2/2020 – „Na horách sám se sebou“

Rozhovor s Josefem Prokešem
místo legendy k obrazovému doprovodu

Josefe, toto Salve doprovázejí fotografie z výstupů do velehor, které jsi podnikl. Kdy tě hory takhle dostaly?

Hory mám rád od dětství. Ale rozhodně nejen ty „vysoké“. Vlastně úplně nejraději mám Novohradské hory, což jsou vlastně jen takové malé kopečky. Právě tam jsem se v mládí naučil chodit, abych se o samotě modlil. Hodně důležité pro mě bylo ono prodlévání v přírodě, když jsem hledal směr svého života, a i teď během svého kněžského života v tom osvědčeném prodlévání pokračuji a cíleně ho vyhledávám. Nacházím na horách hlavně potřebné ticho, ztišení a odstup. Zvláště nocování o samotě v hlubokém lese je zcela nezapomenutelné. Až později jsem se dostal k horám vyšším. První noc na ledovci, když jsme spali pod vrcholem Mont Blanc, si mě zcela podmanila. Ticho tam bylo neuvěřitelné, vstoupit do Boží přítomnosti je tam takřka bezprostřední. Až nakonec se k tomu přidaly skály. Tak se pro mě velehory staly skvělým místem pro odpočinek těla i občerstvení ducha.

Máš nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš?

Určitě ty Novohradské hory, z Alp jsou to Totes Gebirge. Leží velmi blízko českých hranic. Stojí za to vydat se tam třeba jen na jeden den. Rád se tam vracím právě proto, že už to tam dobře znám a vrcholy pozoruji v různých denních i ročních dobách a za různého počasí. Právě ta známost a „okoukanost“ krajiny jako by mě vedla více do hloubky.

Co tam vlastně tak vysoko hledáš? Co tě tam nahoře fascinuje?

Je to otřepané, ale já to tak opravdu prožívám: Setkávám se tam s Bohem. Na horách se člověk téměř samovolně ztiší a jeho vnitřní svět se uklidní. Intenzivně například vnímám, že dýchám, že jsem. Při stoupání se do jednotlivých výdechů snažím svěřovat všechno, co je pro mě právě teď nějak důležité, ať už je to radostné, nebo bolestné. Nic nezadržovat, opravdu stát před Bohem tak, jak právě jsem. Všechno mu svěřit. Právě ty hluboké výdechy mi k tomu hodně napomáhají. Nahoře potom není vlastně nic. Často se tam vlastně nic nestane. To je na tom právě to nejzajímavější. Mám zkušenost, že Bůh mě tam vždy nějak obdaruje, ale je to tak nějak mimochodem. Často si toho všimnu teprve v údolí nebo až časem po návratu. Rozhodně na vrcholu nehledám nějaké zjevení. Tam člověk často myslí spíše na to, aby se dostal bezpečně dolů.

Ani nemám rád nějaké „dobývání“ hor. Hory beru spíše jako partnery, jako vyzyvatele. Podněcují ve mně nové síly. Dávají mi výzvy, které ve mně probouzejí to, co je jinak skryté a na co bych sám neměl odvahu. Proto si myslím, že na horách a skalách také často objevuji sám sebe. Především to, co je ve mně v údolí skryto. Jasné je, že na horách člověk také objevuje svoji křehkost a různé stíny, které život odhaluje. To je asi také vzácné a cenné. Na horách je možné nechat to hned prozářit Boží přítomností, a tak to lépe začlenit do svého života.

Podělil by ses s námi o nějaký zážitek, na který nadosmrti nezapomeneš?

První, co mi přichází na mysl, je smutný zážitek, kdy nám spadl při výstupu kamarád a zemřel. To mě asi změnilo na celý život. Loni jsme na tu horu s kamarády znovu vystoupali a při sestupu místo neštěstí prošli. Bylo pro mě asi důležité se tam takto vrátit. Uvědomil jsem si, že z věcí, které jsem tam tehdy prožil, stále žiji a čerpám.

Mohl bys k tomu říct něco víc?

Jistě nejde o to, nějak na horách riskovat, a asi by nebylo úplně v pořádku, kdyby se tam člověk vystavoval nějakému cílenému nebezpečí. Je to věc pokory dokázat se podřídit počasí a spolulezci, který má třeba zrovna nějaké obtíže. Na druhou stranu je člověk v horách nějak křehčí a zranitelnější. Může být sebeopatrnější, ale stejně… Tento náš kamarád byl opravdu vzorem pro nás pro všechny právě v přístupu k horám a k životu vůbec. Žil velmi otevřený život, miloval svoji rodinu a také hodně ovlivňoval celé okolí.

Když se to stalo, hned se mi vybavil citát z Jana o semínku, které musí padnout do země a odumřít, aby mohlo přinést hojný užitek. On takto padal do země celý život. Dokázal „ztrácet“ svůj život pro druhé. Právě proto na něj velmi často vzpomínám a dodnes se mi staví před oči jako velká inspirace.

Co bys vyzdvihl z těch radostných zkušeností?

Vybavují se mi krásné okamžiky, kdy člověk cítil sílu přátelství. Večery na chatách, pohledy z údolí zpátky, kdy člověk očima prochází linku, kterou právě dolezl. A hlavně západy a východy slunce. Takové ty okamžiky kolem třetí čtvrté ráno, kdy se člověku nechce vylézt ze stanu třeba na záchod, venku fičí vichr a všude, i ve stanu, je pořádná zima. Jak krásné je takto minutu za minutou čekat na východ slunce, které to všechno prohřeje. Je to krásný obraz našeho očekávání, které do našeho života patří.

Rád bych také zmínil všechny výstupy, kdy jsme nedošli na vrchol. To je zvlášť cenné. Samozřejmě, že to mrzí, ale vždycky to člověka vlastně i nějak posune dál. Někdy mi přijde, že si i odnáším víc, než kdybychom na vrchol vylezli. Člověk prostě nějak musí jít víc k podstatě. A ne být jen na povrchu úspěchu nebo neúspěchu. Nerad bych, aby to teď vyznělo, že jsem úplně indiferentní k tomu, zda dolezeme. To ani náhodou nejsem. Ale snažím se právě těmito okamžiky očišťovat – a je to stále lepší. Myslím, že se to pak také může krásně promítat do každodenního života.

Svatý Augustin se k cestám do hor a za dalšími krásami přírody staví rezervovaně, ve svých Vyznáních doslova píše: „A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají.“ Co bys mu na to řekl, až ho snad jednou na věčnosti potkáš?

Asi bych s ním souhlasil, pokud jde právě o nějaké „dobývání“ hor. Hnát se tam a soustředit se jen na vrchol. Spíše s horami bojovat než v nich přebývat. Myslím, že se pozná, že tam je člověk spíše kvůli svým ambicím a je duchem pořád jakoby napřed. Neumí žít a těšit se z cesty samotné. Lékem na tento postoj je asi hlavně schopnost zastavit se a žasnout. Vidět jaksi hlouběji. Netěkat. A nebát se být na horách skutečně sám se sebou. Umět se ztišit a zaposlouchat do svého srdce. Jak říká Augustin: nezanedbávat se. To je, myslím, docela přesné rozlišení.

Na rozdíl od doby svatého Augustina se už dnes výprav do velehor leckde zmocnil turismus. Jak se na to díváš?

Hodně záleží, jakou si vybereš horu. Ano, když jdeš na Mont Blanc, musíš počítat s tím, že tam bude hodně „turistů“, kteří tam lezou téměř bez zkušeností jen proto, že je nejvyšší. To samozřejmě trochu zavání malérem, protože hlavní výbavou těchto lidí je právě ctižádost někam vylézt nebo něco zdolat. Stačí si ale vybrat trochu těžší cestu nebo méně známou horu, a už tam najdeš jen lidi s hodně podobným viděním světa. A to je moc příjemné.

Naše Salve, pro které děláme tento rozhovor, se věnuje slavení neděle. A mnoho lidí dnes raději než do kostela chodí o víkendu právě do přírody, do hor nebo na procházky k břehu moře. Možná je to únik, možná ale i nějaká staronová forma autentické spirituality. Spirituality sice explicitně bez Boha, ale zároveň spirituality, která má svou hloubku a opravdovost. Co si o tom myslíš?

Má to víc rovin. Jednak je to docela přirozené, protože lidé, zvláště pokud žijí ve větších městech, si prostě potřebují odpočinout a příroda je k tomu ideální. Myslím, že příroda velmi přirozeně zve ke kontemplaci a ztišení. Ostatně i Ježíš se často v přírodě modlil. A příroda také krásně nechává člověku svobodu, do ničeho ho nenutí, může dělat kroky duchovního života právě tak rychle, jak sám chce. Těžko se asi dá v přírodě cítit nebo prožít, že by příroda někým manipulovala nebo na něco tlačila. Zdá se mi, že zvláště pro dnešního člověka je to hodně důležité.

A v naší oblasti to má ještě jeden specifický rozměr. Jsem mimo jiné na poutním Lomci. Krásný malý kostelík uprostřed přírody, který podivuhodně přitahuje mnoho lidí. Často tam jezdí jednotlivci nebo celé rodiny a spojují návštěvu nedělní mše svaté právě s pobytem v přírodě. Příroda kolem jim hodně pomáhá ztišit se a načerpat trochu nadhledu pro další týden.

Nebo na Lomec zavítají lidé, kteří obvykle do kostela nechodí. Často se v kostele zastaví a podle proseb, které nám tam na lístcích nechávají, to rozhodně není nějaká povrchní návštěva. Právě tyto skutečnosti mě vedou k přemýšlení, jak potřeby dnešních lidí a touhu odpočinout si trochu v přírodě spojovat s naší starodávnou tradicí modlitby při nedělní mši svaté.

Za rozhovor poděkoval Norbert Schmidt.

Autoři fotografií: Marian Branný, Bohdan Brozda, Radek Krejčí, Josef Prokeš a Jan Smrčka.

Josef Prokeš (* 1980) je kněz v jihočeských Vodňanech, odkud spravuje i poutní místo Lomec. Studoval obor misiologie na římské Gregorianě. Je také skautem a horolezcem. Vydal knihu Pán se stará (2019).

Kontakt: krikjp@gmail.com