Rozhovor se Svjatoslavem Ševčukem
Ukrajinská společnost se dnes, tři roky po Majdanu, dostala do značné krize. Válka stále trvá, hřivna se během ní dramaticky propadla, čímž se velká část lidí dostala do faktické chudoby (zvlášť bolestivá situace je v případě důchodců a nemocných, kteří nemají dostatečnou zdravotní péči kvůli zchudlému, zkorumpovanému zdravotnictví a absenci pojištění), z fronty se vracejí vojáci v depresích a často následkem toho páchají sebevraždy, rostou stereotypy namířené proti vnitřním uprchlíkům jakožto těm, kteří nesou za válku vinu, vláda – zdá se – blokuje klíčové reformy, odvádí pozornost od problémů a vše omlouvá válečnou situací, aktivisté se dohadují o dalším postupu a mladí lidé i nadále zemi ve velkém opouštějí. Jak tedy zpětně Majdan nahlížíte? Mělo to všechno smysl?
Je to už třetí rok války, třetí rok po všech těch událostech Ukrajiny i Evropy, které vejdou ve známost jako tzv. Revoluce důstojnosti. Jak dnes můžeme tyto tři roky reflektovat? Tehdy především nikdo nebyl na válku připraven, vojáci ani politici. Vnitřní transformace měla být projektem celonárodního rozvoje, dnes mluvíme o tzv. proevropském vektoru. Nikdo ale nebyl připraven bojovat, nikdo nebyl připraven na anexi Krymu, natož na krvavou intervenci na Donbase. Válka je dnes velmi důležitým faktorem v životě na Ukrajině. Tehdy bylo třeba nejen znovu zhodnotit naše přání, porovnat je s našimi možnostmi, ale především chránit vlastní život, svou zemi. Válka se stala elementem, který z jedné strany narýsoval linii, za kterou se již nemůžeme vrátit, protože ona sama nás zásadně změnila – změnila vztah k věcem, jako je stát, nezávislost atp. A na druhou stranu ukázala, že naši politici nejsou připraveni řešit důležité otázky ukrajinské společnosti. Myslím, že od doby rozpadu SSSR na Ukrajině stále nevznikly skutečné politické elity. Oligarchizace elit se v okolnostech války obnažila ve veškerém svém zlu.
Jaká je reakce ukrajinské společnosti? Samozřejmě už neexistuje možnost návratu do doby před válkou, válka se ale zároveň nestala volbou, byla vnucena. Myslím nicméně, že Ukrajina vzdoruje s pocitem důstojnosti. Lidé se pochopitelně po třech dlouhých letech válkou unavili, ve válce se dnes často cítí opuštění a zapomenutí, jelikož mezinárodní společenství Ukrajinu v některých ohledech ponechalo samotnou.
Na nečekaný vývoj po revoluci nebylo ale připraveno ani mezinárodní společenství. Dokonce ještě dnes někteří nechápou, že válka na Ukrajině není ukrajinským vnitřním problémem, ale problémem globálním – jde o ruskou agresi proti celé západní civilizaci. Nechci tyto faktory zveličovat, ale válku musíme mít stále na vědomí, když hodnotíme zmiňované problémy.
Přesto již tři roky přežíváme, to je malý zázrak. Stále častěji přemýšlím o této skutečnosti: bitvu může vyhrát vojevůdce, válečnou operaci může vyhrát nejvyšší generál – prezident, ale válku může vyhrát jedině lid. Myslím, že ukrajinský lid chápe, že válku dnes vyhrát může, myslím také, že ji vyhrát chce, jak dlouho to ale bude trvat, to nikdo neví, jelikož ona sama není naší volbou. To, co dnes možná nejsilněji demoralizuje mladé lidi, je neschopnost odpovědět na tyto otázky. Síly máme, ne vždy ale máme skutečné lídry. Ani nevidíme zřetelně všechny kroky, které by skutečně realizovaly naše sny z Majdanu. Často na ně nemáme dostatečné mechanismy. Proto se ukrajinská společnost unavila. Za tři roky jsme přesto ušli velkou cestu, udělalo se víc než za celou existenci nezávislé Ukrajiny od roku 1991. Situace země připomíná sportovce, který má běžet maraton, ale zároveň mu mají operovat srdce. Maraton, to je válka. Operace, to jsou reformy. Obojí musíme udělat rychle a ve stejnou chvíli.
Myslím, že je zde dost věcí, které naznačují, že Ukrajina má svou naději. A tady vidím také roli církví. Z jedné strany pomoci ukrajinské společnosti (především mladým lidem) najít odpovědi na všechny tyto hluboké otázky, které si dnes pokládají. Jenom z pohledu křesťanského chápání spravedlivé společnosti dnes myslím můžeme najít způsoby, jak v životě realizovat naše ideály z Majdanu – mám na mysli sociální nauku církve. Nakonec nikdo z elit dnešní Ukrajiny nemá dlouhodobou vizi, politici řeší spíše každodenní nejbližší problémy, případně uvažují pouze v horizontu budoucích voleb. Nemají perspektivní plány. Církev se nedívá do budoucnosti, ale do věčnosti. Církve jsou dnes proto na Ukrajině těmi občanskými institucemi, které mají pomoci společnosti najít dlouhodobý plán našich kroků, který by umožnil realizaci ideálů.
A jestli naše ideály a sny z Majdanu stály za toto všechno utrpení? Věřím, že ano.
Co pro církve znamenal Majdan tehdy, jakou roli na náměstích jste hráli? A co se od Majdanu změnilo v životě církví?
Majdan byl velkým a viditelným projevem existence občanské společnosti na Ukrajině. Majdan nebyl politickou ani nacionalistickou akcí. Na Majdanu stáli Ukrajinci, Rusové, Židé i Poláci, první mrtvý byl Bělorus. Byl to projev iniciativy ukrajinských občanů, kteří pochopili, že to oni sami musejí na sebe vzít odpovědnost za svou zemi, protože politici jednali proti zemi, ve které žijí.
Odehrál se tam tehdy velmi zvláštní moment, když demonstranti sami prosili církve, aby se k nim připojily a pomohly jim hledat způsoby, jak dál jednat. Ne církve vyvedly lidi na Majdan, ale obráceně – lidé vytáhli za sebou církve. Občanská společnost postkomunistického státu se otevřela pro evangelizaci. Byl jsem svědkem toho, kdy se stovky tisíc dosud nevěřících lidí staly na náměstí věřícími, začaly se modlit a nechávaly se křtít. Myslím, že ani my jako církve jsme skutečně nepochopili, co všechno se tehdy stalo. Jestliže bychom čekali, až lidé přijdou k nám, a nevyšli tehdy do ulic, myslím, že bychom ztratili tento kairos.
Vzpomínám si, když se Všeukrajinská rada církví v jednu chvíli, kdy už dialog občanů s politiky nebyl možný, sama stala vyslancem lidí, který zprostředkovával dialog. Byli jsme iniciátory obnovení dialogu. Sami lidé na Majdanu si církve a jejich roli tehdy vyžádali.
Majdan nerozdělil Ukrajinu, ale svými idejemi se stal novým občanským centrem sjednocení lidí nejrůznějších národností, vyznání, dokonce rozdílných osobních identit. Posledním sjednocením celé Ukrajiny se pak stala ruská agrese, to bylo velmi viditelné především při napadení východního Mariupolu. Když lidé viděli tanky, začali prostě chránit své domy. Paradoxně je tak dnes ukrajinská společnost jednotnější, než byla v dobách, kdy jsme získali nezávislost.
Jak dnes vaše církev realizuje ideje Majdanu? Kde dnes vidíte roli obecně církví? Církve mají na Ukrajině podle sociologických průzkumů tradičně velmi vysokou důvěru. Co od vás dnes lidé očekávají?
Upřímně se mi často zdá, jako by od nás očekávali všechno, jako bychom měli nějakou čarovnou hůlku, která může všechno zlepšit. Tak to ale samozřejmě nefunguje.
Já upřímně vnímám tuto důvěru Ukrajinců k církvím jako naši velkou výzvu a závazek. Žádné jednoduché zázraky nebudou. Pan Bůh je s námi, ale očekává naši spolupráci. Bez našeho osobního úsilí nic nebude. Ano, na Ukrajině existuje také očekávání, že „někdo druhý zde musí zavést pořádek“: prezident, církve, Evropa, dokonce i Pán Bůh, jenom ne já sám. To je iluze, která bohužel existuje. Církve tak před sebe staví tyto úkoly:
Většina církví dnes začíná chápat, že musejí být vždy s lidem. Politici a strany přicházejí a odcházejí. Dokonce různé ideologie nebo okupanti, i oni přicházejí a jednou odejdou. Jen lidé zůstávají, proto hlavním adresátem našeho sdělení, hlavním partnerem dialogu pro nás musí být sám ukrajinský lid. Samozřejmě jednáme také s vládou, ale chápeme se jako „lidová církev“. I když ne všechny církve to takto vnímají.
Velmi důležitým momentem služby je dát společnosti zřetelné morální směrovky: dát pravidla tvorby spravedlivé společnosti, jejího rozvoje a ochrany. Jestliže nebudeme chápat tato pravidla, budeme se propadat do iluzí, nebo nakonec zahubíme sami sebe. Je to stále ona sociální nauka církve, kterou dnes oceňují i Židé a muslimové. Důvěra v církve nám dává možnost nabízet tyto orientační body. Celá Všeukrajinská rada církví toto dnes vnímá jako svůj úkol.
Neméně důležitá je humanitární role církví. Mnoho problémů, které jste zmínil, není náš stát schopný řešit: 90 % vojáků má po návratu z fronty vážné psychické problémy. Do nebe volající čísla stovek sebevražd vojáků jsou především úkolem pro věřící lidi, abychom stáli při nich a pomáhali jim skutečně se plnohodnotně vrátit domů. Naše církev dnes věnuje snad až polovinu veškerého svého úsilí tomuto problému. Každá řeckokatolická eparchie na Ukrajině dnes poskytuje rehabilitační kurzy pro vojáky i jejich rodiny. Vojáci dnes jdou nejdříve právě za knězem, jelikož „on byl s ním na frontě“, existuje vzájemná důvěra a pochopení. I pro nás jako církve je ale tato role naprosto nová a teprve se ji učíme.
Podobně je velmi důležitá otázka přesídlenců z Krymu a Donbasu. Integrovat je, najít jim bydlení, práci, přijmout je do společnosti… Zde spolupracujeme s nejrůznějšími nevládními organizacemi, které založili přímo přesídlenci, máme také rozvinutou síť naší charity. Jen v Kyjevě tvoří uprchlíci snad až 14 % obyvatelstva.
Nakonec je tu naše úloha výchovná. Nemám na mysli prvotní dětskou výchovu, ale důležitost přítomnosti církví ve vzdělávacím systému, protože zde se také tvoří orientační body pro mladé lidi.
Řešíte také otázku časté emigrace mladých lidí z Ukrajiny?
I na Ukrajině je potřeba pomoci mladým lidem zorientovat se v životě. Musíme překonat iluzi, že „kdesi v Evropě bude vždycky lépe než tady“, pomoci jim začít jejich nový dospělý život zde. Je velmi důležité jim umožnit uvidět svět, následně ale vidět smysl v práci a životě ve své zemi. Myslím, že toto je dnes stejný problém v každé zemi střední a východní Evropy. Naše velká výzva proto zní: jak udělat naši zemi přitažlivou pro mládež.
Existují také nějaká pokušení církví dnes?
Samozřejmě! Zde je třeba chápat různé významy slova církev. Církev jsou především věřící lidé, u kterých existuje pokušení nahradit v životě víru jiným fundamentem. Toto je dnes myslím role duchovních: novým způsobem pomoci věřícím odkrýt sílu i důležitost víry, protože pouze věřící člověk má naději. Mluví se o tom, že máme věřit v sebe, prezidentovi, armádě nebo nějaké geopolitické mocnosti. Jsem přesvědčený, že takto věřící člověk dříve či později prožije velké zklamání. Ten, kdo věří v Boha, stojí na pevném základě. Duchovní mají pomoci lidem být těmi, kdo „mohou hory přenášet“.
Druhá výzva je pro církev jako instituci: musí se neustále stávat efektivnější, neustále se reformovat a ukázat příklad svého fungování. Jestliže společnost volá po reformách, po zastavení korupce apod., církev musí jít příkladem. Musí být vzorem čestnosti i boje s vlastní korupcí. I v církvi korupce existuje, církev ale musí dát jasně najevo, že toto zlo netoleruje. Je to vážný hřích proti obecnému dobru.
Nakonec velmi delikátní pokušení: mluvili jsme o oligarchizaci postsovětské Ukrajiny a velmi pomalém a problematickém procesu deoligarchizace. Stejně tak dnes existuje vážné pokušení oligarchizace církví. Mnoho biskupů i kněží chce žít stejným životním stylem jako oligarchové. V médiích vidíme velmi často nejrůznější skandály biskupů. Mnoho politiků a oligarchů by si rádo církev koupilo, rádi by se stali jejími hlavními sponzory, aby se později při volbách stala tato instituce s vysokou důvěrou společnosti jejich nástrojem. Ne všechny církevní struktury mají imunitu vůči tomuto pokušení. Církve na Ukrajině dnes proto potřebují tuto vnitřní reformu.
Právě se nacházíme vedle naší nové řeckokatolické katedrály v Kyjevě. Můj předchůdce, kardinál Lubomyr Huzar, nás ale již na začátku stavby zavázal – nikdy si nesmíme vzít žádné peníze od oligarchů. Chrám se proto stavěl dlouhá léta, pouze z darů prostých věřících. Tím dal ale otec Huzar nakonec vzniknout nejen nové budově, ale také novému obrazu a pojetí církve na Ukrajině. Tento čistý postoj k vytváření církve vnímám dnes jako svůj závazek.
Jestliže by s vámi dnes nevedl rozhovor český student, ale ukrajinský, který sám stál na Majdanu, pomáhal tehdy osobně vojákům i přesídlencům a dnes se cítí unavený z dalšího vývoje, který cítí, jako by se všechno neustále opakovalo, stejně jako kdysi po Oranžové revoluci v roce 2004, a jeho sen o transformaci se tak opět vzdaloval, a který možná samou únavou plánuje emigrovat, jelikož už nevidí další naději, co byste mu řekl?
Řekl bych mu tři věci:
Musíš uvěřit v Boha, pochopit, že tvoje síla pochází od něj. Unavíme se tehdy, když si začneme myslet, že všechno můžeme vykonat sami, pouze svými vlastními silami, znalostmi, schopnostmi. Náš život ale vždy nakonec ukazuje, že to všechno je nedostatečné. Dokonce i v blahobytné a pokojné zemi.
Pouze osobním úsilím je možné změnit sebe i svou zemi. Je třeba věřit, že moje snaha má smysl. Každý čin, který jsem udělal správně a s dobrým úmyslem, zůstává navěky. „Nebát se dělat dobré věci pro sebe i druhé, dokonce i tehdy, když je druhý ničí,“ to jsou slova Matky Terezy.
Nakonec věc, kterou jsem si také já sám kdysi řekl: Nebát se mít rád svou zemi. Za hranicemi nás nikdo nečeká. V zahraničí je možné se něco naučit, vydělat peníze i vyzrát. Ale být sám sebou, být někým s důstojností, to můžeme vždy jen doma. Na Ukrajině jsme dlouhá staletí žili ve své zemi, ale v cizích státech. Vždy jsme zde byli „lidmi druhé kategorie“. Když dnes mladý člověk odjede do jiné země, vždy bude cizincem. Vždy bude muset několikanásobně dohánět náskok těch, kdo se v zemi narodili. Ukrajinec v České republice, i když získá občanství, bude vždy Ukrajincem. Jak říká náš básník Ševčenko: „Cizímu se učte, ale svého se nezříkejte.“ Vždy říkám našim mladým lidem: „Moc bych si přál, aby ukrajinská mládež dobyla celý svět, ale zároveň aby nezapomněla vytvořit svůj svět na Ukrajině.“
Díky za rozhovor!
Rozhovor připravil Jakub Múčka.
Svjatoslav Ševčuk (* 1970), arcibiskup ukrajinské řeckokatolické církve a Vyšší archieparcha Kyjevsko-Halyčský.
Jakub Múčka, student rusistiky na Ústavu východoevropských studií na FF UK. Specializuje se na ruské filozofické myšlení a ruské ideologie v minulosti i dnes. Hlavní koordinátor projektu Online encyklopedie migrace.