Vážení čtenáři,
světlo, které je tématem tohoto čísla Salve, stojí na začátku knihy Genesis, stejně jako v úvodu Janova evangelia. Spatřit světlo světa je ustálená fráze, kterou vyjadřujeme samotný vstup do existence. Mluvíme také o světle rozumu, bez něhož by pro nás byl okolní svět nesrozumitelný a naše bytí v něm nesmyslné. Světlo však není jen předpokladem, ale také cílem. Světlo na konci tunelu, jasný bod na horizontu, k němuž směřujeme celým svým životem. „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12),“ říká ten, v něhož jsme uvěřili, kdo se stal majákem v bouři našeho putování.
Světlo má řadu aspektů, které poznáváme nejen ze zkušenosti, ale i z tradice a nakonec i díky moderní vědě. Světlo umožňuje vidění, a tedy samo jevové bytí věcí. Světlo umožňuje barevnost světa, a tím i jeho krásu. Může však být také oslepující, palčivé, odhalující, a tím zahanbující. Jeho nedílnou součástí je i zkušenost jeho nepřítomnosti. Naše životy civilní i duchovní jsou provázeny zážitky temných nocí. Musíme však mít vždy na paměti, že tak, jako neexistuje zlo, ale jen nepřítomnost dobra, neexistuje ani tma, pouze nepřítomnost světla. Proto i ono klíčové ujištění evangelisty Jana: „Světlo svítí ve tmě a tma se ho nezmocnila.“ (Jan 1,5) Duchovní život je permanentní cestou za světlem, je nesen nadějí, že světlo nemizí, jen se mu staví do cesty naše sobectví. Čím víc před ním zavíráme oči, tím víc se pak ale cítíme oslněni, tím víc pociťujeme jeho vítěznou jasnost. Tu znají dobře mystikové, onu paradoxní oslepující moc světla, při níž nás racionální rozum opouští a otevírají se oči srdce. Více se o tom čtenáři dočtou ve studii Vojtěcha Kohuta OCD o sv. Janu od Kříže.
Světlo je odvěkým průvodcem člověka, je součástí jeho soukromého i veřejného život, jeho slavení i truchlení. Světlo v liturgii není jen okrasou, je mnohoznačným a nesmírně bohatým zdrojem symbolických významů, jak o tom píše ve svém textu Jan Kotas. Je paradoxní, že s technologickým ovládnutím světla díky elektrickému proudu jako by z liturgie mnoho z jejího světelného, symbolického potenciálu vymizelo. Není pochopitelně možné utíkat se k předmoderním způsobům liturgického slavení, je to ale výzva k zamyšlení nad tím, zda není možné i v prostoru našich chrámů pracovat se světlem citlivěji, než jak je obvyklé. Fotografie tvořící obrazový doprovod tohoto čísla představují světlem prostoupené sakrální prostory, v nichž právě tvůrčí a zároveň citlivá práce se světlem stírá rozdíly mezi tím, zda vznikly ve 13., nebo v 21. století.
Právě umělci a architekti, zvyklí pracovat se světlem a jím utvářeným prostorem, mohou být průvodci i v našem rozpomínání se na vlastní tradici rozumění světlu jak na rovině praktické, tak té symbolické a duchovní. Ať se jedná o abstraktní malbu (o které píše František Burda), moderní vitraje (v textu Norberta Schmidta) nebo tvůrčí úpravy starých chrámů (přiblížené Aloisem Kölblem), světlo a barva k nám promlouvají jazykem, který se dotýká naší podstaty a rozechvívají v nás struny, o nichž velmi dobře věděl autor Apokalypsy, když zaznamenával svá vidění: „Ten, jenž sedí, se zjevem podobá jaspisu a karneolu; duha kolem trůnu je zjevem podobná smaragdu. Trůn obklopuje čtyřiadvacet stolic, na nich zasedá čtyřiadvacet bíle oděných Starců se zlatými korunami na hlavách. Z trůnu vycházejí blesky, hlasy a hřímání a plane před ním sedm ohnivých lamp, sedm Božích duchů. Před trůnem je něco jako moře, průzračné jako křišťál.“ (Zj 4,3–6) Český básník Jakub Deml se k prožitku světla vracel ve své tvorbě opakovaně, snad nejkrásněji v básni „Sen jeden svítí…“, kde píše: „… neboť je noc, letní, teplá, bez měsíce, sama ze sebe vydávající světlo… Odkud přichází toto světlo? Ze stromů, z vody, ze země, z oblohy. […] A země má oheň v sobě. A všechno viditelné má oheň v sobě. I vzduch hoří, i oblaka, i kámen a voda. Třeba jest, aby všechna ostatní světla pohasla. Nemohu za to, že den stal se mi nocí, a na Západě vyšlo Svítání…“
Středověké myšlení rozlišovalo mezi dvěma podobami světla, jež latina pojmenovává rozdílně. Světlo jako lumen se šíří průsvitnými prostředími a jako color či splendor se odráží od neprůhledných těles – to je fyzikální světlo, které známe z běžné zkušenosti. Vedle toho je ovšem jiné světlo, lux, světlo samo o sobě, pronikající každou hmotou, o němž sv. Bonaventura píše, že „je společnou přirozeností, která se nachází v každém tělese, nebeském či pozemském. […] Světlo [= lux] je substanciální formou těles, která se tím reálněji a důstojněji zmocňují bytí, čím více na světle participují.“ Přeji všem čtenářům, aby vedle onoho lumen, které osvěcuje naše pozemské domovy, stále častěji zakoušeli i onu lux, která září na naší cestě k tomu, který sám „je světlem“.
+ fra Dominik Duka OP