Vážení čtenáři,
číslo revue Salve o utrpení Boha může na první pohled vyvolávat různé představy. Někdo může mít pocit, že jde o zcela speciální teologické téma, které se ve skutečnosti nijak nedotýká moderního křesťanského života. Pro jiného se může navíc jednat o téma spíše nepříjemné, v dnešní době nevhodně kruté, nebo naopak příliš abstraktní. Na druhou stranu, jak je zjevné ze studií tohoto čísla, jde o téma, které je v dnešní době naopak dosti aktuální a diskutované. Řada teologů a filozofů promýšlí z různých pozic téma Božího utrpení a jejich úvahy směřují k různým, často dosti odlišným závěrům.
Tato různorodost možného chápání našeho tématu se zákonitě odráží i v mnohosti rovin tohoto číslo Salve. Tou první rovinou je vlastní uvedení do tématu Božího utrpení, jak bylo vnímáno v celých dějinách církve. Studie sestry Marie Pitterové OP nám otevírá téma utrpení a vůbec emocí, jež jsou připisovány biblickými autory Hospodinu. Patristický článek Davida Vopřady se zabývá známými a mnoha dalšími autory citovanými pasážemi o Božím utrpení v díle církevního otce Órigena, jejich kontextu v dobovém teologickém myšlení a problémy s jejich interpretací. Hned další studie, otců Gillesa Emeryho OP a Štěpána Filipa OP, před nás ovšem staví ještě jiný rozměr celého problému, který je s naším tématem, pojímaným teologicky, zásadním způsobem spojen. Otázka po Božím utrpení je totiž neoddělitelná od základních trinitárních dogmat, jak byly formulovány na prvních ekumenických koncilech. Otázku po možnosti utrpení Boha, tj. po určité formě změny, pohybu či vývoje v Boží podstatě, není možné řešit bez ohledu na výroky o podstatě nejen osoby Syna, na kříži trpícího Ježíše Krista, ale i celé Trojice. Právě na této rovině myšlení o Božím utrpení se dobře ukazuje důležitá skutečnost: Je pochopitelné, jestliže si mnozí myslitelé, zasažení zkušeností utrpení a nespravedlnosti ve světě, kladou otázku po vztahu tohoto utrpení člověka na jedné straně a netrpnosti absolutního, neměnného, nad vše povzneseného Boha na straně druhé, nota bene je-li jím Otec trpícího Krista. Jejich úvahy, mnohdy provokativním způsobem revidující staleté tradice nahlížení na podstatu křesťanského Boha, nepostrádají atraktivnost pro mnohé z těch, kteří vnitřně řeší podobné palčivé otázky. V kontrastu k tomu se ale ukazuje legitimita ryzího teologického myšlení, které není neseno dobovými náladami a trendy, a jeho nezbytnost pro řešení takovýchto závažných, ba principiálních otázek týkajících se vztahu člověka a Boha. Je to totiž teolog, kdo nesmí podlehnout pro člověka lákavé vidině náhlého „přehodnocení“ charakteru Boha a jeho podstaty. Je to teologické myšlení v jeho dvoutisícileté kontinuitě, které nám cosi zásadního vypovídá o Božím charakteru a nastavuje mnohým současným myšlenkovým proudům kritické zrcadlo. Až umělecká působivost úvah o vnitřně trpícím Bohu, jež vycházejí vstříc poraněné lidské duši, která tváří v tvář hrůzám lidských dějin hledá odpověď v koncepci Boha, podobného mu v jeho utrpení, se ve skutečnosti dostávají do konfliktu se samotnou podstatou křesťanského učení a stávají se tak v krajním důsledku nebezpečnými.
Teologické myšlení zde není primárně nástrojem inkvizice, ale silným hlasem do debaty, která by jinak mohla lehce sklouznout do značně nejasných a nekonzistentních rovin. Jak ukazují naši autoři, respekt před originální reflexí palčivých témat naší doby nesmí bránit v tom, vidět tyto otázky v jejich provázanosti s celkem katolické věrouky. Právě tato kritičnost a schopnost kontinuity učení může být oním novým hlasem, který přináší do moderního myšlení, tak roztříštěného a partikulárního, onen znepokojivý, ale o to podstatnější element. Zdánlivě speciální a čistě spekulativní otázka po Božím utrpení tak na sobě ukazuje svou strukturní exemplárnost. Na rozdíl od minulých tisíciletí, která obhajovala Boží absolutnost a neměnnost, a tím i netrpnost, je nyní zdánlivou odpovědí na zkušenost válek, totalitních terorů, koncentráků a gulagů pro člověka Bůh, který je jako on tímto utrpením ve své podstatě zasažen – jen takový Bůh by snad mohl být pro moderního člověka přijatelný, jen takový Bůh by se snad mohl postavit základní námitce ateistů a agnostiků, argumentujících proti Boží existenci faktem přítomnosti zla ve světě. Takové myšlení je ovšem ploché, nepřekračuje samo sebe směrem k opravdové transcendenci! Jak se snažíme v tomto Salve ukázat, teologické myšlení opřené o učení církve se s touto otázkou vyrovnává mnohem komplexněji. Obhajoba Boží netrpnosti není zkostnatělým lpěním na neživotném dogmatismu, není cynickým pohrdáním lidským utrpením, ale naopak – je cestou k mnohem hlubšímu porozumění skutečné Boží lásce, která nekonečným způsobem překračuje naše představy. Výmluvný je v tomto ohledu příklad světců (viz článek Krzysztofa Olafa Charamsy), „nejlepších teologů“, kteří zcela intuitivně obhajovali Boží netrpnost, aniž by tím jakkoli snižovali význam utrpení Krista na kříži. Právě naopak, skutečná mystická zkušenost Ježíšova „passio“ je vede k nahlédnutí do hlubin Boží stálosti a neměnnosti, které se stávají i pro ně zárukou směřování k pravdě a naplnění tohoto pomíjivého života.
Přeji všem čtenářům Salve, aby pro ně toto číslo bylo v neposlední řadě také hlubokým setkáním s církví, která je v učení magisteria, v práci teologů a svědectví světců nositelkou a učitelkou pravd, o nichž pojednáváme. Aby poznali, že teologická témata nejsou oddělena od skutečného života ve víře a že téma utrpení Boha je v konečném důsledku tématem nekonečné lásky Boha k lidem, na niž by měl každý člověk celým svým životem odpovídat.
+ fra Dominik Duka OP