Obrazový doprovod tohoto Salve o islámu přibližuje mistrovství, kterého dosáhlo islámské umění především v oblasti dekorace. Jde o ukázky pocházející z míst napříč tzv. islámským světem. Úvodní tři fotografie nám dávají nahlédnout do káhirských mešit Al-Azhar (s. 1) a al-Hákima bi-Amri Alláh poblíž Báb al-futúch – tzv. Brány dobytí (s. 2, 8). Na dalších snímcích můžeme obdivovat historické příklady mozaik ze Samarkandu (s. 25), nebo mozaiku fontány z uličky staré části marockého Rabatu (s. 38), detail dveří monumentální mešity Hasana II. v Casablance (s. 56), nádherně vyřezávaný vstup do hlavního dvora madrasy Bou Inania ve Fásu (s. 71), rozmanitou dekoraci nádvoří madrasy Ben Jusúf v Marrákéši (s. 72), motiv z brány Bab Mansour v Meknesu (s. 164) nebo architektonické detaily íránského Isfahánu (s. 96, 111) a Qomu (s. 112). Na obálce a na s. 125 a 126 naleznete také záběry z právě dokončené kupole nad muzeem umění Louvre v Abu Dhabi, kde architekt Jean Nouvel transformoval prastarý architektonický motiv a orientální dekor do nejaktuálnější současnosti. A ještě připomeňme, že na obálce knihy Navida Kermaniho Ungläubiges Staunen (s. 163) není islámská mozaika, ale dekorace podlahy kostela San Miniato al Monte ve Florencii.
Figurativní umění je v islámu zakázáno, nebo je alespoň silně limitováno, se sochami se zde moc nesetkáme. V minulosti tomu tak ale nebylo vždy. Korán nezakazuje obrazy živých bytostí, ale pouze náboženských idolů. Za zákazem zobrazování lidských postav stojí strach ze zbožštění člověka. A protože Bůh je nekonečný a strašlivě vzdálený, je také nezobrazitelný.
Jedním ze základních výrazů islámského umění je proto právě ornamentální dekor. Nekonečné opakování motivů listů, větví, stonků či květin, anebo jen abstraktních tvarů a linek spolu s důrazem na krásné proporce samotné architektury je tedy odůvodněno i teologicky. Také ve stavbě mešit můžeme Boží nekonečnost, neuchopitelnost, ale zároveň i všudypřítomnost spatřovat v symbolu všeobjímající kupole nebo nekonečného pole sloupoví či arkád.
Jistě i zde lze spatřovat potlačení vezdejší existence a zdůraznění víry v posmrtný život (al-áchira). Život po smrti je totiž vlastní realitou, panstvím Božím. Jen v samotném nekonečnu se pozemsky zacyklený motiv rozvine do konkrétní ucelené podoby, kterou chtěl Bůh.
Ve volbě abstraktního motivu, v opakování schémat se oslabuje hmotná struktura. Již nezáleží na tom, zda jde o výzdobu mešity, nebo o dekor ozdobné vázy.
Vrcholným momentem islámského umění je vedle zmíněné architektury i kaligrafie. Druhý verš dvanácté súry (súrah Júsuf) hovoří o tom, že Korán byl seslán v arabštině. Tím je arabskému jazyku i písmu přiznána nebeská podstata. V architektuře, dekorativním umění i v knihtisku se z arabského písma stává častý a dokonalý – protože božský – motiv. S kaligrafií se v muslimských městech setkáme na každém kroku. Nejčastějšími jsou nápisy šahády (vyznání víry), jména Muhammad nebo i celé koránské citace. Arabské písmo je tedy dokonalé nejen svými tvary a možnostmi zápisu, ale i svou podstatou. Vždyť pro muslimy se Boží slovo „nevtělilo“, ale „vknižnilo“.
Lukáš Nosek, Norbert Schmidt