Postní cyklus Patrika Hábla v kostele Nejsv. Salvátora
aneb monumentální obhajoba obrazu
Koncept malířské intervence Patrika Hábla pro letošní Popelec umělců a celou postní dobu v pražském akademickém kostele Nejsv. Salvátora u Karlova mostu byl radikální. Všechny obrazy barokních oltářů nahradila zcela současná malba. Křesťanská ikonografie se jakoby mávnutím proutku vytratila, nebeské vysílání přeladilo na jiný program. Do historického interiéru vstoupila v monumentálních plochách současnost, a přesto si toho někdo, kdo nahlédl přes vstupní mříž, na první pohled ani nemusel všimnout. Tak dokonale se totiž Háblova malba propojila s barokním prostředím. Zdejší intervence navázala také na starobylou tradici zahalování uměleckých děl v postní době a dynamické vyměňování obrazů podle různých liturgických dob či svátků. Setkání s jinakostí a překvapení z nových souvislostí proto byly v postní době v prostoru chrámu zcela namístě.
Obrazy, monotypy kombinované techniky, Patrika Hábla na barokních oltářích zrušily adekvátně k postní době veškerou narativitu a podtrhly tichou vážnost této liturgické doby. Tam, kde dříve barokní architektura rámovala výjev Proměnění Páně, Vidění sv. Ignáce u La Storty či smrt sv. Františka Xaverského na čínském ostrově Šang-čchuan, nastavila návštěvníkům svůj strukturovaný povrch abstraktní díla, která ho vtáhla do sebe a zvala ke ztišení a meditaci. Celý postní soubor tak představoval i určitou sérii rozdílných zrcadel. Kazatel by si možná pohrával s obrazem zpovědního zrcadla. Ne nadarmo sám Hábl o svých obrazech rád mluví s cílkovským akcentem jako o krajinách vnitřních a vnějších.
Háblovi se podařilo docílit i veliké rozmanitosti, a to přes veškerou kontextuálnost, kdy struktury obrazu mnohdy skoro plynule přecházely v umělé mramorování či fládrování oltářních architektur, kdy zlatá, černá a ostatní barvy navázaly na převažující charakter chrámové výzdoby. Nejdrásavější tóny vnesl Hábl do obrazů u vstupu. První obraz byl téměř černý s jemným prosvítajícím rudým stínem. Ne náhodou stál naproti veliký kříž s Ukřižovaným. Další velice syrový obraz jako by zachycoval jemnou krajinu, kterou však drtil asi největší destruktivní zásah celého souboru: z hořejšího konce zlatého rámu vytékala hustá černá barva a hrozila brzy pohltit celý vnitřní prostor. Na druhé straně se monotypy proměňovaly skoro v tušovou meditativní krajinomalbu Dálného východu.
V centru kostela Patrik Hábl barvy a struktury zjemnil a zniternil, vnější drama se tu jako by stávalo dramatem vnitřním, dramatem světla a tmy. Hranice abstraktního obrazu byly ještě nejasnější, křehké a těkavé. Náhodné zlaté a stříbrné mapy směřovaly člověka do prostorů vlastní imaginace: na černém podkladě se rozlitá barva, zhmotnělé světlo, proměnila jak v absolutní záři vznešeného, tak ale i v obraz zmatku, tekutého zhroucení a zrcadlo vnitřního výkřiku, kde kasulový, bohatě vyřezávaný zlatý rám jen zostřoval nadčasové napětí. Ambivalence vznikání a zanikání, výsek plynutí tu tak paradoxně nacházely pevnou hráz. Současnost tím byla nekompromisně zasazena do historického kontextu.
Celý soubor vrcholil hlavním oltářním obrazem o rozměrech 4 × 6 metrů. Údajně dientzenhoferovská architektura starého hlavního oltáře tu přerůstá v trojrozměrnou instalaci, kterou Hábl dokázal nadčasově naplnit monumentálním dialogem zlaté a černé. Tomáš Halík vidí v „setkávání černé a zlaté paradox, který je typický pro křesťanský pohled na člověka a který si uvědomujeme zejména na počátku postní doby. Připomínáme si, že člověk je prach a popel. A zároveň víme i o druhém pólu lidství: člověk je totiž i obrazem Božím.“ Toto dramatické spojení a vyváženost se podle něho podařilo Patriku Háblovi zřetelně vtělit do celého souboru.
Historici umění dříve hledali inspiraci Háblovy tvorby, jistě oprávněně, ve srovnávání s velikány 20. století, s Edvardem Munchem, Markem Rothkem, Jacksonem Pollockem a celým americkým abstraktním expresionismem, českým informelem či explozionalismem Vladimíra Boudníka. To vše v Háblových obrazech samozřejmě zaznívá a nejde to jinak u malíře, který je uchvácený plátnem, barvami a jejich nevyčerpatelnými možnostmi a soustavně se propracovává k vlastnímu originálnímu výrazu. Při pohledu na Háblovy „krajiny“ ve zlatých rámech jsem si ale uvědomil, že tu jde přemýšlení možná ještě dál. Jedinou přímou paralelou v křesťanské tradici, která se tu k salvátorskému oltářnímu souboru nabízí, představuje unikátní Děčínský oltář od krále romantických malířů Caspara Davida Friedricha. Ten v roce 1808 do zlatého oltářního rámu umístil právě krajinný výjev, horu zarostlou smrky vrcholící křížem, který zalévají tři paprsky zapadajícího nebo možná vycházejícího slunce. Když zůstaneme u Friedricha, nelze si nevzpomenout na monumentální obraz Mnich na břehu moře z roku 1809. Pustá osamocená krajina s malou postavou se proměňuje v abstraktní obraz vznešenosti, posvátna nekonečnosti, které je zároveň tremendum et fascinans. Horizont nekonečného moře se tu rozpouští v nebesích.
Právě této polohy se podařilo Patriku Háblovi mistrovsky dosáhnout i v pražském akademickém kostele. Dokázal naplnit podle vlastních slov „svou zatím největší životní výzvu“, vstoupil pokorně, ale přitom cílevědomě a nepřehlédnutelně do historického kontextu, naplnil chrám meditativními podněty, které plně korespondují s liturgickou dobou. Přestože – a možná právě proto –, že zůstal svůj a dokázal při tomto velikém úkolu dál rozvinout vlastní malířský slovník, posunul (křesťanskou, nebo i uměleckou) tradici zase o malý krůček dál. Malířská intervence Patrika Hábla tak byla i v době zpochybňování tradičních výtvarných postupů působivou obhajobou obrazu a jeho nevyčerpatelných možností: Z náhodných doteků a uskupení barev nakonec vyrostl v celku kostela, a to i díky jeho historické struktuře, originální, pevný a pečlivě promyšlený celek.
PS: Vedle fotografií z instalace u Nejsv. Salvátora v postní době 2013 (Popeleční středa – Velký pátek) uveřejňujeme i sérii monotypů, které práci pro akademický kostel předcházely. Jedna fotografie naopak zachycuje poslední výstavu Patrika Hábla v pražském Centru současného umění DOX, která nese název Transformace krajiny (3. 5. – 1. 7. 2013). Ve druhém patře výstavní „věže“ se nacházejí obrazy, které vznikaly v umělcově ateliéru paralelně během jeho práce pro akademický kostel. Ve třetím patře pak aktuální výstava vrcholí „prostorovým obrazem“, který přímo navazuje a rozvíjí vše, co malíř objevil při práci na hlavním oltářním obraze u Nejsv. Salvátora: monumentální velikost měřítka, techniku obousměrného „tahu“ válci, odvážný dialog zlaté a černé barvy, kterému je divák vystaven ještě bezprostředněji a nevyhnutelněji, než tomu bylo na barokních oltářích. Divák tu totiž nečekaně přímo „vstupuje“ do obrazu, který ho obklopuje jako náruč ze tří stran. Patrik Hábl příhodně poslední patro „věže“ DOXu přejmenoval na Kapli.
Norbert Schmidt
Fotografie z Nejsvětějšího Salvátora: Petr Neubert a Martin Kacvinský
Fotografie z DOXu: Jan Slavík
Malíř a grafik Patrik Hábl (* 1975) vystudoval VŠUP v Praze u prof. Pavla Nešlehy. V roce 1996 absolvoval roční litografické školení M. Axmanna a roku 1997 Akademii Muchina v Petrohradě. Roku 1998 studoval na AVU experimentální grafiku u Vladimíra Kokolii. V letošním roce vystavoval nejen v českých galeriích, ale i v Lyonu, Istanbulu, New Yorku, Mnichově či Amsterodamu. Pedagogicky působí na VŠUP v Praze.