Rozhovor s apoštolským nunciem Charlesem D. Balvem
Fenomén sexuálního zneužívání v církvi dnes už nelze považovat za selhání jistého počtu jednotlivců, ale za strukturální selhání. Kde jsou podle vás hlavní příčiny, slabá místa, která umožnila, že se problém rozrostl do takových rozměrů?
Nejprve bych rád řekl, že si cením tohoto pozvání k rozhovoru a rád bych využil této příležitosti a popřál všechno nejlepší čtenářům Salve v tomto novém roce 2020.
Řekl bych, že fenomén sexuálního zneužívání v církvi spáchaného kněžími, jak diecézními, tak řeholními, se odehrával ve dvou fázích.
První fází bylo odhalení skutečnosti, že se jednotliví kněží dopustili činů sexuálního zneužívání nezletilých. Zpočátku si někteří mysleli, že problém je omezen pouze na několik zemí. Dnes, kdy se o tomto jevu ví již třicet let, je jasné, že jde o problém celosvětový. Možná k němu nedošlo úplně v každé zemi, ale stal se v mnoha zemích.
Druhou fází je uvědomění si skutečnosti, že biskupové a řeholní představení nesou rovněž nějakým způsobem vinu v této záležitosti, a v tomto smyslu je možné hovořit o strukturálním selhání. V některých případech byla opatření proti kněžím, kteří se dopustili činů sexuálního zneužívání, nedostatečná, zatímco v jiných případech biskupové, kteří mají jurisdikci nad diecézními kněžími, a řeholní představení, kteří mají jurisdikci nad kněžími patřícími k řeholním institutům, bagatelizovali závažnost celé věci nebo zneužití kryli, často tím, že problematického kněze pouze přeložili na jiné místo. V takových případech bylo daleko více pozornosti věnováno ochraně dobrého jména instituce než utrpení a zahanbení obětí. Jako typický příklad lze uvést situaci bývalého kardinála Theodora McCarricka. Dokončení jeho vyšetřování je očekáváno v příštích několika měsících.
Řečeno velmi všeobecně, zdá se mi, že v určitém smyslu se lidé vyrovnali s první fází, ale daleko více jsou šokováni a rozzlobeni v souvislosti s druhou fází, neboť mají pocit, že bylo možné některým případům zneužití předejít, kdyby byla učiněna potřebná opatření proti kněžím, kteří se takových činů dopustili.
V řadě zemí po celém světě bylo odhaleno mnoho případů sexuálního zneužívání. Má církev v tomto ohledu to nejhorší za sebou, anebo se může stát, že se ještě v některých zemích či oblastech světa odhalí doposud masivně zatajované sexuální zneužívání?
Vzhledem k tomu, že je fenomén sexuálního zneužívání v církvi tak rozšířený, očekával bych, že lidé na všech úrovních jsou si vědomi jak problému samotného, tak rozsáhlých škod, které způsobil, a že proto podnikají nutné kroky, aby se s ním vypořádali.
Předtím, než jsem přijel do Prahy, byl jsem téměř šest let apoštolským nunciem v Nairobi. Příležitostně jsem se z tisku dovídal o kněžích, kteří byli zatčeni nebo zadrženi policií pro činy sexuálního zneužití. Vždy jsem pak zavolal příslušnému biskupovi, abych se o daném případu informoval, a dotyčný biskup mě obvykle ubezpečil, že o případu ví a začal podnikat příslušné kroky.
V únoru 2019 proběhl v Římě za účasti papeže Františka summit zástupců biskupských konferencí a dalších důležitých osob o prevenci sexuálního zneužívání. Je možné toto setkání označit za přelomové? Dá se pozorovat, že přináší očekávané plody?
Summit v únoru 2019, kterého se zúčastnili zástupci – obvykle předsedové – biskupských konferencí, byl důležitý. Svatý otec chtěl zdůraznit, že fenomén sexuálního zneužívání je třeba řešit nejen na úrovni místních církví, ale též na úrovni církve univerzální. Aby bylo jisté, že se celé záležitosti věnuje vážná pozornost, kterou si zasluhuje, a aby byla učiněna adekvátní opatření proti těm, kteří se dopustili činů sexuálního zneužití, i proti těm, kteří se pokoušeli je krýt, považoval papež František za nutné vydat několik norem a směrnic, které mohou být aplikovány všude.
Summit přinesl několik konkrétních výsledků. Prvním bylo zveřejnění norem týkajících se případů sexuálního zneužití v legislativě Městského státu Vatikán, jejichž aplikace je omezena na toto území. Druhým bylo publikování apoštolského listu Vos estis lux mundi, který stanovil postupy, jež mají být dodržovány na celém světě. Nejnovějším krokem je změna v aplikování papežského tajemství v případech týkajících se sexuálního zneužití, jež může vést k lepší spolupráci mezi církevními a civilními autoritami při vyšetřování takových případů. Dále bylo rozšířeno pojetí toho, co konstituuje sexuální zneužívání, aby zahrnovalo nejen nezletilé, ale také osoby, které je možné nezávisle na jejich věku považovat za zranitelné.
Problémy se sexuálním zneužíváním byly u nás dlouho vnímány jako nějaká vzdálená abstraktní věc. Pak se objevilo několik konkrétních případů. Co se podle vás ve vnímání celé problematiky změní, když se člověk setká s konkrétními osudy lidí, jak s oběťmi, tak případně s pachateli?
Lidsky řečeno, lidé neradi slyší špatné zprávy a situace je obzvlášť obtížná, když se taková zpráva týká osob, které jsou jim blízké nebo které znají. Problém se může jevit jako vzdálený nebo abstraktní, ale když udeří blízko domova, není snadné tomu uvěřit nebo se s tím vypořádat. To by částečně vysvětlovalo, proč se zprávy o případech sexuálního zneužívání někdy těžko přijímají.
Když nějaký případ vyjde najevo, musí být řešen rychle a v souladu s normami. K obětem je třeba přistupovat s maximálním respektem a musí se jim nabídnout veškerá pomoc, kterou mohou potřebovat. Kněží, kterých se případ týká, rovněž potřebují, aby se o případu rozhodlo co nejrychleji. Jak říká staré přísloví, poskytnout spravedlnost pozdě znamená spravedlnost odepřít. Je-li kněz vinen, je třeba jednat s ním v souladu jak s civilním, tak církevním právem. Je-li nevinný, má právo vrátit se do aktivní služby.
Biskupské konference po celém světě ustanovily podle instrukcí Kongregace pro nauku víry a ve spolupráci s ní normy a postupy pro řešení případů sexuálního zneužívání. Česká biskupská konference má takové normy a na posledním plenárním zasedání došlo k některým aktualizacím. Pokud se tyto normy budou věrně zachovávat, mohou lidé znovu získat důvěru, že biskupové a řeholní představení jsou schopni řešit problém správně a spravedlivě.
Jaká nebezpečí hrozí těm, kdo se na problematiku sexuálního zneužívání v církvi dívají jako na abstraktní věc, a jaká naopak těm, kdo jsou s touto problematikou bezprostředně konfrontováni? Jakých chyb a omylů by se měli vyvarovat?
V případech sexuálního zneužívání je pro biskupy a řeholní představené vážným nebezpečím, že selžou v uznání závažnosti případu a v jeho adekvátním řešení. Jak jsem již zmínil, musí se vyvarovat jakéhokoli náznaku pohrdání oběťmi a musí jednat bez prodlení. Také se musí vyhnout pokušení hájit institucionální tvář církve tím, že by případy zneužití utajovali. Je ironií, že takové pokusy měly opačný efekt a způsobily velkou škodu.
V této souvislosti je také nutné, aby biskupové a řeholní představení při řešení sexuálního zneužívání sami aktivně přicházeli s preventivními opatřeními.
Mám na mysli především proces rozlišování při výběru kandidátů ke kněžství a jejich formaci v semináři. Před přijetím kandidátů je důležité zhodnotit nejen jejich duchovní život a akademické schopnosti, ale rovněž jejich psychologický profil a schopnost vytvářet zdravé osobní vztahy. Během let přípravy v semináři musejí ti, kdo jsou zodpovědní za jejich formaci, průběžně vyhodnocovat tyto aspekty jejich charakteru a osobnosti, aby se tak zajistilo, že po svěcení budou schopni vykonávat svou službu efektivně a vytvářet zdravé vztahy s lidmi, kterým budou sloužit.
Farní společenství se dozví, že se jejich kněz dopustil sexuálního zneužívání. Jak se mají s takovou situací vyrovnat uvnitř církevního společenství, jak reagovat vůči necírkevnímu okolí? Farní společenství by nemělo v takové situaci zůstat samo, už proto, že zvládnout tuto situaci bude s největší pravděpodobností nad jeho síly, ale pak také proto, že je součástí místní církve, diecéze, které se problém týká. Jaké pomoci by se mu mělo dostat?
Existují různé způsoby, jak řešit případy sexuálního zneužívání na úrovni farností. Vím, že na některých místech, kde je kněz ve farnosti obviněn ze sexuálního zneužívání, přijede do farnosti biskupský nebo okrskový vikář, aby oznámil, že dotyčný kněz byl obviněn a dočasně postaven mimo službu. Na některých místech je tato zpráva sdělena farníkům písemně. Neexistuje jednotný postup, jak by biskupové v této zemi měli oznamovat takovou zprávu. Já sám jsem pro to, aby to ve farnosti bylo veřejně oznámeno biskupským nebo okrskovým vikářem, neboť tak bude celé situaci dána lidská tvář a povzbudí to důvěru farníků v to, že budou dodrženy odpovídající postupy a učiněna potřebná opatření.
Takové zkušenosti jsou velmi znepokojující, farníci mohou být z takové situace rozčarovaní nebo rozzlobení. Na základě toho, s čím jsem se setkal, mohu říci, že pomoc poskytovaná farnostem v těchto situacích se liší místo od místa. Pro zajištění pomoci byly příležitostně vytvořeny podpůrné a/nebo modlitební skupiny. Papež František často mluví o potřebě doprovázení lidí v různých situacích, jako jsou příprava na manželství nebo rodinný život. Myslím si, že toto je oblast, kde by biskupové mohli převzít iniciativu a poskytnout nějakou formu pomoci pro doprovázení lidí ve farnostech, kde k situacím tohoto typu došlo.
Sexuální zneužívání je závažný zločin, a když přidáme morální hledisko, je to velmi těžký hřích spojený s velkým pohoršením. Cítíme, že se taková situace nedá řešit jednoduše jednou zpovědí. Má být takový pachatel už navždy vyloučen z církevního společenství? Anebo existuje nějaký kající proces, na jehož konci je návrat a smíření? Disponuje současná církev nějakými adekvátními nástroji?
Sexuální zneužívání nezletilých a zranitelných osob má právní a morální aspekty. V mnoha právních systémech čelí pachatelé vážným důsledkům svých činů, včetně možnosti uvěznění. V jiných oblastech nemůže být sexuální zneužití vyšetřováno nebo potrestáno civilní autoritou kvůli promlčení. Nicméně církev je ve všech případech schopna vést vyšetřování a učinit opatření proti pachatelům, včetně propuštění z duchovenského stavu.
Kněží, kteří se dopustili činů sexuálního zneužití, nejsou na základě této skutečnosti exkomunikováni, a proto zůstávají součástí společenství věřících. V některých případech, když je obviněný kněz již velmi pokročilého věku nebo ve špatném zdravotním stavu, není propuštěn z duchovenského stavu, ale je vyzván k tomu, aby vedl život v modlitbě a pokání.
Všeobecné pravidlo v situaci, když se někdo dopustil vážného hříchu, je takové, že tato osoba je žádána, aby napravila způsobenou škodu a učinila nějaké pokání. Toto už se týká svědomí pachatele, zdá se mi však, že kněz, který se dopustil činů sexuálního zneužití, by měl učinit spravedlnosti zadost předtím, než přijme rozhřešení svých hříchů.
Aféry spojené se sexuálním zneužíváním do značné míry oslabily věrohodnost církve jako instituce a nepochybně způsobily mnoho duchovních škod nejen u přímých obětí. Možná se dá říct, že všichni věřící jsou oběťmi, protože toto zlo na ně nějak doléhá. Může ale z toho všeho nakonec pro církev vzejít nějaký duchovní užitek?
Důvěryhodnost církve byla vážně poškozena nejen činy sexuálního zneužití, kterých se dopustili jednotliví kněží, ale také selháním biskupů a řeholních představených v této oblasti.
Je pravda, že sexuální zneužívání a násilí jsou ve společnosti přítomné. Nicméně řeholní kněží složili slib čistoty a diecézní kněží se zavázali k celibátu. Na kněze se mají uplatňovat přísnější měřítka, jejich jednání proto nelze nijak ospravedlnit.
Církev může v mnohém přispět v oblasti výchovy a zdravotní péče a má mnoho co říct k důležitým problémům dneška, jako jsou sociální spravedlnost, péče o životní prostředí a mír. Hlas církve je oslaben, protože lidé ztratili víru a důvěru v ní. Mají tendenci říkat, že církev není schopna řešit své vlastní problémy, a že jí tedy nepřísluší vyjadřovat se k problémům druhých. Přicházejí nám na mysl Ježíšova slova v evangeliu sv. Matouše (7,1–5) a Lukáše (6,41–42): než církev vyjme třísku z oka druhých, musí nejprve odstranit trám z vlastního oka.
Já osobně věřím, že musíme důvěřovat Duchu Svatému, jenž řídí a vede církev, zvláště v těžkých časech, a myslím si, že jsou zde dvě cesty, jak lze znovu získávat víru a důvěru lidí a zahájit tak nápravu některých škod.
Prvním prostředkem je hlásání evangelia. Navzdory selhání a hříšnosti svých členů církev hlásá evangelium Ježíše Krista. Jak poslední papežové zdůrazňují, věřící se nezavazují k nějakému filozofickému názoru, ale osobě, Ježíši Kristu, jednorozenému Synu, kterého Otec poslal na svět jako znamení své lásky a touhy, aby ti, kdo uvěří, mohli mít věčný život.
Druhým prostředkem je služba. Jak jsem již zmínil, než jsem v listopadu 2018 přijel do České republiky, byl jsem apoštolským nunciem v Keni a Jižním Súdánu. V obou zemích, zvláště v Jižním Súdánu, který se dostal do situace šest let trvající občanské války, jsem mohl vidět svědectví kněží a řeholníků, a zvláště řeholnic, kteří pokračovali ve službě lidem ve velmi obtížných situacích. Na některých místech byly jedinými fungujícími nemocnicemi a klinikami ty, které provozovala církev. Papež František mluví o potřebě hlásání radostné zvěsti a službě chudým, odvrženým a marginalizovaným jako o jedné z cest, která může přitáhnout lidi ke kráse evangelia. Církev nikdy nesmí ztratit ze zřetele slova Ježíše, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,28; Mk 10,45; srov. také Jan 13,14–15).
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor připravil Benedikt Mohelník OP.
Z angličtiny přeložil Lukáš Fošum OP.