Editorial 3/2015 – zasvěcený život

Vážení čtenáři,

rok zasvěceného života, vyhlášený papežem František, nachází na stránkách tohoto Salve svůj vlastní specifický odraz. Zpracování tématu jde spíše cestou několika sond než komplexního uchopení. Mnohost podob zasvěceného života k tomu ostatně sama vybízí, ale nejde jen o ni. Jde i o zcela zásadní otázku klíčových témat, principů a specifik, které se zasvěcením souvisejí. Z důvodů určité přehnané citlivosti na projevy výlučnosti a exkluzivity může být problém s tím, jak uchopit a správně pojmenovat smysl zasvěceného života. A to jak s ohledem na rovnost všech věřících, tak ale i na uznání toho, že Bůh má s každým člověkem své vlastní plány a některé může volat ke službě, která zkrátka je odlišná od života ostatních. Jako leitmotiv celého čísla proto zní dva důležité pojmy – znamení a věrnost. Zasvěcený život je znamením Božího působení na zemi. Bůh je ten, který volá, který povolává, který si volí a zve člověka, aby se celým svým životem stal obzvláštním znamením jeho existence. Jak autoři tohoto čísla přímo či nepřímo zdůrazňují – zasvěcený život nesmí být nikdy samoúčelný! Vždy vede k oslavě Boha a k užitku celé církve, tedy potažmo celého světa, jak mimo jiné dokládá ve své studii Benoît-Dominique de La Soujeole OP. S tím je ovšem úzce spojeno i druhé heslo, které se zasvěceným životem bytostně souvisí – věrnost tomuto zasvěcení, věrnost tomu, být výjimečným Božím znamením. Dokonce se zdá, že právě věrnost je oním znamením, téměř zázračným projevem síly ve světě, který mnohdy takovému typu závazku nepřeje.

Řekl bych, že číslem Salve prochází jako červená nit i určitý realismus přístupu k tomuto tématu. Věrnost je totiž důsledkem nikoli pouze citových a duchovních pohnutek, ale z velké míry také (a možná především) vůle. Boží volání zaslechnuté v nějaké fázi života je následováno vůlí, rozhodnutím jít za ním, a to po celý život, aby se právě tímto úsilím stal znamením světu a zdrojem milosti pro celou církev. Člověk v tom ale není sám, je obklopen lidmi, kteří mu pomáhají, vedou ho, podpírají, anebo ho ovšem odradí, vypudí, svedou na špatnou cestu. I to jsou důležitá témata konkrétnosti a každodennosti zasvěceného života. Tento realismus vnímáme nejen ze stránek Starého zákona, na jehož předobrazy zasvěceného života nás upozorňuje studie Philippa Lefebvra OP. Slyšíme o něm v eseji Benedicty Hübnerové OP o krizi jako historické příležitosti pro život a působení řeholního řádu, zde dominikánů. Krásně tento aspekt vystihuje Jan Poříz OCD ve studii o sv. Terezii z Ávily, která dobře rozuměla propojenosti duchovního života komunity a praktických a zcela konkrétních mezilidských vztahů v ní.

Pozoruhodnou sondou do podob zcela současného života podle Řehole sv. Benedikta, která stojí u kolébky západního mnišství, je dvojice článků, jejichž autory jsou Dom Samuel, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, a sestry benediktinky Komunity Venio z kláštera na Bílé Hoře. Zatímco Dom Samuel reprezentuje život v odloučenosti, tichu, přísném dodržování Posvátného oficia, sestry benediktinky pracují v civilních zaměstnáních, po městě chodí bez hábitu a na první pohled se nijak neodlišují od moderních žen. Přesto se všichni vztahují k té samé Řeholi, kterou berou stejně vážně, jen různým způsobem hledají naplnění jejího účelu v současném světě. Oba dva přístupy shodně mluví o vůli být Božími svědky ve světě, o životě z modlitby a liturgie a o společenství, k němuž je člověk povolán, aby zde byl znamením pro ostatní.

Jak uvádí v rozhovoru sestra Gabriela Vlková OP, zasvěcený život je důležitý v samotné své existenci jako připomínka toho, že Bůh je ve světě a životech lidí neustále přítomný a že se s ním zkrátka musí (a může) počítat. Otázkou ovšem je, jak věrohodné a srozumitelné je naše svědectví, které v zasvěceném životě (a potažmo v životě věřících) dáváme. Snad se podaří, aby toto Salve pomohlo zasvěcený život lépe vnímat a žít. Aby vzbuzovalo radost z toho, jaká rozmanitost v církvi jakožto odrazu rozmanitosti Boha v Trojici je, a aby posilovalo ty, kteří berou závazek věrnosti v kterékoli jeho podobě vážně – především ale věrnosti tomu, být zde na zemi Božími svědky.

Martin Bedřich