Podpora člena redakční rady Tomáše Petráčka

Prof. PhDr. P. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., je víc než patnáct let aktivním členem redakční rady revue Salve. Za tu dobu připravil řadu kvalitních a vysoce hodnocených textů či celých čísel (anti-modernismus, Jeruzalémská biblická škola, Pius XII., inkvizice aj.), které se setkaly s pozitivním ohlasem u odborné i širší veřejnosti. Neúnavné práci Tomáše Petráčka vděčíme za mnohé podnětné impulzy v diskuzi o budoucí podobě církve u nás a o vztahu křesťanů k veřejné sféře a k současnému světu.

Nařčení Tomáše Petráčka z překrucování pravdy je vážné tvrzení a jedná se o citelné poškozování jeho profesní pověsti historika. Stíhání tohoto odborníka za prezentování jeho kritických názorů formálním napomínáním a zbavováním úřadu pokládáme rovněž za nepřiměřené. My, podepsaní členové redakční rady revue Salve, dosvědčujeme odbornou i osobní integritu Tomáše Petráčka, a proto postupy církevních představitelů, které nesou rysy mocenských zásahů, považujeme za zcela neadekvátní a neodůvodněné.

Benedikt T. Mohelník OP, šéfredaktor
Martin Bedřich
Petr Beneš CSsR
Filip Boháč OP
Tomasz Dostatni OP
Markéta Dudziková
Ludvík Grundman OP
Klára Jirsová
Dagmar Kopecká
Zuzana Matisovská

Lukáš Nosek
Jiří Pavlík
Josef Prokeš
Oldřich Selucký
Norbert Schmidt
Tomáš Sixta
Petr Štica
Jaroslav Šubrt
Aleš Vandrovec OSB
David Vopřada

Být svědectvím o věrnosti

Rozhovor o zasvěceném životě s Gabrielou Vlkovou OP a Marií Pitterovou OP

Jak se na svůj řeholní život a zasvěcení díváš pohledem své specializace – biblistiky? Je v Písmu nějaká pasáž, která tě zvlášť inspirovala ke vstupu do řádu? Nebo taková, jež je stálou inspirací pro tvůj život?

Gabriela: Řeholnicí jsem se stala v době, kdy jsem k biblistice neměla nijak zvláštní vztah a neuvažovala jsem ani o tom, že bych se jí někdy měla profesně věnovat. Ale určitě jsem toužila víc porozumět víře, to patří k „dominikánství“, proto jsem už v prvních letech svého řeholního života začala studovat teologii. Až to mne přivedlo k Bibli. Nemohu říct, že by pro mě byl nějaký verš Písma důležitější než jiný. V každé době, podle toho, co zrovna studuji nebo rozjímám, mi svítí na cestu jiný text. Ale je fakt, že mne vždy fascinovaly hlavně takové verše, které ukazovaly, že s Boží pomocí může člověk překonávat všechny nástrahy a dokázat i to, na co by vlastními silami nestačil. Ostatně za řeholního patrona jsem si vybrala archanděla Gabriela a s ním motto: „U Boha není nic nemožného.“ O tom je také zasvěcený život: spolehnout se na Pána, který pro mne připravil cestu mnohem podivuhodnější, než bych si ve své bujné fantazii vysnila. Snad proto mě dlouhodobě zajímá kniha Izaiáš, v níž má velký prostor téma důvěry a víry v Hospodina, který pomáhá zvládnout i nemožné.

Marie: Obor, jímž se konkrétní člověk zabývá, je z jeho pohledu vždy nejdůležitější ze všech a o biblistice, nebo spíš o Písmu jako takovém, toto pravidlo samozřejmě platí o to více. Řeholní zasvěcení bez Božího slova by zkrátka nemělo základ ani perspektivu. Stálou inspirací jsou pro mě dějiny spásy, jak je předkládá Písmo jako celek. Jsou cestou a řeholní život je také cesta – s Bohem a k Bohu. Ale pokud jde o nějakou konkrétní pasáž, v době, kdy jsem se rozhodovala pro řeholní život, mě oslovil Jan 15,16: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“

Jak se to projevuje obráceně – přináší tvůj životní stav nějakou zvláštní výhodu či zajímavou perspektivu pro studium Písma?

Gabriela: Především mám jako řeholnice prostor a čas na to, abych se mohla studiem a následně i hlásáním Božího slova zabývat víc, než kdybych se například starala o rodinu. Vstoupila jsem do řádu, ve kterém se studium, zvlášť Písma, pokládá za samozřejmost. Náš denní rozvrh práce i modlitby je stanoven tak, že mám optimální vnější podmínky pro studium a přípravu na kázání v jakékoli formě: na výuku, odborné či popularizační přednášky, rekolekce, rozhlasové relace, psaní knih či článků. Řekla bych tedy, že velkou výhodou zasvěceného života je svoboda pro to, co je „Boží“. Cítila jsem se takto svobodnou dokonce i v době, kdy jsem byla svázána mnoha „světskými“ starostmi o chod a směřování teologické fakulty. Právě zasvěcení a to, čemu tak vznešeně říkáme „život podle evangelijních rad“, ze své povahy nutí vracet se k Písmu, zvlášť v kritických a těžkých momentech. Kdyby mi Písmo nebylo neustálým zrcadlem pro to, jak vnímat a interpretovat dění a svět kolem sebe, neměla bych se – při volbě tohoto způsobu života – o co opřít a můj život by byl vlastně úplně sterilní a prázdný. Z perspektivy zasvěceného života je tedy Písmo a jeho poznávání otázkou bytí a nebytí. To, že se mohu Písmu navíc věnovat i profesně, je už jenom takový bonus.

Marie: V našich konstitucích se píše, že máme dbát na to, aby Boží slovo hojně přebývalo v klášteře. Občas žertem ukazuji na svou sbírku různých vydání Bible. Ale teď vážně: Boží slovo není jen text, je to živé slovo, se kterým se mohu setkat, vést dialog. A můj životní stav mi poskytuje prostor, abych mohla hladce přejít od zkoumání k živému vztahu. Jde o naslouchání Slovu a přebývání v jeho přítomnosti.

Zasvěceným životem už žiješ řadu let. Proměnil se za tu dobu nějak tvůj pohled na tento způsob života?

Gabriela: Určitě. Přešel od naivity, s níž jsem očekávala spokojený život v Boží blízkosti a společenství prima sester (až ty nepříjemné buď umřou, nebo se obrátí), přes pesimismus různých krizí (jsme úplně nemožní, církev je nemožná) k něčemu, co bych nazvala „zvědavost na to, co s námi Pán do budoucna zamýšlí“. Mohu se mýlit (a předpokládám, že hodně řeholnic by se mnou nejspíš nesouhlasilo), ale myslím si, že zvlášť kongregace podobného typu, jako je ta naše, čeká docela zajímavé období tápání a hledání, o jakou formu činnosti i stylu života usilovat. Osobně nevidím budoucnost v „klášterech“ utvářených podle formačních plánů z nedávných desetiletí (neřkuli těch předtotalitních), nýbrž v komunitách, spíš malých, jejichž život je pro okolí čitelným evangeliem. Naše odlišnost od života nezasvěcených by neměla spočívat až tak ve vnější formě (kardinál Martini by řekl: „Nač muzeum?“), jako ve skutečném osvobození se o sebe a od zbytečných potřeb, v otevřenosti pro Boha, přijetí bližních a jejich doprovázení, v nabídce tolik potřebného duchovního prostoru pro zakoušení společenství s Bohem a znovu načerpání sil. Zkrátka: doprovázet a nabízet určité „doma“ v době, kdy si stále víc lidí nedokáže představit, co to vlastně fungující „domov“ je.

Marie: Nevím, jestli se dá říct, že se proměnil, spíš se vyvíjí. Jako všechno v životě. Původní nadšení, díky kterému člověk všechno zvládá jakoby mimochodem, postupně přechází ve vděčnost, že vůbec může a smí jít touto cestou.

Zasvěcených žen je nepoměrně více než mužů, a přesto jsou to právě oni, kdo o zasvěceném životě nejvíc píšou, kdo ho alespoň „strukturálně“ určují – co si o tom myslíš? V čem spatřuješ příčinu té ženské převahy? A jak vnímáš ze své pozice řeholnice „mužskou menšinu“ v církvi – zvláště pak kněze a řeholníky?

Marie: Nemyslím si, že by početní rozdíl mezi řeholníky a řeholnicemi byl tak velký, natož nepoměrný. Mužů je u nás zhruba 35 % z celkového počtu řeholních osob, což není zrovna málo. Vedle řeholníků pak existuje ještě nezanedbatelný počet diecézních kněží, čímž množství mužů povolaných ke službě zas o něco naroste. A jak je vnímám? Vždy záleží na jednotlivcích, ale přiznám se, že mě mrzí přezíravost některých kněží (častěji mladších) vůči ženám obecně a řeholnicím zvlášť. S tím souvisí i to „mužské vyjadřování“ o řeholním životě. Záleží jedině na tom, jak to podají.

Gabriela: Abych pravdu řekla, mužskou menšinou v církvi se nijak zvlášť nezabývám (pominu-li tedy to, že na teologické fakultě intelektuálně ovlivňuji kněžský dorost). Čas od času se sice stane, že se někdo z oné klerikální „menšiny“ tváří, ať už vědomě, či nevědomě, jako kdyby měl být důležitější než zbylá církevní „většina“. Ale takové projevy se snažím brát s rezervou a nenechat se jimi mást. Mým způsobem obrany je, že na rozlišovací hru muž/žena, klerik/neklerik zkrátka nepřistupuji. Mám-li s někým jednat, snažím se vnímat osobnost, ne funkci, pozici a stav.

Jakou roli vlastně hraje vyučující na teologické fakultě při formaci budoucích kněží? Vnímáš to jako součást svého kázání, o němž ses zmiňovala?

Gabriela: Vše, co na veřejnosti říkáme o Bohu, je způsob kázání, tedy i na fakultě při vyučování. Za podstatu svého kázání při výuce bych označila svědectví, nikoli poučení. Za důležitější totiž považuji ukazovat, že Bible oslovuje a pomáhá při nikdy nekončícím a dobrodružném hledání Boha. Nechci jen předávat fakta a časově podmíněné závěry, které se hodí, když je třeba někoho srovnat a poučit o tom, jak je to s Bohem, na kterého máme patent, ale které se při prvním náporu nových nepředvídaných okolností sesunou jako domeček z karet. Nedělám si iluze o tom, že by to všichni klerici kvitovali s povděkem. Možná by dali přednost tomu, abych je zahrnula kvantem hotových odpovědí, které se jim v jejich profesi budou hodit. Platí-li však: „Co sám nemáš rád, nedělej druhému“, pak nemohu jinak. Sama bych se dusila, kdybych byla konfrontována s kazateli, kteří „nehledají“ pravdu, protože „mají“ pravdu.

Ženské kongregace prodělaly na sklonku 19. století obrovský rozkvět a nyní naopak prožívají někdy velmi hluboký propad – čím si to vysvětluješ? Je to projev nějaké krize, nebo spíše návrat „do normálu“?

Gabriela: Pokud kongregace vznikaly na různých místech kvůli konkrétním potřebám v době, kdy nebylo zvykem, že by se práci ve školství, zdravotnictví či v sociální oblasti věnovali ve výraznější míře laici či sekulární instituce, není divu, že takových povolání je dnes co do počtu mnohem méně. Ovšem pokles by vypadal jinak, kdybychom ho vnímali proporčně, s ohledem na počet věřících. Vždyť i praktikujících křesťanů je o poznání méně. Navíc hovoříme-li o krizi povolání, týká se i manželství a vůbec ochoty vzít na sebe trvalý závazek. Tedy si netroufnu nějak zjednodušovat. Otázka celoživotních závazků v dnešní době je příliš komplexní.

Marie: V průběhu dějin církve se střídají různá období většího nebo menšího rozkvětu řeholního života. Otázkou je, jestli danou situaci vezmeme jako výzvu, nebo se budeme litovat.

Sestro Gabrielo, během komunismu směl ženský řeholní život, na rozdíl od toho mužského, existovat, byť ve velmi okleštěné podobě. Vnímáš to jako jakousi výhodu? Ovlivňuje to ještě dnes váš život a působení?

Gabriela: Výhodou bylo, že ženské řehole přece jen tvořily komunity. Nabízely tedy zázemí a uchovaly určitou kontinuitu s tím, co bylo kdysi. Nevýhodou zase byla občasná zatíženost nostalgií po starých časech a zvycích, které se už přežily. Tedy mohlo docházet k různým mezigeneračním napětím. Asi nás to ještě čas od času ovlivňuje, ale už ne tolik, problémy jsou jinde. Myslím, že rozdíl mezi komunitami vzniklými před revolucí a po revoluci se do značné míry setřel. Ty i ty jsou dnes vystaveny podobným výzvám.

Během totality byly vaše komunity nuceny věnovat se činnostem, které příliš neodpovídaly zaměření kongregace. Byl návrat k činnosti podle vašeho charizmatu obtížný?

Gabriela: Naopak, měly jsme velké štěstí! V devadesátých letech minulého století byla společnost celkem vstřícně nakloněna tomu, aby se řeholnice znovu začaly podílet na vzdělávání a výchově, aby bylo podporováno jejich teologické studium. Mnohé – např. zakládání naší školy v Bojkovicích a domova studujících v Praze – se dělo s nadšením, ale spíš živelně a amatérsky. Dnes už by nám to tak snadno neprošlo. A také je třeba velké houževnatosti k tomu, abychom držely krok s dobou, dostály všem odborným, administrativním i jiným nárokům, a přitom neopomněly vtisknout naší činnosti tu „přidanou hodnotu“, pro kterou to vůbec má smysl.

Sestro Marie, vaše komunita vznikla v době totality tajně a pak přešla do období svobody. Poznamenal tento historický fakt nějak vaši komunitu a projevuje se to ještě dnes?

Marie: Určitě! Nové komunity mají za normálních okolností „za zády“ původní klášter, který je založil, my si od začátku musíme radit samy, ačkoli se nám dostalo velké a nezištné pomoci z jiných klášterů i řádu jako celku. Tím pádem nám také trochu chybí moudrý nadhled starších zkušených sester. Na druhou stranu jsme zase nemusely řešit otázku, jak po roce 1989 navázat na dřívější fungování kláštera.

A jaké pak bylo živé setkání s komunitami, které naopak kontinuitu měly?

Marie: Rozhodně zajímavé a obohacující. Bylo velmi poučné slyšet o bouřlivém pokoncilním vývoji a vidět, k čemu dobrému to nakonec vedlo. My zde u nás máme trochu nevýhodu, že ty pokoncilní „dětské nemoci“ také musíme prodělat, ale máme na ně výrazně méně času, a přitom je třeba zároveň reagovat na současné okolnosti. Právě setkání s někým, kdo má takovou zkušenost za sebou, je velkou pomocí. Z některých kontaktů pak dokonce vznikla trvalá spolupráce v rámci určité skupiny klášterů, která se stále rozvíjí.

Čím je řeholní život přínosem pro církev a pro společnost v sekularizovaném prostředí, jaké u nás panuje? A myslíš, že existují nějaká specifika zasvěceného života v českých zemích

Marie: Kromě toho, co řeholníci dělají dobrého pro své bližní, jsou také znamením toho, že existují i jiné hodnoty než jen materiální. Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, že ve středověku měly kláštery také kolonizační funkci, a položila jsem si otázku, jakou „kolonizaci“ máme provádět my dnes. Zajímavou odpověď mi dal jeden zahraniční dominikán, který poukázal na potřebu být svědectvím o věrnosti závazkům. Myslím, že to má v dnešní době význam i u nás. Hlavní je, čím a kvůli komu jsme, a ne co děláme.

Gabriela: Myslím si, že řehole konají pro církev a pro společnost spoustu dobré práce, mnohdy zcela nezištně. Nejdůležitější ale je, že jejich samotná existence je neustálou připomínkou toho, jak důležitý je Bůh, že má cenu s ním počítat. Otázkou ovšem je, nakolik věrohodné a srozumitelné naše svědectví je a bude. V zemi, jejíž veřejné mínění je v posledních letech vyhroceno silně proticírkevně, bude právě na srozumitelnosti a čitelnosti hodně záležet.

Trošku osobnější otázka na závěr: jedna věc je rozhodnout se pro zasvěcený život, druhá pro konkrétní řeholní institut. Co tě přimělo k tomu zvolit právě dominikánky?

Marie: Co, nebo spíš Kdo? I tato volba je na prvním místě odpovědí, odpovědí na povolání, na Boží slovo, které se stane/děje k člověku, protože je dynamické a životodárné. Ale přiznám se, že v mém případě hrálo určitou roli i nadšení pražské dominikánské rodiny na začátku devadesátých let, které bylo podnětem k dalšímu zkoumání a zjišťování, že právě tudy vede moje cesta.

Gabriela: Je to prosté. Dominikánky byly jediné sestry, které jsem blíže poznala. V jejich domácí kapli jsem byla pokřtěna, jedna z nich, dnes již zesnulá sestra Pavlína, byla mojí kmotrou a vedla naši terciářskou skupinu. Když jsem tedy zvažovala možnost zasvětit se, nebyly to nikdy úvahy o řeholním životě „obecném“, ale o tom, zda se přidat právě k této řeholní rodině, která na mne od samého začátku působila.

Díky za rozhovor!

Rozhovor vedl Benedikt Mohelník OP a Ludvík Grundman OP.

 Gabriela I. Vlková OP (* 1964) je biblistka, bývalá děkanka CMTF UP v Olomouci.

Marie J. Pitterová OP (* 1973) se zabývá starozákonní biblistikou.