Tabita Landová: Liturgie Jednoty bratrské (1457–1620)
Červený Kostelec, Pavel Mervart 2014
Souhrnný soud nad recenzovanou knihou si dovolím sdělit hned na počátku: červenokostelecký nakladatel Pavel Mervart (který se už několik let s úspěchem specializuje na vydávání odborné literatury zaměřené hlavně na kulturní dějiny a teologii) a zejména autorka spisu Tabita Landová (* 1978; vědecká pracovnice Katedry praktické teologie ETF UK v Praze a duchovní církve českobratrské evangelické) připravili pro odbornou i širší oborově zainteresovanou veřejnost opravdu příjemné překvapení, ba lahůdku. Monografie Liturgie Jednoty bratrské představuje žádoucí zaplnění několika bílých či téměř bílých míst v českých církevních dějinách, dějinách české teologie a dějinách českého myšlení vůbec. Autorka se ve své objemné knize pokusila o první komplexní, monografické zpracování tématu, které donedávna zůstávalo stranou odborného zájmu. Práce je zasvěcena liturgickému životu jednoty bratrské v období od jejího založení po polovině 15. století až do 20. let 17. století, kdy byli z českých zemí vypovězeni nekatoličtí duchovní a všechna nekatolická křesťanská vyznání definitivně zakázána. Jak autorka konstatuje, v reflexi dějin a teologie jednoty bratrské od osvícenství převládal „zjednodušený pohled“, který tuto svéráznou skupinu tradičně vnímal jako strohou, „‚aliturgickou‘ církev“ (s. 17) a který v podstatě dodnes nebyl dostatečně korigován – přestože se od počátku 20. století objevilo několik studií zaměřených na dílčí aspekty související s bratrskou liturgií. Tabita Landová svou prací podle mého soudu tento „tradiční“ pohled definitivně rozbíjí a staví před oči čtenářů jiný, mnohem barvitější obraz liturgického života starých českých bratří.
Ve vstupním oddílu (1. Úvod, s. 17–27) se Landová přiměřeně podrobně vyslovuje k dosavadnímu bádání, vymezuje předmět svých zkoumání (v ohnisku autorčina zájmu je „podoba bratrské liturgie při bohoslužbě slova a svátostí a při dalších služebnostech“, s. 24), představuje strukturu knihy a metodu svého zpracování daného tématu (autorka pracuje s historickou metodou, kterou vhodně doplňuje metodou sémantické analýzy, a umožňuje tak sobě i čtenáři nahlížet pojednávaná bohoslužebná dění „z jednotné perspektivy jako dění probíhající ve znacích“, s. 25). Následují dvě hutné kapitoly (vlastně stále ještě kapitoly „vstupní“), z nichž první uvádí bratrskou liturgii do souvislostí dějin jednoty a dějin české církve vůbec včetně představení zkoumaných pramenů (2. Historické předpoklady, s. 29–68), druhá pak otevírá pohled do oblasti liturgických reálií jednoty bratrské (3. Liturgicko-teologické předpoklady, s. 69–106), tj. představuje základní teologické principy bratří (zejména vysvětluje hlavní obecný princip rozlišení „věcí podstatných, služebných a případných“), jejich pohled na svátosti, liturgické obřady, liturgický rok a liturgický prostor. Další kapitola (4. Bohoslužba slova, s. 107–146) je věnována podrobnému rozboru fenoménu bratrské bohoslužby slova včetně zajímavé otázky volby bohoslužebných perikop. Následujících sedm kapitol (5. Křest, s. 147–183; 6. Biřmování a potvrzení (konfirmace), s. 184–197; 7. Večeře Páně, s. 198–267; 8. Ordinace, s. 268–290; 9. Pokání, s. 291–303; 10. Manželství, s. 304–327; 11. Pomazání nemocných, s. 328–340) pojednává o tematických okruzích souvisejících s původními sedmi svátostmi (jež byly pokračující teologickou reflexí bratří, do níž se podstatně promítly i vlivy zahraniční, tj. působení druhé reformace, v první polovině 16. století definitivně redukovány na svátosti dvě). Kapitoly 4.–11. jsou jádrem knihy, každá z nich přináší rozsáhlé rozbory, hojné odkazování na prameny a jejich kvalitní interpretaci. Co do struktury a metodologie jsou podle mého mínění všechny zpracovány s bravurností v tématu zakotvené badatelky i zkušené vysokoškolské pedagožky: vykazují promyšlené cyklické navazování na kapitoly „vstupní“ (2. a 3.), výklad využívá průběžně pohledu historického (každá tematická oblast je pojednána v kompletním historickém vývoji) i mnoha srovnávacích analýz pramenných textů (jejichž výsledky jsou mj. shrnovány formou názorných schémat v tabulkách), nechybí fundovaná teologická spekulace. Autorka soustavně staví všechna zjištěná fakta do souřadnic rozličných souvislostí, konfrontujíc stav v jednotě bratrské s liturgickou tradicí římskokatolickou a utrakvistickou a poukazujíc na staré inspirace táborské a novější vlivy luterské a kalvínské. Dílčí syntetizující závěry jednotlivých témat jsou pak souhrnně představeny a interpretovány v Závěru (s. 341–345). Autorka mj. konstatuje a zdůvodňuje vhodnost rozlišení pěti fází ve vývoji pohledu bratří na liturgii a jejich liturgické praxe, přičemž podtrhuje klíčovou úlohu Lukáše Pražského (který je bezesporu nejvýraznější osobností na poli bratrské liturgiky) „pro stabilizaci, sjednocení a teologické vytříbení bratrské liturgie“ (s. 341). Důležitým autorčiným zjištěním je fakt kontinuity bratrské liturgie, a to jak vzhledem ke starším tradicím, tak i v pohledu na vývoj uvnitř jednoty samé. Mezi dalšími závěry a souhrnnými charakteristikami jednotlivých aspektů bratrského liturgického života zaujme „sebekritičnost vůči vlastní tradici a ekumenická otevřenost vůči tradicím jiných ‚jednot‘“ (s. 344). Poslední odstavce zmiňují také uplatnění liturgického dědictví jednoty v novější a nejnovější době – a zde je snad trochu škoda, že se autorka ve věci dědictví písňové tvorby, kde jsou inspirace v bratrském prameni nejvíce hmatatelné, omezila na sledování církví protestantských a úplně pominula české katolíky. Ti ze starých bratrských zpěvníků také dosti čerpali a čerpají – doklady písní bratrské provenience najdeme v katolických zpěvnících 19. století a v moderní době je jich nemalé množství zařazeno ve všeobecně užívaném Společném zpěvníku českých a moravských diecézí a zvláště v kancionálu Mešní zpěvy.
Více než stovku stran zaujímají přílohy (s. 349–459). Je to jednak Seznam perikop ze Sumovníku Jana Augusty (s. 349–360), který formou přehledně uspořádaných tabulek pomáhá ilustrovat významné téma struktury bratrské bohoslužby slova a rozvržení biblických lekcí (na pozadí liturgického roku), jednak rozsáhlá edice bratrských agend (s. 361–459), předkládající čtenáři svod pramenných textů určených k vysluhování jednotlivých svátostí a jiných služebností (včetně např. obřadu rozlučování manželství). Jde z velké části o texty v moderní době nepublikované (editované buď ze starých tisků, nebo z nikdy nevytištěných rukopisů). Edice Tabity Landové jsou cenné jako ilustrace k výkladům v jednotlivých kapitolách knihy, ale také jako důležité, nyní již pohodlně přístupné základní pramenné východisko pro případná další bádání.
V samém závěru knihy jsou umístěny „technické“ součásti, jak je to u odborné monografie obvyklé: seznam zkratek (s. 463–466), obsáhlý seznam pramenů a literatury (s. 469–498), seznam vyobrazení s odkazy na místa, odkud byla převzata (původ vyobrazení, s. 499), německé Zusammenfassung (s. 501–503), jmenný rejstřík (s. 505–510). K slovníčku obtížně srozumitelných výrazů (s. 467–468) mám drobné výhrady: obecně by bývalo lépe neuvádět hesla s velkým počátečním písmenem (Čich, Doniž, Doufalivý atd.) a konkrétně u hesla Podymné se mi moderní ekvivalent platy, odvody jeví jako asi ne zcela vystihující, protože je příliš zobecňující (jde vlastně o „daň z dýmu“, tj. z ohniště, tedy z domácnosti či usedlosti).
Knize nelze myslím z pohledu obsahového vytknout téměř nic, v případném dalším vydání by bylo potřeba napravit jednu zmatečnou formulaci (vzniklou zjevně nepozorností při parafrázování jinojazyčného zdroje): „Posledně uvedený názor zaznamenal jako mínění florentského koncilu r. 1439 Tomáš Akvinský a díky němu převládlo ve středověku pojetí ordinační liturgie jako předání kněžské moci, která umožňuje přinášet mešní oběť“ (s. 270). Náročná redakční práce byla zvládnuta autorkou i nakladatelstvím velmi dobře, výhrady by se týkaly opět jen maličkostí (např.: na s. 269 přepis z řečtiny do latinky cheirotonía, kdy se nerespektuje obvyklý český úzus diakritikou zachycovat délku, nikoli přízvuk, lépe tedy cheirotonia; podobně v přepise mysterion na s. 305 je ignorována délka v přepisu éta; na s. 114 bibli kralickou místo normou stanoveného Bibli kralickou; v celé knize Jednota bratrská, Českobratrská církev evangelická – je otázka, zda je v odborné knize vhodné nerespektovat normu, která stanoví u církví malá začáteční písmena; na s. 41 bratrs-kým – chybné rozdělení, u téhož slova jsem zaznamenal i jinde).
Jak už jsem výše několikrát naznačil, kniha je velmi hodnotným příspěvkem, který je z podstaty tématu a zejména díky autorčině promyšlené metodologii přirozeně multidisciplinární. Bude od nynějška jedním z důležitých východisek a nepominutelných referenčních textů pro badatele v oborech českých církevních dějin a praktické teologie (v reflexi diachronní i synchronní), ale má svou vysokou cenu také pro teologii systematickou a obecně pro české kulturní dějiny. Monografie je nadto napsána poutavě a srozumitelně, a má tak potenciál navzdory své vysoké odborné úrovni zaujmout v řadě pasáží i nejednoho laického zájemce z živého prostředí českých křesťanských církví. Knihu zvlášť doporučuji specialistům z oboru liturgiky i jiným teologům z řad své vlastní církve římskokatolické, kteří (jsouce mnohdy zcela zaujati, ba snad až zahlceni bohatstvím a komplikovaností liturgické tradice vlastní) méně nápadnému, ale pozoruhodnému starobylému liturgickému proudu domácímu, tj. tradicím vyšedším z husitství, zpravidla dosud věnovali pozornost minimální nebo spíše žádnou.
Josef Bartoň