Lohar, Fritze: Täter mit gutem Gewissen. Über menschliches Versagen im diktatorischen Sozialismus
Köln, Böhlau 1998
V německy mluvících zemích existuje řada historiografických knih o NDR. Historická pojednání lze již v současné době nalézt k nejrozličnějším oblastem v politice, společnosti, ekonomice i kultuře. Co však mnohdy ještě schází, jsou etické reflexe o minulosti NDR. Tím nejsou myšleny morální apely k otevřenému a kritickému vyrovnávání s východoněmeckou minulostí, jaké se často objevují v politických projevech. Spíše jde o to, vypořádat se systematicky a od základu s otázkou, jak lze to, co se odehrávalo v NDR, hodnotit morálně.
Monografie Lothara Fritze představuje v tomto ohledu jednu z nemnoha výjimek. Autor se v této knize pokouší neustrnout u historického výkladu, nýbrž udělat ještě krok dál směrem k etické diskuzi. Soustřeďuje se přitom především na jednu skupinu pachatelů, jejichž chování nelze tak snadno morálně posoudit: na „pachatele s dobrým svědomím“.
Za „pachatele s dobrým svědomím“ označuje Fritze ty pachatele, kteří se sice provinili, ale sami si žádné viny nejsou vědomi – mají tedy čisté svědomí. Tito pachatelé své chování často dokonce ještě ospravedlňují tím, že se přece zasazovali za dobro, a nedokážou tedy přijmout, že se jim něco morálně vytýká. Fritze se domnívá, že bez tohoto typu pachatelů nelze vysvětlit, jak se po tak dlouhou dobu mohla udržet při životě diktatura určitého názoru na svět, jakou byla například NDR.
Nebyla to pouze státní indoktrinace a manipulace – tak zní Fritzova teze –, co tyto pachatele zaslepovalo. Tuto indoktrinaci a manipulaci často doprovázel sebeklam, slabá vůle a bezmyšlenkovitost na straně pachatelů. Tomu, kdo se chce o těchto jevech, které často tvoří neviditelný základ diktátorských režimů, dozvědět více, je třeba Fritzovu knihu doporučit.
Gregor Buß
Bernd Schäfer: Staat und katholische Kirche in der DDR
Köln, Böhlau 19992
Kniha Bernda Schäfera je standardní prací k dějinám katolické církve v NDR. Schäfer na zhruba 500 stranách líčí vývoj katolické církve v socialistické východní části Německa od konce druhé světové války až po pád Berlínské zdi. Řetězec událostí přitom nejen chronologicky seřazuje, nýbrž také systematicky uspořádává a zasazuje do širšího politického kontextu. Díky tomu se mu daří poskytovat hluboký vhled do vztahu státu a katolické církve v NDR.
Obzvláště se zaměřuje na církevní politiku Sjednocené socialistické strany Německa (SED) a její vliv na život katolických křesťanů v NDR. Schäfer objasňuje, jak se církev pokoušela obstát za těchto obtížných podmínek a jakými strategiemi se ve vztahu k SED řídila. V této souvislosti se dostává ke slovu také téma důležité role Vatikánu.
Schäferova kniha však rozhodně není pouhá apologia ecclesiae. Má se na pozoru, aby nelíčila církev pouze jako oběť socialistického systému. Její autor si je vzhledem k tomu, že byl v 90. letech členem pracovní skupiny východoněmeckých biskupů pro objasnění případů spolupráce se Stasi v rámci katolické církve, vědom toho, jak se kněží a jiní představitelé církve zapletli se socialistickým režimem. Znalost tohoto pozadí se v jeho knize projevuje a podstatně přispívá k diferencovanějšímu výkladu.
Největší přednost Schäferova díla však zřejmě spočívá v tom, že zpřístupňuje, uspořádává a vyhodnocuje obdivuhodné množství historických pramenů. Autor důkladně rešeršoval jak ve státních, tak v církevních archivech. Obzvláště zevrubně – a s nezbytným kritickým odstupem – se věnuje dokumentům z fondů někdejšího Ministerstva státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit). Kdo chce tedy studovat dějiny katolické církve v NDR, bez Schäferova výkladu se neobejde.
Gregor Buß
Jozef Haľko: Arcibiskupov zápas. Životná cesta Mons. RNDr. Júliusa Gábriša
Trnava, Spolok svätého Vojtecha 2008
Autor biografie sa pokúša predstaviť trnavského biskupa Júliusa Gábriša vo viacerých rozmeroch: preniknúť do jeho intelektuálneho a duchovného sveta, skúmať hlbšie motivácie jeho konania, identifikovať aký vplyv mali na biskupa politicko-kultúrne procesy doby a vyskúmať základné smery vývoja jeho postojov voči ateizačnému režimu i zlomy v nich.
Okrem priblíženia rodného prostredia, mladosti, študentských rokov, či prvých rokov v pastorácii, je pochopiteľne najväčší priestor venovaný pôsobeniu Gábriša v pozícii biskupa Trnavskej apoštolskej administratúry. Jeho nominácia na biskupa sa zrodila po rokovaniach medzi zástupcami Svätej stolice a československej vlády, pričom vysvätený bol (spolu s Jozefom Ferancom a Jánom Pásztorom) v marci 1973 v Nitre diplomatom Svätej stolice arcibiskupom Agostinom Casarolim.
Z Gábrišovho predchádzajúceho pôsobenia i prvých prejavov po biskupskej vysviacke sa zdalo, že bude poslušným nástrojom v rukách štátnej moci, avšak jeho nasledujúca aktivita znamenala pre komunistických funkcionárov vo viacerých smeroch nepríjemné prekvapenie. Gábriš, podľa poznatkov Štátnej bezpečnosti, už pol roka po vysvätení až priveľmi aktivizoval náboženský život v diecéze a vyhradzoval si dokonca väčšiu voľnosť pri vykonávaní birmoviek, či prijímaní nových bohoslovcov. Taktiež stále častejšie kritizoval nátlak, ktorý štátna správa vykonávala na rodičov, ktorých deti chodili v škole na náboženstvo. Veľký rozruch spôsobil svojim príhovorom na biskupskej synode o katechetizácii v Ríme na jeseň 1977, v ktorom otvorene referoval o obmedzovaní vyučovania náboženstva v Československu.
Hoci na jednej strane ŠtB o Gábrišovi hlásila, že ZKD PiT pri každej príležitosti kritizuje a „považuje ho za proticirkevnú organizáciu“ pričom pôsobí na kňazov, „aby sa od činnosti v PiT dištancovali“, na strane druhej sa sám Gábriš vyjadroval niekedy veľmi protirečivým spôsobom. Napríklad v polovici roku 1982, už po zverejnení pápežského dekrétu Quidam episcopi, sa Gábriš na viacerých stretnutiach s predstaviteľmi štátnej správy vyjadroval v zmysle, že proti ZKD PiT nič nemá a nikdy ho ani nezakazoval, „pápežov zákaz síce bral na vedomie, ale nič nepodnikal“. Z viacerých jeho vyjadrení tak možno získať dojem, že biskup Gábriš sa niekedy snažil pôsobiť veľmi kompromisne, pričom ako biskup chcel zostať prijateľný pre všetky strany.
Biskup Július Gábriš zomrel v novembri 1987, pričom počas pohrebnej omše bola zverejnená aj jeho arcibiskupská hodnosť. Otázkou, ktorú bude možné zodpovedať až po sprístupnení príslušných fondov Vatikánskeho štátneho archívu zostáva, či mu bola hodnosť arcibiskupa udelená ešte počas života. Publikácia je zaujímavá najmä pútavým načrtnutím komplikovanej osobnosti arcibiskupa Júliusa Gábriša ako aj zložitej doby, v ktorej prežil väčšinu svojho života.
Pavol Jakubčin