Vážení čtenáři,
čas od času je dobré odpoutat pozornost od toho, co se děje na našem dvorku, zvlášť tehdy, propadáme-li pocitu, že horší to už snad ani být nemůže, a upřít zrak jinam, dál, přes hranice ohraničující horizont našich domovů, a to nejen ve smyslu prostorovém, nýbrž i duchovním. Alespoň revue Salve o něco podobného už pěkných pár let usiluje. Ani číslo, které právě dostáváte do rukou, není výjimkou. Naše volba padla tentokrát na – Ukrajinu.
Vyznat se v minulosti i žhavé přítomnosti této země není vůbec jednoduché. Víme sice, že u nás za levný peníz pracují desetitisíce ukrajinských dělníků, že dělají práci, kterou by našinec nedělal, ale kvůli neutěšené hospodářské situaci v jejich vlasti se jim to nejspíš pořád vyplácí. Možná i víme, že například v meziválečném období byl kus západní Ukrajiny součástí Československa, ale kdo si dnes vzpomene, že ještě předtím celičká Halič patřila k rakousko-uherské monarchii a že tam žilo a pracovalo mnoho Čechů. Nicméně příliš často na Ukrajinu nejezdíme, ukrajinskou literaturu k vlastní škodě moc nečteme a z dění v této zemi občas máme pocit, jako by šlo o jakousi mimořádně neklidnou seizmickou oblast.
Těch otřesů nebylo a není málo. Paradoxně období největší slávy prožila Ukrajina na úsvitu svých dějin (přibližně přelom prvního a druhého tisíciletí), kdy na jejím území vznikl mocný státní útvar – Kyjevská Rus, zahrnující i velkou část dnešního evropského Ruska a Běloruska. Kyjev se tak stal kolébkou východního křesťanství, když zde kníže Vladimír I. roku 988 přijal křest. Pak ale – až na pár výjimek – následovalo to, co arcibiskup Svjatoslav Ševčuk řekl v rozhovoru: „Na Ukrajině jsme dlouhá staletí žili ve své zemi, ale v cizích státech.“ Ukrajinské území střídavě dobývali a/nebo ovládali Tataři, Poláci, Litevci, Rusové i Rakušané. Až v posledních letech I. světové války krátce existovaly dvě samostatné ukrajinské republiky. V letech 1932–1933 zasáhl někdejší sovětskou Ukrajinu hladomor, vyvolaný Stalinovou politikou kolektivizace zemědělství, počet obětí šel do milionů (odhady se pohybují od dvou do pěti milionů). Snahy vymanit se z područí Polska nebo Sovětského svazu sílily mezi Ukrajinci hlavně v období let II. světové války (mluví se o tzv. ukrajinském nacionalismu). Tragickou epizodou tohoto období byl i tzv. volyňský masakr.
Úplnou samostatnost a suverenitu získala Ukrajina až po rozpadu SSSR počátkem 90. let. První desetiletí přineslo zemi hluboký ekonomický propad a postupně se začal projevovat pozdější zdroj napětí v ukrajinské společnosti: mentální a kulturní rozdíl mezi „proevropsky“ smýšlejícími obyvateli západní a „prorusky“ orientovanými obyvateli východní části Ukrajiny. Rozdíl byl patrný už během „oranžové revoluce“ v roce 2004, avšak naplno se projevil o devět let později, kdy prezident Janukovyč na poslední chvíli, zřejmě pod tlakem Ruska, přerušil přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií. Následovaly demonstrace na kyjevském Majdanu, úprk prezidenta do Ruska a pak ovšem anexe Krymu a válečný konflikt na východní Ukrajině, podporovaný sousedním Ruskem.
K šťastnému rozuzlení snad tentokrát dospěje alespoň jiný pokus Ukrajinců vymanit se ze sféry ruského vlivu: a tím je snaha zbavit se závislosti na Moskvě v oblasti církevní a náboženské. První pokus proběhl už na začátku 90. let. Tehdy se to ale moc nepodařilo. Vznikla sice Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC KP), ne však jako církev kanonická, uznávaná všemi ostatními pravoslavnými církvemi. Takže vznikla situace, kdy na území Ukrajiny působily tři pravoslavné církve: kromě UPC KP Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (UPC MP) a vedle nich ještě Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC), jejíž vznik sahá do 20. let minulého století.
Dnes ale existuje snaha, kterou podporuje i část duchovních a věřících UPC MP, pravoslaví na Ukrajině sjednotit, pro tuto sjednocenou církev získat autokefalitu a tím pádem i kanonicitu. Učinit to může pouze konstantinopolský patriarcha, protože pod jeho jurisdikci Kyjev spadá. Moskva sice argumentuje, že od roku 1686 této výsady požívá ona (aby se usnadnilo svěcení biskupů, neboť komunikace mezi Konstantinopolí a Kyjevem byla kvůli neustálým válkám nemožná), ale ekumenický patriarcha Bartoloměj I. toto opatření, které označil pouze za dočasné, nedávno zrušil.
Předpokladem udělení „tomosu“ (tj. dekretu oficiálně potvrzujícího autokefalitu) je svolání sjednocujícího posvátného synodu a volba nového metropolity. Datum jeho konání má povinnost oznámit patriarcha. Nová církevní struktura by měla mít název Pravoslavná církev na Ukrajině, protože podle zásad pravoslavné ekleziologie církev nepatří národu, nýbrž Kristu. Moskevský patriarchát reagoval na toto rozhodnutí tím, že přerušil eucharistickou jednotu s ekumenickým patriarchátem a Bartoloměje I. označil za schizmatika. Říká se, že pro ruského prezidenta bude tento krok zřejmě podobnou geopolitickou katastrofou, jako byl svého času rozpad Sovětského svazu, protože ruské pravoslaví tak nejspíš ztratí svůj především politický vliv, jaký v pravoslavném světě dosud mělo.
V úvodním příspěvku tohoto čísla nás Juliana Lavryš, vyučující na fakultě žurnalistiky Lvovské národní univerzity Ivana Franka, seznamuje s tím, do jaké míry se po událostech na kyjevském Majdanu proměnila ukrajinská náboženská scéna a jaké nové možnosti se otevřely před jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi. Uvádí, že k radikální proměně došlo především ve způsobu komunikace mezi církvemi a ukrajinskou společností. Za klíčový považuje okamžik, kdy po známém policejním masakru z 30. listopadu 2013 církev poskytla demonstrantům útočiště v pravoslavném chrámu sv. Michala, který se pro ně stal místem, kde se mohli ohřát, najíst a kde byla mnoha raněným poskytnuta první pomoc (následující den se otevřely brány také katolického chrámu sv. Alexandra). Ukrajinci tak už nevnímají církev jako nějakou zastaralou, zpátečnickou instituci, nýbrž jako spojence v boji za spravedlnost.
Současnou situaci na Ukrajině v rozhovoru popisuje někdejší disident, politický vězeň a současný prorektor Katolické univerzity ve Lvově Myroslav Marynovyč. Obrovské náboženské vzepětí a nadšení, které panovalo během Majdanu, se sice podle jeho slov částečně vytrácí, ale vyznačený směr už nelze zvrátit. Pro vyjádření nálady vystihující postmajdanní Ukrajinu mu jako nejadekvátnější přijde výraz „schoulení“. Navzdory všemu ale zůstává optimistou: „Sbohem, homo sovieticus,“ jako by chtěla říct mladá generace, která postupně přebírá odpovědnost za tvář budoucí Ukrajiny. Poučná lekce by pro leckoho z nás mohla vyplynout také z příběhu o soužití s čečenskými muslimy v Marynovyčově kazachstánském vyhnanství.
Dnešní Ukrajina se snaží znovuobjevit svou identitu a vyrovnat se s traumaty minulosti. Není to proces jednoduchý, jak ostatně dokládá i studie ukrajinského historika Radko Mokryka, v současné době doktoranda Ústavu východoevropských studií na FF UK v Praze. Ukrajinský parlament v posledních letech přijal řadu legislativních úprav týkajících se hodnocení a oficiálního výkladu nejkontroverznějších témat moderních ukrajinských dějin: II. světové války a osvobozeneckého boje Ukrajinců namířeného postupně proti Němcům, Polákům, Rudé armádě a agentům NKVD. O tom, jak živá jsou tato témata i dnes, svědčí například slova předsedy polské vládní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského: „S Banderou Ukrajina do Evropy nikdy nevstoupí.“ Oleje do ohně přilil i polský filmový režisér Wojciech Smarzowski filmem Volyň, který jsme viděli i u nás.
Reprezentativní ukázkou současné ukrajinské teologie je článek Oleha Hirnyka, který přednáší na Ukrajinské katolické univerzitě ve Lvově. Po stručném úvodu o aktuálním postavení teologie ve vysokoškolském systému vzdělávání na Ukrajině seznamuje čtenáře se svým konceptem „teologické avantgardy“. Vychází z důrazu, který je už nějakou dobu v rámci humanitních věd kladen na interdisciplinární studia. Důležitým metodologickým principem teologické avantgardy je podle Hirnyka pojem „velkého průsečíku“ (Johansson), jehož pomocí lze kombinovat koncepce různých odvětví a přicházet s nápady, které otevírají nové směry. Autor v závěru sice přiznává, že ke skutečné teologii má jeho originální koncept ještě daleko (kolegové mu prý předhazují, že je v něm příliš mnoho kulturologie na úkor teologie), současně ale vyjadřuje naději, že ho v budoucnu bude moci rozvinout do „pravého duchovního směru“.
O působení bratří kazatelského řádu na Ukrajině referuje polský dominikán Wojciech Surówka, ředitel Vyššího institutu náboženských nauk sv. Tomáše Akvinského v Kyjevě. Dominikáni dnes působí na Ukrajině v sedmi lokalitách a v duchu charizmatu svého řádu se zaměřují především na „doktrinální kazatelství“ a na formaci nových intelektuálních elit ukrajinské společnosti. Kyjevský institut sv. Tomáše Akvinského se v průběhu let stal rovněž jakousi platformou pro setkávání různých konfesí působících na Ukrajině, což má obrovský význam nejen pro ekumenický, nýbrž i společenský dialog v této zemi. Za zmínku nepochybně stojí i snaha ukrajinských teologů definovat jakousi osobitou „teologii Majdanu“.
Náboženskou situaci na území obou separatistických republik na východě Ukrajiny ve svých textech přibližují dva autoři – religionista Ruslan Chalikov a politolog Stanislav Fedorčuk. Ve srovnání s jinými regiony nebyla v této části Ukrajiny ani před válkou religiozita příliš silná. Násilná sekularizace za sovětské éry zde patrně zanechala výrazné stopy. Přesto před vypuknutím bojů byla místní náboženská scéna pestrá. Působily zde pravoslavné církve obou patriarchátů, katolíci východního i západního obřadu, četné protestantské a evangelické sbory, muslimské komunity, židovské náboženské obce i buddhisté. Autoři přinášejí zprávu o tom, jak se po okupaci zdejší situace změnila: vedení samozvané Doněcké lidové republiky prohlásilo v roce 2014 za hlavní náboženskou organizaci Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a represivní orgány činnost většiny ostatních náboženských organizací začaly omezovat. Zvlášť kruté pak byly zákroky namířené jak proti řeckokatolickým kněžím, tak i pravoslavným kněžím Kyjevského patriarchátu, stejně jako proti protestantským a evangelickým sborům.
Stručný přehled dějin křesťanství na Ukrajině – od přijetí křtu Kyjevské Rusi v roce 998 až po dnešek – poskytuje článek lvovského religionisty a kulturologa Mychajla Kobryna. Z textu je patrné, že proces formování křesťanské tradice na Ukrajině od počátku provázela spousta dramatických zvratů, podmíněných především geopolitickou polohou země. Na ose „východ–západ“, „sever–jih“ se tato oblast nachází v průsečíku mnoha politických a ekonomických zájmů a také kulturních a duchovních vlivů.
Role církve v současné ukrajinské společnosti – to je téma rozhovoru s řeckokatolickým arcibiskupem Svjatoslavem Ševčukem. Když líčí problémy, s nimiž se jeho země momentálně nejčastěji potýká, upozorňuje mimo jiné na jeden zvlášť naléhavý – a tím je oligarchizace elit, která se v okolnostech války na východě země obnažila v celé své nádheře. Toto pokušení se podle arcibiskupa nevyhýbá ani církvím. Mnoho duchovních, biskupů i kněží by prý rádo žilo stejným životním stylem jako oligarchové. Na druhou stranu by si politici a oligarchové pomocí sponzorských darů rádi církev koupili, aby se pak při volbách stala jejich nástrojem. Arcibiskup v této souvislosti připomněl postoj svého předchůdce kardinála Lubomyra Huzara, který při stavbě nové řeckokatolické katedrály v Kyjevě odmítal od oligarchů přijímat finanční dary. Stavba katedrály byla závislá pouze na darech prostých věřících, a proto trvala tolik let. To je také důvod, že se řeckokatolická církev těší v ukrajinské společnosti vysokému morálnímu kreditu.
V závěru čísla se historik Andrij Žyvačivskyj z Historického institutu Polské akademie věd věnuje specifickému problému, který však s tématem tohoto čísla úzce souvisí. Týká se konkrétně jednoho z nejméně početných národů Evropy – krymských Tatarů. Tato etnická skupina obývá Krymský poloostrov už zhruba od 9. století a několikrát se během svých dějin těšila i vlastní státnosti (na sklonku středověku například Krymský chanát). Nejtragičtější okamžiky své historie však krymští Tataři prožili v roce 1944, kdy byl celý národ násilně přesídlen do zemí střední Asie. Do svých původních domovů se mohli vrátit až po rozpadu Sovětského svazu. Ale ani tehdy – a vlastně až do obsazení Krymu Ruskem v roce 2014 – nebyla situace této etnické skupiny zcela uspokojivá. Po ruské anexi Krymu se jeho obyvatelé zapsali do povědomí svých ukrajinských spoluobčanů jako obhájci ukrajinské státnosti a územní celistvosti.
Na závěr bychom rádi upozornili, že většina textů v tomto čísle vznikala v době, kdy se řešení autokefalie Pravoslavné církve na Ukrajině teprve dávalo do pohybu. Dnešní stav v mnohém pokročil, ale dá se předpokládat, že až budete mít toto číslo v rukou, bude možná už definitivně jasno. Fotografický doprovod čísla tvoří reportáž Pavla Nasadila z letošního července, která zprostředkovává současné válečné napětí na Ukrajině.
Jaroslav Šubrt