Oslovili jsme několik velmi rozdílných osobností a zeptali se na smysl slavení v různých prostředích a kontextech, které dobře znají. Jak vnímá slavení psycholog, vojenský kaplan nebo český muslim? Jaké vidíme obecně lidské rysy slavení, jak slavení ovlivňuje nebo je ovlivňováno prostředím – ať jde o šumavskou vesnici, nebo vězení? Složte si obrázek sami!
Radkin Honzák
Den sváteční v sekularizované společnosti
Hospodin Jahve dobře věděl, co jsou lidi zač, vždyť je stvořil k obrazu svému, a tak jak sám nebyl schopen zastavit tvorbu dalších galaxií a vesmírů, věděl, že člověk bude podobný. Proto dal Mojžíšovi desky, které ovšem on hned vztekle rozmlátil o zlatého býka, kolem něhož křepčil jeho lid dole. Musel proto znovu vyšplhat na horu, tentokrát volil pohodlnější cestu pro velbloudy, aby svým lidem – a nejen jim – přinesl Desatero.
Mně se na tomhle souboru pravidel líbí, že sice neobsahuje žádná práva, ale jednotlivé příkazy jsou stanoveny tak, že místa pro práva je mezi nimi dostatek. A příkaz den sváteční světit je závazný, pracující si ho nemuseli vynucovat stávkami, demonstracemi ani občanskou neposlušností, prostě to bylo zadané a basta! Hospodin totiž nebyl vůbec hloupý, aby nevěděl, že duchovní čili spirituální potřeby, které je třeba sytit stejně jako ty ostatní, tedy biologické a psychosociální, by člověk ve svém spěchu (vesměs motivovaném chamtivostí) zanedbal. Jednou týdně byl na to vyhrazen závazný čas.
Po řadu staletí bylo rozumem epochy náboženství a Desatero bylo čímsi podobným ústavě středověkého společenství. Sváteční dny se světily. Někdy podivuhodně, například ani sváteční den 18. dubna 1389 nezabránil zbožným pražským křesťanům k uskutečnění nejbrutálnějšího pogromu a k vyvraždění většiny obyvatel židovského města. To nebylo zrovna nejvhodnější uspokojení spirituálních potřeb, ale tak to chodilo a stále chodí, svátek–nesvátek. Osvícenci se rozhodli zakázat Boha a na nejvyšší místo posadili člověka, což byla snad největší pitomost, kterou se jim podařilo udělat.
Rozumem epochy se stala na nějakou dobu věda, ale ani ta v postmoderních časech nesedí nijak pevně v sedle a de facto je dnes rozumem epochy konzum (teď mu koronavirus zatnul tipec a žvástům o nekonečné prosperitě je na nějaký čas odzvoněno). Duchovní potřeby tím ale z repertoáru lidských potřeb nezmizely, pouze nejsou syceny, což se odráží jak v celkovém stavu jednotlivců (ztráta smyslu), tak společnosti (Havlem definovaná „blbá nálada“ z nesplněných nereálných a nesmyslných přání).
Antiklerikální česká společnost se vytahuje, že je nejateističtějším národem na světě, ne-li ve vesmíru, a své spirituální potřeby naplňuje tak, že je největší konzumentkou špiritusu mezi evropskými státy; Rusko do Evropy nepočítám. Mladší generace zase drží primát v trávě. Svátky se až donedávna trávily v chrámech konzumu, dokonce jako celodenní výlet i s obědem na místě. K tomu křesťanské církve neobyčejně stupidním způsobem promarnily příležitost, kterou měly po roce 1989. Duchovní rozměr tak schází na úbytě.
Nevýhodou je, že každé poselství v této úrovni nemá zatím jiný než církevní jazyk, což je skutečnost, která mnoha našim spoluobčanům stále – z dost nejasných důvodů – vadí. Andrew Newberg ve své publikaci Neurotheology (2018) vidí spirituální potřeby, kromě touhy po přesahu vlastní existence, také jako hledání smyslu. V tom je za jedno s Viktorem Franklem. A to nemusí začínat u nadzemských cílů, ale duchovní učitelé by mohli začít u toho, že lidé potřebují dobré mezilidské vztahy, potřebují porozumět své existenci ve světě a vědět, že pro zlepšení věcí mohou něco udělat, zejména pomáhat si navzájem. Tyhle skutečnosti lze sdělovat i civilním jazykem a na tenhle grunt pak Boží milost něžně naroubovat. Zatím to dělají opačně. Také chování pana arcibiskupa odpuzuje i věřící katolíky. Přitažlivý je papež František, jeho učení je zde ale věnováno příliš málo místa i energie. Zajímavé budou důsledky pandemie; svědectví ze všech koutů světa vyprávějí, že po velkolepých katastrofách se úroveň religiozity zvedne, jako by si lidé náhle uvědomili svou velikost a své místo. Pokud to nebudou chtít řešit zase nějakým pogromem…
Tomáš Holub
Den sváteční a jeho slavení ve válce
Ve skutečné válce, tedy v rámci ostré bojové mise, sváteční dny vlastně neexistují. Existují jen okamžiky krátkého odpočinku, které je třeba maximálně využít k regeneraci fyzických i duševních sil, a pak zase chvíle ostrého nasazení, kdy není čas na nic jiného než na splnění úkolu.
Potom ale existuje prostor, který je sice s válkou či s následky války jednoznačně spojen, nikoli však přímo s bojovým nasazením. A to je život ve vojenském táboře kdesi v týlu. Zde mají hodiny a dny přece jen pravidelnější a klidnější rytmus, protože jsou žity v zázemí skutečných bojů nebo jsou součástí vojenských aktivit, které nenesou přímo bojový charakter. Jedná se o mise, jejichž úkolem je například pouze monitorovat situaci po proběhlých bojích či podporovat již uzavřené křehké příměří. V takovýchto situacích je možné o svátečním dni již hovořit a snad i vystopovat určité charakteristiky, jež jsou tomuto prostředí ve spojení se slavením svátečního dne vlastní.
Tou první charakteristikou je urputný zápas, který musí slavení svádět se všudypřítomnou nudou a s velmi nakažlivým nicneděláním, jež jsou první podvědomou reakcí na celkové psychické vypětí, které je v jakékoli vojenské misi vždy trvale přítomno. Mnohdy velmi ironicky míněná věta, jež říká, že na vojně se spěchá, aby se čekalo, a čeká, aby se spěchalo, není ničím nepravdivým či vzdáleným realitě. Právě naopak, vyjadřuje vnějšími okolnostmi vnucený rytmus vojenského života. Plnění rozkazů a spěch při provádění akcí, který v sobě ve většině případů spojují velkou fyzickou námahu s ještě větším psychickým vypětím, je důvodem trvalé touhy ve chvílích volna a odpočinku nic nedělat, a už vůbec nic organizovaného, tedy ani slavit nějakým důstojným a symbolickým – to znamená aktivním a pozornost vyžadujícím – způsobem.
Druhou charakteristikou vojenského tábora ve vztahu ke svátečnímu dni je absence přirozeného rodinného a sousedského zázemí. Chybí tedy základní rámec, který obvykle slavení svátečního dne provází. Nejsou přítomni lidé, které má člověk rád, kteří tvoří součást rodinné a domácí pohody. Proto se nelze divit, že pro mnohé se nakonec může na první pohled paradoxně stát vrcholem slavení telefonát se svými blízkými. A nic víc…
Třetím důležitým momentem je strohost, pouhá funkčnost, a tedy velká neútulnost vojenského prostředí. (Jen na vojenských základnách, které již platily za zcela a dlouhodobě usazené, může přijít na přetřes eventuální existence nějakého místa vyhrazeného duchovně orientovanému slavení – tedy něco na způsob kaple.) V drtivé většině se místem slavení stávají prostory jídelen či místností určených k vojenským poradám. Tedy místa, která svojí profánností a neútulností jen podtrhují nepřirozenost slavení ve vojenském prostředí.
Všechny tyto vlivy významně určují podmínky slavení svátečního dne, jehož se téměř vždy účastní pouze zlomek obyvatel vojenského tábora (ačkoli většina stále dokola tvrdí, že jednou určitě taky přijde). Je to menšina, která je ochotná být aktivní a jež si uchovala jiný rozměr bytí nežli pouze živočišnost či úzce zaměřenou pragmatičnost spojenou s přežitím či vyděláním co největšího množství peněz. Z velké části jsou to lidé, kteří si již z domova přivezli zkušenost z návštěv různých bohoslužeb či z nějakého duchovního programu, ale pak i jednotlivci, které události vojenské mise – mnohdy drastické či znepokojivé – dovedly k přehodnocování svého životního postoje. Jejich přítomnost je mnohdy pro celkovou atmosféru slavení velmi důležitá.
Vojenské slavení vyžaduje prostou symboliku, řeč bez kudrlinek a vzletných slov. Autentické duchovno, aby bylo tváří v tvář okolní realitě přijatelné, musí jít na dřeň a není možné při něm nic moc „okecat“ či líbivě zakamuflovat. Odhaluje zcela spontánně, co je nosné i v mimořádné situaci, a pomáhá tak k všeobecně použitelnému rozlišování podstatného a nepodstatného. Archetypálně také směřuje k liturgické části a následnému agapé, jež je většinou tvořeno kafem a sušenkami, protože alkohol není na vojenských misích povolen.
Zvláštním fenoménem při vojenském slavení je oděv. Pro vojáky je důležité, aby se bohoslužby účastnili oblečeni co nejležérněji, protože tím vyjadřují, že nejsou ve službě a nemusí dodržovat povinnou a vyžadovanou ustrojovací kázeň. Plandavá, poloroztrhaná a často i pomalovaná a popsaná vojenská trička či joggingové soupravy jsou pro ně legitimním a odpovídajícím svátečním oděvem, ačkoli to tak z pohledu normálního života vůbec nevypadá.
Pro duchovního je ale naopak velmi důležité mít oděv navýsost liturgický, a to nezávisle na denominaci. (I kazatelé církví, které obvykle liturgický oděv nepoužívají, např. Církve bratrské, k němu v misích většinou sáhnou.) Důvodem je podle mého mínění mnohdy nereflektovaná, ale o to naléhavější potřeba vyjádřit nesounáležitost takovéhoto slavení s prostředím, ve kterém se slavení odehrává.
Vojenský život je totiž natolik propojen s realitou zla a nenávisti, že slavení je vlastně proti přirozenosti takovéhoto prostředí. A to je třeba zdůraznit. Slavení vstupuje do vojenského prostředí jako realita z jiného světa, která není s pravidly války kompatibilní. A to je možno vyjádřit oblečením.
Dá se tedy říci, že slavení svátečního dne se stává znamením pro správné zasazení legitimního použití vojenské síly do celkového konceptu bytí, ve kterém je dobro silnější než zlo a ve kterém dialog a pravda může vítězit nad lží a nenávistí. Tím, jak slavení svátečního dne do vojenského života vlastně nepasuje, tak mlčky samo o sobě naznačuje, že použití vojenské síly může být jen extrémním a dílčím řešením, které v sobě vždy nese obrovské množství vedlejších negativních důsledků. Nepřirozenost slavení ve vojenském táboře beze slov poukazuje na to, že použití smrtících zbraní se může stávat pouze extrémní – časově i rozsahem limitovanou – součástí mnohem širšího úsilí o mír a spravedlnost. Protože jen ve světě míru a spravedlnosti je možné slavení svátečního dne doma, tam, kam přece přirozeně patří!
Jaroslav Pulkrábek
My tu stále ještě jsme
Často jezdím domů přes jednu malou šumavskou vesnici. Kousek od silnice první třídy tu stojí kostel. I když zrovna slovo stojí nevystihuje dost dobře jeho stav. Jako by tu byl pohozen, zapomenut, ztracen. Z jeho věže se neozve hlas zvonu a z kostelních lavic nezazní zpěv. Je jako zorané, k setí připravené pole. Stačí zatáhnout za provaz a rozhoupat zvon, zapálit svíčky na oltáři a do misky vložit hostie. Ale nikdo takový tu není a již zřejmě nikdy nebude.
U nás ve vsi je škola. Prvních pět ročníků. Počet žáků spočítáte na prstech. Přesto si ji tu drží a hýčkají. Dobře vědí, že když zavřou školu, vykročí k pomalému zániku. Stejně tak, jako když zavřete kostel, zůstane víra tam někde za kopcem či spíše za dvěma, v tom velkém městě.
Vybavím si čtvero obrazů, na které si často vzpomenu, když se mluví o nutné reformě církevní správy:
První, jarní, je z pouti. Vyzdobený kostel plný květin, a přestože jindy je nás v lavici tak půl tuctu, tentokrát je plno. Na kůru zpěváci, za oltářem dva kněží. Po slavné mši svaté zůstane kostel otevřený, neboť sem až do večera co chvíli někdo přijde. Ještě si alespoň na chvíli tu slávu užít, zavzpomínat, než odjede do několika set kilometrů vzdáleného nového domova. Nasát, uložit do paměti. Onen konkrétní kostel je totiž jakási esence jejich života.
Druhý výjev je letní. Na faru, kde bydlím, přišla mladá slečna v letních šatech. Bez telefonu, bez dokladů a peněz. Vyrazila s partou ze Slovenska. Jenže se ztratila a věděla jen to, že ostatní vyrazili na Šumavu. Byla zmrzlá (letní šaty u nás vypadají přece jen jinak), zmatená a unavená. Hledá je již druhý den. Všude ji vyhodili a tak šla na faru. Věděla z domova, že když ne jinde, tak tam jí pomůžou.
Třetí je z malého městečka, kde pracuji. Co chvíli je tu nějaká sláva, vernisáž, setkání spolků, literární večer, koncert. A téměř vždy tu narazíte na pana faráře. Pěkně s kolárkem. Často ho potkáte ve městě, i v hospodě na obědě. A přestože do kostela tu zas tak moc lidí nechodí, všichni jsou na svého faráře pyšní. Ne že by byl zas tak výjimečný, ale je prostě jejich. Protože městečko bez kostela není městečkem a kostel bez faráře není kostelem.
A konečně čtvrtý je zas tam od nás. Co chvíli se někdo zastaví, že by chtěli pokřtít vnuka a co jako k tomu musí mít, jiný se ptá, jak je to se svatbou, s pohřbem. Dostanou základní informace i to, kde a kdy sehnat pana faráře. A přestože tu kněz nebydlí více než půl století, fara je stále farou a jakousi nejzapadlejší výspou církve. Až se farní dveře natrvalo zavřou, u většiny lidí tu zmizí i ten zbyteček povědomí, že nějaká církev vůbec existuje. Vždyť mnozí živého kněze nikdy na vlastní oči ani neviděli.
Při sčítání lidu se v té naší horské vísce ke křesťanství přihlásilo 34 % obyvatel a více než polovina zde žijících lidí je pokřtěna. Do kostela ale chodí sotva 1 %. A ne každý z toho 1 % by odolal výmluvě, že když u nás není mše, tak na ni prostě jít nemohu.
Pamatuji doby, kdy byl kněz v každém městečku, či dokonce větší obci. Ta doba je dávno pryč a nikdy se nevrátí. Přesto však i v těch opuštěných farnostech může neděle zůstat i nadále nedělí. Už jen proto, že je někdo, o kom ostatní vědí, že pro něj ta neděle něco znamená.
Inspiroval mě kamarád kněz, který léta sloužil v Africe. Primitivní vesnice, téměř žádné cesty a území velké jako naše diecéze. A v každé té vesničce byl člověk, který zprostředkovával kontakt s církví. A já si uvědomil, že k něčemu podobnému směřujeme i u nás. Je tu v kraji řada obcí, kde žije někdo, kdo je tahounem tamního církevního společenství pro ty, kdo společenství potřebují, viditelným zástupcem církve pro ty, kdo se po knězi shánějí, jen jde-li o křest, svatbu či pohřeb, a především příležitostí pro všechny mezi tím. Pro lidi, kteří tuší, že „Něco“ je, ale nemají dost odvahy jít do města a zazvonit u neznámých dveří neznámého člověka. Šancí pro ty, kteří o nějaké neděli nic netuší, protože o nějaké neděli nikdy nic neslyšeli a žádnou neviděli.
U skautů máme takovou poučku. Jsou-li dva oddíly po deseti členech, oba s jedním vedoucím, je to neefektivní. Ideálním řešením by bylo je spojit. Bude dostatek členů na aktivity a posílené vedení. Jenže za rok z toho máte jeden oddíl s deseti členy a jedním vedoucím.
Takové skautské společenství se totiž skládá z několika vrstev. Té nadšené, která oddílem žije, bude ho následovat kamkoli a i v případě jeho zániku je schopna si vytvořit náhradu nebo přinejmenším jeho ideje v sobě uchovávat a v nějaké míře je předávat. Druhá vrstva je mnohdy stejně nadšená, ale potřebuje čas od času nakopnout společným prožitkem, pocítit radost ze společenství. Když ono nakopnutí nepřijde, dopadne jak plachetnice mezi parníky v době bezvětří. Třetí vrstvu tvoří ti, kteří jsou součástí oddílu, protože poměr prožitku a vynaložené námahy k jeho dosažení je poměrně příznivý. Zvrátí-li se, najdou si prožitek jiný, nebo se ho vzdají.
Církev má se skautingem vůbec mnoho společného, dějiny rozmachu i útlaku, mravní kodex, transcendentno a potřebu sebeposilujícího společenství. A tak tu snad lze čerpat nějaké to poučení. Udrží-li si oddíl onu první vrstvu, nerozpadne se ani při ztrátě vůdce. Nebude-li dbát o zbývající dvě, zanikne. Dokud však bude mít jednotlivce, kteří i pak budou mít v sobě dostatek idejí a víry ve smysluplnost své existence, je šance, že vznikne společenství nové.
Problém nedostatků duchovních je bolestivý, alespoň v tuto chvíli. Mnohem bolestivější by však byla ztráta potřeby růst, ztráta smyslu a pochopení vlastní existence. Pouhopouhé vylévání vody z děravé lodi a chybějící cíl. Nevyklízejme „dobytá“ území, nestahujme vlajku ze stožáru. Stačí jen jediný pověřený správce ostrova, který dá všem na vědomí, že tady je to naše. Možná se tu pak dlouho žádná neděle slavit nebude, ale ta stejně nikdy nepřijde, pokud ji nebude předcházet šestero všedních dní. A dokud jsou tu alespoň jediné dveře, na které lze v nouzi zaklepat, tak věřte, že jednou na ně někdo zaklepe.
Jan Rybář SJ
Slavení neděle ve vězení
Odedávna umí církev žít i v mimořádné situaci. Umí totiž rozlišovat podstatné od nepodstatného. Shovívavě se dnes usmíváme nad biskupem v nacistickém koncentráku, kterému museli vězňové zhotovit ornát z pytle od cementu, aby mohl tajně světit kněze. Nebo: skauti museli tahat ke mši v táboře „oltářní kámen“. (Dodnes se najdou úzkostlivé dušičky.) Naše základní věta zní: Božské věci jsou přístupné jen přes symboly (Lucie Kolářová). To platí o gestech i slovech. Biskup Paul Rusch si stěžoval Piu XII., že při svěcení více kněží brzy nevnímá to, co říká. Odpověď papeže: „Přece nad ně vztahuješ ruce! Chceš, aby byli kněžími, oni to chtějí také, tak kněžími jsou!“ (Já sám jsem se stal knězem asi za 7 minut.) Ale ne každá křesťanská denominace má zkušenosti s mimořádnou situací: považují např. za neplatný křest, pokud není žadatel třikrát úplně ponořen pod hladinu vody. Oni totiž nikdy nekřtili tajně ve vězení ani nekřtili na poušti, kde se brzy ráno sbírají kapky vody z listů.
Tak je to i s Eucharistií. Konala se i v tom nejpřísnějším kriminále. Šlo to snadněji, když byl dozorce kněžským vězňům nakloněn, např. nadporučík Bogner ve Valdicích. V cele s 45 kněžími ležel na stole na misce rohlík – ten den byla celodenní adorace pro obě pracovní směny. Kristův Chléb se pak dostal i ostatním katolíkům mimo kněžskou izolaci díky společné práci v nekněžských dílnách. Nikdo netušil, kdy a kdo tu „mši“ vlastně sloužil – i mezi kněžími byli jidášové. Daleko horší to měly vězněné ženy. Profesorka Karlovy univerzity Růžena Vacková nebo spisovatelka Nina Svobodová neměly Eucharistii 15, resp. 16 let! Tohle byl důvod pro tajného biskupa Felixe Davídka, aby vysvětil několik žen na kněze (hlavní důvod byl ovšem u Gal 3,28). Ženy vysvěcené na kněze počítaly s tím, že skončí v ženské věznici, aby tam tedy posloužily Kristovým dotekem lásky těžce trápeným ženám.
Božské věci jsou přístupné jen přes symboly: chléb, víno, voda, olej, vztažené ruce, určená slova, otevřená dlaň, psané či tištěné slovo Boží – tyhle podstatné symboly máme od Krista nebo od apoštolů. Pak jsme my přidali mnoho symbolů nepodstatných: svíce, roucha, nádoby, obřady, zvyky atd., ovšem použitelné jen za normální situace. Letos jsme si něco z toho mohli vyzkoušet. Ať kněz, nebo nekněz – každý to řešil, jak uměl.
V temném listopadovém večeru roku 1952 jsem já, neznámý vojín, zazvonil u zdechovické fary: „Otče, prosím o 35 svatých hostií pro katolíky naší posádky.“ Farář P. Šrůtek vzal mlčky dva velké klíče a šli jsme do kostela. Co on asi v té divoké době pronásledování církve prožíval? Kněžství v něm převládlo nad strachem. Kdo má jen strach, ten neposune církev ani o kousek k cíli.
Richard Hlaváček
Jak slaví muslimové?
Mezi mnou a okolním světem je stále nezodpovězená otázka: jaké to je být problémem?
Černoch je obdařen „druhým“ viděním v tomto americkém světě – světě, který mu dává
falešné vědomí sebe sama a umožňuje mu vidět sebe pouze ve vztahu k okolnímu světu.
Je to zvláštní pocit – to dvojí vědomí –, zvláštní v tom, že mu umožňuje vidět sám sebe
očima druhých; očima, které hodnotí lidskou duši a pohlíží na ni s pohrdáním,
soucitem i pobavením zároveň.
W. E. B. Du Bois
Citace afroamerického sociologa a historika W. E. B. Du Boise z jeho knihy Duše černého lidu (A. C. McClurg & Co. 1903) nemá za cíl vytvořit dojem, že obtížný život Afroameričanů v uplynulých stoletích je podobný muslimským životům v Evropě; je v něm ale použit termín, který mají společný, a to je „dvojí vědomí“. Stejně jako Afroameričan byl Američanem a černochem zároveň, i muslim žije v neustálém dilematu, rozkročen jednou nohou v Evropě a tou druhou na „území“ islámu. Tato skutečnost pochopitelně ovlivňuje jeho každodenní život, a tedy i prožívání svátků, které je tématem tohoto textu. Podle tradice Proroka Muhammada jsou v islámu svátky dva: Íd-al-Fitr, tzv. svátek přerušení půstu v měsíci Ramadánu, a Íd al-Adhá, tzv. svátek oběti, kdy si muslimové připomínají Proroka Ibrahíma a zkoušku, kdy měl obětovat svého syna. Moje poznámka bude ale velmi osobní a toto je poslední faktická a formální informace o islámu, kterou se zde dočtete. Pro pochopení myšlení muslimů je třeba hovořit zcela otevřeně a nahlédnout do všech koutů jejich duše.
Člověk přirozeně (nejen při oslavě svátků) vyhledává společnost druhých. Prožívání v něm samém ale ovlivňují i společenské vzorce a to, jak společnost kulturně formuje jeho podvědomí. Tudíž během konce roku, ať jsme věřící, nebo agnostici, zaregistrujeme příchod Vánoc a jejich atmosféra je v našem okolí znát. Částečně to je dáno vnějším světem, který se svátku přizpůsobí, ale i lidmi, jejichž kolektivní vědomí se zaměřuje na tento sváteční čas. Rovněž si člověk vybavuje asociace z dětství, aby se přiblížil hřejivé atmosféře, kterou trefně vyjádřil básník a překladatel Jan Zábrana v dopise příteli slovy: „vyvětraný pokoj do mrazu, hučící kamna, v nichž bylo právě zatopeno, a malý čtenář, dětský čtenář na koberci s knížkou…“ (Když klec je pořád na spadnutí: korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984, Torst 2018)
Toto vše ale muslim v České republice prožije velmi těžko. Skoro bych řekl, že svátky jsou pro něj časem, kdy nesnesitelnou těžkost svého bytí snáší zvlášť obtížně. Právě v tomto čase si intenzivněji uvědomuje své dvojí vědomí, svou sounáležitost se dvěma světy. Jeho dilema začne např. první den půstu v Ramadánu, kdy vyjde ven na ulici a vyrazí do práce. Na ulici v Casablance by jasně poznal, že je jiný den, v Praze ale ne. Když přijde do práce, kolegové nevědí, že pro něj začal významný měsíc v roce, pro ně to je jen další den, týden, měsíc. V tu chvíli muslim pociťuje skutečně tíhu odlišnosti, která je během roku někde v pozadí jeho mysli; teď se ale obnaží v celé své velikosti. Když přijde čas oběda, může nastat nepříjemná situace s vysvětlováním, proč nejí (a hlavně nepije) až do západu slunce, a proto se muslim rozhodne v čase oběda posedět s knihou v parku, aby vše vypadalo, že „také odchází něco sníst“. Když přijde den D a půst skončí, prožívá muslim mix různých asociací, které lze přirovnat k pocitu, když jste jako dítě odjížděli z letního tábora nebo když je neděle a vy víte, že končí volno a za pár hodin bude pondělí, což znamená školu a test z matematiky… Postní měsíc Ramadán má skutečně magickou moc, protože to je jediný moment v roce, kdy muslim/muslimka přizpůsobí svůj životní rytmus svému náboženství a plně se soustředí, aby byl každý den výjimečný a uvědomoval si pomíjivost tohoto světa a člověka v něm. Ačkoli se při svátku muslimové setkávají a tráví odpoledne ve společnosti své komunity, ten skutečný moment se odehrává ve chvíli, kdy se vracejí domů a ocitnou se na ulici mezi lidmi, na kterých vidí, jak spěchají za svými všednostmi; zkrátka jak Západ neví, že mají muslimové výjimečný den.
V Čechách je velmi důležité, jestli má muslim rodinu. V rodinném prostředí lze zapomenout na vnější svět a prožívání svátků může být relativně stejné jako Vánoce pro Čechy. Na konci Ramadánu je zvykem kupovat dárky dětem a blízkým. Obzvlášť nové oblečení pro děti v den svátku přerušení půstu je pro muslimy příležitost vykompenzovat vánoční dárky, o kterých muslimské děti slyší ve škole a mohou mít pocit, že jsou o ně ochuzeny. Jsou ale muslimské rodiny, které svým dětem dárky dávají i během Vánoc, aby se právě vyhnuli pocitům ostrakizace mezi dětmi. V případě osamoceného člověka, který potká své bratry/sestry jen v modlitebně, to pro něho může být skutečně obtížné období v roce. Dalším problémem pro někoho může být komercionalizace svátků, stejné, jaké zažívají křesťané v Evropě, a věřící se tak může marně snažit uniknout mainstreamu. Nesmíme ale generalizovat a vidět křesťany a muslimy stejně, i zde platí pravidlo, že když dva dělají totéž, není to totéž.
Jak tedy muslimovi zlepšit náladu? Že bychom dali trochu islámu do médií a udělali muslimovi radost? Letos to udělala ČT a nemyslím si, že to bylo úplně šťastné rozhodnutí. Komplikovanost být muslimem v ČR spočívá právě v tomto osamocení a „být“ minimálně jednou týdně v médiích zároveň. Neřešitelný rozpor, protiklady, které se vzájemně negují; dvě přání ubírající se opačným směrem a končící vždy extrémem, jež nepřináší muslimovi úlevu, ale spíš problémy. A zde je další analogie s Du Boisovým textem o duši amerického černocha – on nechce negovat Ameriku v sobě, ale rovněž nechce vybělit svou duši. Touží po splynutí v jedno lepší já. Kdo to má tedy těžší, muslim, anebo Afroameričan? Amerika je velmi „černošská“, jeho splynutí v jedno není až takový problém, vše závisí jen na bělochovi a na tom, kdy pochopí, že americký svět se netočí výhradně kolem jeho „bělosti“. Pro muslima bude ale obtížné splynout v jedno, protože by mohl přijít o svou integritu. Jeho splynutí je otázka jestli se integrovat, nebo asimilovat. Obávám se, že toto nevyhnutelné status quo bude i nadále realitou života muslimů v Evropě a že si vyberou menší zlo, kterým je svátek bez atmosféry, ale aspoň v poklidné anonymitě před strojenou multikulturalitou liberální Evropy.
Přestože výše řečené platí téměř výhradně pro Českou republiku, je dost možné, že podobné pocity zažívají muslimové v Paříži, Bruselu nebo Londýně, ačkoli by se u takto velkých komunit neočekávalo určité odcizení. Štěstí, intenzitu prožitku nebo míru naplnění našeho očekávání nelze měřit kvantitativně, úměrně velikosti slavící komunity, protože bez ohledu na to, odkud jsme a co slavíme, pro všechny na světě platí pravidlo, že „nejméně sám je [člověk] o samotě“ (Marcus Porcius Cato).
Radkin Honzák (* 1939) je přední český psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog.
Tomáš Holub (* 1967) je plzeňský biskup, bývalý vojenský kaplan.
Jaroslav Pulkrábek (* 1964) je ředitelem Městského kulturního střediska ve Vimperku, působí v Horní Vltavici jako kostelník.
Jan Rybář SJ (* 1931) je jezuita, v 50. letech vězeň komunistického režimu.
Richard Hlaváček (* 1977) je bývalý DJ, moderátor Rádia 1, od roku 2002 sunnitský muslim.