Vážení čtenáři,
toto číslo Salve je nejen posledním číslem roku 2015, ale i závěrečným číslem trojdílného cyklu, v němž jsme se věnovali v různých pohledech mimořádně důležitému výročí, totiž padesáti let od konce II. vatikánského koncilu. Ačkoli škála hodnocení koncilu sahá od jeho odsuzování a bagatelizace až k volání po III. Vatikánu, který by byl ještě radikálnější, jedno zůstává stále podstatné. Je třeba se s ním, a také s církví, která se v jeho jednáních a usneseních – inspirována Duchem Svatým – projevovala, seznámit a zpytovat, kolik prostoru mu bylo v následujícím půlstoletí dáno. Vytrhovat koncil z kontextu celé církve znamená stavět mezi ně bariéru a pěstovat představu, že koncil je něco vnějšího, co zasáhlo do života věřících. Znamená to nedocenit práci celé řady členů církve, kteří koncil dlouho dopředu připravovali, stejně jako podporovat ty, kteří si myslí, že se jich koncil nemusí týkat.
Podněty k novému nahlédnutí koncilu přinášejí i texty všech tří čísel Salve, která se koncilu věnují. Číslo Papežové a koncil (4/2013) představovalo především postavy obou koncilních papežů Jana XXIII. a Pavla VI., jejich různé role v průběhu koncilu a změny, které byly s jejich osobnostmi spojeny. Jasně vyvrací jednu z představ, že koncil byl spiknutím určitých kruhů v církvi a že byli papežové k jistým krokům donuceni. Ukazuje naopak, jak rozdílná charizmata obou papežů koncil nejen otevřela, ale i dál vedla a spoluutvářela v odvaze a velkorysosti, jejichž původ můžeme jistě vidět v působení Ducha Svatého. V příspěvcích tohoto čísla bylo naznačeno i pokračování vlastní recepce koncilu následujícími pontifikáty až k současnému papeži Františkovi.
Číslo M.-D. Chenu – předchůdce koncilu (4/2014) obrací naši pozornost k jedné z typických osobností, které teologicky připravovaly usnesení koncilu. Dominikánský historik a teolog si svým novým pohledem na dějinnost v teologii ve 30. letech přivodil zákaz působení. Jeho věrnost církvi nicméně překonala řadu let nespravedlivého umlčení a na II. vatikánském koncilu pak byl svědkem toho, jak jsou jeho myšlenky přijímány a stávají se součástí ducha mnoha koncilních dokumentů.
Konečně toto číslo se týká výzev II. Vatikánu, tedy toho, čím se koncil otevírá budoucnosti, a tedy i nám. Úvodní studie Tomáše Petráčka, hlavního architekta tohoto koncilního akordu v Salve, se zdánlivě paradoxně zabývá dějinami církve před koncilem. Pokud ovšem probírá sedm hlavních problematických témat předkoncilní církve, činí tak proto, aby upozornil na jistý druh mentality, která je vlastní lidem obecně, církev nevyjímaje, a která brání zdravému rozvoji každého organismu, tedy i Těla Kristova. Široký pohled na „piánskou epochu“ není kritickou sondou do jejích dějin, ale horizontem úskalí, která je třeba mít na paměti při pohledu na to, co se na koncilu odehrálo. Koncilní dokumenty čerpají podněty z nauky, kterou ve svých magisteriálních textech formulovali papežové této doby. Kritičnost Petráčkova přístupu je proto třeba brát jako pozadí, na kterém ještě lépe vynikne životodárná síla a moudrost církve, jak se projevila na koncilu ve své skutečné autenticitě. Pokud bereme církev vážně, bereme vážně i to, že za asistence Ducha Svatého rozlišuje, a že se proto rozhodla vyrovnat s epochou, jejíž způsob předávání radostné zvěsti přestával být podle mínění většiny životaschopný.
Změny, které koncil nastartoval, neměly pouze charakter markantních proměn, jak je to patrné nejvíce třeba v otázce liturgie. Byly i zdánlivě nepatrnější, ale tím působivější. V čísle 4/2013 psal Radek Martinek o změně vizuálního stylu papežství po koncilu – jeho text v letošním čísle jakoby doplňuje studie slavného historika Johna O’Malleyho SJ o změně stylu dokumentů II. vatikánského koncilu. Při jejich četbě se nesetkáváme s kategorickými výnosy, právními klauzulemi a anathematy, ale – jak autor dokládá – s rétorickým stylem typickým pro ryzí humanistickou tradici, v jejímž centru stojí člověk, jehož chceme promluvou získat pro Boží království. Koncil tak natrvalo inspiruje ke změně stylu vystupování církve, která by již neměla diktovat, ale vést svobodného člověka k tomu, aby porozuměl Božímu zjevení a cele se angažoval pro Boží dílo.
Zmiňované téma liturgické reformy je samostatně přítomno ve studii historika II. vatikánského koncilu Massima Faggioliho. Obrací naši pozornost k docenění této reformy, jejíž komplexita a provázanost s dalšími teologickými oblastmi (především ekleziologií) svědčí nejen o moudrosti koncilních otců, ale vede nás i k uchopení reformy nikoli jako uzavřeného faktu, ale stálé výzvy pro život, v jehož centru stojí tajemství eucharistie. Každé slavení liturgie je tedy i podnětem k promýšlení toho, zda jdeme i v mnoha dalších aspektech církevního života cestou, kterou koncil nastínil.
Druhý vatikánský koncil byl mimo jiné prvním koncilem globální církve, jejíž hranice dávno nejsou omezeny na Evropu. Řada biskupů z Latinské Ameriky, Afriky a Asie, ačkoli byla početně ve značné menšině, přesto vtiskla koncilu specifický ráz. O tom, jakou výzvou byl II. Vatikán právě pro mimoevropské země, píše profesor Johannes Meier a nastavuje tak „starému kontinentu“ velmi zajímavé zrcadlo.
Jedním z velkých přínosů II. vatikánského koncilu bylo prohlášení o náboženské svobodě a o roli svědomí v duchovním životě každého člověka. Konkrétní sondou do tohoto problému z deklarace Nostra aetate je studie Lukáše Noska, která si všímá způsobu, jak se v tomto dokumentu píše o islámu. V dnešní době je málokterý mezináboženský dialog tak podstatný, jako právě ten s islámem, a způsob, jakým jej otevírá na nové úrovni II. Vatikán, je stále mimořádné inspirativní.
Druhý vatikánský koncil překročil nejen geografické hranice, ale i hranice konfesní. Jednání koncilu se účastnili zástupci nekatolických církví a koncil chtěl být v pravém smyslu ekumenický tím, že toužil oslovit všechny křesťany. Pohled na událost II. vatikánského koncilu a řadu témat, která v jeho souvislosti nahlížíme jako důležitá pro současnost, reflektuje ze specifické pozice amerického protestantského teologa chorvatského původu prof. Miroslav Volf, jedna z nejvýraznějších současných teologických osobností reformované církve. Rozmlouval s ním Tomáš Petráček a jeho názory dobře doplňují mozaiku, kterou toto číslo Salve prezentuje.
Výzvy současnosti často otevírají důležitá témata budoucnosti, jejichž přehlížení nás může brzy zaskočit. Transhumanismus, postupné propojování člověka se strojem, může v prvním okamžiku znít jako sci-fi. Dokud si ovšem neuvědomíme, jak toto sci-fi už dnes prostupuje naše životy – umělé oplodnění, genetické inženýrství, umělé orgány, elektronické implantáty… Nevyhnutelně nastane (pokud již dávno nenastala) situace, kdy bude třeba se z pozice církve a jejího učení kompetentně a fundovaně vyjádřit k tomu, kde leží hranice lidské integrity. Irene Dabrowski a Anthony Haynor toto téma nahlížejí právě prizmatem dokumentů II. vatikánského koncilu a ukazují tak, jak jsou i v těchto otázkách solidními základy pro dialog se světem vědy a techniky, kdy otevřenost světu a moderní společnosti nemusí automaticky znamenat bezproblémové přijímání všeho, co přinášejí. I když koncil nemohl předjímat směr a rychlost technologického vývoje, jeho antropologie založená na Božím slově zaznívá i v dnešní době jako prorocký hlas.
Závěrečným mostem tohoto čísla Salve je reflexe pontifikátu současného papeže Františka od prof. Mariana Delgada, mostem, který spojuje výzvy koncilu s praxí tohoto papeže a ukazuje, že jedním z klíčových motivů jak koncilu, tak Františka je znovuzískaná (či znovu objevená) radost z evangelizace, tohoto hlavního úkolu, který církev, a tedy i každý z nás, dostal svým vstupem do společenství s tím, který byl, který je a který bude. Doufáme, že nejen toto číslo Salve, ale i ostatní dvě věnovaná koncilu ve vás probudí zájem o život církve a o roli, kterou v ní můžeme hrát. Protože to není povinnost, ale radostné dobrodružství po boku našeho Pána!
Martin Bedřich