(Mireia Ryšková, Matěj Jirsa, Marcela Koupilová, Zdeněk Jančařík SDB, Francesca Šimuniová OSB, Jaroslav Šubrt, Terezie Eisnerová OP, Miloš Doležal, Dagmar Kopecká, Markéta Dudziková)
Co je to svatost? Jaké má místo v životě člověka? Jaké jsou její zdroje a projevy? A potřebuje dnešní svět svaté? To jsou otázky, které jsme si kladli při sestavování tohoto čísla a také jsme je položili pro obohacení našeho pohledu respondentům této ankety. Oslovili jsme nejrůznější věřící, tedy příslušníky „svatého kněžstva“, „svatého národa“ (1Petr 2,5.9), aby se s námi podělili o svůj pohled na svatost, o zkušenosti s ní, anebo nám představili svého oblíbeného světce, který je inspiruje a stal se jejich průvodcem na cestě svatosti i jejich přítelem.
Mireia Ryšková
Náležet Bohu a žít pro druhé
Skutečně svatý je jen Bůh. Svatost je podstatou Božího bytí, lidská řeč však není s to tuto skutečnost blíže vyjádřit, a tak mluvíme o Boží lásce, přátelství, nádheře, velikosti, vznešenosti, pokoji, dobru… Boží svatosti se v úctě nějak dotýkáme, možná ji zakoušíme ve zvláštních okamžicích svého života, kdy zůstaneme „stát“ v němém úžasu a jsme uneseni „mimo sebe“. Boží svatosti se však lze dotknout i ve velkoleposti stvoření, v kráse uměleckých děl, ale také v lidech. Jsem přesvědčena, že je zde na zemi mnoho svatých lidí, věřících i těch takzvaně nevěřících.
Apoštol Pavel své adresáty oslovuje jako svaté nebo posvěcené, čímž rozhodně nemá na mysli jejich dokonalost. Jsou svatí, protože náležejí Bohu a přijali jej v osobě jeho Syna Ježíše Krista. Z toho pro ně plynou určité závazky v jejich postojích a jednání, ale primárně je svatost něco, co dostali jako dar. Dar přináležení, dar rozvíjející jejich určení být Božím obrazem, být milovaným synem nebo milovanou dcerou, dar obnovené a zesílené nezrušitelné vazby mezi Bohem a člověkem. Ale na tento primární aspekt svatosti jako daru se posléze poněkud pozapomnělo.
Protože se svatost odvíjí od Boha, jenž je dokonalý, začala se v dějinách zaměňovat s dokonalostí, a to podle lidských měřítek převzatých ze stoicismu, především s dokonalostí morální, s jakýmsi mravním perfekcionismem, naprostou bezhříšností. Svatost se stala synonymem pro bezchybnost, mravní bezúhonnost a totální popření sebe. Svatý člověk rovná se ideální člověk, jenž je zbaven všech nedokonalostí. Nikdo takový ovšem neexistuje. Tím se svatost stala pro současný svět čímsi nereálným a zbytečným. Bohužel. Svatí, to jsou ti, kteří mají sochy na Karlově mostě či v kostelech nebo jsou vymalováni na obrazech s křížem v ruce, při mučení, ve zcela nepřirozených pozicích vytržení nebo s nasládlými úsměvy na tvářích. Jsou to ti, kdo nepatří do normálního života.
Pro mne osobně svatost znamená především dobrotu, přátelství, lásku mezi lidmi, poctivost a upřímnost. Pro mne je svatý každý člověk, který se snaží žít upřímně svůj život, má rád druhé a žije pro společné dobro. Svatí lidé jsou normální lidé, kteří mají smysl pro realitu, žijí svůj život naplno, mají odvahu prosazovat pravdu a dobro, jsou věrní svým závazkům a mají důvěru k druhým lidem, i když netrpí naivními iluzemi. Jsou to prostě dobří lidé, kteří nejsou dokonalí, ale ani se za tímto ideálem neženou, protože je víc než vlastní dokonalost zajímá život a jeho naplňování. V náboženském smyslu slova k tomu přistupuje jejich zakotvenost ve víře, jejich angažovanost pro růst Božího království tady na zemi, jejich schopnost nalézat v druhém Boží obraz. Láska k Bohu je neoddělitelná od lásky k člověku, a to velmi konkrétní. Setkala jsem se s mnoha svatými lidmi, kteří sice nejsou oficiálně kanonizováni, ale kteří můj život svou normální svatostí velmi obohatili. Leckteří z nich již zemřeli, ale další ještě chodí po této zemi.
Z těch kanonizovaných svatých byl pro mne důležitý Don Bosco, v současnosti je to Ignác z Loyoly a nekanonizovaná Mary Ward. Všechno jsou to osoby, které měly odvahu jít proti proudu, překonávat nepřekonatelné překážky a důvěřovat Bohu. Je mi velmi sympatická jejich zakotvenost v životě, jejich smysl pro realitu každodennosti i jejich zápal pro budování Božího království v rámci pozemské reality. Z dalších svatých obdivuji Jana od Kříže a Terezii z Ávily, a to pro jejich ponořenost, zamilovanost do Boha, pro jejich mystickou cestu. Za svatého považuji i současného papeže Františka, protože je láskyplný, radostný, naplněný úctou k druhým, odvážný, opravdu lidský a ukazuje cestu dopředu. On se mi jeví jako pravý Ježíšův následovník, takový druhý Ježíš pro naši dobu.
I když jsme všichni povoláni ke svatosti, jak to zdůraznil II. vatikánský koncil a zdůrazňuje papež František, s úsilím o vlastní svatost si starosti nedělám. To mě vlastně ani nikdy nenapadlo. Myslím si, že člověk nejlépe usiluje o svatost, když o ni neusiluje, ale žije naplno svůj život v souladu se svým svědomím, v radosti a v úctě k životu, k tomu, co nám předaly generace před námi, ke každému člověku, i když s ním nesouhlasí. V náboženském slova smyslu to pro mne znamená i radost z víry, ze společenství věřících, z Boha, který se vtělil, aby žil naši lidskou realitu, ale i odvahu pochybovat a hledat, kriticky přemýšlet o věcech kolem i o sobě samé, nepovažovat hříchy za nejdůležitější problém v životě. Mnohem důležitější je pracovat pro dobro, šířit přátelství a porozumění než se zabývat hříchem, ať už vlastním, nebo cizím. V tom mě většinou hrozně iritují druhá čtení z brevíře z hodinky četby, protože jsou velmi často zaměřená na to, jak hrozně jsme hříšní a jak jsme k ničemu, a navíc jsou strašně mravokárná. Moc radosti z nich člověk nevyčte. Boha přece nevyvýšíme ani neuctíme tím, že budeme neustále zdůrazňovat, jakými jsme bídnými a hříšnými tvory, a když si budeme neustále sypat popel na hlavu.
Matěj Jirsa
Vstup do Božího života
Nemám rád svatost, která by byla sterilní dokonalostí, která by byla výhrou modrého života Mirka Dušína, ani svatost, která by byla nedostižnou metou kdesi v dálce idealizovaných životopisů svatých, kam se jako správný a pokorný hříšník dívám s patřičnou bázní a úctou a na otázku „Ty a svatost“ spořádaně a s výmluvně provinilým úsměvem odpovídám „To určitě jiní, ale ne já, já svatý nejsem“. Nemám rád ani svatost, která je pouze výsledkem tvrdého boje proti hříchu, jako by snad hřích byl středobodem a ukazatelem duchovní cesty. Věřím, že svatost je napojení na Boží život a že je možná každý den. Jaké tři důrazy jsou pro mě momentálně důležité?
Zaprvé: Svatost jako souhlas s přebýváním Boha v nás. Jestliže jsem se stal chrámem, ve kterém chce přebývat Duch Svatý, pak se za ním nemusím vydávat až na konec světa, nemusím vymýšlet způsoby, jak se ho dohmatat, netřeba hledat mystické zážitky ani složité techniky umrtvování, stačí prostě vědomě a opakovaně souhlasit s tím, aby ve mně přebýval. Když jsem naplněn Duchem Svatým, stávám se sám svatým. Benediktinský mnich John Main zdůrazňoval užitečnost pravidelného rutinního opakování jakési mantry, která umožní přebývat člověku v Bohu. Ta může znít třeba takto: „Souhlasím, Svatý Duchu, abys přebýval v mém srdci a těle.“
Zadruhé: Svatost jako plné rozvinutí a rozkvět skrytého potenciálu v nás. Jak učí především východní teologie, jsem určen k zbožštění, tento potenciál je ve mně ukryt a spoluprací s Bohem se uskutečňuje. Cesta k lidské zralosti, cesta poučení z chyb a přijímání odpovědnosti, cesta porozumění vlastnímu já, to vše je cestou svatosti. To vede také k tomu, že se na svatost dá lidově řečeno „sáhnout“. Víra se projevuje skutky tam, kde se ujímám utiskovaných, tam se účastním vnitřního Božího života, který je láska a milosrdenství, tam se tedy stávám svatým.
Zatřetí: Celý svět je svatý. Roztrhnutím chrámové opony mizí rozdíl mezi sakrálním a profánním, a aniž bych inklinoval k panteismu, každé nadechnutí vzduchu je nadechnutí se Boha, každý pohled na stvoření je setkáním s posvátnem. Dokonce i setkání s lidskými a psychickými dynamikami, které nemusejí být vždy tak romantické jako pohled na zapadající slunce, jsou setkáním se stvořením, které je svaté, a každý moment strávený v realitě tady a teď je momentem, kdy se napojuji na Boha, a stávám se tedy svatým.
Zkrátka, svatost pro mě není vzdálený cíl, je to možnost vstoupit do života Boha. Tuto možnost lze využít v podstatě v každé chvíli, i teď!
Marcela Koupilová
Světci, mí živí přátelé
Téma světců je pro mě velmi osobní, a tak se laskavému čtenáři omlouvám, že můj příspěvek do ankety bude čistě osobní.
Jsem konvertitka. Narodila jsem se do rodiny vojáka Československé lidové armády (přesně na Den armády). První kontakty s vírou mi zprostředkoval dědeček, učitel v Doksech u Máchova jezera, se kterým jsem jako malá chodila o Vánocích na půlnoční mši. Okouzleně jsem se z kůru dívávala na montserratskou Pannu Marii, do Doks přemístěnou z Bezdězu. Neokouzlovala mě sama madonka, ale žárovičky na baldachýnu nad ní, které se o Vánocích rozsvěcovaly.
Svatí, jak jsem je znala z obrazů a soch, pro mě byli spíše vzdálené bytosti z jiného světa. Ale pak jsem díky setkání Taizé v Praze na přelomu let 1990 a 1991 poznala skupinu Italů z města Cuneo nedaleko Turína, za kterými jsem několik let jezdila. Tam jsem hned při první návštěvě narazila na Piera Giorgia Frassatiho, dominikánského terciáře, radostného milovníka Božího a zastánce chudých, který byl blahoslaven rok před mou první cestou do Itálie. Světec s fajfkou? A horolezec? To je svatý, který mě zajímá!
Pak si mě našla Terezie z Lisieux. Už si přesně nevzpomínám, jak se to stalo. Když v Karmelitánském nakladatelství vyšly její Dějiny duše, zásadně mě ovlivnila její malá cesta. A potom přišel údiv a vděčnost, když jsem poprvé zakusila, že „svatí fungují“ – to když mi Terezie pomohla v záležitosti, která se týkala narození našeho prvního dítěte (jako bonus přišla dcera na svět 1. října, na Tereziin svátek). Potom mi do života vstoupila Matka Tereza – překládala jsem její korespondenci a životopis a skoro rok jsem s ní, skrze její dopisy, intenzivně žila. A nakonec dnes už blahoslavený Pierre Claverie, s nímž jsem si díky překladu jeho životopisu pro Krystal OP prošla celý jeho život – jeho láskyplná otevřenost vůči druhému člověku se vší jeho odlišností a přátelské srdce proměňovaly každého, kdo se s ním setkal. I mě.
Řada „mých“ svatých, které vtahuji do svého života, je už dlouhá. Vnímám je jako své skutečné živé přátele. Přátele, na které se většinou obracím s prosbou o nějakou pomoc, a dělám to s důvěrou a možná až drzou samozřejmostí… A oni mi hmatatelně pomáhají. Jsou to pro mě, a myslím, že to platí o světcích obecně, jakési „spojky“, které se jednou rukou drží Boha a tou druhou nám pomáhají v našich pozemských těžkostech a vytahují nás k nebi.
Zdeněk Jančařík SDB
Všichni, nebo nikdo
Četba o svatých hrdinech je duchovní stravou nás bohoslovců a řeholníků, od začátku formace až do konce našich dní. Stále znovu se ke svatým, zvláště těm kanonizovaným, vracíme, jsou naším denním chlebíčkem, bez četby jejich životopisů, děl, legend bychom byli tak trochu jako tělo bez ruky nebo loď bez plachty. Liturgie je těch gerojů plná, když kněží nevědí, o čem kázat, vygooglí si podrobný životopis světce na daný den, přečtou ho s náležitým květnatým komentářem místo kázání – a mají hotovo. Sochy svatých lemují mosty, aleje, jsou jich plné kostely, Nepomučtí, Rochové, Václavové a Mikulášové se tyčí na sloupech uprostřed náměstí. Ve zdevastovaných kostelích v někdejších katolických krajích jsou jich plné sakristie, tentokrát už spíš jako haraburdí z minulosti, svážené z vykradených kostelů s vylámanými dveřmi a omlácenými portály.
Co mě od začátku mého katolického putování po světě (byl jsem pokřtěn v jedenadvaceti letech) zaráželo, bylo poněkud osamělé hrdinství těchto světců, jejich partyzánství. Skoro žádný z nich není svěcený v nějaké skupině pěti šesti řeholníků nebo farářů, natož kardinálů (!), jako by si každý z těch svatých běžel svůj vlastní maraton laskavosti, milosrdenství a zbožnosti, hlava nehlava, nehledě napravo nalevo. Jistě, jsou takové ty dvojičky – Juda a Tadeáš, Kosma a Damián, Cyril a Metoděj, František a Klára –, ale to na moderního člověka působí trochu jako Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. Historie je z různých důvodů dala dohromady, ale jejich životopisy zas až tak pohromadě nedrží. Nechci tím říct, že by to byli úplně osamělí jezdci, protože většinou kolem sebe shromáždili skupiny věrných následovníků. Jsou ale předkládáni jako nedostižné vzory, na které jejich následovníci ani v nejmenším nemají a jen s vyplazeným jazykem za nimi po celá staletí kulhají. Mám dojem, že je to v dnešní individualistické době trochu zastaralý model svatosti. I když, jistě, jsou tady také skupiny mučedníků, ze starověku známe zástupy spolu umučených panen, z dneška to můžou být třeba umučení trapisté z alžírského Tibhirine.
Co s tím, jak se stát svatým ve společenství – a jak to nakonec dotáhnout až na oltář? Historie nám nabízí velké vzory, ale individuální cesta ke spáse je v čase všeobecného ohrožení vlastně tak trochu církevním anachronismem. Stále znovu kanonizujeme osamělé hrdiny víry, duchovní atlety, vítěze, zatímco komunity „utřely“. Současná svatost už ale nemůže spočívat jen v tom, že to urveme na vlastní pěst, že budeme hrát „na sebe“ a sami vystoupáme do nebe, že budeme nazírat a kontemplovat Boží Trojici a radovat se v osobním štěstí.
Velké postavy středověku i novověku jsou nám dnes zvláštním způsobem nedostupné a už naprostou většinu lidí neoslovují. Reformovaly církev zdola službou chudým, bosýma nohama, žebrotou nebo vynikajícím učením. Nebraly si mikrofony, nepřivazovaly se ke stromům nebo k velrybářským lodím, chudého a milosrdného Krista hlásaly svou vlastní chudobou a svým vlastním milosrdenstvím. Svým osobním hrdinstvím a spiritualitou kázaly tiše o pokoře vůči stvoření, o úctě ke každému tvoru, o nesmyslnosti honby za ziskem.
Jako by už ale dnes tahle cesta osobního příkladu svatosti nestačila. Všechny osobní hříchy každého člověka na planetě se staly globálními. Moje stravování, moje plýtvání vodou, teplem, energií, moje jezdění autem se spalovacím motorem za nákupy nebo k moři, mé létání letadlem na pláž na Mallorcu se stalo ohrožením pro celou planetu. Když jím hovězí, mám výčitky svědomí, protože stáda dobytka určeného na porážku někde v Argentině zahlcují celou planetu metanem. Když si oblékám tílko nebo trenýrky, myslím na otrockou práci v bangladéšských textilkách. Když sahám po mobilu, vzpomínám na čínské otrokářské montovny, v nichž lidé pracují celé dny bez přestávky a žijí jako v koncentráku. Svatost Kláry, Františka, Dominika nebo Anežky se proměnila ve svatost lidí, kteří myslí na Boha a zachovávají jeho planetu. Z planety se nestal bůh, ale bez Boha a úcty k jeho stvoření zahyneme. Dnes už nestačí pomodlit se za chudé nebo pronásledované křesťany. Už při této modlitbě cítíme, jak je to falešné a hloupé, když si žijeme jako prasata v žitě a modlíme se přitom za potřebné. Pane, dej chléb těm, kteří ho nemají, říkáme s pohledem k nebi a usedáme k vepřovému řízku s bramborovým salátem při zapnuté televizi, kde běží záběry z války. Všichni se dnes musíme stát Františky a Klárami, nebo tu zítra nebudeme.
Francesca Šimuniová OSB
Blízkost Bohu a vnímavé srdce
Svatost bych krátce definovala jako velikou blízkost k Bohu, pravé lidství žité z intenzivního kontaktu s Boží vůlí. To pro mě znamená co největší poznání a přijetí vlastní skutečnosti, slabostí a nedokonalostí a zároveň darů, které jsem od Boha dostala, aby sloužily jemu, lidem, světu. Zájem o jeho představu dokonalosti, která mi vychází spíše jako zralost, celistvost, integrita. Nedávno mě napadlo, že největším neštěstím je, když dostaneme velké obdarování, talent, který však nedokážeme dát do služby. To podle mě doslova zabíjí, duši i tělo. Stačí se podívat na osudy tzv. celebrit, které ničí sláva a bohatství. Když si začneme myslet, že jsme to my sami, kdo je schopen všech těch úžasných věcí (třeba i trochu s pomocí Boží), postupně zjistíme, že druhé nezajímá, kdo skutečně jsme, ale právě jen ty úžasné výkony. Pro ně je ale většinou třeba prodat svou svobodu. Skutečná svatost oproti tomu podle mne vyžaduje hlavně naslouchání, ze kterého je odvozena poslušnost (vůči Bohu).
Proto mě zajímá spíše všednodenní svatost. Svatí jsou všichni, kteří žijí ze vztahu s Bohem. Ve chvílích, kdy žijí jeho lásku, jeho milosrdenství, jeho věrnost, jeho odpuštění. Např. mé starší spolusestry, které přes všechny překážky a zranění zůstávají věrné svému řeholnímu povolání. Zde se snoubí lidská slabost a nedokonalost normálních žen s velkou touhou po blízkosti s Bohem, která probleskuje všednodenními záležitostmi. Nevím, co by to udělalo s naším společenstvím, kdyby se některá sestra stala vizionářkou nebo měla jiné výjimečné schopnosti. Myslím si, že to pro většinu svatých byl velký zápas.
Neoslovuje mě proto kult svatých ve formě (pro mě) nevkusných soch, obrázků a modliteb, na druhou stranu mě ale velmi fascinují ty nejpodivnější příběhy a zázraky, které lze najít na poutních cestách. Skoro každá vesnička má svého svatého, svou svatou, svůj zázrak. To se mi líbí a tak to má být. Svatí uznaní církví jsou svým způsobem také celebrity, které nemají vliv na to, co se z nich stane. Nevím, jestli svět potřebuje svaté, přesněji – jestli je schopen je rozeznat. Ale ať je potřebuje, nebo ne, určitě je má. Usilovat o svatost podle mě nelze, jde ale usilovat o co nejbližší vztah s Bohem a o život z jeho Ducha. Svatost je bonus – rozeznaný a oceněný často až po smrti. Asi to s lidstvím z masa a kostí nejde moc dohromady… Takže je podle mě lepší usilovat o vnímavé srdce, dobrý sluch a vnitřní svobodu.
Jaroslav Šubrt
Potkal jsem svatého člověka
Dlouho jsem měl dost zkreslenou představu o svatosti. Nedocházelo mi totiž, že je to s ní podobné jako s vírou samotnou – že je to v prvé řadě něco, co člověk nemůže mít zcela ve své režii, že je to milost, „nezasloužený“ dar. A i teď, i když to hlava snad už trochu chápe, srdce na tohle poznání stále čeká. V kostele i v dostupné literatuře se svého času mluvilo a psalo o tom, že cesta ke svatosti se vyznačuje především „bojem proti hříšné přirozenosti“ – odříkáním a sebezáporem. Člověk by měl hlavně „makat na sobě“. Ne že by to občas nebylo potřeba, ale příliš inspirující představa to nebyla.
Bližší se mi stal až přístup apoštola Pavla, který mezi svaté zahrnoval všechny pokřtěné v Kristu – ostatně tam, kde se v českých překladech jeho listů mluví o „bratřích“, se v řeckých originálech zpravidla hovoří o „svatých“. V pátém verši listu Filemonovi se třeba píše: „když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem svatým…“ A tak se taky nejspíš v raných dobách křesťané běžně oslovovali. Dlouho trvalo, než mi došlo, že s tím stojí a padá i celé Boží dílo spásy. Když by se totiž parafrázoval okřídlený Augustinův výrok, směle by se dalo říci: „Svatý se stal člověkem, abychom se my stali svatými.“ A to je nepochybně mnohem lákavější představa o svatosti.
Mám řadu oblíbených svatých – žen i mužů, jejichž životní příběhy, skutky a díla, která po sobě zanechali, poskytují hodně látky k přemýšlení a následování. Nemá smysl je tady všechny vyjmenovávat, zabralo by to příliš mnoho místa. Nicméně věřím, že kromě těch oficiálně potvrzených i dnes mezi námi po ulicích chodí podobně obdarovaní lidé. Akorát že opravdová svatost bývá zpravidla diskrétní a neokázalá, a z toho důvodu i těžko identifikovatelná. Přesto však záblesky svatosti spatřuji třeba u mladých matek s malými dětmi, které potkávám u nás v kostele nebo v metru; mladých otců, kteří se zrovna dnes mají co ohánět, aby zajistili normální chod své rodiny; lidí v pokročilém věku, kteří na svých bedrech vlečou kříž nemocí, útrap a osamocenosti.
Zažil jsem i dost intenzivní pocit, jakési tušení, že jsem potkal svatého člověka. Před lety jsme s Milošem Doležalem dělali ve Varšavě pro rozhlasový pořad rozhovor s polským knězem a básníkem Janem Twardowským. Sešli jsme se v sakristii kostela sv. Josefa na varšavském Krakovském předměstí. Básník seděl v klerice, která už ledacos pamatovala, churavá záda opřená o radiátor. Už dávno byl živoucí legendou. Sbírky jeho básní (popravdě řečeno spíš amatérsky sestavené výbory) s kýčovitými obálkami vycházely v mnohatisícových nákladech. Citáty z jeho básní se objevovaly i na dálničních billboardech. Všude ho bylo až příliš a celý ten humbuk mi v jednu chvíli vůbec nešel dohromady s jeho krédem, vyjádřeným v jedné z jeho básní: „pouze si k vám přisednu / a svěřím svoji tajnost / že já, kněz / Pánu Bohu věřím jako děcko.“ Ten pocit byl skutečně intenzivní: Setkali jsme se s člověkem, který z toho všeho dění kolem byl dost rozpačitý a bezradný, ale zároveň bylo evidentní, že se s tím snaží vyrovnat po vzoru svého Mistra, když – s jistou mírou nadsázky řečeno – „zmařil sám sebe“ a nic nelpěl na své slávě a důstojnosti.
Obětí lidské svévole se ale stal i po své smrti v lednu 2006. Ve své poslední vůli uvedl, že by si přál spočinout v rodinné hrobce na varšavském hřbitově Powązki (něco mezi naším vyšehradským Slavínem a Olšany). Často sem v posledních letech chodíval modlit se a odpočívat a doprovázel sem jako kněz na poslední cestě řadu svých přátel a známých – básníků, vědců, výtvarníků, herců nebo režisérů. Projevil rovněž přání, aby na jeho hrobě byla jen jednoduchá kamenná deska, kam by lidé mohli pokládat ořechy pro veverky.
Jenže tehdejší varšavský arcibiskup rozhodl jinak. Tehdy se totiž v jedné z varšavských čtvrtí realizovala monstrózní stavba svatyně Boží Prozřetelnosti, v jejíž kryptě měly být uloženy ostatky významných Poláků. První volba bohužel padla právě na Jana Twardowského. Jeho tělo bylo uloženo do betonového sarkofágu v kryptě hrubé stavby svatyně. Když zapršelo, dělníci tam ještě chodili po kotníky ve vodě. V médiích se objevilo mnoho kritických hlasů, dokonce vznikla i nějaká petice odsuzující arcibiskupovo rozhodnutí. Ten však reagoval slovy, že Jan Twardowski byl „poslušný a pokorný kněz a nepochybně by s rozhodnutím svého arcibiskupa souhlasil“.
Nevíme. Možná by souhlasil. A třeba by pak složil pár veršů o tom, že jeho bolavým zádům chlad betonové svatyně opravdu nesvědčí.
Terezie Eisnerová OP
Jak být svatým
Svatý je Bůh. Je dokonalý, má plnost bytí. Každá jeho vlastnost je on sám. Teprve s vědomím ontologické dimenze je možné hovořit o lidské svatosti, která je participací na té Boží. Máme jednat podle jeho přikázání a plnit jeho vůli (morální dimenze svatosti). Boží vůle je však mystériem jako samotný Bůh a člověk jí stěží může proniknout. Rozpoznává a správně chápe jen některá její znamení. Snaha o morální bezúhonnost je conditio sine qua non. Sama však neimplikuje onu participaci. Jak tedy být svatým? Například v Jeremiášovi a Lukášovi čteme: „jestliže se obrátíš“ (Jer 15,19) a „až se obrátíš “ (Lk 22,32). Je to řečeno lidem, kteří už s Bohem mnohé prožili. Od vykonavatelů přikázání je třeba projít teologálním, chceme-li druhým obrácením. Svatost člověka znamená v posledku jeho spásu, objektivní a věčný stav účasti na životě Boha. Máme-li na mysli lidskou kondici v tomto světě, hovořme spíš o cestě ke svatosti, o prohlubování vztahu s Bohem. A k tomu nestačí jen automaticky využívat „spásonosné prostředky“.
Nemám v úmyslu nám, katolíkům, připisovat heretické názory, neuvědomělých aplikovaných, zejména kristologických „bludů“ je však v praxi celá plejáda. Lidské mylné představy mají důsledky v jeho životě a chování a nezřídka zastírají to nejpodstatnější: že je Bohem stvořen a milován a že má milovat. Nápomocná je i přiměřená životní moudrost (s IQ zajisté nesouvisející). Když se v životě na svou svatost soustřeďujeme, stáváme se „zbožnými“ egoisty, a svědčíme tak proti ní. Až ve vztahu s tím, který nám prokázal lásku až do krajnosti, se realizuje Boží „myšlenka“ o konkrétním člověku, aniž by si toho sám všiml.
V kontextu svatosti chci zmínit ještě církev. Svatá je (je Kristovým mystickým tělem, svátostí spásy pro svět) a klade nám otázku: „Za koho mě pokládáte vy?“ (podle Mt 16,15) Z vnějšího pohledu a bez poznání podstaty se církev jeví pouze jako její hierarchičtí reprezentanti. Dokonalost celku však neznamená dokonalost jedince, jak praví jedno z pravidel logiky. Církev se tak – jako Boží lid – často stává obětí. K osobní svatosti každého z nás tedy nezbytně náleží uplatňovaná zodpovědnost za celek.
Miloš Doležal
Spravedlivý rozdělá oheň
Co je to svatost, kdo je to svatý… Podobné otázky jsem si kladl, když jsem se dlouhá léta zabýval osobností kněze z Vysočiny Josefa Toufara (1902–1950) a psal o něm knížky. V jeho případě je životní cesta (do)tvrzena mučednictvím.
Když si odmyslíme finále jeho života, všeobecně se tvrdilo, že se jedná o neklikatou životní storku venkovského faráříčka (a jak mi říkal jeden známý ještě před vydáním první knihy Jako bychom dnes zemřít měli, „vždyť to byl kněz bez intelektuální výbavy, jak ten může promlouvat k dnešku?“). Po rozhrnutí rozličných nánosů a sestoupení k pramenům (archivním, pamětnickým) až k samotné dřeni životních osudů faráře Toufara se vyjevil velice sytý mužný osud. Nebyl bez chyb a proher, bez váhání a úkroků, ale tomuto chlapíkovi hořelo srdce, naslouchal Boží vůli, uměl riskovat, neměl mocenské ani kariérní ambice a svému povolání rozuměl ve službě druhým. S humorem a schopností zasmát se i sám sobě, nebrat se vážně. Na místo pojmenování „svatý“, které je přece jen odřené i přetížené, mi daleko přiléhavější připadá židovské „spravedlivý“. A v této souvislosti se mi vybavuje jedno chasidské podobenství: Existují dva způsoby, jak se zahřát – buď si vezmete pořádný kabát, nebo zapálíte oheň. V kabátě se ohřejete jen vy (možná v kapse i myš), u ohně i ostatní. A ještě si mohou díky světlu vidět do tváří. Spravedliví, svatí… zapalují oheň (a rozdávají své kabáty).
Ještě bych dodal – spravedlivý je ten, který nejen zahřívá druhé, ale také je uzdravuje, upokojuje, posiluje. Mohu zasvědčit, že podivuhodnou hřejivost a uzdravování jsem na vlastní tělo i duši zažil v blízkosti těchto vzácných přátel – Stanislava Krátkého, Víta Tajovského, Karla Vrány, Marie Zahradníčkové, mé meziříčské babičky, strejky Rýdla…
Dagmar Kopecká
Přátelství s Bohem a druhými
Po delším prodlévání u tématu bych ráda napsala, že svatost je nejdůležitějším fenoménem mého života a že toužím být svatá. Ale mohu si to dovolit? Nebudou mě jedni pokládat za podivína a druzí za povýšence ohánějícího se rádoby zbožnými frázemi? Popravdě i já pojem svatost používám s jistým ostychem a spontánně bych onu první větu takto neformulovala. Bylo by mi bližší hovořit spíše o bytí pro, o přátelství, o štěstí a blaženosti, o plnosti života. Ale nejsou to všechno jen jiné výrazy pro svatost?
V jednom dokumentu o Albertu Camusovi je jeho osobnost vylíčena slovy: Byl to normální člověk, užíval si života; nebyl svatý, ale něco mnohem víc – byl živý. Ta slova dobře vystihují jedno z typických neporozumění, zkarikování pojmu svatosti: chápe se nebo představuje jako něco nenormálního, upjatého, zoufale nudného, chomout nasazený životu.
Je to skutečně tak, že když nás Bůh vyzývá „buďte svatí“ (Lv 11,44–45; 1Petr 1,16), nasazuje nám chomout, chce z nás mít poslušné figurky na božské šachovnici? To by byl vskutku absurdní bůh.
Věřím, že Bůh povolal všechny věci z nicoty k bytí, aby jim dal podíl na své dobrotě a blaženosti. Rozumné tvory volá k přátelství, k účasti na svém trojičním bytí – Lásce. (Troj)Jediný Svatý sděluje tvorům svoji svatost, ne aby je zotročil, ale aby je vyvedl do velkolepého prostoru svojí svobody a krásy. Svatost není umravňování ve smyslu bezduchého podrobování se zákazům a příkazům, je to plnost života, přátelství s Druhým a druhými. Jsme stvořeni k Božímu obrazu, povoláni stát se milostí Boží jeho dětmi, a bratry a sestrami sobě navzájem. To je svatost.
Takže ano, chci být svatá, protože to jediné mi dává smysl. To jediné mi přijde normální, byť to často znamená být blázen pro Krista. Nechci jen přežívat, chci žít v plnosti, dobře užívat života; a to je svatost, podíl na svatosti toho, jenž je Život, překypující Bytí. Vím, jak nehorázně to zní, protože chci něco, co mě naprosto přesahuje. Ale proto jsem byla stvořena a k tomu jsem volána; nemohu si to opatřit, uchvátit to vlastními silami, ale je mi to nabízeno jako dar. Proto se svatost nemůže pojit s pýchou, neboť vyrůstá z naprosté odkázanosti na svůj zdroj (srov. Flp 2,13).
A v tom tkví další paradox, přes který se často klopýtá. Odkázanost evokuje podrobení, ztrátu svobody, popření sebe sama. Nikoli ovšem tehdy, jedná-li se o odkázanost na pramen Bytí, na Lásku. Na toho, jenž je společenstvím osob vzájemně se sobě zcela darujících a sebe přijímajících. Na Život, jenž se z lásky zcela vydává, až k smrti.
Svatost je pěstování přátelství, stále užší sjednocování s Otcem, vrůstání do podoby jeho Syna nikoli nějakou otrockou nápodobou, ale v kreativitě a moci Ducha Svatého. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Je to pronikání do tajemství slov „buď vůle tvá“, vyslovovaných celým srdcem, duší, silou a – opět zdánlivě paradoxně – otevírajících prostor nepředstavitelné svobody. Do tohoto prostoru svobody, přátelství s Bohem a druhými a vzájemného obdarovávání stojí za to směřovat.
Markéta Dudziková
Stát se obrazem nezobrazitelného Stvořitele
Snad to není význam původní ani hlavní, ale mně vyznání Boží svatosti vždycky upomínalo především na jeho nedostupnost, transcendenci a jinakost. Bůh je jistě tím, kdo požehnal všemu, co učinil, neboť viděl, že je to velmi dobré. Přesto věřím, že v jistém smyslu je také odmítnutím všeho, co je. Vždyť Boží svatost je nárokem, kterému nic existujícího nemůže dostát. Měřítkem, vůči němuž se nejen naše realita, ale i naše sny a vize ukazují nedostatečnými. Právě to nám ovšem rozvazuje ruce, otevírá prostor. Kdyby totiž to, co je, bylo již úplnou odpovědí, co potom dál?
Nechci se tu pouštět do rozboru různých významů svatosti (to v tomto čísle zajisté učinili povolanější), chtěla bych jen krátce zmínit své přesvědčení, že ani událost vtělení neznamená, že by Bůh přestal být Bohem, a tedy někým, kdo nás vždycky překračuje. Kristův život, smrt i vzkříšení se vymykaly z dosahu všech, kdo se s ním setkali. Zůstal nepochopen nejen světem, ale i svými vlastními. Jistě ho také někteří přijali, ale těm se otevřel nový život, cesta následování, moc stávat se dětmi, rodit se k podobnosti vůči Otci. Nedostali tím potvrzení, že už jsou se vším hotovi nebo že to někdo zhotovil za ně.
Co by mohlo být lidským obrazem božské svatosti? Z hagiografií známe všelijaké příklady. Najdeme v nich leccos stereotypního i bizarního, obdivuhodného i prapodivného, povědomého i nesrozumitelného. To jsou však stále jen vnější podoby. Jak vypadá svatost zevnitř? Jistě je nasnadě přiznat: nevím a nemám k tomu mnoho co říci. Ale snad je tu přece jen nějaké jádro, které se týká každého z nás, kde se i my setkáváme s onou otázkou, ať už na ni pak odpovíme jakkoli. Nakonec se to nějak pozná po ovoci, ale jak to vypadá, když to klíčí? Býváme přece u toho – v té chvíli, kdy se vše teprve vynořuje.
Není snad výhonek našeho života obrazem Svrchovaného právě v tom, že ještě ani Boží andělé nemohou rozhodnout, zda tu právě raší koukol, nebo pšenice? Všechno sklízení, svazování snopů, počítání úrody, uchopování do slov, aby se žité mohlo stát příkladem – to vše teprve přijde. Na začátku, tam v nejhlubších útrobách, kde je to vše teprve hněteno, tvořeno a tvaruje se to, je jen prostor, volný prostor darovaný Bohem navzdory vší tísni. Výzva stát se obrazem nezobrazitelného Stvořitele.
Svatost hodná toho jména by snad měla být svědectvím o lidské podobnosti s tím, který uniká z dosahu všeho stvořeného. Měla by vyvěrat z lidské schopnosti nebýt jen dalším článkem řetězu, ale také počátkem, zrozením nového života. Jen tak může být důstojnou odpovědí na ono vyzvání na cestu, kterým je sám Bůh.
Mireia Ryšková (* 1951) je teoložka, působí na KTF UK v Praze na katedře biblických věd a starých jazyků.
Matěj Jirsa (* 1996) je jáhen, skaut a teolog.
Marcela Koupilová (* 1973) je knihovnice, překladatelka, učitelka angličtiny, matka čtyř dětí.
Zdeněk Jančařík SDB (* 1965) je katolický kněz, salesián, překladatel a spisovatel.
Francesca Šimuniová OSB (* 1973) je benediktinka, abatyše česko-německého opatství Venio.
Jaroslav Šubrt (* 1955) je odpovědný redaktor Perspektiv, kulturní přílohy Katolického týdeníku, a překladatel.
Terezie Eisnerová OP (* 1955) je spirituální teoložka a členka Rozjímavých sester sv. Dominika.
Miloš Doležal (* 1970) je básník, spisovatel a publicista.
Dagmar Kopecká (* 1967) je dominikánská terciářka, redaktorka nakladatelství Krystal OP.
Markéta Dudziková (* 1984) se věnuje helénistickému a raně křesťanskému myšlení a podílí se na překládání patristických děl do češtiny.