Rozhovor s Myroslavem Marynovyčem
Snad žádný „žebříček morálních autorit“ na Ukrajině se dnes neobejde bez jména Myroslava Marynovyče (nar. 1949). Rodák ze západoukrajinské Drohobyče se již v mladém věku zapojil do aktivit disentu a lidskoprávního hnutí v tehdejší sovětské Ukrajině. Patřil k zakladatelům Ukrajinské helsinské skupiny na obranu lidských práv a ve svých 29 letech skončil kvůli těmto aktivitám ve vězení. Vysloužil si tehdy maximální trest – sedm let vězení a pět let vyhnanství ve střední Asii. Dnes je aktivním občanským činitelem, religionistou a publicistou, mimo jiné také členem „Skupiny 1. prosince“ – týmu intelektuálů a bývalých disidentů, kteří se aktivně angažují v budování občanské společnosti na Ukrajině.
Hlavním působištěm Myroslava Marynovyče je už několik let Ukrajinská katolická univerzita (UKU), kde zastává funkci prorektora. Tato lvovská univerzita se stala „ostrůvkem“ nové Ukrajiny a také ukázkou toho, že moderní a kvalitní vysoké školství má na Ukrajině své místo. Dnes se bez nadsázky jedná o jednu z nejpopulárnějších a nejkvalitnějších ukrajinských vysokých škol.
O tom, jak se mění ukrajinská společnost po Majdanu, jaký význam má dnes na Ukrajině náboženství a jakou roli v ukrajinské transformaci hraje Ukrajinská katolická univerzita, jsme si s panem Marynovyčem povídali na konci dubna 2018.
Kdybychom hledali nějaký obraz vystihující dnešní, postmajdanní Ukrajinu, byl by to nejspíš obraz jakéhosi „schoulení“. Během Majdanu náboženská Ukrajina rozkvetla, o něčem takovém se předtím – například v devadesátých letech – nikomu ani nesnilo. Dnes se však zase naopak trochu „schoulila“. To však neznamená, že by lidé zapomněli. Majdan i jeho náboženská stránka stále zůstávají v jejich vědomí. Ale ve společnosti stejně jako v duchovní oblasti funguje něco, co by se dalo nazvat „syndrom vyjeté koleje“. Znamená to, že pro lyžaře je mnohem jednodušší používat již vyjetou cestu než hledat nějakou novou. A tady to funguje podobně. Dnes jsme často svědky toho, že věřící lidé i církev se snaží zase vrátit do těch kolejí, na které byli navyklí. To obrovské náboženské vzepětí a nadšení, které panovalo na Majdanu, se pomalu vytrácí. Ale už nemůže zmizet úplně, změny jsou nezvratné.
Pro mě osobně se vrcholem Majdanu stal okamžik, kdy Mychajlovský klášter v Kyjevě otevřel své brány pro demonstranty. To byl důležitý mezník. Do tohoto okamžiku protestující vnímali církev s jistou nedůvěrou, přece jenom se jednalo o občanský protest, ne o nějakou náboženskou akci. Byli tam studenti, hudba, pak protesty – zdálo se, že zde není místo pro kněze. Ale v okamžiku, kdy klášter otevřel své brány a vpustil dovnitř zraněné demonstranty, v tu chvíli se obnovila dávná a důležitá funkce církve: funkce ochrany, útulku a přístřeší. Funkce ochrany před nepřátelskou vládou. Tehdy se Majdan změnil a stal se nábožensky tolerantním a duchovně otevřeným – kněží byli často a s radostí na Majdanu vítáni.
Nejednalo se přitom ale jen o kněze jedné konfese, na Majdanu byli přítomni lidé nejenom různých křesťanských denominací, ale i nejrůznějších jiných náboženství. Ovšem kromě zástupců pravoslavných křesťanů Moskevského patriarchátu, pokud se nepletu…
Občas se tam ale objevili i kněží Moskevského patriarchátu. Nicméně máte pravdu – je velmi důležité, že se Majdan nemodlil jenom křesťanskou modlitbou, nýbrž i modlitbou židovskou a muslimskou. Když vezmeme v úvahu veškeré konflikty, nedůvěru mezi náboženstvími v moderním světě, terorismus, tak tato ukrajinská zkušenost byla naprosto ojedinělá. My o sobě ale málo vyprávíme, ve světě se o tom skoro neví. Ukrajina nadále zůstává většinou symbolem čehosi negativního. Tato zkušenost byla přitom naprosto úžasná.
Nicméně nezanikla – přetrvává na takových místech, která však nejsou pro média příliš atraktivní, a proto se o ní moc nemluví. Média pátrají spíše po negativních senzacích. Pro mě osobně byla například naprostou senzací situace u jednoho z kulatých stolů na Ukrajinské katolické univerzitě. Po prezentacích jsme měli společnou večeři – u stolů seděli muslimský imám a řeckokatoličtí kněží. Na naší univerzitě se před jídlem modlíme. Tak jsme nabídli imámovi, aby se pomodlil. Modlil se tedy arabsky a pak to překládal do ukrajinštiny. Velmi hezká a neutrální slova obrácená k Bohu. Řeckokatolický kněz odpověděl, že v podstatě nemá co dodat, že všechno bylo již řečeno, pokřižoval se a pustili jsme se do jídla. A pro mě to bylo strašně symbolické, myslím, že bez Majdanu by něco takového nebylo možné.
Ukrajina zůstává i z náboženského hlediska docela komplikovanou zemí – v jedné zemi existuje Kyjevský a Moskevský patriarchát pravoslavné církve, řečtí katolíci… Ne vždy jsou mezi nimi zrovna idylické vztahy. Jak vidíte do budoucna spolupráci mezi křesťany na Ukrajině?
Na to nelze jednoduše odpovědět. Existují tu různé proudy, různé tendence a těžko říct, jaký směr se stane prioritním nebo jaká tendence bude převažovat. Ale kupříkladu bych chtěl zmínit Moskevský patriarchát.[1] Právě po Majdanu se tam objevila skupina intelektuálů a řada kněží (třeba i biskup Olexandr Drabynko), kteří už dříve byli „jinak smýšlející“, ale teď se z nich stali vysloveně disidenti. Z církve nevystoupili, ale vedení je s nimi výrazně nespokojeno. Proč? Kupříkladu v Kyjevě zřídili Svobodnou pravoslavnou univerzitu – jedná se o „letní“ univerzitu (na stejných základech kdysi existovala i Ukrajinská katolická univerzita v Římě). Tam opravdu funguje svoboda duchovního hledání – zvou si i přestavitele jiných konfesí. V podstatě se jedná o lidi, kteří byli vychováni Majdanem, kteří nesou jeho poselství v pravoslaví – v tomto případě Moskevského patriarchátu. Problém je v tom, že se o těchto lidech skoro nemluví, samotný Moskevský patriarchát nemá tyto aktivity v oblibě. A když se na pravoslaví dívá někdo ze Západu, má brzy jasno – „všechno je špatně“. Realita je ale komplikovanější. Já jsem však přesvědčen, že takové situace nám dávají důvod k optimismu.
Ale abychom byli objektivní – hierarchie této církve se orientuje hodně „doprava“, a tím myslím na stranu Moskvy. Místy to působí až skandálně. Pamatuji si na jedno velké shromáždění různých církevních činitelů za účasti prezidenta Ukrajiny. Byla vyhlášena minuta ticha za zemřelé ukrajinské vojáky. Dva muži se nezvedli a zůstali sedět – právě zástupci Moskevského patriarchátu. Představitel církve nepovstal! A to už je gesto, demonstrace. Především je to ale zneuctění památky ukrajinských vojáků.
Vraťme se k ukrajinské společnosti. Od revoluce už uběhly čtyři roky. Můžeme mluvit o viditelných změnách na Ukrajině?
Ani tady není odpověď jednoduchá. Můžete teď vyjít na ulici a potkat tam mladé lidi, kteří se budou chovat neadekvátně, anebo mladé korupčníky, kteří se skvěle cítí ve „starém světě“. Stejně tak se ale můžeme setkat s ostrůvky nové Ukrajiny, které jsou velice výrazné a efektivní. Nevím, zda díky tomu, že se tito mladí lidé shromažďují kolem UKU, ale já znám spoustu takových. Díky nim mohu říct, že tady opravdu končí celá epocha – Ukrajina říká: „Sbohem, homo sovieticus“ – tito lidé jsou už jiní. Máme zde už generaci Ukrajinců, která je připravena žít v nové Ukrajině a je ochotna ji budovat. Problém je ale v tom, že zatím to jsou jen jakési „ostrůvky“. Zatím se nejedná o celospolečenský fenomén, který by získal i výrazný politický rozměr.
To je v podstatě nejrozšířenější kritika ukrajinské revoluce – že Majdan nedokázal vytvořit novou kvalitní politickou sílu…
O tom, co Majdan nedokázal změnit v politické rovině, se můžeme bavit hodně dlouho. Politika je bezpochyby velmi důležitá. Pro mě osobně ale oba Majdany[2] byly především duchovním fenoménem, změnou ukrajinského „ducha“. V obou případech se jednalo o pokus vymanit se z panujícího postsovětského systému. Samozřejmě, že tak obrovské změny se snad ani nemohou uskutečnit díky jedné (i když obrovské) revoluční akci.
Historici říkají, že šíření křesťanství na Ukrajině probíhalo ve třech vlnách. Mám tím na mysli, že tak velké transformace, změny mentality a změny hodnot nemohou proběhnout naráz. Jakkoli bychom si to přáli – prostě to nejde.
Když sleduji, co se děje v Polsku a Maďarsku (o České republice toho moc nevím, ale připouštím, že i tam se mohou objevovat podobné tendence), chápu, že komunismus nás jen tak lehce neopustí. Tyto transformace vyžadují hodně úsilí a času. A snad i Boží pomoci. Ukrajina není v tomto smyslu nijak výjimečná. Snaží se odpoutat od své komunistické minulosti – ale to je velmi složitý proces. Jednoznačně tvrdit, že Majdan nic nezměnil, by byl nesmysl. Společnost prostě asi sama zatím nedokáže pochopit, do jaké míry se změnila. V době prezidenta Janukovyče[3] to byla naprosto pasivní a lhostejná společnost: „Nechte mě na pokoji, já chci jen přežít.“ Dnes je to velmi aktivní a různorodá společnost, pořádá se spousta akcí, vznikají různá hnutí, která ani nestíháme vnímat. Ukrajina má před sebou ještě dlouhou cestu, ale její proměna je pozoruhodná.
V tomto procesu je klíčová snaha komunikovat se společností. Vzdělání, chcete-li – osvěta?
Osvěta je bezpochyby velmi důležitou součástí tohoto procesu. Hlavní je ale změna hodnot, základu, na němž se dá budovat nová společnost. Jako model bych použil definici disentu, kterou kdysi přinesl jeden z ruských disidentů: „Disidenti jsou lidé, kteří nehledě na to, že žili v nesvobodné společnosti, se chovali tak, jako by byli svobodní.“ Tuhle formulaci mám moc rád, protože je velice přesná. Dnes stále ještě žijeme ve společnosti, která je zvyklá na korupci a amorální chování. Ale i v této společnosti už existuje řada příběhů, ostrůvků, které dosáhly úspěchu nehledě na obecně panující korupci. Vzniká jakýsi „nový disent“, skupiny lidí, kteří se řídí jinými hodnotami.
Například Ukrajinská katolická univerzita?
Ano, například. V oblasti vysokoškolského vzdělání, kde stále vládne dost velká míra korupce, je tato univerzita ostrůvkem, kde korupce neexistuje. Podařilo se nám to. Není to jednoduchý příběh – nejsme státní školou, peníze sháníme po celém světě. Ale máme svůj prostor, vlastní svobodu, kde můžeme šířit vlastní hodnoty.
Podobné projekty zpočátku vzbuzují pobavení a přesvědčení, že „to se vám nemůže podařit“. Stejně tak to bylo i s naší univerzitou. Zprvu byla skeptická i část biskupů – ten projekt je prý příliš ambiciózní a „megalomanský“. Když se ale ukázalo, že se nám začíná dařit, nastala druhá etapa – okolí nás začalo nenávidět. Už jen pouhá zmínka o naší škole vyvolávala hněv a konflikty. Teď se to zase mění. Pro mě je mezníkem září 2017, kdy jsme uvedli do provozu Centrum Šeptyckého:[4] „Univerzita nejen přežila – ona navíc dokázala spustit tak velký projekt!“ Od té doby se řada dřívějších kritiků a skeptiků snaží zapojit do činnosti naší univerzity.
Katolická univerzita je sama o sobě určitě zajímavým fenoménem. Na Ukrajině je jednou z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších. Jak vnímáte poselství této školy? Dokáže obecně udržet rovnováhu mezi křesťanstvím a „laickým“ světem?
Musíme rozlišovat náboženství a konfesi. Bezpochyby – my jsme katolická univerzita a to je pro nás velmi důležité. Samozřejmě, že v UKU se vyučuje katolická teologie a katolický pohled na společnost. Pro mě je velmi přirozené, že jsem řeckokatolíkem. Někdy je ale důležitější, jak vyučuješ, nežli co vyučuješ. Pro nás je podstatné, aby náš katolicismus byl otevřený i pro jiné konfese – abychom sdíleli dary, a ne abychom někomu konkurovali. Pokud bychom nějak zvlášť zdůrazňovali rozdíly mezi katolíky a protestanty nebo pravoslavnými (mimochodem kvůli tomu nás často i kritizují – prý jsme „špatní katolíci“ a nedbáme na dostatečně „katolický charakter“ naší univerzity) – nikdy bychom se nedostali tam, kde jsme teď, a nebyli bychom pro Ukrajinu důležitými. V tomto je základ našeho postoje: klademe důraz na hodnoty, které pro nás jsou hodnotami křesťanskými. Na základě těchto hodnot se snažíme o obrození křesťanského ducha. Ale je velmi důležité, aby univerzita zůstávala prostorem pro setkávání náboženského a sekulárního. Což vylučuje dogmatismus. Postoj „já jsem to tak řekl a tak to má být“ je pro univerzitu nepřípustný. Univerzita bude úspěšná jen tehdy, když zůstane místem pro dialog různých názorů. Je to taková velmi dynamická rovnováha názorů.
Jaká je ale role náboženských hodnot v moderním světě obecně? Váš životní příběh, to jsou roky v disentu a sovětských lágrech. Ukrajinský disent se hodně orientoval na národnostní otázku a často vyzníval nacionalisticky. Vy osobně, jak se zdá, jste se spíše řídil mravními principy a právě náboženským přesvědčením.
Na takovou otázku nejčastěji odpovídám slovy Jurije Orlova,[5] který na podobnou otázku řekl: „Protože jsme toho už měli plné zuby.“ A to opravdu velmi přesně popisuje stav mladého člověka, který si chce vážit sám sebe, ale žije v situaci, kdy se na každém kroku musí podřizovat lži, kdy musí tuto lež opakovat a musí být lokajem komunistických vůdců. Měl jsem pocit, že o nějaké sebeúctě nemůže být ani řeči, pokud se budu takto chovat. Musím se z toho dostat – opravdu jsem toho měl plné zuby. Takže ta moje osobní motivace nebyla nijak nacionalistická, měla spíš duchovní rozměr. Nechtěl jsem žít v tak amorálním světě. Tehdy jsem byl přesvědčen (i když je to dost tenký led – mluvit o sobě z dnešního pohledu), že všechno, co je založeno na lži, musí dřív nebo později padnout. Tento pocit si pamatuji velmi dobře. Byl to zkrátka mravní postoj – této lži a zlu jsem ukázal jejich omezenost.
V podstatě se jednalo o univerzální hodnoty, které nejsou nijak vázané na časový či společenský kontext…
Naprosto! Přičemž se jednalo o hodnoty, které bylo třeba v lágru[6] těžké nějak nábožensky nebo konfesně vymezit, v lágru totiž panoval zákaz jakékoli náboženské aktivity. Což znamená, že vláda v podstatě vymazala všechny náboženské vrstvy morálky. V lágru existovala čistě duchovní rovina. Dobro a zlo – a volit mezi nimi musel člověk každý den.
Tyto věci opravdu nejsou závislé na nějakém kontextu. Proto se asi tak dobře cítím na katolické univerzitě. Držte se pravdy, držte se dobra – a všechno bude v pořádku. Naši kamarádi „fundamentalisté“ na nás občas tlačí, že univerzita by měla být katoličtější, že bychom se měli změnit skoro na seminář. Já jsem ale přesvědčen, že důležitá je možnost volby. Studium u nás je jakýmsi „pozváním“ ke katolicismu, ale katolicismus nesmí být vnímán jako nutná podmínka pro studium. Nejdůležitější zůstává orientace na hodnoty a právě ta osobní duchovní volba. Když bude taková volba ryze osobní, když nechá stranou různé politické aspekty – jsem přesvědčen, že Židé, muslimové a katolíci velmi snadno najdou prostor pro spolupráci a dialog.
V Evropě se v poslední době hodně mluví o „muslimské hrozbě“. Ukrajina naopak má dobré zkušenosti s islámem, spolupráce mezi krymskými Tatary a Ukrajinci po anexi Krymu v roce 2014 je opravdu významná. Obecné tendence ale nasvědčují tomu, že počet křesťanů klesá a počet muslimů naopak neustále roste. Vyhlídky do budoucna se nezdají být příliš optimistické.
Dokud budou mezi křesťany lidé, kteří dbají na duchovní opravdovost, tak se o osud křesťanství nebojím. To není otázka počtu – i kdyby zůstalo třeba jen třicet opravdových křesťanů, Bůh toto společenství neopustí.
A mluvíme-li o muslimech, musíme pochopit zdroje jejich agrese, pokusit se vnímat svět jejich očima. Pamatuji si, že hned po teroristických útocích v září 2001 jsem byl v Německu a společně s mým kamarádem jsme šli do obchodu s tiskovinami. Procházel jsem regály a najednou jsem pochopil, že zhruba devadesát procent obálek má sexuální podtext. A tehdy mě napadla otázka, jak to asi vnímá muslim? Jako ďábelskou společnost! Pro něj je to jasná záležitost. A pokud to bude fundamentalista, vytkne si za cíl zničit tuto společnost.
Abychom si správně rozuměli: rozhodně nejsem pro návrat křesťanství k oné falešné mravnosti a přetvářce, za níž se často skrýval hřích. Z vlastní zkušenosti vím, jak je snadné „pokrýt se zlatem“, ale uvnitř zůstat špinavým. Úkolem křesťanství dnes není „převálcovat“ islám. Dnešní situace je výzvou pro křesťanství – obrodit a obnovit duchovní podstatu náboženství, obnovit čistotu víry.
Řeknu vám jeden příběh o muslimech ještě z let svého vyhnanství. Žil jsem v Kazachstánu a do naší vesnice posílali nejrůznější lidi. Byli mezi nimi Čečenci, se kterými jsem se spřátelil. Kamarádili jsme se, občas přijížděli celé rodiny, věděli, kde mám svůj pokojík a že se u mě mohou vždy zastavit. Jednou zůstávali přes noc. Na podlaze jsme ustlali pro muže, měl jsem tam taky něco jako palandu, kterou jsem vlastnoručně vyrobil, a tu jsme nechali pro ženy. Připravovali jsme se ke spánku a najednou vidím, že ženy stojí před postelí a nevědí, co mají dělat, stále něco mezi sebou řeší. Chvíli jsem nemohl pochopit, v čem je problém, ale pak mi to došlo – vždyť mám u postele kříž! Šel jsem k nim, říkám jim, že chápu, asi jim vadí krucifix – tak že ho sundám. Byly v šoku. A jedna z nich mi odpověděla: „Teď vidím, že jsi opravdový křesťan.“
Když jsem o tom pak přemýšlel, začalo mi pomalu docházet, co jsem to vlastně udělal. Sundat ten kříž – to byla první pohnutka, prostě jsem jim nechtěl vnucovat vlastní náboženství. Až později jsem díky nim pochopil, že opravdový křesťan se má chovat právě takto: svědčit o křesťanství, a ne ho někomu vnucovat. Křesťanství, které není o násilí, ale o svědectví, to je pro ně – ale mělo by být i pro nás – to opravdové křesťanství.
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor připravil Radko Mokryk.
POZNÁMKY:
[1] Na Ukrajině se kněží MP stali aktéry řady skandálů a konfliktů, často jsou vnímáni jako pěšáci v mocenských a politických hrách Moskvy.
[2] Za „První Majdan“ je občas označována tzv. „Oranžová revoluce“, která vypukla na stejném náměstí v Kyjevě po prezidentských volbách v zimě 2004. Pod tlakem veřejnosti bylo druhé kolo voleb uznáno za zfalzifikované. Po opětném hlasování se prezidentem Ukrajiny stal prozápadní Viktor Juščenko.
[3] Viktor Janukovyč byl proruský prezident (2010–2014), jehož politika zapříčinila revoluci na Majdanu v zimě 2013–2014. V posledních dnech revoluce (únor 2014) Janukovyč uprchl do Ruska, kde se nachází dodnes. Ukrajinským parlamentem byl zbaven pravomocí prezidenta.
[4] Centrum Šeptyckého – Vzdělávací, kulturní centrum a knihovna, jejíž provoz byl zahájen na bázi Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově v září 2017.
[5] Jurij Orlov, ruský disident. V roce 1976 jeden ze spoluzakladatelů a hlava Moskevské helsinské skupiny.
[6] Myroslav Marynovyč byl zatčen na konci roku 1976 a na svobodu se dostal po vykonání trestu v roce 1987.
Myroslav Marynovyč (* 1949), ukrajinský religionista, publicista a obránce lidských práv. Jeden ze zakladatelů Ukrajinské helsinské skupiny (1976). Disident a politický vězeň v Sovětském svazu. Nyní prorektor Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově.
Radko Mokryk (Praha–Lvov), historik, kulturolog. Doktorand Ústavu Východoevropských studií na FF UK, redaktor časopisu NaVýchod (Praha) a portálu Cultures of History Forum (Jena, Německo).