Christoph Schönborn OP
Přednáška na Katolické teologické fakultě Vídeňské univerzity
Dámy a pánové,1 nemluvím zde jako expert, nemluvím jako odborník na toto bolestné téma, mluvím jako někdo, kdo byl s tématem zneužívání opakovaně konfrontován a kdo se z něj hodně poučil, byť jistě ne dost. Proto budu v prvním kroku vyprávět – zcela nesystematicky –, co jsem se o zneužívání naučil, a pak se pokusím shrnout, co v této věci musíme udělat.
Začnu jednou zkušeností z doby svého působení jako univerzitního profesora dogmatiky ve Švýcarsku. Léta jsem duchovně doprovázel jednu řeholní sestru a stále se ptal, proč má sebevražedné myšlenky a proč se dvakrát dokonce o sebevraždu pokusila. Trvalo léta, než se stalo něco, co ji samotnou velmi překvapilo: jako by se prolomil betonový příkrov, přišla náhle vzpomínka na dlouholeté zneužívání jejím vlastním otcem. Ta vzpomínka byla dokonale vytěsněna, jakoby překryta betonovou deskou. Nic nemohlo proniknout na povrch, do vědomí. Bylo to pro mě překvapivé; později jsem ale z mnoha svědectví zjistil, že to je u závažných případů zneužívání obvyklé. Že často trvá roky až desítky let, než začne být možné ony vzpomínky vpustit do vědomí.
Potom přichází náročný proces vyjádřit to slovy. Zkušenost mi ukázala, že znovuprožití toho, co bylo léta pohřbeno pod deskou nevědomého, bývá často horší a bolestnější než původní události samotné. Protože – nevím, nejsem expert, mohu se pokusit jen ze své zkušenosti s rozhovory a doprovázením pochopit, co se při tom děje – sekundární znovuprožití minulých událostí ve vzpomínce vyvolává nové masivní trauma. Nejtěžší je začít mluvit. Mnohokrát jsem při doprovázení zažil, že překonávání strachu z mluvení je spojeno s velkým duševním vypětím.
Někdy se divíme, proč je pro lidi tak těžké o tom hovořit. V pozadí je velké téma mlčení. Mluvit o zneužívání je vždycky extrémně zatíženo pocitem viny. V případech zneužívání knězem je zvláště hrozné, že tento zákaz mluvit je nábožensky formulován: „Když promluvíš, skončíš navěky v pekle.“ To není nadsázka, takto je to obětem doslovně vtloukáno do hlavy, často s použitím násilí. „Když promluvíš, zhřešíš tím proti Bohu.“
Hrozné je, když se oběť odhodlá promluvit, ale pachatel není ochoten nebo schopen připustit svou vinu. Místo toho ji přenáší na oběť, která je tím znovu traumatizována. Nedávno jsem zažil, jak viník znovu obviňoval oběť. „Je to tvoje vina: máš žaludeční vředy, protože jsi promluvil.“ Nacházíme se v otřesném světě přenášení viny, odmítání nahlédnout ji. A tento odmítnutý pohled na spáchanou vinu je pro postižené dodatečným traumatem. Není divu, že lidé, kteří prožili těžké zneužívání a promluvili o něm, ale pachatel si vinu nepřipustil, si pak nesou těžké následky po celý život.
Naučil jsem se, že je těžké si vzpomenout, je těžké to pojmenovat, je těžké to vyjádřit. To vše představuje obrovskou duševní zátěž. A ještě něco jsem se naučil, co mě velice překvapilo: mluví se o lehkých a těžkých případech zneužívání. Existují pochopitelně různé stupně zneužívání, ale setkal jsem se s případy, kdy zdánlivě neškodné jednání poznamenalo oběť na celý život, protože se jí to stalo v kontextu či životní situaci, kdy byla velice zranitelná. Nemůžeme pak postiženým předhazovat: „To byla přece lapálie, to přece nebylo tak strašné.“ Ne, bylo to prožito jako těžké trauma a jako těžké trauma to také dlouhodobě působí, i kdyby to třeba soud jako zneužívání nestíhal.
Mé první zkušenosti se zneužíváním pochází z 80. let. Nejvýrazněji do mého života vstoupilo drama s mým předchůdcem,2 když v březnu 1995 časopis Profil zveřejnil obsáhlý článek, ve kterém arcibiskupa Groëra obvinil ze sexuálního zneužívání. Do té doby jsem se setkával jen se zneužíváním v rodinách, což je ostatně i podle statistik nejčastější situace. Ale existuje i zneužívání v církvi a nyní začala dramatická fáze zpracovávání či popírání tohoto fenoménu.
Při svém rozhovoru s Doris Wagnerovou jsem mluvil o zdánlivě neškodných projevech, které ale představují skutečné zneužívání. Kněz, kterého jsem si velice vážil a za mnohé mu vděčil, mě chtěl políbit na ústa. Co znamenají takováto překračování hranic? Jaké jsou příčiny toho, že zneužívání je v církvi masivním fenoménem?
Když přišla zpráva o obvinění kardinála Groëra, moje první reakce byla odmítavá: to není možné! V televizi jsem tehdy řekl, že to jsou nacistické metody – právě nacisté obviňovali kněze z homosexuality a pedofilie, aby je diskreditovali. O dva dny později jsem to musel vzít zpět. Za dobu svého působení v úřadu vídeňského pomocného biskupa jsem se o pověstech, které okolo kardinála Groëra kolovaly, nic nedoslechl. Brzy nato jsem však hovořil s oběťmi, které se odvážily promluvit. Důležité při těchto rozhovorech bylo, že jsem jim dával najevo: „Já vám věřím.“ Tato důvěra v jejich výpovědi je klíčový faktor při rozhovorech s oběťmi. Samozřejmě že existují i smyšlená obvinění. Setkal jsem se s jedním případem, kde jsem nabyl morální jistotu, že si to dotyčný vymyslel, i psychiatr byl stejného názoru. Ale oběti, které se mnou hovořily o chování mého předchůdce, byly pro mě věrohodné.
Bylo mi vyčítáno, že jsem při svém rozhovoru s Doris Wagnerovou na její otázku: „Věříte mi to?“ odpověděl: „Ano, já vám to věřím.“ Bylo mi vyčítáno, že jsem si to přece nemohl ověřit, že existují i jiné výpovědi. Ale to přece nebyl soudní výrok. Soudce přece neříká: „Já vám věřím“, ale soudí na základě důkazů. Existuje však také něco jako věrohodnost člověka a já jí věřím, že to prožívala takto, jako znásilnění. A že nemá žádný důvod si to vymýšlet.
Obětem kardinála Groëra jsem věřil i proto, že mi svá svědectví někteří dali písemně. Jeden z nich pak byl po dlouhém rozhovoru s kardinálem Groërem připraven vzít svědectví zpět. Existuje něco jako snaha obětí chránit pachatele, a to z různých důvodů – Doris Wagnerová to dle mého soudu dobře analyzovala.
Co jsem se naučil z mnoha let rozhovorů s oběťmi? Rozhodující je o tom mluvit. Co není vysloveno, nestalo se skutečností, nemůže být zpracováno a uzdraveno. Odkud se ale bere takový strach mluvit? Pachatelé se snaží všemi možnými prostředky zabránit tomu, aby oběť promluvila. Zažil jsem případ, kdy pachatel nechal oběť odpřisáhnout před svatostánkem, že o tom nikdy nebude mluvit. A právě proto je velmi důležité pomoci obětem překonat tento práh, zvláště když se tam objevuje náboženský motiv. V takových případech dochází k propojení duchovního doprovázení a sexuálního zneužívání. Je to téma, které se v poslední době bohudíky intenzivně zpracovává: souvislost mezi zneužíváním duchovní autority a sexuálním zneužíváním. Nejvíc mnou otřáslo zjištění, jak často je sexuální zneužívání ze strany kleriků spojeno se svátostí smíření, jak často začíná ve zpovědnici. Církevní právo je v této věci extrémně přísné, postihuje zneužívání svátosti smíření nejvyššími tresty. O to více jsem byl šokován tím, jak těžké je podobné jednání v praxi postihovat.
V případu mého předchůdce jsme zažili, že oběti byly veřejně napadány. To už se bohudíky změnilo, ale vzpomeňme na tehdejší slova biskupa ze Sankt Pölten: „Ať ti lháři drží hubu!“ Zažil jsem kontroverzi s kardinálem Sodanem,3 který mi doslova řekl: „Oběti? To říkáte vy!“ Oběti zneužívání byly napadány jako lháři, abychom chránili církev! Největší změna, která se od začátku vlny zneužívání udála, je pochopení, že církev nejlépe ochráníme tím, že pravda vyjde najevo. Chránit pachatele a chránit církev jsou protiklady.
Ve stanovisku čtyř biskupů z února 1998, které jsem napsal spolu s biskupy Weberem,4 Kapellarim5 a Ederem,6 jsme prohlásili: Dosáhli jsme morální jistoty o tom, že obvinění proti Groërovi jsou v zásadě pravdivá. Řekli jsme, že čest kardinála nesmí stát výše než dobro mladých lidí. Naše prohlášení tehdy vedlo k těžkostem v Římě, ale bylo správné a nezbytné v situaci, kdy se v církvi otevřeně lhalo o tom, co se stalo.
Potom přišla v roce 2010 vlna případů sexuálního zneužívání v Německu, která dorazila i do Rakouska. Tehdejší vídeňský generální vikář Franz Schuster okamžitě shromáždil všechny generální vikáře, aby se poradili, jak na situaci zareagovat. Jim děkujeme za jasné stanovisko: jdeme cestou pravdy. Druhý krok byla moje snaha iniciovat státní vyšetřovací komisi, jíž by se církev podřídila. Tehdejší spolkový kancléř to ale odmítl, zpětně chápu proč: museli by pak prověřovat všechna obvinění ze sexuálního zneužívání, nejen ta v církvi. Pak jsem se pro utvoření komise snažil získat nezávislou osobnost: emeritní předseda ústavního soudu Karl Korinek to odmítl ze zdravotních důvodů, poté jsem oslovil Waltraud Klasnicovou.7 Okamžitě souhlasila pod podmínkou, že komise bude zcela nezávislá na církvi. Komisi jsme představili o Velikonocích 2010 médiím a skvěle pracuje dodnes. Rozhodli jsme se, že církev akceptuje každé rozhodnutí této komise, a to i co se týče odškodnění obětí. Komise zaregistrovala za posledních 60 let na dva tisíce případů ve všech diecézích i řeholích, na základě jejích doporučení církev vyplatila obětem odškodné ve výši 28 milionů eur. Město Vídeň a ostatní spolkové země později převzaly tento model a ustanovily obdobné komise. Pro srovnání: město Vídeň jenom za Wilhelminenberg8 zaplatilo 52 milionů odškodného. Myslím, že jsme tehdy našli model, který je příkladný nejen pro Rakousko. Při summitu v únoru 2019 v Římě, na který papež pozval předsedy všech biskupských konferencí na světě, bylo Rakousko označeno za jednu ze čtyř zemí, které se k problému zneužívání staví příkladným způsobem.
Důležitým prvkem byla kající bohoslužba ve středu Svatého týdne 2010. Impulz k ní dalo hnutí Wir sind Kirche. Použili jsme upravený text Dietricha Bonhoeffera, ve kterém vyjádřil pokání za vinu křesťanů v době nacismu, spolu se svědectvími obětí a prosili jsme Boha o odpuštění viny spáchané členy církve a spoluzaviněné systematickým jednáním církve.
Ve druhé části se pokusím říci něco o příčinách. Jak dochází k rozšířenému fenoménu zneužívání v církvi? Samozřejmě to můžeme zlehčit konstatováním, že podle oficiálních německých statistik se církve týká jen 1 % všech případů zneužívání. Ale to nás nesmí uklidnit. Otázka zní: jak je možné, že kněží, jejichž posláním je chránit, utěšovat, doprovázet, se dopouštějí zneužívání?
Emeritní papež Benedikt XVI. se pokusil o diagnózu, kterou bych nerad kritizoval, jen bych ji rád korigoval citací několika údajů. Benedikt je toho názoru, že sexuální zneužívání bylo v církvi vždy přítomno, ale jeho masový charakter v poslední době byl způsoben hnutím osmašedesátníků. Něco na tom jistě je, ale rakouské údaje nám podávají jiný obraz. Z případů zneužívání evidovaných komisí Klasnicové se jich 58,5 % odehrálo v době mezi lety 1940 a 1969, kterou můžeme pokládat za předkoncilní období. Mezi lety 1970 a 1979 se odehrálo 27 % případů, v letech 1980–1989 to bylo 10 %, v letech 1990–1999 2,6 % a od roku 2000 to bylo pouze 0,9 %. Netroufám si tato čísla podrobně interpretovat, ale celkový poměr 60 % před koncilem a 40 % po koncilu je přinejmenším podnětem k zamyšlení.
Co mohlo být příčinou, že se v předkoncilní době stalo tolik případů zneužívání? Nelze to analyzovat několika slovy, chtěl bych ale poukázat na princip uzavřenosti. V uzavřených systémech ke zneužívání dochází mnohem častěji než v systémech otevřených. Předkoncilní církev byla církev mého mládí – narodil jsem se v roce 1945. V mnoha aspektech byla ve své semknutosti velkolepá, fascinovala plnými kostely a intenzivním náboženským životem, ale kněžská autorita byla nezdravým způsobem přebujelá, a tak vytvářela prostor pro zneužívání moci i sexuální zneužívání.
Existují ale i faktory zneužívání – a zde musím dát papeži Benediktovi za pravdu –, které souvisí s pokoncilním obdobím. Tzv. sexuální revoluce nepochybně vedla k liberalizaci a k usnadnění zneužívání.
Důležité jsou změny ve školství. Zblízka jsem se setkal s případem Odenwaldschule – vzorové školy liberální pedagogiky, jejíž studenti se rekrutovali z německé elity, kde se ředitel a další učitelé dopouštěli systematického zneužívání a rodiče se dívali stranou. Podobně elitní Felbertalschule musel její zakladatel opustit kvůli zneužívání. Uzavřenost internátních škol nepochybně usnadňuje sexuální zneužívání. Jestliže počet případů zneužívání v rakouské církvi silně poklesl, je to i proto, že dnes už v Rakousku žádné církevní internátní školy nemáme.
Dalším pokoncilním fenoménem je vznik nových hnutí v církvi. Je šokující a matoucí zároveň, že z tolika zakladatelů nových hnutí se vyklubali sexuální predátoři. Extrémním případem je Marcial Maciel, zakladatel Legionářů Kristových, který vedl otřesný dvojí život a zneužíval seminaristy. Dlouho trvalo, než zásluhou kardinála Ratzingera došlo k vyšetřování, a to přes velký odpor jistých vatikánských kruhů. Jakmile se Ratzinger stal papežem, zbavil Maciela všech úřadů a funkcí a propustil jej z duchovenského stavu. Další případ: můj vlastní spolubratr dominikán Marie-Dominique Philippe – patnáct let jsme společně působili na univerzitě ve Fribourgu – zakladatel Společenství sv. Jana a dvou společenství kontemplativních a aktivních sester. Na poslední generální kapitule se museli vyrovnat s tím, že jejich zakladatel, od něhož tak mnoho dostali, se dopouštěl četného zneužívání žen včetně řeholnic. Dalším byl zakladatel Komunity Blahoslavenství, ženatý jáhen Gerard Croissant. On i další spoluzakladatelé se dopouštěli zneužívání. Velkou pozornost vzbudil kolem roku 2018 charizmatický chilský kněz Fernando Karadima, propuštěný pro zneužívání z duchovenského stavu. Jeho případ hluboce rozdělil chilské duchovenstvo: jeho přívrženci byli ti „opravdu duchovní“ a ostatní „ne dost katoličtí“. Stejný problém byl i s mým předchůdcem: okruh okolo něj tvořili ti „pravověrní“ a ostatní byli odsunuti na okraj.
Zjevně to nejsou ojedinělé případy. Jaký je kořen patologického chování těchto zakladatelů? Pokusím se pojmenovat čtyři ukazatele, které se opakují:
1. Zakladatelé se chovají jako guruové. Nedělají žádné chyby, chyby dělají ti ostatní. Zažil jsem to u svého předchůdce – nechci jej soudit, jen analyzovat situaci. V mnoha ohledech jej považuji za velkého muže, ale současně také hluboce zraněného. Za čtyři roky, kdy jsem byl jeho pomocným biskupem, jsem jej nikdy neslyšel říci: „Tady jsem udělal chybu.“ Zato viděl velmi přesně chyby druhých, s neuvěřitelnou schopností výstižné diagnózy. Projevuje se zde neschopnost zastávat vedoucí pozici jinak, než že za všech okolností musím mít bezpodmínečně navrch.
2. Exkluzivní vazba členů hnutí na osobu zakladatele. Samozřejmě, jako dominikáni máme úctu k svatému Dominikovi, předpokládám, že jezuité mají úctu k svatému Ignáci (aspoň v to doufám), ale i když byli svatořečeni, nepostavili jsme je na takový piedestal, že by byli vyvýšeni nade všechny ostatní. Exkluzivní vazba na osobu zakladatele vytváří podmínky pro zneužívání.
3. Zakladatelé zastrašují členy odepřením náklonnosti. Tak funguje psychická závislost, která vede ke zneužívání. Úsilí získat přízeň zakladatele, mistra, gurua se stává vzorcem chování, kde všechno ostatní je potlačeno a jde stranou. Upadnout do nepřízně znamená ocitnout se v podsvětí.
4. Komunita je rozdělená na užší kruh a ty ostatní. To je nejnebezpečnější, když se praktikuje „uvnitř“ a „venku“. Když jste „uvnitř“, akceptujete téměř cokoli, včetně zneužívání, jen abyste mohli zůstat. Zneužívání se pak postupně stane součástí bytí „uvnitř“.
Závěrem: musíme být vnímaví vůči malým formám zneužívání, protože každodenní malé zneužívání připravuje to velké. Jestliže jsem velice zpříma mluvil o konkrétních lidech, není to pro mě jednoduché. Nebyl to morální odsudek, to mi nepřísluší, ale pokoušel jsem se o diagnózu. A při diagnóze musíme zdůraznit: zneužívání začíná maličkostmi.
Rád bych také poukázal na jednu z forem zneužívání, o které mluví papež František v Amoris lætitia – encyklice, která skvěle analyzuje situace zneužívání v rodinném kontextu. V čísle 245, kde se jedná o důsledcích krize páru pro děti, říká František: „Nikdy, nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí vašeho osobního konfliktu!“ To je zneužívání, když se děti stávají rukojmími konfliktu rodičů a musí se rozhodnout: „Jsi se mnou, nebo s ním?“ Děti jsou pak rozervané. Uvádím jen tento příklad, bylo by jich mnohem víc, kde si musíme všímat mechanismů zneužívání v každodenním životě.
Úplně nakonec bych chtěl říci něco pozitivního. Krize okolo zneužívání je nepochybně jednou z největších, jaké církev zažila ve svých dějinách – a že jich bylo mnoho. Je to velký otřes, protože se dotýká základů, to jest věrohodnosti církve. Víra je esenciálně spojena s důvěrou. Když je zneužita důvěra v kněze, má to bezprostřední dopad na víru, na důvěru v Boha. Dochází k otrávení Božího obrazu skrze zneužití moci, skrze sexuální zneužívání. Ale tato krize je i příležitostí k očištění a k tomu lze dojít pouze cestou pravdy, jež nás osvobozuje.
Přeložil Filip Boháč OP.
POZNÁMKY:
1 / Přednášku (či spíše osobní svědectví) pronesl kardinál Christoph Schönborn OP 11. listopadu 2019 na Katolické teologické fakultě Vídeňské univerzity v rámci série přednášek zimního semestru „Sexuální zneužívání nezletilých: zločin a odpovědnost“. Text, který zde zveřejňujeme, je
překladem zvukového záznamu přednášky a jen v nezbytné míře je redakčně upraven. Zvukový záznam: https://www.katholisch.at/aktuelles/127865/schoenborn-missbrauch-in-der-kirche-eine-
massive-realitaet?fbclid=IwAR3czf8L03RWuLmsAFjuQG3qKYcG66tKD6n2OI5-OWNu2rgDspxLuPQP8. Plakát na celý cyklus: https://ktf.univie.ac.at/fileadmin/user_upload/f_ktf/2019/Ringvorlesung.jpg.
2 / Hans Hermann Groër (1919–2003) byl vídeňským arcibiskupem v letech 1986–1995. Christoph Schönborn byl od roku 1991 jeho pomocným biskupem.
3 / Angelo Sodano (* 1927) byl vatikánský státní sekretář v letech 1991–2006.
4 / Johann Weber (* 1927) byl v letech 1969–2001 biskupem diecéze Graz-Seckau.
5 / Egon Kapellari (* 1936) byl v letech 1982–2001 biskupem diecéze Gurk-Klagenfurt, poté 2001–2015 diecéze Graz-Seckau.
6 / Georg Eder (1928–2015) byl v letech 1989–2002 arcibiskupem v Salzburgu.
7 / Waltraud Klasnicová (* 1945) byla v letech 1996–2005 hejtmankou spolkové země Štýrsko za lidovce (ÖVP).
8 / Zámek na okraji Vídně, v letech 1961–1977 zde byla dívčí internátní zvláštní škola, kde docházelo k masivnímu sexuálnímu zneužívání; počet nahlášených obětí je 2 384.
Christoph Schönborn OP (* 1945) je rakouský dominikán narozený v Čechách, teolog a od roku 1995 vídeňský arcibiskup.