Editorial
Vážené čtenářky a čtenáři,
buďte svatí! vyzývá nás Bůh. Ten, jenž je živý a svatý, nás nepovolal pouze k životu, ale dává nám také podíl na své svatosti. „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“1 Všeobecné povolání ke svatosti bylo jedním z hlavních témat II. vatikánského koncilu: ve křtu jsme se stali Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými, učí koncil.2 Papež František věnoval povolání ke svatosti celou exhortaci, Gaudete et exsultate, a vybízí nás v ní, abychom se svatosti nebáli, nadchli se pro ni.3
Písmo svaté, koncil, poslední papežové a mnozí teologové prezentují svatost jako krásný a velký dar, jako pozvání ke společenství s Bohem, ke sdílení jeho života v lásce a přátelství. Rozhlížíme-li se však po našem křesťanském prostoru, nabízí se nám často poněkud jiný obrázek. Svatost bývá vnímána jako něco vzdáleného, abstraktního, neosobního, jako nepříjemná povinnost, do níž se musíme nutit, jako soubor zákazů a příkazů, jež omezují náš život a naši svobodu. Jako bychom hřivnu svatosti zakopali pod zem.
Boží přikázání tady však nejsou proto, aby nás otravovala a svazovala, ale aby nás vedla na cestě k cíli, k naplnění příslibů, aby nám připomínala, kým se máme stát. „Vyvolil si nás ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce.“4 „Dal nám moc stát se Božími dětmi…, všichni jsme dostali z jeho plnosti.“5 Svatost není naše dílo, ale dílo Boží v nás. Není to odměna za naše vytrvalé úsilí, ale veškeré naše úsilí předchází, je jeho živoucím pramenem. Svatost není samoúčelné umrtvování, ale plnost života, nejde v ní o bezduché plnění příkazů, ale o tvůrčí jednání z hloubi srdce, ve svobodě a moci Ducha Božího. Svatost konečně není smutná, zatrpklá ani křečovitá, je spontánní, plná radosti…
Abychom prospívali, jako jednotlivci i společenství, potřebujeme svatost. Potřebujeme hřivnu svatosti vykopat ze země a očistit ji od všech nánosů, aby mohla přinášet užitek. V tomto čísle Salve bychom k této očistě rádi přispěli, pokusili se aspoň trochu téma prohloubit a odstranit napadané smetí.
Přemýšlet a hovořit o svatosti není jednoduché. Svatost je a do jisté míry vždy zůstane tajemstvím. Nelze se jí zmocnit, udělat z ní předmět svého výzkumu, lze se jí pouze s pokorou otevírat, čekat, co ona sama vyjeví. S vědomím, že to, co o ní poznáváme, je nepatrné ve srovnání s tím, co nevíme, a vždy je to ohrožené zkreslením a nepochopením.
Svatost je především Bůh sám, je to tajemství jeho vnitřního života. „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm podal zprávu.“6 Bůh se nám zjevuje jako společenství tří osob, Otce, Syna a Ducha Svatého. V této trojici není žádná osoba určena sama pro sebe, tajemstvím každé osoby je být pro druhého, zcela se mu dávat a zcela ho přijímat ve věčném daru lásky. Svatost Boží je nekončící rozdávající se život lásky.
Do tohoto společenství lásky jsme zváni také my. Naše svatost je tajemství vztahu Boha a člověka. Je to podíl na Boží svatosti, Boží láska v nás. „Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás dochází naplnění.“7 V intimitě svého srdce přijímáme Dar, jenž nás otevírá navenek, vstříc druhým. Ve spolupráci s ním rosteme v lásce a svatosti, k jeho obrazu se stáváme darem pro druhé a učíme se je vidět v pravdě, jako dar pro nás. Svatost člověka je plně prožívaná láska, přátelství s Bohem a druhými.
Hovořit o svatosti není jednoduché, můžeme mít oprávněné zábrany o ní mluvit. Svatost je přece třeba především žít. Slova o svatosti ovšem také potřebujeme, jsou součástí a pojivem našich vztahů. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil?“ ptají se emauzští učedníci po setkání se Zmrtvýchvstalým, obracejí se a vydávají za svými druhy, aby se s nimi podělili o svou novou zásadní zkušenost.8 Což se nám nerozhoří srdce, kdykoli se nás dotkne svatost, a nepobízí nás k tomu, podělit se s druhými? „Našli jsme Mesiáše!“9 Slova o svatosti potřebujeme, byť jsou tváří v tvář realitě vždy jen nedostatečným koktáním. Nemusejí a ani nemohou být plně výstižná, ale měla by být zakotvená v pravdě Božího a našeho života.
Proto jsme se při sestavování textů tohoto čísla rozhodli začít poněkud netradičně, anketou. Rádi bychom vám hned na úvod, před texty obecnějšími, naukovými, zprostředkovali konkrétní živou zkušenost našich současníků, přátel, lidí jako my, kteří se povolání ke svatosti snaží žít a rozvíjet v podmínkách dnešního světa. Svatost je mnohotvárná, dalo by se říci, že je tolik podob svatosti, kolik je lidí (resp. bytostí). Každého z nás Bůh volá k autentickému žití vlastního povolání, jež je pouze naše, nepřenositelné, nenapodobitelné. My sami dotváříme vlastní podobu svatosti, my sami v posledku rozhodujeme, kým se staneme. My sami, ale nikdy ne sami. Vždy v tajemné spolupráci s Tvůrcem, v moci jeho daru, a v tajemné spolupráci s druhými. K Bohu nikdy nejdeme sami, ale vždy spolu, jako Boží lid, propojeni vzájemnými vztahy, jejichž dosah nelze ani dohlédnout. Co je pro druhé svatost? Jak o ní přemýšlejí, jak ji žijí či o ni zápasí? Každý kontakt s druhým, každá myšlenka, prožitek, každé slovo druhého nás mohou obohatit, jsou jakoby kamínkem, který můžeme vložit do obrovské mozaiky svatosti, jež se skládá před našima očima. Věříme, že v nabídnutých svědectvích také naleznete pár cenných dílků.
Ze současnosti se přesuneme na samý úsvit křesťanství, abychom prozkoumali, jak se pojem svatosti vůbec začal utvářet. David Vopřada nám ve své studii postupně představí starozákonní a novozákonní pojetí svatosti, svatost u raných křesťanů a její uchopení v díle sv. Augustina. V kapitole věnované karikaturám Krista a svatosti autor ukazuje, jak je pro život víry důležité prohlubovat a očišťovat naše poznání. Nesprávné pojetí Boha a Krista vede k mylnému pojetí svatosti a brání nám úspěšně rozvíjet naše křesťanské povolání, ba přímo naše lidství. Jak připomíná papež František v již zmíněné exhortaci, starověké hereze jsou stále znepokojivě aktuální, zatěžují nás a brzdí na cestě ke svatosti.10
V následujícím textu svůj pohled zaměříme ještě dál, za horizont našeho časoprostoru, až k samému zdroji, dárci vší svatosti. Naše svatost je vlitím Boží svatosti, pozvednutím do společenství lásky Nejsvětější Trojice, zbožštěním. Proto musí mít „božské rysy“, být k obrazu trojjediného Boha. Argentinský dominikán Eduardo José Rosaz OP ve své studii zkoumá, co znamená být svatý, říkáme-li to o Bohu, jak se trinitární charakter Boží svatosti projevuje v ekonomii spásy a jaký dopad má na naše posvěcení. Irenej Šiklar OP se pak ve svém textu více věnuje druhé osobě Trojice, Božímu Synu, jenž se pro nás vtělil, sklenul most mezi nebem a zemí, mezi nestvořenou a stvořenou svatostí. Autor si všímá především úzké souvislosti svatosti s pravdou a obětí, představuje svatost jako synonymum pro bytí v pravdě a bytí pro druhé.
Další skupina textů pojednává z různých úhlů pohledu o svatosti Božího lidu, církve. Výsostným prostorem svatosti církve je liturgie, především eucharistie jakožto pramen a „úkon“ svatosti. Toto téma rozvíjí ve své studii Benedikt Mohelník OP, a to na základě zjevení Boží svatosti proroku Izajášovi, na něž se slavící církev odkazuje v mešním zpěvu Sanctus. Autor objasňuje, jak nás liturgie přidružuje k Boží svatosti a jak jsme díky ní prostoupeni Kristovou svatostí a zařazeni do „stavu svatých“.
„Svatost je nejkrásnější tvář církve,“ píše papež František ve své exhortaci o svatosti.11 V posledních letech je ovšem stále obtížnější tuto krásu přes nejrůznější jizvy a rány spatřit, a to nejen pro nevěřící, ale i pro pokřtěné. Jak v takové situaci prožívat tajemství svatosti církve ve vlastním duchovním životě, jaký postoj zaujmout ke všem skandálům a selháním? Odpověď na tuto otázku hledá ve svých rekolekčních promluvách francouzský teolog Benoît-Dominique de La Soujeole OP. Z knižního zpracování jeho promluv jsme do tohoto čísla vybrali dvě kapitoly, o pokušeních církevního života a o eucharistii. Stejné téma uchopuje, tentokrát spekulativně, Ludvík Grundman OP ve své studii „Věřím v jednu, svatou… církev?“. Přináší základní orientaci v novodobých teologických pojetích svatosti církve, snaží se prezentovat obnovený pohled na svatost církve, jež je nahlížena pozitivně, z perspektivy agapé, a zároveň ji oprostit od příliš hierarchického pojetí.
Prožívání svatosti v konkrétním církevním společenství je tématem historické studie Benedicty Hübnerové OP, členky České kongregace sester dominikánek. Autorka zkoumá, jací světci byli pro kongregační sestry vzorem svatosti, jak se v jejich životě projevovalo vědomí jednoty církve pozemské a nebeské a jak se sestry navzájem podporovaly ve věrnosti svému povolání a v úsilí o svatost všedního dne.
Tematické texty čísla uzavírá rozhovor s Ladislavem Heryánem. Známý salesián, biblista a vysokoškolský pedagog v něm zmiňuje mnohé problémy a zkreslené představy, jež pojem svatosti zatěžují. Svatost chápe jako plnost života, život z Boží lásky, ale ve své praxi často naráží na pojetí svatosti, která jsou založena na pokřiveném obrazu Boha a zužují ji na cosi zkostnatělého, odtrženého od života. Podle něj jsou dnes slova svatost, Bůh, spiritualita pro mnohé cizí, nedotýkají se jich, jsou dokonce podezřelá. Neměli bychom raději o svatosti přestat mluvit? vtírá se nakonec otázka.
Úvahy o svatosti v tomto čísle doprovázejí fotografie svatých míst. Petr Neubert na nich zachycuje tři unikátní gotické kostely pod hradem Lipnice na Českomoravské vrchovině. Sakrální stavby jsou jakýmisi němými svědky svatosti, mohou odkazovat na Svatého či upomínat na svatost našich předků. Bylo by ovšem škoda, kdyby k nám promlouvaly pouze o nedosažitelném nebi a uzavřené historii. Svatost je život, pozvání k přátelství, otevřený prostor vedoucí za horizonty. Naplnit staré prostory novým životem, otevřít je přátelství a posvátnému dialogu nebe a země, hmoty a ducha, historie a dneška se snaží Přátelé podlipnických kostelů, jejichž iniciativu představuje ve svém textu k obrazovému doprovodu Líza Faktorová.
Samotný závěr čísla je věnován našemu příteli, nedávno zesnulému bratru Alexiovi Vandrovcovi OSB, který byl od roku 2002 součástí redakční rady Salve a měl významný podíl na jejím směřování. Norbert Schmidt připomíná ve svých dvou textech osobnost a přesah bratra Alexia, Ondřej Koupil představuje jeho význam pro knižní ediční řadu Pietas benedictina, která vydává klasické knihy mnišské spirituality a v níž Alexius sehrál roli organizátora, překladatele i editora.
Prostor svatosti je nesmírný a v tomto čísle jsme nezmohli víc než do něj pouze nesměle nahlédnout. Snad se nám aspoň podařilo inspirovat vás k jeho dalšímu prozkoumávání. Buďte svatí! vybízí nás Trojjediný. Otec, jenž nás miluje a nabízí nám své přátelství,12 Syn, který přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti,13 a Duch, jenž nás uvádí do plnosti pravdy.14 Potřebujeme snad pádnější argument?
Dagmar Kopecká
POZNÁMKY:
1 / Lv 19,2. Srov. Lv 11,44–45; 1Petr 1,16.
2 / Srov. Lumen gentium 40.
3 / Papež František: Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte). Apoštolská exhortace papeže Františka o povolání ke svatosti v současném světě. Praha, Paulínky 2018, čl. 13 a 32.
4 / Ef 1,4.
5 / Srov. Jan 1,12.16.
6 / Jan 1,18.
7 / 1Jan 4,12.
8 / Lk 24,32n.
9 / Jan 1,41.
10 / Srov. Gaudete et exsultate 35 a 62. Papež věnuje falešným podobám svatosti celou kapitolu „Dva nenápadní nepřátelé svatosti“.
11 / Tamtéž 9.
12 / Srov. Jan 16,27; Jan 15,12–17.
13 / Srov. Jan 10,10.
14 / Srov. Jan 16,13.