Raději o svatosti přestaneme mluvit
Rozhovor s Ladislavem Heryánem
Je pro tebe svatost něco důležitého?
Řekl bych, že ne. Vlastně jí spíš nerozumím a mám s tím slovem problém. Asi jsem se ani nikdy neměl potřebu pídit po jeho významu. Mám ale pocit, že hodně souvisí s obrazem Boha, který člověk má. Pokud je tím hlavním víra, že je nějaký objektivně dokonalý Bůh, pak z toho celkem logicky vychází pokyn, abychom byli sami taky dokonalí, jako je on. Můžu potom žít v přesvědčení, že to po mě Bůh vyžaduje. Vždyť i v Bibli čteme: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lv 19,2) Takový příkaz ke svatosti a obraz Boha, který za tím stojí, je pro mě dost problematický. Bůh jako nějaká dokonalá bytost zde totiž klade na člověka nereálné nároky, které se snadno redukují jen na určité morální představy. Vytrácí se přitom mnoho důležitějších rovin vztahu Boha a člověka.
Vyjádřil bys tedy podstatu svatosti jinak? I s ohledem na obraz Boha, který s tím souvisí?
Mně se třeba líbí charakteristika, že Bůh je život, který mě žije, nebo že je bytí, na němž mám podíl. Bůh pro mě není objekt, ke kterému se se strachem a obavami nuceně vztahuji, ale spíš někdo, o kom Pavel na Areopagu prohlásil: „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“ (Sk 17,28) Nebo jak říká Ježíš: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ (Jan 14,10) Mým povoláním je, aby ve mně mohl Bůh žít, aby se mohl i skrz mě plně rozvinout. Já bych se měl nechat vést tímto životem, který mě žije, realizovat své bytí, a samozřejmě milovat, protože mou lidskost nejvíc rozvíjí láska. Láska je realizovaná lidskost – to je pro mě asi podstata svatosti.
V obvyklém chápání slova svatost tohle ale nevnímáš?
Moc ne. Jako by svatost byla spojena s pokřivenou představou Boha jako policajta, který počítá zásluhy a prohřešky, odměňuje heroické činy a asketické úkony. Svatého odměňuje Kristus jakožto císařský vládce, přijímá ho k nebeskému dvoru… A proti tomu stojí starokřesťanská představa Boha jako dobrého pastýře, který se sklání nad poslední zbloudilou ovcí. S tím prvním obrazem se moc ztotožnit neumím.
Svatost v tomto smyslu nebude asi jediné důležité slovo, které jako by v dnešním křesťanství ztratilo svou „slanost“.
Myslím, že Richard Rohr v knize Skryté věci říká důležitou věc: nemá smysl chtít po lidech, kteří nemají vztah ke Kristu, etiku, která z tohoto vztahu vyplývá. Podle mě se to ale děje neustále. Pro mnoho lidí je křesťanství naučená povinnost, aniž kdykoli zakusili skutečný vztah s Bohem. Proto je křesťanství tak zdeformované. Kdybychom se o ten vztah znovu pokusili, musíme dávat pozor, abychom nezapřahali kočár před koně. My to ale děláme pořád dokola. Stále jsou nakonec důležitější nějaké předpisy.
Znám třeba řadu lidí, kteří žijí v tzv. neregulérních vztazích. Ti lidé jsou mnohdy zoufalí a v té své chudobě před Bohem mají svůj vztah s ním opravdu krásný a skutečně živý. Oni totiž Boha fakt potřebují, aby unesli to vše, co jim život přinesl, třeba ten předchozí život, který se jim moc nepovedl. Střetávají se ale s onou formální, papírovou představou života, jaký by měl být, aby byl „správný“, „svatý“. Tyto věci jim pak dokážou vztah k Bohu zničit. Nevím, jestli není lepší, když někdo spíš žije ze skutečně prožívaného, niterného vztahu s Bohem, a na ty regule se zas až tolik neohlíží.
Oddělili jsme tím formalismem svatost od člověka?
Vedu na vysoké škole kurz křesťanská spiritualita. Pro mnoho studentů je spiritualita něčím, co mají spojeného s náboženstvím, a proto jsou přesvědčeni o tom, že to pro ně není žádné téma. Nechápou to jako něco lidského, něco, co by se jich mohlo hluboce dotýkat. Je jim to dokonce podezřelé. Až když začneme spiritualitu více rozebírat, překvapeně vidí, že člověk je duchovní bytost, a že to tedy je téma pro každého z nich. Je to další ukázka toho, jak dokáže náboženství ledacos pokazit, oddělit dvě zdánlivě neoddělitelné věci. Pro mě spiritualita vyplývá z lidské přirozenosti, je pro mě důležité, že je inspirovaná Ježíšovým životem – ne příkladem, ale jeho skutečnou přítomností v mém životě. Chci realizovat svou lidskou cestu za přítomnosti Ježíšova příběhu, protože věřím, že je v tom příslib naplněnosti. A asi tomu vůbec nepotřebuju říkat cesta svatosti.
Může dnes svatý inspirovat?
A musíme mu říkat svatý? Když před studenty řeknu slovo „Bůh“, první asociací, kterou většina z nich má, je slovo „hřích“. To, že pro ně Bůh souvisí s hříchem, znamená, že se jich to netýká, protože to jsou záležitosti křesťanů, kteří kvůli tomu chodí ke zpovědi. A stejně tak když řekneš, že je nějaký člověk svatý, chápe to většina lidí nějak morálně. Když jde o svatého, bude z toho jistě vyplývat nějaký nárok, zase se po mně bude něco chtít…
Když jsem byl mladší, bral jsme to tak, že když je někdo svatý, je mojí povinností ho napodobovat. Byl jsem k tomu ostatně veden jako salesián – měl jsem být jako Don Bosco. Dnes to vnímám jinak. Snažím se vžít do daného člověka, přemýšlet o tom, proč něco říkal, proč nějak jednal, z jaké jeho zkušenosti to vyplývalo. Zajímá mě, jak to měl s Bohem on. A buď s ním souhlasím, nebo ne. Dřív jsem bral výroky světců jako poučky, jako by byly univerzálně platné. Dnes se už na to koukám jinak, dokážu říct, že to mám jinak, že to přijmout nechci.
Protože se sám snažím žít s Bohem, být s ním v kontaktu, přemýšlet o něm, nemám zapotřebí přijímat slepě poučky jen proto, že je řekl nějaký svatý. Máme pokušení důvěřovat spíš jistému vědění tradice naší víry než Bohu. Bůh je tajemný, my mu moc nerozumíme, ale protože o něm něco říká sv. František, je to hned jasnější. Ale věřit, že Bůh je nějaký, protože to říká nějaký svatý? Tuhle důvěřivost jsem už asi ztratil. Něco mi dokonce přijde jako pěkná blbost. Proto beru svaté spíš jako partnery na cestě, jako někoho, s kým společně něco hledáme, cíl své cesty, svých životů.
Vejde se do toho nějak článek víry o společenství svatých?
To je pro mě těžká otázka, která zase souvisí s otázkou po samotném Bohu. Až umřeme, co z nás bude? Když jsem byl mladší, měl jsem představu, jak po smrti budeme zase všichni spolu, s Ježíšem uprostřed, jen budeme mít nějak proměněná těla. Teď mám s takovou představou čím dál větší problém, přijde mi hodně vymyšlená. Prostě si to už moc nepředstavuju. Pro mě je tedy nějaké společenství svatých mysterium Boží existence a já se hlavně snažím žít v kontaktu s Bohem.
Spíš mě zajímá, co znamená Ježíšův spor s farizeji, když mu vyčítají: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?“ A on odpoví: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (Jan 8,57–58) Kdo tedy je? Nějaký Univerzální Kristus, univerzální Já, jak říká Rohr? Vtělil se jako Ježíš z Nazareta a pak se stal zase tím univerzálním Já? Vnímám to tak, že s tímto Univerzálním Kristem udržuju kontakt skrze osobu a příběh Ježíše z Nazareta, který už sice neexistuje svým pozemským způsobem, ale je vlastně personálním, jedinečným vyjádřením toho univerzálního Já. Myslím, že i my jsme odrazem takové univerzální existence, obohacené o individuální pozemskou zkušenost. To je vyjádřeno oním obrazem člověka jako prachu oživeného Božím dechem (Gn 2,7). Takto chápaný život je nabitý posvátností, což může být asi vyjádřeno i jako povolání ke svatosti.
Přijde mi, že když je někdo svatý, je úkolem někoho jiného, aby to řekl. Nikdy to nemůžu říct o sobě. Ale když to o někom řeknu, dávám najevo, že je pro druhé jakýmsi majákem, inspirací, aniž by o tom třeba sám věděl. Pak to nemá ten morální podtext, ale existenciální. Z takového člověka si můžeš brát příklad, ale ne proto, že je nějak dokonalý a něco tím pádem vyžaduje, ale že je pro tebe světlem. Svatost jako uznání příběhu, poctivosti, autenticity života, toho odrazu Boží existence na zemi.
V tomto tvém obraze je společenství tím, co svatost ve svém středu spatřuje, nechává ji k sobě promlouvat a skutečně tímto způsobem pomáhá vést druhé.
Znovu se odpíchnu od své zkušenosti vysokoškolského učitele. V rámci úvodu do křesťanství rozebíráme jeden text od Richarda Rohra z Adamova návratu. Mluví se v něm o tom, že mladý člověk ve věku čtrnácti až sedmnácti let potřebuje, aby mu někdo ukázal, že je součástí nějakého většího příběhu. V tomto věku potřebuje vzory, aby měl chuť vydat se kupředu velkým a silným životem. Když je nedostane, začne tuto potřebu velikosti vybíjet třeba jako fotbalový fanoušek nebo pije, bere drogy, dělá šílené věci. Buď totiž zjistí, že žádná velikost není a kvůli svému zklamání žije takto, anebo začne onu velikost realizovat. Je zajímavé o tom mluvit se studenty, kteří jsou už v etapě těsně za tímto obdobím. Jsou na vysoké škole, je jim dvacet a mě zajímá, kde se tu vzali, co je přivedlo, pohnulo. Je překvapivé, že je až tak moc neinspirovaly nějaké velké vzory nebo osobnosti, ale spíš to byla třeba babička nebo někdo takový v rodině. Mnohem častěji zažívají, že je to jejich lidská přirozenost, která v nich generuje touhu žít nějak dobře, smysluplně, že proto šli na Jabok, aby mohli pomáhat druhým. Spíš než že by jim to někdo ukázal, vychází to z nich samotných. To je pro mě další krásná ukázka toho, jak je člověk duchovní bytost! Mluvit v tomto kontextu o nějakém prefabrikovaném Bohu nebo svatosti vůbec nejde. Ve srovnání s krásou lidské přirozenosti – pořád tím prachem oživeným Božím dechem – jsou pojmy, které bychom chtěli označit za spirituální, nějak mimo, nevystihují tu velikost.
Raději tedy o svatosti přestaneme mluvit?
Jak říká myslím Václav Vacek, místo „svatý, svatý, svatý“ bychom měli říkat „úžasný, úžasný, úžasný“. Třeba by to pomohlo.
Díky za rozhovor!
Rozhovor vedl Martin Bedřich.
Ladislav Heryán SDB (* 1960) je salesián, biblista, vyučuje na Vyšší odborné škole Jabok. Je mimo jiné autorem knih Exotem na této zemi, Stopařem na této zemi, Sami na této zemi?