Recenze 1/2013

Dom Samuel: Celým srdcem. Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě
Praha, Triáda – Karmelitánské nakladatelství 2013

„Které velké kroky vás čekají v nejbližší budoucnosti?“ Tak jsem se ptal na konci rozhovoru, který jsem s Dom Samuelem, tehdy převorem, dnes již opatem, vedl po dokončení stavby trapistického kláštera v Novém Dvoře v roce 2004. Odpověděl mi: „Další krok spočívá právě v tom, že nás nic mimořádného, nic viditelného nečeká. Strohost mnišského života je dána jeho jednotvárností. […] všechny ty slavnosti, události, články mají jen málo společného s tím, k čemu jsme povoláni, a s naším každodenním životem.“[1]
Novou knihu Dom Samuela jsem nyní, skoro po deseti letech, četl vlastně i jako určitou prodlouženou odpověď na mou tehdejší otázku. Je to svého druhu výborný portrét nově založeného kláštera a jeho života. A v neposlední řadě i upřímný autoportrét samotného autora: Představte si „opata prudší povahy, který někdy zareaguje až příliš příkře; svraští obočí a druhého zastraší, někdy i raní. Je to nepříjemné jak pro ty, kdo s ním hovoří, tak pro něho samotného. Bratři mu to vytýkají – takovou svobodu musí bratři nutně mít. […] Svůj osten měl i svatý Pavel.“ (s. 33) A pak si představte průvod jemu svěřených mnichů: „Svítá, alejí vycházíme v procesí z kláštera a za zpěvu litanií procházíme sadem, plným růžových pupenů. Několik hostů kráčí za námi. Fialový pluviál na zeleni luk, na světlém štěrku pěšin. Nač asi myslí ti mladí, kteří jdou přede mnou? Ten, co pyšně nese procesní kříž; ten, co houpá kadidelnicí až pod nos ovcím a ke psí boudě; ten, co hledí s hrdostí na hromadu polen, která v zimě naštípal, či na zelí v zahradě; ten, co krčí nos, protože má kukulu nasáklou rosou; ten, jehož pohled se ztrácí kdesi v dálce nad modříny, u německých hranic; ten, co sní a zapomíná zpívat; ten, co se při jménu světce, jehož přijal za ochránce, otočil, aby se podíval, zdali na něj ostatní hledí… Jsou přímí, čestní a většinou ochotní; touží po kázni, aby se ukázalo to nejlepší, co v nich je. Žízní po vzdělání. […] Ať se tváří jako mudrci, anebo dělají frajery, vždycky je to projev silné osobnosti […]. Mají všechno, co je k poznávání potřeba. Ano, předchozí generaci se zcela vyrovnají. I té, co byla před ní.“ (s. 157)
Je to portrét veskrze realistický, živý, hranatý, který svůj nikdy neukončitelný tvar hledá mezi fotografickými minutkami paměti, drobnými příběhy, útržky kázání a rozhovorů, citátů pečlivě vybraných a osvědčených hodinami lectio divina. Kdo zná předešlé knihy z dílny francouzských trapistů ze Sept-Fons, mateřského kláštera českého Nového Dvora, nebude tímto osobitým a specifickým literárním stylem, který bezprostředně vychází z jejich konkrétního mnišského života a praktické spirituality, překvapen. Jedno se skládá k druhému, nový postřeh roste z události, jež bezprostředně předcházela, drobné úvahy a myšlenky se proplétají a utváří koberec s jednoduchým, pevným, ale i krásným vzorem. Současné sloupy mnišského života v Sept-Fons a v Novém Dvoře mají svá konkrétní jména: otec Jeroným, opat Patrik, otec učitel Mikuláš, opat Samuel, bratr Theofan. Za nimi však stojí další silní bratři, kteří mají svůj pevný tvar a je jen otázkou času, kdy postoupí do první linie zodpovědnosti. Se všemi zmíněnými jsme se už na stránkách našeho Salve setkali, takže je nemusím představovat. Pokud někdo neví, ať zalistuje staršími čísly.[2]
V knize nenajdeme žádné nostalgické ohlížení nebo fňukání po zašlé slávě či zlatých časech, jak by si někdo mohl představit, když si přečte podtitul knihy „Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě“. Pohled je upřen jednoznačně dopředu. Ale vlastně hlavně do přítomnosti. Do konkrétního okamžiku, ve kterém tady a teď žijeme.
A přitom vůbec nevadí, že jsou věčné pravdy, jistoty, doctrina, jak Samuel rád „tomisticky“ zdůrazňuje, přece jen neoddělitelně vtělené do konkrétních a často dobově jasně podmíněných skutečností (např. Samuelovo odmítání představy oltáře jako stolu či proklamovaná neměnnost umisťování kříže na oltářní menzu). Právě to totiž odráží upřímný, zaujatý boj o identitu vlastního kláštera. A nutno dodat, že boj úspěšný.
Také v poslední Samuelově knize Na ohnivém voze[3] najdeme portrét komunity mnichů, tenkrát mnichů v Sept-Fons na sklonku 90. let, a to prostřednictvím strhujícího příběhu mladého mnicha Theofana, který umírá na rakovinu. Jde o přesvědčivý asketicko-monastický spis, současnou „hagiografii“, která se dá položit např. vedle skvělého portrétu faráře Josefa Toufara od Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli (Kniha roku 2012 Lidových novin i Katolického týdeníku).[4] Zdá se mi ale, a je to asi zcela logické, že ve srovnání s knihou o bratru Theofanovi můžeme na nové knize pozorovat, jak roste, jak se v čase vnitřně tříbí a projasňuje i její autor, Dom Samuel. Ubylo zobecňujících, abstraktně typizovaných míst. Vlastně je v Samuelově nové knize už skoro nenajdeme. A evidentně to celku (a paradoxně i pedagogickému záměru knihy) víc než prospělo. Inspirativní a velice podnětnou rovinu spatřuji i v tom, že se perspektiva jakoby obrací. V popředí je vedle žáka i představený, který dává nahlédnout do svých zásad, postupů, ale i pochybností a živého přemýšlení. Tím se stávají lépe pochopitelnými právě i nároky kladené na žáka. Jedním z vrcholů knihy je bezpochyby právě výklad o roli učitele, opata, staršího mnicha jako nástroji Božím, který musí v určitou chvíli ustoupit do pozadí, aby se žák sám rozvinul (s. 88). Poučení v Samuelových závěrech ostatně naleznou nejen řeholníci, ale i otcové dětí (s. 53).
Sympatické je, a v tom se tato kniha zásadně odlišuje od dnes tak populárních deníkových a autobiografických literárních děl, že i když se pozorný čtenář dozvěděl vlastně strašně moc, přes veškerou upřímnost si opat Samuel a celá komunita zachovala svá nezbytná vnitřní tajemství. Podělil(a) se o svoji zkušenost mírou vrchovatou, ale žádné senzační odhalení „klášterních tajemství“ se nekonalo. Nejde o žánr zpovědi. Dom Samuel neřekl všechno, jen to, co v tuto chvíli považoval za důležité. Umění pedagoga a literáta spočívá i v tom, jak se vyhnout neřesti suchopárné a úmorné nudy. A Samuelova kniha se čte a vstřebává výborně. Je to kniha úsporná, soustředěná, zkrátka dospělá, z celého srdce. Ex toto corde je ostatně heslem opatství Panny Marie v Novém Dvoře.
Celým srdcem je pro mne nejlepší knihou, která byla v českých zemích spolu s knihami Tomáše Halíka (naposledy Chci, abys byl)[5] v současnosti k tématu praktického křesťanského duchovního života napsána. A asi není žádnou náhodou, že stejně jako nová kniha Dom Samuela (a další trapistická literatura z prostředí Sept-Fons), i Halíkovy knihy vycházejí z dlouhodobě budovaných, živých křesťanských prostředí, která se dají geograficky zcela přesně lokalizovat: klášter Matky Boží v Novém Dvoře u Toužimi na jedné straně a kostel Nejsv. Salvátora u Karlova mostu na straně druhé. Nespadly tedy odněkud z nebe či z mudrcovy pracovny ve skleněné věži. Obě vyrůstají z modlitby, pravidelného slavení liturgie, četby dobrých knih, kázání a rozhovorů, ale i z ticha a upřímnosti zpovědnic. Každé prostředí je samozřejmě jiné, jiný je i styl, ale směr je upřený ke stejnému cíli, a tak má současný (nutno dodat nejen) český čtenář exkluzivní možnost čerpat a pro sebe porovnávat ze dvou živých pramenů českého křesťanského života, za kterými stojí celým svým životem mnoho lidí. Jsou to totiž především dvě školy praktického křesťanství a zmíněné knihy jsou jejich plody. Tak jak to vždy bylo a má být. Křesťanství není nic abstraktního. Bez vtělení to zkrátka nejde.

Norbert Schmidt

POZNÁMKY: