskup Mons. Karel Otčenášek, který členství v Pacem in terris považoval za největší nebezpečí pro církev. Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd připomněl klíčové momenty církevního života na sklonku totality, po slavné pouti na Velehrad v roce 1985. Tomáš Petráček a Jan Stříbrný zarámovali celý sledovaný fenomén do širších historických souvislostí a připomněli tak skutečný postoj církve a kléru, které byly komunistickým režimem chápány jako protistátní, jako třídní nepřítel určený k likvidaci.
Myslím, že tak, jako se redakce věnovala bolestné stránce spolupráce některých členů církve s StB, by bylo spravedlivé, abychom se o to více věnovali i těm, kteří se nesehnuli a dokázali, že církev byla vždy duchovní oporou a útočištěm před totalitní mocí. Proto mohl kardinál Tomášek na konci této strastiplné etapy našich dějin zvolat v katedrále sv. Víta 25. 11. 1989: „Církev je na straně národa!“ A nezapomínejme také, že církev a ostatní svobodní lidé jsou i dnes v několika zemích světa vystaveni tlaku moci totalitních systémů. Z dějin je nutné se poučit. Naše úvahy v tomto Salve tedy nejsou zaměřeny v žádném případě jen do minulosti. Nejde nám o souzení jednotlivců. Jde nám o pochopení a odkrytí mechanismů, jak funguje systém kontroly a ovlivňování svobodné církve za totalitního režimu. Chceme tomu porozumět i proto, abychom byli lépe připraveni pro budoucí pokušení populistických příslibů a totalitních tendencí.

+ Dominik Duka OP