Kateřina se narodila v toskánském městě Sieně kolem roku 1347 do početné rodiny sienského barvíře Jakuba Benincasy a jeho ženy Lapy. Děvče rostlo a sílilo a postupně se zapojovalo do prací v domácnosti.
Přihodilo se asi v šestém roce jejího života, že jednou, když se vracela domů, spatřila nad kostelem bratří kazatelů jakousi překrásně vyzdobenou komnatu a v ní na císařském trůně seděl Spasitel světa, Pán Ježíš Kristus. Byl oděn v biskupské roucho a na hlavě měl tiáru, tedy panovnickou a kněžskou mitru. Byli s ním apoštolové Petr, Pavel a evangelista Jan. Když to Kateřina spatřila, zastavila své kroky a s vroucím úžasem hleděla na Spasitele zrakem obojího člověka. A on, který se takto podivuhodně zjevil, aby přitáhl její lásku k sobě, upřel na ni oči své velebnosti, láskyplně se usmál, vztáhl pravici a požehnal jí znamením svatého kříže, tak jak žehnají kněží. Milost toho daru byla tak veliká, že Kateřina záhy upadla do extáze a byla přetvořena v toho, na koho s láskou hleděla. Zapomněla na to, že se nachází uprostřed rušné cesty, zapomněla i na sebe samu, když tam klečela s očima a hlavou obrácenými k nebi. A tak by jistě setrvala bez hnutí, dokud by zjevení nezmizelo. (Legenda maior, 860F–861A)
Od té chvíle ještě rychleji zrála ve ctnostech, a aniž by cokoli sama četla nebo se učila, bylo jí působením Ducha Svatého vlito poznání o pravé zbožnosti. Toužila po poustevnickém a asketickém životě, ve kterém by se mohla cele věnovat Bohu. Rodina však měla s Kateřinou jiné plány. Rodiče ji usilovali co nejlépe provdat. Nutili ji, aby pečovala o svůj zevnějšek, a naopak sledovali s nedůvěrou její asketické chování, které jí bralo její mladistvý půvab. Kateřina se svěřila svému zpovědníkovi s tím, že sama tajně slíbila Kristu věčné panenství. Zpovědník jí poradil, aby dala najevo své pevné přesvědčení nevdávat se. Kateřina si tedy ostříhala hlavu a tím přestala být pro světské nápadníky přitažlivou. Vysloužila si však ještě většího odsouzení od své rodiny a stala se nejubožejší přisluhovačkou v rodném domě. To vše ale nesla trpělivě a radostně. Když jí nebylo doma dopřáno ticha a soukromí pro modlitbu, učila se odcházet do tzv. „vnitřní“ cely, kterou si budovala ve svém srdci a v níž se setkávala s Bohem i uprostřed světského ruchu a každodenní práce.
Její velkou touhou bylo účastnit se života bratří dominikánů, jejichž klášter se tyčil přímo nad jejím domem a k nimž se v jejich modlitbách často přidávala. Samozřejmě ale nebylo možné, aby mladá dívka vstoupila do mužského konventu. Otevírala se však pro ni cesta do společenství laických sester, členek dominikánského třetího řádu. Chtěla se s nimi podílet na dominikánském díle pravidelnou účastí na mších a modlitbách v souladu s řádem a na skutcích milosrdenství. Usilovala o přijetí mezi ně, což se také stalo.
Kateřina oblékla bíločerný hábit na znamení čistoty a pokory, neboť bílá odpovídá čistotě a černá pravé pokoře. A nebylo však (dle mého názoru) řeholní roucho, které by se pro Kateřinu hodilo více, které by více odpovídalo jejímu vnitřnímu založení. Ona totiž všemi silami umrtvovala své tělo a takto zvnějšku ničila život starého člověka a jeho smrtonosnou pýchu. To značí černá barva. Zároveň s tím dychtila po panenské nevinnosti nejen těla, ale i duše. Snažila se ze všech sil přiblížit k věčnému Ženichovi, který je pravé světlo, a být rovněž rozjasněna, což zase bílá nejlépe značí. Kdyby její hábit byl buď jen černý, nebo jen bílý, znamenal by pouze jeden z těch dvou významů. Kdybys pak vzal šedý nebo popelavý, naznačil bys sice umrtvování těla, ale nikoliv již rozjasněnou mysl a čistotu. (Legenda maior, 871C–871D)
Kateřině byla po vstupu mezi dominikánské sestry vyhrazena v domě jejího otce malá komůrka, ve které pobývala a spala na holé zemi. Tam se také věnovala svým přísným kajícím praktikám. Držela velmi přísný půst, nejprve od masa, vína a různých pokrmů, později zůstala jen o malém množství chleba, salátu a vody. V komůrce v otcovském domě také trýznila své tělo dlouhým bděním a bičováním, setrvávala ve vytrvalých modlitbách. Zde také přijímala návštěvy svého zpovědníka a svých spolusester, z nichž některé jí v době její tělesné slabosti nebo nemoci bývaly nablízku. Stále četněji však ke Kateřině přicházeli také lidé z města a okolí, kteří s ní toužili promluvit a načerpat duchovní posilu či přijmout radu pro svůj život. Slyšeli totiž o její velké zbožnosti a o jejích častých prožitcích Boží blízkosti, o výjimečných setkáních s Kristem.
Stěží by se našli dva lidé, kteří by spolu tak často rozmlouvali, jak neustále hovořila tato svatá panna se svým Ženichem a Spasitelem všech, Pánem Ježíšem Kristem. Ať se totiž modlila či rozjímala, ať četla, bděla či spala, při tom všem se těšila jeho viděním. I tehdy, hovořila-li s jinými lidmi, mívala toto svaté vidění a pak ve své mysli rozmlouvala s Pánem, zatímco tělesným jazykem mluvila s lidmi. Toto však nikdy nemohlo trvat dlouho, protože její duše byla tak silně přitahována ke svému Ženichovi, že za malou chvíli opouštěla tělesné smysly a upadala do extáze. Odtud pocházely všechny zázraky, které pak následovaly: ať už se jednalo o nevšední zdrženlivost, o podivuhodnou nauku či o viditelné zázraky, které za jejího života ukázal všemohoucí Bůh před našimi zraky. (Legenda maior, 874D–874E)
Ne vždycky však byla Kateřinina zbožnost přijímána s pochopením a souhlasem. I mezi dominikánskými bratry se našli ti, kteří s nelibostí nesli její zvláštní chování v kostele. Často se totiž stávalo, že Kateřina upadala do lítostivého pláče a narušovala tak průběh bohoslužeb, nebo se ve svém extatickém stavu zdržela uvnitř chrámu a oni kvůli ní nemohli kostel zamknout. Velké kritiky své osobité zbožnosti však Kateřina nalezla zejména mezi bratry jiných řádů, zejména františkánů. Jeden z nejvěhlasnějších z nich, kazatel Lazzarino z Pisy, přišel jednoho dne ke Kateřině, aby ji usvědčil z hlásání bludů. Odešel však od ní obrácen jako pokorný kajícník a její velký sympatizant. Kateřině se podařilo podobně obrátit a na svou stranu získat i mnohé další z těch, kteří na ni původně pohlíželi s nedůvěrou, včetně některých svých spolusester dominikánek. Některé z nich totiž zpočátku s nelibostí nesly její netypické chování a pozornost budící akty křesťanské lásky. Kateřina totiž nasazovala své síly do služby nemocným, a to nemírně, bez ohledu na společenské zvyklosti. Často se vracela ze špitálů domů až za tmy nebo přímo přespávala v nemocnici a ohrožovala tak svou pověst. Neštítila se ve své touze posloužit skrze tělo nemocného samotnému Kristu ani nejodpudivějších nemocných, a spíše s láskou dávala právě nemocným a potřebným všechnu svoji sílu a péči, a to až do úplného vyčerpání. Tajně rozdávala chudým z majetku svého otce. Bůh pak mnohé její skutky milosrdenství završil tím, že způsobil zázrak na tom kterém chudákovi či nemocném.
Kateřina působila svým milosrdenstvím a smířlivou povahou i v nejbohatších rodinách města Sieny a jiných. Jejím osobním nasazením se dařilo usmířit mezi sebou některé rody, které spolu dlouhodobě zápasily o moc v kraji. Svým slovem a láskou obrátila a přivedla k lítosti nad hříchy dlouhodobě nenapravitelné hříšníky z řad aristokracie, což společnost považovala rovněž za zázrak.
Kolem barvířovy dcery Kateřiny se velmi rychle rozrůstala skupina jejích sympatizantů, laiků i církevních představitelů z různých vrstev. Členové této skupiny, Kateřinini blízcí přátelé a spolupracovníci, ctili sienskou kajícnici jako svou duchovní matku („mamma“). Byla jim totiž inspirací nejen pro svou velkou zbožnost, ale také – a to zejména – pro svou „pozoruhodnou nauku“, kterou obdržela přímo od Krista:
Tato svatá panna vypravovala svým zpovědníkům, mezi nimiž jsem byl nezaslouženě i já, co se stalo na počátku Božích zjevení, tedy když se jí sám Pán Ježíš Kristus začal zjevovat. Jednou, když se modlila, se jí zjevil Kristus a řekl jí: „Víš, dcero, kdo jsi Ty a kdo jsem já? Zvíš-li tyto dvě věci, budeš blažená. Ty jsi totiž ta, která nejsi; já však jsem ten, který jsem. Budeš-li uchovávat toto poznání ve své duši, nepřítel Tě nikdy nebude moci oklamat a Ty unikneš všem jeho nástrahám. Nikdy ani nesvolíš k tomu, co by bylo proti mému přikázání, a získáš všechnu milost, všechnu pravdu a všechnu jasnost bez potíží.“
Ó jak nečetná a zároveň ohromná slova! Ó jak stručná a zároveň nekonečná nauka! Ó jak nesmírná moudrost, vykládaná kratičkými slabikami! Kdo mi pomůže, abych tě mohl pochopit? Kdo mi přiblíží tvé přísliby? Kdo mi dopomůže, abych nahlédl tvou závratnou hloubku? (Legenda maior, 876B–876C)
Kristus však Kateřinu nenavštěvoval pouze proto, aby jí povzbudil v jejím výjimečném zbožném životě, aby ji posílil v jejím boji s útočícími démony či aby jí dal duchovní naučení a tajemné pochopení Božího úradku. Kristus kladl na Kateřinu také úkoly, které měla ve světě vykonat. Okamžikem, při kterém ji vyzval, aby vyšla ze své domácí cely a stala se vykonavatelkou jeho vůle ve veřejném dění, byl mystický sňatek. Stalo se tak v čase masopustu:
Svatá panna se uchýlila do ústraní své cely a neustálými modlitbami a posty se obracela k tváři svého Ženicha a žádala, aby jí pomohl rozmnožit víru a dosáhnout dokonalosti ve víře, která by nemohla být žádnou silou otřesena ani poražena. Pán jí na to řekl: „Protože jsi pro mě odvrhla od sebe všechny marnosti, prchla jsi před všemi tělesnými požitky a upřela jsi všechnu lásku svého srdce jen ke mně, ustanovil jsem já, že v čase, kdy se všichni lidé z Tvého domu veselí s ostatními a slaví světské svátky, já chci s Tebou slavit slavnost zasnoubení Tvé duše. A tak, jak jsem slíbil, chci se s Tebou zasnoubit ve víře.“ […]
I uchopila Bohorodička Kateřininu pravou ruku, její prsty natáhla ke svému Synu a žádala jej, aby se s ní zasnoubil ve víře. Jednorozený Syn Boží k tomu velkoryse svolil a vzal zlatý prsten, zdobený čtyřmi perlami po obvodu a krásným diamantem vsazeným nahoře. Svou přesvatou pravicí jej natáhl na prsteníček její pravice a řekl: „Hle, zasnubuji Tě sobě, Tvému Stvořiteli a Spasiteli ve víře, což až do dne, kdy budeš slavit svou věčnou svatbu se mnou v nebesích, zůstane bez porušení. Čiň tedy, dcero, statečně a bez jakéhokoli zaváhání, vše to, co Ti bude mojí prozřetelností poručeno k vykonání. Jsi již totiž vyzbrojena silou víry a všechny své protivníky snadno přemůžeš.“ Po těchto slovech její vize zmizela, prsten však zůstal na jejím prstě. Nebyl však viditelný nikomu jinému než Kateřině. […]
Tak byla tato panna oproti běžným zvyklostem ostatních žen poslána na veřejnost, kde měla pečovat o čest Boží a o spásu mnoha duší. Tímto znamením se jí dostalo potvrzení oné milosti, aby statečněji a směleji vykonávala to, co jí bylo od Boha svěřeno. (Legenda maior, 881F–882C)
Takto vyzbrojena, vrhla se Kateřina plně do politických jednání ve prospěch obrody společnosti, po níž nesmírně toužila. V doprovodu svých blízkých dominikánů a některých terciářek se vydávala na dlouhé cesty, které ji vedly po území Toskány a severní Itálie až do francouzského Avignonu a zpátky až do Říma. Stanula před samotným papežem Řehořem XI., aby s ním promlouvala o špatné situaci avignonského papežství. Na audienci přišla jako obvykle v doprovodu Rajmunda:
Býval jsem někdy tlumočníkem mezi již zesnulým papežem Řehořem XI. a touto svatou pannou, neboť ona nerozuměla latinskému jazyku a nejvyšší papež zase nevládl jazykem italským. Jednou, když jsem opět překládal při jejich setkání, si svatá panna povzdychla, že v římské kurii, ve které by měl být ráj nebeských ctností, cítila jen zápach pekelných neřestí. To když papež uslyšel, ptal se mě, jak dlouho vlastně Kateřina u kurie pobývá. Když se dozvěděl, že je to teprve několik málo dní, co přišla ke dvoru, odpověděl: „Jak jsi mohla v tak krátkém čase prozkoumat mravy římské kurie?“ Nato ona proměnila své vzezření, ze sklíčenosti a schýlené polohy přešla do jakési majestátnosti, jak jsem sám pozoroval. Vztyčila se a vyřkla rozhodně tato slova: „Ke cti všemohoucího Boha si troufám říci, že jsem více cítila zápach hříchů, které jsou páchány v římské kurii, když jsem pobývala v mém rodném městě, než je patrně cítí ti, kteří je páchali a denně páchají.“ (Legenda maior, 891D–891E)
Kateřina nezůstala jen u kritiky mravů. Byla schopna nahlížet vývoj událostí a předpověděla některé další těžkosti, například papežské schizma. Když pak nastalo, jednala v Římě s Řehořovým nástupcem Urbanem VI. a jeho kardinály přesvědčovala o nutnosti reformy církve. Své výzvy zasílala k mnoha světským i církevním představitelům také prostřednictvím četných listů, které diktovala svým písařům. Tito písaři pak byli rovněž zapisovatelé Kateřinina nejdůležitějšího textu a zároveň nejpodivuhodnějšího díla, její Knihy:
Když byl uzavřen mír (s Florencií), vrátila se domů a věnovala se svědomitě knize, kterou diktovala ve své mateřštině působením Ducha Svatého. Žádala totiž své písaře, aby byli vždy pozorní a sledovali vše, co ona říká, když je vytržena ze smyslů tělesných, a aby to vše pečlivě zapisovali. Písaři tak činili a sepsali knihu plnou velkých a velmi užitečných myšlenek, které jí byly zjeveny od Pána a které ona hlasitě diktovala v lidovém jazyce. Při tomto diktátu bylo zvláště podivuhodné, že Kateřina to vše pronášela pouze ve stavu vytržení, kdy byly její smysly zbaveny jakékoli své moci. Tehdy ani její oči neviděly, ani její uši neslyšely, nos necítil vůni a ústa chuť, ani hmat se nemohl po ničem natáhnout po tu dobu, po kterou byla ona ve vytržení. Nicméně z vůle Pána svatá panna právě v této extázi nadiktovala celou svou knihu, což nám dává pochopit, že tato kniha nevzešla z nějakého přirozeného pohnutí, ale že pochází pouze z vlití Ducha Svatého. (Legenda maior, 936F–937B )
Kateřinin duchovní odkaz, zanesený do textu Knihy (tj. Dialogu), i všechny výše zmíněné aktivity spadají do posledních let Kateřinina života, jež byla pro mladou dívku ze Sieny skutečně vyčerpávající. Své poslední měsíce strávila Kateřina v Římě, aby podporovala stranu římského papeže Urbana VI. v čase schizmatu. Měla kolem sebe své zpovědníky a průvodce na cestách, blízké sestry terciářky a další věrné. Právě v jejich společnosti sváděla předsmrtné boje s pekelnými pokušiteli, kteří nepřestávali trápit její duši v zemdleném těle. Kateřina prosila Boha, aby její trápení přijal jako oběť za hříchy světa:
Pane, nemůže-li být jinak, než že se stane tato spravedlnost, prosím Tě, nepohrdej prosbami své služebnice, ale jakýkoli trest má padnout na tento lid, ať padne na mé tělo. Ráda totiž vypiji tento kalich utrpení a smrti pro čest Tvého jména a pro Tvou svatou církev. Toho jsem si vždy přála a Tvá pravda mi to dosvědčí od chvíle, kdy jsem z Tvé vůle přijala celým svým srdcem a celou svou myslí Tvoji lásku. (Legenda maior, 940D)
Obklopena svými věrnými opustila Kateřina tento svět na jaře roku 1380. Její tělo bylo vystaveno po tři dny a velké množství lidu se shromáždilo ze všech stran, aby ji mohlo naposledy spatřit a vyjádřit jí svou úctu. A podobně jako Bůh činil zázraky skrze ni za jejího života, tak se děly i v čase její smrti. Na to Rajmund reaguje a zároveň uzavírá své dílo těmito slovy:
Z toho všeho vyplývá, že tato svatá panna a mučednice má být církví bojující zapsána do seznamu svatých, což ať milostivě potvrdí mně a jejím ostatním synům a dcerám věčná Dobrota, jež jedna v Trojici a trojí v jednotě žije a vládne na věky věků. Amen. (Legenda maior, 959A)
Text Legendy maior zkrátila a upravila Kateřina Čadková.
Bl. Rajmund z Capuy OP (1330–1399) se narodil ve městě Capua poblíž Neapole v šlechtické rodině delle Vigne. Studoval práva v Bologni, kde ve dvaceti letech vstoupil do dominikánského řádu. Působil v Montepulcianu, Římě, Florencii. Roku 1374 se setkal se sv. Kateřinou Sienskou, stal se jejím duchovním vůdcem a zpovědníkem. Roku 1380 se stal představeným řádu a přispěl k reformě dominikánských klášterů v Itálii, na německém území a v Čechách. Roku 1395 dokončil životopis Kateřiny ze Sieny. Byl blahoslaven papežem Lvem XIII. roku 1899.