Vážení čtenáři,
Salve o sexuálním zneužívání v církvi otevírá velmi bolestivé a zároveň vážné téma. Jsme si vědomi, že vstupujeme na pole, které někteří vnímají jako třaskavé. Napětí mezi faktickými zjištěními – odhalenými kauzami, které hýbou celou společností – a mezi snahou bránit církev, o níž v krédu vyznáváme, že je svatá, vhání mnoho lidí do velkých dilemat. Jaká má být v takové situaci úloha teologického časopisu? Má hrát roli dalšího investigativního média? Nebo má být apologetickým hlasem, který se bude snažit v dané situaci obhajovat církevní instituci? Všechny krajní postoje mají navíc řadu nuancí, jež si zaslouží pozornost. Tak jako je jistě třeba nebránit odhalení dalších případů a spíše vybízet k tomu, aby nezůstaly zamlčené, nota bene skrze katolické médium, u něhož se dá předpokládat větší empatie a citlivost k případu, je na místě i obrana dobré pověsti společenství církve a většiny těch, kteří se zneužíváním nemají co do činění, odmítají zvrácenost kolektivní viny a paušálního očerňování nevinných. Jak ale na druhou stranu takovou obranou nepohoršit oběti, jejichž hlas, mnohdy po dlouhá léta nevyslyšený, bodá do srdce?
Revue Salve se rozhodla hledat spíše teologický pohled na celou bolestnou záležitost, který, jak jsme přesvědčeni, může nabídnout nový způsob přemýšlení, a v důsledku toho snad i vyrovnání se s daným problémem. Teologický pohled, jenž neuvažuje jen v kategoriích viny a trestu, obětí a agresorů, příčin a následků, ale vnáší do debaty ještě jiná témata – nejen otázku ještě hlubších důvodů, osobních i strukturních, které stojí u kořene jednání pachatele, ale také otázku další křesťanské práce s viníkem, možností odpuštění, sebereflexe celého společenství včetně například rituálního zpracování traumatu apod. Domníváme se, že tento způsob přístupu k aférám kolem zneužívání v církvi v našem prostředí zatím citelně chybí, a doufáme, že Salve bude v tomto smyslu dobrou pobídkou.
V textech tohoto Salve je věnován velký prostor tomu, aby se nezamlčovalo trauma, jež zneužívání způsobuje nejen v psychice oběti, ale i v jeho duchovní sféře. Jak uvádí odborník na tuto problematiku, premonstrát Marek Drábek, pravděpodobnost, že bude agresorem vlastní otec oběti, je mnohonásobně větší, než že to bude kněz. „Pokud ale budeme chtít tyto lidi seřadit podle vážnosti dopadu na psychiku oběti, pak spolu budou otec s knězem jednoznačně vítězit a řekl bych, že kněz kvůli svému postavení a propojení s Bohem a církví povede.“ Na druhou stranu je třeba nabídnout i mnohem komplexnější pohled na vlastní kořeny problému zneužívání. Církevní historik Massimo Faggioli ve své studii píše: „Dokud se budou hledat pouze viníci a ti, kdo to dovolili, umožní to všem ostatním myslet si, že s krizí nemají nic společného nebo že je to ‚církevní problém‘. Vidět zneužívání v církvi tímto způsobem znamená nechat vnitřní příčiny této zkušenosti neodhalené a nevyřešené, což mnohé vede k tomu, že církev a její hierarchii vnímají jako zcela zkorumpované.“ Celé číslo Salve je proto koncipováno tak, aby průběžně docházelo ke změnám perspektivy – od sond do jednotlivých případů a duší viníků a obětí k širším pohledům na celek církve a její tradice. Jen tak je možné nabídnout vyváženější přehled, který nebanalizuje jednotlivce, ale ani nezapomíná na perspektivu celku a impulzy pro budoucnost. Dominikánský teolog Gilles Berceville shrnuje úkol, který si bere za své i toto číslo Salve, následovně: „Teolog se tedy musí pustit do toho, že bude promýšlet tragédii zneužívání, ale musí se přitom vyhnout cestě sebeobhajování církevního, institucionálního a naukového systému, který tak vážně selhal. Sebeobhajování katolicismu, který si idealizujeme tím, že odvracíme pozornost od hříchu těch, kdo v něm konkrétně žijí. Přesto však teolog může stavět argumenty pouze v horizontu, který mu otevírá jeho víra.“ Očima víry se díváme na církev jako na tajemství, které je součástí dějin spásy. Kristus-hlava je pramenem svatosti mystického těla církve a od Krista má zdroje posvěcení v Písmu a ve svátostech. Církev putující dějinami je ke svatosti povolána. Kráčejí v ní hříšníci, kteří se dopouštějí osobního zla a vytvářejí struktury hříchu. Církev víry nebude ve svém časném stadiu nikdy ideální a bez hříchu, a zároveň tatáž církev nikdy nepřestane být svatá a přinášet posvěcení, protože žádný hřích nemůže zabránit působení Kristovy milosti. Druhý vatikánský koncil je přitom nezpochybnitelnou autoritou, o kterou se teologická reflexe opírá, neboť koncilní dokumenty jsou vyjádřením víry v kontextu naší doby. Povoláním teologa je kriticky zkoumat následnou interpretaci koncilního učení a jeho recepci, protože právě zde vzniká prostor pro nežádoucí deformace, které nemohou být samotnému koncilu nijak přičítány.
Základní perspektivy, které čtenář v tomto Salve najde, jsou tři. Ta faktografická je zastoupena přehledem historika Martina Vaňáče, který shrnul hlavní celosvětové aféry spojené se sexuálním zneužíváním v církvi od 80. let 20. století do roku 2010. Vidíme na nich často shodné scénáře chování pachatelů, a především reakcí církevních představitelů, ale také příklady dobré, a ve své době až odvážné praxe těch, kteří se postavili proti utajování a zakrývání problému (ať je to postoj Josepha Ratzingera vůči Legionářům Kristovým, nebo dlouhodobé působení současného vídeňského arcibiskupa, kardinála Christopha Schönborna OP). Dále zde najdeme přehled kanonických ustanovení k otázce zneužívání od církevní právničky Martiny Vintrové nebo představení různých církevních iniciativ na ochranu dětí před zneužíváním, jako je například Centrum pro ochranu dětí při Papežské univerzitě Gregoriana. Zprávy shromážděné z okolních zemí zřetelně ukazují, že účinná pomoc obětem sexuálního zneužívání není myslitelná bez odvahy podívat se pravdě do očí a bez usilovné profesionální práce kvalifikovaných týmů.
Psychologickou rovinu problému postihuje především text slovenské teoložky a sociální pracovnice Slávky Karkoškové, která nastiňuje to, co se děje v mysli a duši zneužívaného člověka a kde se pak bere pro nezúčastněné lidi tak těžko pochopitelný jev, že mnozí zneužívaní začínají o svých zkušenostech mluvit až s odstupem mnoha let. Neméně důležitý je pohled terapeuta a duchovního doprovázejícího, jenž představuje už zmiňovaný Marek Drábek, který analyzuje několik šokujících svědectví agresorů z řad katolických kněží. Autor naznačuje, jakým způsobem by měla vést cesta jejich následného doprovázení církví, jelikož církev by nikdy neměla zapomínat na to, že i tito lidé mají právo na duchovní vedení. Církev by naopak právě svým vztahem k nim měla osvědčovat své povolání k tomu, být zprostředkovatelkou odpuštění pro hříšníky, kteří konají skutečné pokání.
Konečně církevní a teologickou perspektivu přibližuje Gilles Berceville OP svou studií o manipulované víře, tedy o jednom z kořenů zneužívání, o němž hovoří i papež František, když v něm zdůrazňuje rozměr klerikalismu, tedy zneužívání moci kněze nad laikem. Berceville se dotýká závažného tématu nedostatečné recepce učení o všeobecném kněžství věřících a jejich povolání je svatosti – konstatuje, že „mnoho věřících žije v představě, že existuje soulad mezi pozicí, jakou někdo zastává v církevní hierarchii, a stupněm jeho svatosti“, stejně jako že „platí, že současná podoba úcty ke svatým v katolické církvi má za následek specifickou podobu zneužívání v jejím středu. Není vzácným případem, že se predátoři těší pověsti svatosti.“ Dominikánský teolog proto shrnuje: „Dnes už není pro kleriky možné a ani žádoucí, aby v církvi monopolizovali moc a nárok na poznání, když ve společnosti se kompetence naštěstí mnohem více rozšířily. Výše zkoumané principy se tedy musí znovu promyslet, a to tak, že se znovu obnoví napětí mezi opačnými pozicemi. Tyto antinomie pak lze udržet pohromadě jedině za předpokladu, že pravdy vystavené napětí budou soustředěny k prvnímu tajemství, jímž je Boží láska v Ježíši Kristu.“
Tento rozměr moci jako zdroje pokušení ke zneužívání ve velmi osobní výpovědi zdůrazňuje i kardinál Schönborn ve své promluvě na Katolické teologické fakultě Vídeňské univerzity, když vyjmenovává čtyři ukazatele patologického chování charizmatických náboženských osobností: 1. neschopnost uznat vlastní viny; 2. exkluzivní vazbu lidí na osobnost; 3. zastrašování odpíráním náklonnosti; 4. rozdělení společenství na užší okruh a ostatní. Poté, co kardinál Schönborn upřímně připomíná své překvapení z konfrontace s tématem zneužívání a prvotní reakci, jíž bylo odmítání takové skutečnosti, pokračuje zdůrazňováním důležitosti důvěry ve svědectví údajných obětí. Přes veškerou ošemetnost konkrétních případů je podle něj nezbytné vytvořit v církvi prostor důvěry, aby bylo možné o tématech mluvit. Týká se to i známého případu zneužívané řeholnice Doris Reisingerové (Wagnerové), jejíž text otevírá další teologicky náročné téma, totiž meze a možnosti odpuštění agresorovi. Reisingerová otevřeně přemýšlí o tomto veskrze křesťanském imperativu, který je ovšem v kontextu zneužívání výsostně zproblematizován. Jak uvádí: „Protože nám, katolicky formovaným lidem, tento obětní narativ [= odpuštění] vešel do krve, jsme vnitřně rozpolceni v otázce možnosti či potřeby odpuštění ve věci zneužívání dětí. Jako empaticky soucítící přiznáváme obětem právo na hněv vůči pachatelům. Jako katolíci chceme ale na druhou stranu věřit narativu odpuštění–vykoupení.“
Ekleziologické rovině tématu zneužívání i jeho praktickým rozměrům z pohledu představitelů církve se věnuje rozhovor s apoštolským nunciem v Česku Danielem Balvem. Naopak přesah do křesťanské výchovy mládeže, především v rodině, navíc se zkušeností ze skautské organizace, nabízí závěrečný esej pedagoga a katolického publicisty Jiřího Zajíce.
Téma sexuálního zneužívání v církvi není zdaleka možné vyčerpat jedním číslem Salve. Zvláště v zahraničí již na toto téma vychází velký počet kvalitních textů. Jak už v úvodu rozebírá Massimo Faggioli, oblastí, které je možné v jeho důsledku nově nahlédnout, je překvapivé množství. Týkají se nejen morálky a církevního práva, ale především ekleziologie, a to především v kontextu II. vatikánského koncilu, liturgie, ve velké míře také církevní historie. Faggioli mluví o tom, že je na místě chápat krizi (jejíž význam a dosah bývá některými srovnáván s krizí předcházející reformaci v 16. století) zároveň jako velkou příležitost k celkové revizi stavu církve, nejen jejího směřování, ale především pilířů, na kterých v dnešní době stojí. Není pochyb o tom, že většina lidí v církvi netouží po tom, využít skandály spojené se zneužíváním k tomu, aby církev „potopila“. Téma je sice vyhrocené, ale většina lidí se necítí být vehnána do extrémních rolí oběť–agresor. Solidarizují sice s obětmi, ale pochopitelně nemají jejich zkušenost. Brání se možná tomu, dát si vnutit představu permanentního ohrožení – tím spíš ale touží po tom, aby se přestalo s pokrytectvím a zamlčováním. Jde jim o to, vyjít z tohoto tragického a bolestného období s novou nadějí a odhodláním uskutečňovat vůli nebeského Otce tak, jak si to přál a jak nás k tomu vede sám Ježíš Kristus. Ten, který kvůli nám „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl“ (Flp 2,6–7), dává nejlepší příklad toho, jak nakládat s mocí; ten, který se za své trýznitele přimlouval „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34), sám na sobě ukazuje, co je to odpuštění. Jeho napodobování v tak obtížných úkolech je ale možné jen jeho pokorným následováním. Zkouška, kterou církev kvůli odhalení zločinů zneužívání v naší době prochází, je pozváním milosrdného Otce k proměně srdce. V tom spočívá naděje církve, naše naděje.
Martin Bedřich a Benedikt Mohelník OP