4/2022 Bratr Alexius Zdeněk Vandrovec OSB

(8. května 1975 – 18. května 2022)

I.

Norbert Schmidt

Bratr Aleš

Tisknu Alešovi ruku, a jak ho míjím, všimnu si, že na nočním stolku leží cigarety a zapalovač. Ještě se na něj obrátím, že si příští týden, až za ním zase dorazím, spolu jednu dáme. Aleš na to: „Tak jo.“ Smějeme se.

Večer doma hledám cestopisnou črtu, která popisuje naši výpravu do staro­bylého uherského benediktinského kláštera Pannonhalma. Přemýšlím, že ji Alešovi po letech přečtu. Konečně příslušné číslo Salve (1/2006) držím v ruce. Můj pohled se zastaví u místa, kde popisuju, jak jsme společně vstoupili do klášterního bludiště, do slepence škol, knihoven a paláců. Živě ten obraz vidím: „Samé chodby, zakřivení, klenby, niky, schodiště, vyrovnávací rampy a nečekané zatáčky. A nekonečné řady dveří… Jedny byly otevřené a valila se z nich oblaka tabákového dýmu. Jak jsme je míjeli, zahlédl jsem uvnitř mnicha s dýmkou, schouleného nad kupou knih. Povzdechl jsem směrem k Alešovi: Tak takovou teologickou knihovnu bych taky chtěl mít. Aleš na to ale suše odpověděl: Kdeže teologie, to vše Aladár atya už zná, teď se z něho stává znalec katolického literárního žánru par excellence. Čte už jen Písmo a příběhy o otci Brownovi, Miss Marplové nebo Sherlocku Holmesovi.“

Zavírám starý časopis a napadá mě: To je vlastně celý Aleš. Dokáže plynule přejít od problematiky jurisdikce středověkých abatyší, nástrah překládání latinských děl Řehoře Velikého k zakládání klášterního minipivovaru nebo novinkám z jeho rodných Strakonic, kam jsme oba chodili na gymnázium. Vždy s tak trochu potutelným úsměvem, zahalený do cigaretového dýmu. Vybavují se mi jeho další trefné postřehy, vlídné vtipy a především radostný přístup ke všemu kolem.

Následující den, ve středu dopoledne, mi v mailu přistane zpráva břevnovského opata, že bratr Aleš v devět hodin ráno zemřel. Věděl jsem, že bojuje svůj poslední boj s těžkou nemocí, ale že bude konec tak rychlý, jsem nečekal. Zápasím v sobě s rozmáhající se prázdnotou… Začínám si psát těchto pár řádků, abych pozastavil čas. Abych proti té marnosti aspoň něco udělal.

Týden nato se na Břevnově s Alešem loučíme. Kostel je plný. Staré texty slouží jako pevné zábradlí, umožňují formulovat to, pro co se nám v danou chvíli nedostává příhodných slov. Je svátek sv. Bedy Ctihodného a opat se opírá o příslušný úryvek z breviáře, jako by se vztahoval i k zemřelému spolubratrovi: „Když nadešlo úterý […], počal silněji churavět. Trpěl krátkým dechem a na nohou se ukázal mírný otok. Přesto celý den vyučoval a vesele diktoval. Občas mezi jiným řekl: Učte se rychle, nevím, jak dlouho ještě budu živ.“ Ve středu pak pravil: „Je čas, abych se vrátil k tomu, který mě učinil, který mě utvořil z ničeho, když jsem ještě nebyl. Dlouho jsem žil a dobře se slitovný Stvořitel staral o můj život. […] Mám touhu zemřít a být s Kristem.“ Tolik zpráva o smrti svatého Bedy z roku 735.

Když jsme se vrátili z břevnovského hřbitova dolů do kláštera, přestalo pršet a mezi mraky se začaly prodírat provazce slunečních paprsků. Teprve nad gulášem a pivem jsme se s přáteli odvážili zachytit do vlastních slov, co pro nás Aleš znamenal. Skládali jsme pestrou mozaiku. Aleš se nikam necpal, nehrál si na světce nebo někoho výjimečného. Věděl o světě a lidech své. Řidičák nevlastnil, na kněze se vysvětit přes četná naléhání nenechal. Vedl klášterní ekonomiku, vládl kuchyni, nakupoval a vařil a mezi tím překládal své oblíbené starověké a středověké autory. Benediktinskou stabilitas, mnišské uzemnění, kombinoval s širokým evropským rozhledem a znalostí několika jazyků včetně maďarštiny. Klidná vyrovnanost a tichá radost, uvědomuju si zpětně, z něho vyzařovaly i minulé úterý, když jsem s ním naposledy mluvil a on mi mimo jiné ukazoval novou moštovačku, kterou pro klášter právě pořídil.

Vyrážím ven, potřebuju se nadechnout. Hledám bratra Michala, aby si se mnou dal onu cigaretu, kterou jsme si s Alešem na tento týden slíbili. Tahle věc přece nemůže zůstat jen tak viset ve vzduchu, říkám si. Žádné cigarety ale nemám, proto pátrám nejdříve po nich. Venku hned za dveřmi narazím na bratra Vojtěcha, který se o nemocného měsíce trpělivě staral. Když mu ve zkratce vysvětlím, o co mi jde, dva kousky mi okamžitě podává: „Ta krabička je Alešova.“ S Michalem je pak zdoláváme před sýpkou přestavěnou na výčep, který jako mnoho dalšího tady kolem pomáhal zprovoznit právě Aleš.

Nějaký hlubší smysl v tom celém, co se stalo, ani v následujících dnech nenacházím. Znovu a znovu se proto jako záchranného lana chytám dalších starých slov. Tentokrát pocházejí od francouzského básníka Paula Claudela a – jak říkal opat Prokop při kázání – naznačují Alešův způsob vyrovnávání se se skutečností:

Smrt není nic, jen jsem přešel do vedlejší místnosti.
Já jsem já. Vy jste vy.
Čím jsem pro vás byl, jsem i nadále.
Oslovujte mě, jak jste mě vždy oslovovali.
Mluvte se mnou, jako jste to vždy dělali.
Nepoužívejte jiný tón.
Netvařte se slavnostně ani smutně.
Dále se smějte tomu, co nás společně rozesmávalo.
Modlete se, usmívejte se, myslete na mne, modlete se za mne.
Nechť se mé jméno vyslovuje doma jako před tím.
Bez jakéhokoliv důrazu, bez sebemenšího stínu.
Život není jiný, než býval. Nit není přestřižena.
Proč bych vám měl sejít z mysli?
Jen proto, že jsem vám sešel z očí?
Nejsem daleko, jen na protější straně cesty.

(Text vznikl původně pro Český rozhlas Vltava,
odvysíláno jako ranní úvaha 7. června 2022.)

II.

Ondřej Koupil

Bratr Aleš a Pietas benedictina: několik vzpomínek

Ve středu 25. května 2022 jsme se pohřebními obřady rozloučili s bratrem Alešem Vandrovcem, benediktinem z břevnovského arciopatství. Tato vzpomínka, k níž mě vyzval bratr Bruno ze stejného kláštera, pro který už čtvrtstoletí pracuju, má připomenout jen jednu stránku Alešova života – jeho podíl na edici monastické četby. Ta v břevnovském klášteře vychází od roku 1999 pod názvem Pietas benedictina a obsáhla zatím čtyřiadvacet „sešitů“ neboli číslovaných svazků. Když jsem zpytoval svou redaktorskou paměť, uvědomil jsem si, že Alešův podíl na této ediční řadě byl nemalý.

Edice nevznikla na zelené louce. Už generace mladého Anastáze Opaska (1913–1999) založila v Břevnově knižní řadu – jmenovala se Opus Dei, „Boží dílo“, tedy stejně, jako se tradičně pojmenovává mnišská chórová modlitba, bohoslužba (Řehole Benediktova 58,7). Po obnově benediktinského života v Břevnově pak vydával otec Vojtěch Engelhart, emauzský převor, v 90. letech napůl ručně vyráběnou řadu překladů a reedic textů o mnišském životě, kterou nadepisoval „Benediktinské sešity“ (mezi lety 1992–1997 či 1998 jedenáct sešitů). V roce 1998 vyšla – nezařazena do žádné edice – dvojjazyčná Regula Benedicti = Řehole Benediktova (historie předchozího vydávání jejího textu v češtině je v ní zachycena na s. LV–LXIII). A na přípravě této knihy už se podílel i bratr Aleš, který nedlouho předtím vstoupil do kláštera (než se tak stalo, studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy). Slavné sliby složil 23. dubna 1999 do rukou břevnovského arciopata Anastáze Opaska.

Ve svém výtisku Řehole nacházím doma pohlednici, kterou mi Aleš později přivezl z katedrály v Durhamu. Je na ní hrob svatého Bedy Ctihodného, „otce anglické vzdělanosti“ († 735), s nápisem na zdi: Christus est stella matutina; qui nocte saeculi transacta lucem vitae sanctis promittit et pandit aeternam. Jsou to Bedova slova z výkladu 28. verše druhé kapitoly Apokalypsy (textu „A dám mu jitřní hvězdu“). Beda tedy zmíněnými latinskými slovy vykládá, kdo tou jitřní hvězdou je: „Ta jitřní hvězda je Kristus; on to je, kdo svatým – až odejde noc světa – slibuje světlo života a odkrývá světlo věčné.“ Beda ví, že je to Kristus, protože v Apokalypse četl i verš 22,16: Ego Iesus… stella splendida matutina, já, Ježíš… jasná jitřní hvězda.

Aleš byl zdatný němčinář. Později germanistiku, spolu s latinou a teologií, taky studoval. Němčina se hodila při překládání doprovodných textů, úvodů ke zmíněné Řeholi. A stejně, překladatelsky, se Aleš zapojil i dál, když pořídil překlad komentáře k Řeholi Benediktově sepsaného švýcarským opatem Georgem Holzherrem (1927–2012). Velkorysé Alešově povaze vyhovoval způsob práce, který jsme si tehdy osvojili a vydržel nám až do konce: předával mi, i po částech, tehdy rukou psané prvotní překlady a nechával mě na nich po přepsání volně redakčně pracovat. Podělili jsme se i o práci na překladu latinských citátů ze staré mnišské literatury, citátů z pramenů, kterých je v Holzherrově komentáři mnoho: Holz­herr vlastně těmi citáty verš za veršem Řeholi ilustroval a vyložil, aby ukázal, jak je spojena s dalšími texty, s celým světem starověkého mnišství, a jak vydatnou „stravou“ jsou tyto prameny pro člověka toužícího proniknout do srdce Řehole. Kniha vyšla s vročením 2001 na počátku roku 2002.

To mě přivádí k jedné ještě starší vzpomínce. Jako student jsem do břevnovského konventu docházel učit novice latinu. Nevím, jak na to dnes vzpomínají ostatní „absolventi“, ale novic Aleš, který byl též mezi „žáky“, snad nebyl nespokojen: později přišel s myšlenkou, že by po absolvování kurzu chtěl latinu studovat i na univerzitě. No, kdo pamatujeme Aleše jako člověka, který si snadno osvojil i základy maďarštiny nebo arabštiny, víme, že nějaká latina pro něj opravdu nebyl velký problém. Jazyky, to byl jeho velký dar.

Trochu jiných otázek než mnišského života se týkaly knihy, jejichž vydání v břevnovském arciopatství bratr Aleš inicioval o pár let později. Podílel se na nich i jako redaktor a k jedné napsal úvod. Je zajímavé, že se Aleš jako laický řeholník zasadil právě o tyto dvě knihy, jež se obě týkají nejvíc spirituality diecézních kněží. Ať tak, či onak, jednu spojnici s Alešovým světem v nich najdeme. I když je napsal americký diecézní kněz Donald B. Cozzens, obě vydali američtí benediktini – ti z Opatství svatého Jana, kteří mají v Collegeville v Minnesotě velké vydavatelství. Měnící se tvář kněžství (2003) byla brzy rozebraná; následovala drobná knížka Osvobodit celibát (2008). Z tematických důvodů vyšly tyto knihy mimo řadu Pietas benedictina.

Naopak součástí edice byly knihy vycházející z mnišské tradice, na nichž se bratr Aleš podílel. V letech 2007–2008 vyšel ve dvou svazcích širším týmem překladatelů pořízený překlad latinských Zvyků cenobitů a léků na osm základních neřestí Jana Cassiana (5. století). Aleš mezi nimi – mezi překladateli, ne mezi neřestmi nebo léky – nechyběl, z tohoto základního pramene západního mnišství přeložil spolu se mnou kapitoly o uspořádání denních a nočních modliteb (oficia).

Po celou dobu trvání edice Pietas benedictina byl bratr Aleš jejím příznivcem a snažil se i jako celerář (ekonom) kláštera, aby knihy, nekoncipované v této edici právě jako typické komerční „produkty“, mohly vycházet. Poslední takové jednání jsme spolu vedli na podzim 2021, už v době, kdy se projevila Alešova smrtelná nemoc. Domlouvali jsme náklad a cenu naší asi nejznámější knihy, Apofthegmat z prostředí egyptských asketů – a několika asketek – 4. století. Aleš se díval na čísla a rozhodl; kniha se pak ale zdržela v tiskárně a vazárně a do kláštera ji přivezli až po Alešově pohřbu.

A pak je tu ještě vzpomínka na knihu, o níž se začalo mluvit hned při vzniku edice Pietas benedictina a kterou Aleš dlouho překládal a pak mi ji, zatížen mnoha jinými praktickými úkoly v komunitě, předal k dokončení. Je to jeden z fundamentů benediktinské tradice, kniha Dialogů o životech italských světců papeže Řehoře (Gregoria) Velikého z konce 6. století. Pro benediktiny jsou Dialogy důležité hlavně tím, že v druhé knize podávají vlastně jediný životopis svatého Benedikta z Nursie. Papež Řehoř je psal na sklonku století poznamenaného válkami, morem a přírodními katastrofami a zamýšlel je jako povzbuzení, že i v takové zemi, jako je Itálie (ne mnišský Egypt), se najdou příklady lidí žijících v důvěrné Boží blízkosti. V poslední knize navíc Řehoř rozvinul nauku o očistci a modlitbě za zemřelé. Aleš o této čtvrté knize napsal i diplomovou práci Čtvrtá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého: obraz očistce; vedl ji v roce 2001 profesor Jaroslav V. Polc. Při jedné z posledních návštěv v cele v přízemí, kde Aleš trávil poslední měsíce, jsem mu řekl, že tu jeho diplomovou práci jako součást překladu bez velkých úprav otiskneme, aby byla lépe přístupná. Nic neříkal, ale na znamení souhlasu se usmál. Při poslední návštěvě, kdy už neměl na úsměv sílu a kladl mi na srdce, aby se s ostatními i moje paní, s níž jako s překladatelkou spolupracoval na zmíněných Cozzensových knihách a se kterou vždycky přátelsky mluvíval, za něj dál modlila, jsem si uvědomil, jak jsou Dialogy – kniha o mnišství, o svatém Benediktovi i s výhledem na věčnost – pro Aleše příznačné. Kolik postav v nich stojí před okamžikem smrti, kolik z nich předkládá Bohu celek svého života. Druhý den ráno se na telefonu objevila zpráva opata Prokopa Siostrzonka, že bratr Aleš dodýchal.

Sedávám teď nad Dialogy a připravuju vydání. Jsem si jist, že Alešova spolupráce na edici Pietas benedictina ještě nekončí.

Když jsem přijel na Alešův pohřeb, před celou hořela svíce, první jiskra jitřní hvězdy, a dveře byly otevřené.

(Text vznikl původně pro Benediktinský občasník,
v něm byl podomácku rozšířen na podzim 2022.)

III.

Norbert Schmidt

Bratr Aleš a revue Salve

Benediktin Aleš Vandrovec byl jedním z hlavních pilířů restartu revue Salve na počátku nultých let. Nechyběl na první redakční radě v Hradci Králové v lednu 2002, kam jsme s Dominikem Dukou, tehdejším královéhradeckým biskupem a šéfredaktorem revue, chtěli pozvat několik nových lidí s nadějí, že se teologický časopis více rozkročí a nadechne, aby tak z bohatšího vnitřního dialogu vznikala inspirativnější (další novinka:) tematická čísla. Koho ale konkrétně oslovit?

Dominik Duka přizval až z dalekého polského Lublinu spolubratra Tomasze Dostatniho. Ten v 90. letech pobýval v Praze a u Svatého Jiljí vytvořil křesťanské kulturní centrum, ale to po jeho odchodu během řádových turbulencí té doby zaniklo. Podle šéfredaktora nás měl časem posílit také dominikánský dorost, který se v tu dobu cvičil ve francouzském Toulouse a švýcarském Fribourgu. O trochu později nám Duka představil svého mladého diecézního novokněze, historika Tomáše Petráčka, do kterého evidentně vkládal velké naděje. Sám jsem oslovil pár přátel z okruhu pražského Nejsvětějšího Salvátora a právě i břevnovského benediktina bratra Aleše. V létě 2001 mě mladý mnich během Dudáckého festivalu na druhém nádvoří strakonického hradu seznámil s pasovským profesorem morální teologie A.-P. Rethmannem. Ten se naučil česky, aby vypomáhal v šumavském pohraničí, a tak jsme ho do Hradce Králové pozvali rovnou také. Aleš vzal s sebou do redakční rady ještě i amerického marianistu Lawrence Cadu, který toho času bydlel u nich v klášteře. Bratr Larry se tehdy v poměrně vysokém věku vypravil do Čech, odkud pocházela jeho rodina (Čadů), aby se zde pokusil založit marianistické společenství. Pracoval zároveň pro Českou biskupskou konferenci. Během dalších dvou tří let přibyl do redakční rady ještě karmelitán, jezuita, navázala se i spolupráce s francouzskými a českými trapisty. Přes břevnovské překladatelské kruhy se k nám přidal Jiří Pavlík, který časopisu nastavil vysokou redakční laťku. Spolu s novou pluralitou různorodých křesťanů a řeholníků se tak Salve otevřelo i do několika jazykových oblastí s přesahem až za oceán. „Co by přesně mělo znamenat, že je revue dominikánská?“ ptal jsem se jednou šéfredaktora. „To, že se o víře přemýšlí,“ zněla pro mě tehdy i dnes stručná, ale plně dostačující odpověď. Křesťanská revue jako co nejrozsáhlejší polyfonie hlasů přemýšlejících o evangeliu a době, ve které žijeme. To se všem zamlouvalo.

Když teď zpětně pročítám Alešovy texty, jsem v pokušení následující pasáž o mnišském přátelství vztahovat i na (nejen) tehdejší atmosféru našich redakčních debat: „Ambrož zasazuje přátelství do kontextu společenství bratří, jejichž vztah se odvíjí od společně sdílené víry nebo stejné účasti ve službě církvi. Cílem přátelství v takové komunitě je dosáhnout souladu jak na úrovni rozumové, tak i pocitové, a oddanosti uvnitř společenství, které vzniklo, jak bylo výše zmíněno, na základě společné víry a služby. Otevřenost uvnitř malé komunity tak zabraňuje partikulárním vztahům, štěpení na menší skupinky a popř. tajnůstkaření.“

Malá odbočka: Bratr Larry (* 1937) se v roce 2005 vrátil do USA, ale ještě nějaký čas jsme zůstávali v písemném kontaktu. Zprostředkoval nám mimo jiné rozhovor s Ceciliem de Lorou, známým jihoamerickým představitelem teologie osvobození, která byla tehdy pod drobnohledem Vatikánu. Rozhovor s příznačným názvem „Mýlí se pouze ti, kteří přemýšlejí“ připravil a úvod k němu napsal právě Aleš (3/2003, chudoba). Larry nám také představil dílo filozofa Charlese Taylora, který pronesl v roce 1996 na americké marianistické univerzitě v Daytonu slavnou přednášku „A Catholic Modernity?“. Až teprve při psaní tohoto textu jsem bohužel narazil na informaci, že bratr Larry už také zemřel, a to 27. srpna 2020 během pandemie covidu v Daytonu v Ohiu. Američtí spolubratři v nekrologu vyzdvihují jak jeho působení jako univerzitního profesora matematiky, řádového historika a specialisty na spiritualitu marianistů, tak jeho celoživotní angažovanost pro větší otevřenost církve vůči gay komunitě.

Zpět ale k Alešovi a trochu popořadě. Zdeněk Vandrovec, bratr Alexius, vstoupil do břevnovského kláštera hned po absolvování strakonického gymnázia v roce 1994. Souběžně s mnišskou formací studoval pražský matfyz a později i filozofickou a teologickou fakultu. Jeho velkou láskou se stali Řehole Benediktova a Řehoř Veliký. Alešův široký horizont a všeobecný přehled, znalost různých živých i mrtvých světových jazyků byly obdivuhodné. Vyznal se dobře v německých (nejen církevních) reáliích, rád také čas od času cestoval, především do Anglie nebo Maďarska. Přes velkou sečtělost a teologickou erudici se od počátku nechtěl nechat vysvětit na kněze. Mnohé to překvapovalo. Nechtěl stát v první linii, „lepit nezalepitelné díry v pastoraci“. Jeho pole působení bylo jinde. Bylo skryté, ale tím možná hlubší a trvalejší. Věděl, co chtěl, a svůj prostor si dokázal uhlídat. První časné sliby složil bratr Alexius v roce 1996, slavné sliby pak v roce 1999. Už během studia začal překládat, angažoval se v právě vznikajícím klášterním nakladatelství. Oboje vyvažoval praktickou starostí o areál kláštera. Stal se později na Břevnově i ekonomem a správcem dalších expozitur. V knihovně mi včera do ruky padla publikace o „thorny issues“ – pichlavých či ostnatých tématech katolické církve, kterou jsem od Aleše dostal. Přestože studoval starověké a středověké teologické texty, byl člověkem, jenž se živě zajímal o nejaktuálnější dění. Ráno pravidelně četl zahraniční tisk, jak jsem si při několika pobytech v klášteře všiml, zvyklost, kterou si pravděpodobně přivezl z britského Ampleforthu. Kouř cigarety byl toho nedílnou džentlmenskou součástí. Starý svět, zkrátka.

Díky Alešovi se stal břevnovský klášter na dlouhé roky naší pravidelnou destinací pro jedno ze dvou pražských setkání redakční rady Salve, a to většinou na přelomu září a října. Sedávali jsme v mnišském refektáři pod barokními freskami s výjevy ze života sv. Benedikta a debatovali, spokojení po právě zbaštěném vynikajícím guláši, pečených kuřecích křídlech nebo jiné dobrotě, kterou nám Aleš osobně připravil. Pohostinnost, humor a klid, jak Aleš z řehole dobře věděl, je základem každého dobrého díla. A také motivujícího přátelství.

Aleš byl také mužem konkrétní individuální pomoci mnoha lidem, kteří se dostali do životních nesnází. Neuděloval ale v takových krizových situacích žádné nevyžádané rady, nikoho nikam nestrkal. Spíš hodně naslouchal, pak i rozmlouval, když to bylo vhodné, vyprávěl vtipy a různé historky pro odlehčení situace, pozval člověka do klášterní kuchyně k malému stolu, uvařil jídlo, nalil pivo a někdy i ustlal postel v cele pro hosty. Daroval člověku čas, aby se sám mohl rozkoukat a získat potřebný odstup. Znám to z vlastní zkušenosti. Aleš dobře věděl – jak jednou i sám napsal –, že osobní opravdovost, „a nikoli teoretické vědění, je základem křesťanské moudrosti“.

Aleš vedle mnoha doporučení a zprostředkování zahraničních kontaktů přiložil několikrát ruku k redakčnímu dílu naší revue i zcela konkrétně. Moudrost pouštních otců bylo tehdy živé téma, které nás mnohé výrazně spojovalo (viz už 2/2003, křesťanství na Nilu). Svou magisterskou práci z teologie o poslušnosti u anachoretského i cenobitského mnišství jsem díky Alešovi mohl dopsat právě na Břevnově (viz také 2/2002, poslušnost). Číslo věnované mnišství (1/2006) by bez Aleše vypadalo značně jinak. Také výlet do anglického katolicismu (3/2012) byl z velké části jeho dílem. A téma přátelství, které se opakovaně, vědomě i nevědomě, teoreticky i prakticky, vracelo, také nabralo poměrně záhy podobu samostatného čísla (1/2010).

Během pandemie, v době zpřetrhaných kontaktů, se Aleš najednou odmlčel a na maily či sms nereagoval. Nejdříve jsem si myslel, že se jen zase zahloubal do nějaké knihy a práce v klášteře. Břevnov leží přece jen daleko za Prahou. Dříve se totiž mezi klášterem a pražskou katedrálou rozprostíral hluboký les plný loupežníků, jak často Aleš s úsměvem zdůrazňoval. Až s velkým zpožděním jsme se dozvídali znepokojující zprávy, že je vážně nemocný. V jistém okamžiku šlo najednou vše velice, až příliš rychle. A až zpětně jsem se od jeho spolubratrů dozvěděl, jak složitou cestu musel projít a jak velkou statečnost u toho všeho projevil. Když se ukázalo, že nad nemocí nelze vyhrát, stalo se jeho hlavním přáním, jak mi i osobně říkal, zemřít doma, ve svém milovaném Břevnově.

Alešův odchod, jak o tom nyní s odstupem vánočního klidu přemýšlím, pro mě symbolizuje i určitý definitivní předěl v životaběhu časopisu. Vstupujeme evidentně do jisté nové fáze. Posledních pět let bylo totiž poměrně neklidných. Jak se vyhrocoval mezinárodní i český společenský kontext (migrační a klimatická krize, mezinárodní terorismus, stupňující se ruská agrese nejen na Ukrajině, eroze demokratického světa včetně Brexitu, Trumpa a vůbec sílícího populismu, pandemie), vyhrocovaly se a praskaly i mezilidské vztahy včetně těch, na nichž člověk dosud pevně stavěl i uvnitř církve a redakce časopisu. Čas nadechování, zakládání a otevírání, čas budování a překračování hranic jakoby vystřídal v poslední době čas všeobecných obav, uzavírání a rozdělování.

Prostor, který revue věnovala určitým církevním jevům, jako je téma zneužívání, hodnocení pontifikátu současného papeže, sklony k identitárnímu vymezování, exkurzy do současné kultury a aktuálních společenských jevů z teologického hlediska (včetně otázky očkování proti covidu a názorů na Západ nebo Putina), a především snaha ony nové problémy nazírat z různých stran – tedy princip, který je časopisu vlastní minimálně od roku 2002 –, to vše začalo najednou tomu či onomu vadit. Salve dostalo i nálepku neposlušného dítěte, troublemakera, dokonce „neomarxistického levicového plátku“. Dříve se o nás posměšně mluvilo jako o nekritickém biskupském časopise, teď jsme se ocitli jakoby na opačném pólu. Kdo si však dá práci prolistovat posledních dvacet let naší revue, zjistí, že se v teologické orientaci a pracovní metodě nic podstatného nezměnilo. Salve zůstalo Salve. Radikálně se však změnil kontext a tím pádem i pohled na působení časopisu. Jako by ideologie mnohde zvítězila nad fascinací Ježíšem, přátelstvím a osobní opravdovostí. Sekundární témata a rozdíly v důrazech nabraly obludných rozměrů a zastínily to, co bylo a je společné. Objevilo se výše zmíněné, už starým mnichům známé „štěpení na menší skupinky a tajnůstkaření“.

***

Aleš už tedy není mezi námi. V posledních dvou letech se ale v redakční radě objevilo několik mladých lidí, kterým „starý“ směr Salve, který silně ovlivnil právě i on, připadá smysluplný. To může být jistou útěchou a nadějí, přemítám, malým důkazem Alešovy stálé přítomnosti.

Břevnovský mnich v už výše citovaném textu o sv. Aelredovi z Rievaulx a duchovním přátelství mimo jiné píše: „Podle Anselma je přátelství součástí věčnosti. Všechny vztahy v tomto stvořeném světě mají podstoupit podstatnou přeměnu. Pouze přátelství přejde bez větších změn do nebeského království. Přátelství je schopno proniknout božskou přirozenost ve vzájemné lásce osob Nejsvětější Trojice, a proto přetrvá i v nebeském království.“ A na konec článku Aleš přikládá ještě vlastní překlad závěru Aelredova spisu:

Přítel se modlí za přítele ke Kristu, chce, aby ho Kristus vyslyšel kvůli příteli, svou lásku a touhu směřuje ke Kristu. […] Od svaté lásky, kterou zahrnuje přítele, tak vystupuje k té lásce, kterou miluje Krista. S radostí a naplno bude užívat duchovních plodů přátelství v očekávání plnosti všeho v budoucím životě. Pak zmizí strach, se kterým se bojíme jeden o druhého a děláme si starosti, pak zmizí všechno trápení, které jeden pro druhého nyní musíme snášet, pak bude zlomen osten smrti a zničena sama smrt [1Kor 15,54–55].

Zadní Zborovice – Praha 6. ledna 2023

Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK, redaktor revue Salve.

Ondřej Koupil (* 1972) je filolog — texty zkoumá, překládá, píše a rediguje.